Srdce svého nejez

STRACH

      Reflektůrku tekly slzy.
      Holých, křivých dubů za ním punktum dvanáct jako z bible.
      „Chcete deku?“

      „Chci jít domů.“

Nohama vzhůru, strážní přenášeli les. Aby
byl v zákrytu. Aby moc neprosvítal.
      „Kam?
      Vy v Čechách nejste doma?“

      „Pámbuví.
      Zem povědomá.
      Zem. A řeč. A zadní vrátka.
      Kozojedům v Černě věži sněží na fidlátka!“
Usmál se, až dřep si vítr.
A co bys křikl – kameníčko v zástěře – krajiny putovaly od řek k obzorům a křídově se zdravily:
      „Zdrávas…“ a „Navěky…“
                             a „Pámbudobrýjitro…“
a vítr na stole listoval v raportech a v krvácivém
listí.
      „Co tak trpce?
      Je vám zima?“

      „Je mi blaze. Krásně hřímá…
      lesy v rajtkách krásně dupou.
      Jen si ještě zacpu uši před tou mordseckrásnou šupou!“
Pohladil papíry – a jak se se židlí obracel
k trezoru, z vázané knihy, připoutané ke stolu,
začlo se sypat kredencové písmo.
      „Máte strach?“
Zčervenala klesť i prácheň.
Jako by hořelo. Jako by v nebích stahovali
berana. Jakási lítá lijavice rzi, jakési krvoucí
chrlení pelyňků lilo se po listí brunátným
potokem
      a horce lezlo mi po lejtkách, po týle…
      a sáklo se mi do pater…
      a dralo se mi do očí… až jsem byl vzteky
slepý.
      „Mám.
      To si napište. Mám strachu na sto let.
      Ještě tu po mně zbyde.“
Šeptal jsem, bůhvíproč – a les, půl od krve,
stál jako zabitý… a z ručky do ručky to
rozesílal k horám.
      Ohlíd jsem se slepě k lomu.
      Otec se nehýbal – darmo se zmítalo trnčí
a svízely, nadarmo hrdličky cukrově křičely…
      jez v nohou postele šel jako hodiny,
evangélium vody mlelo tiše svou, svou truchle smířlivou… a v sečích stála smůla.
      „Nejste mladý.
      Kolik je vám?“
Naběhlý krví, sténal březí prut.
      „Tisíc pryč!
      Jak rýnskejm révám.
      Ale lezu. K chátře. K bezu. Třesu, třesu
      kostičkama, třesu, třesu bez.
      Prší chrousti! Prší lítost!
      Amor fáti – křehká bytost,
      andělskříňka,
      čáčurinka,
      na bříšku mi v patách nosí krušpánovej
      les!“
Odněkud z ubikací se na mě zašklebilo zrcátko.
Bál jsem se obrátit. Les dutě, temně hřměl –
a pařez pode mnou se tetelivě třás, jak by
mu v zemi zima.
      „Co jsme to za párek, sirota komtesa?
      Klisna a kanárek.
      Peklo a nebesa.
      Padla mi hlavinka, prchá vám revírem.
      Lhala jste předvčírem.
      Pláču až dnes.“
Musel jsem zavřít oči. Abych to nespletl.
Ten člověk, ten byl živ. A báseň po smrti. A
ona za horama.
      Syn už byl veliký. A čert vzal přeháňku…
otec cos marného vykřikl ze spánku… maminka v nebi sama.
      „Je vám něco?“
Točil se se mnou svět.
Urvané z provazů, se hvozdem řítilo do zmrzlých fijalek třeskuté, hrůzné kovobití teleskopických zrcadel a velkopostních zvonů.
      Ale nebe bylo veselé.
Svatební peří cikcak chumelilo z výsostí – a
bílé slunce lítlo horempádem povětřím jako Chaplinův t…