Rozestřeno časem

Raději lezu do hospod

Spisovatelé zvyklí stát v centru pozornosti společnosti jsou dnes vytlačováni na okraj jejího zájmu. Není v tom ale také kus jejich viny, protože se uzavírají příliš do sebe?

Pro mě je to dost nepochopitelné. V Obci je asi na osm set spisovatelů – a skoro nikdo nic a nikam nechce, ani na domácí světlo, ani do ciziny. Já sám jsem už starší pán. Sám za sebe si říkám, že bych měl využít času, kdy mi to ještě myslí, hlavně pro psaní. A taky se, upřímně řečeno, musí člověk nějak živit. Nedávno jsme v naší staré nohejbalové (víceméně dělnické) partě, do které chodíme s Karlem Peckou asi pětadvacet let, probírali možnosti spisovatelských vejdělků. A naši parťáci z toho byli notně udiveni. Nevěděli, že básníci dnes nedostávají za své sbírky prakticky zhola nic – a prozaikové zhruba totéž. Možnosti vedlejších výdělků ve filmu, v divadle, v televizi, v rozhlase buď vůbec odpadly, nebo jsou jen taktak. Já jsem se dřív, za totality, kryt jmény svých laskavých přítelkyň a redaktorek, živil psaním rozhlasových a televizních pohádek. Dneska jsem rád, když se tam jednou do roka vejdu. Co zbývá? Pro mladé snad písničkové klipy a reklama. Nebo výroba čtivá pod pseudonymy…

I pro tohle by asi mělo být o spisovatelích víc vědět. Jenže i mladší trpí jakousi nechutí k veřejnosti – možná je dnes až jaksi moc vypjatá situace. Všechno jde příliš na tělo a lidi neradi nosí kůži na trh. Leckdo se nerad předvádí – leckdo má strach, aby se tak říkaje neprovalil.

Buďme tedy osobní. Odkud jste, z jaké rodiny pocházíte?

Sestra s mou sedmaosmdesátiletou maminkou, která je zaplaťbůh pořád při síle a vlídném rozumu, žijí v domě, kde jsem se narodil. Postavil ho dědeček, jenž byl zedník a později to dopracoval na jakéhosi minipodnikatýlka staveb, z čehož mu zbyly jenom dluhy a ten dům. Je to v Hřebči u Kladna. V těsném sousedství Lidic. Pamatuju se, jak se pár dní před tragédií tamní stařičký farář Šternberka zastavil s mým dědkem na silnici a říkal mu: Pane Brynda, je to nějaký špatný, chtějí po mně, abych přinesl matriční knihy na Kladno… Brzo nato jsme se s hrůzou dívali, jak na náklaďácích odvážejí lidické ženy a děti. Bylo to v červnu, pomalu zrály třešně. Z buštěhradský silnice jsme zírali na třaskající, požárem rozsvícenou ves. Měli jsme tam kostel i hřbitov… To je na celý život…

Jezdím tam pořád. Ale častěji jsem ve staré hrázděné chalupě ve Vrchovanech u Dubé. Koupil jsem ji od pana Vítka, co ji měl po Němcích. Nedávno se přihlásil a na návštěvu s paní přijel pan Böhm, který se tam narodil. V sedmi letech byl „odsunut“ do Německa. Ne že by něco chtěli – přesto mě z toho ze všeho jímá trochu podivný pocit.

Jsem na chalupě rád, dost tam i píšu. Ale nemůžu říct, že bych za těch šestnáct sedmnáct let, co tam jezdíme, našel k té líbezné krajině stejný vztah, jako k té své dětské, ne moc líbezné, hořké kladenské. Tam je „moje“ zahrada, „moje“ rybníky, „moje“ hlasy a ticha… Jsem asi dost konzervativní člověk.

Není to také tím, že v dětství je …