Nebožka smrt

BÁSEŇ OSMI

Vyplouvali
a jeseň v rudém kareninském šálu
přeběhla hráz.
Vasjo!
Zvonec se třás
a slunce v šalupě
bloudilo po kanálu.

Byl bílý den,
až slzy.
Nevlály prapory.
Vasjenko!
Vasjo!
bílý den,
jen šturman salutoval stožárům Aurory,

jen číšky po kajutách tenounce zvonily
a plavcům bylo zima
pod hrubou košilí.

       Nehledejte hrob Vasilije Samuškova.
       Je na něm sníh.
       Sníh prach.
       Sníh kámen.
       Mletá slída.
       A zemi, v které spí, říkají Antarktida.

Zem třásla stromy,
teskné listí,
ševci se zuli z bot.
Svatební,
pohřební
zvonily zvony.
A marnivcům šlo o život.

Před nimi moře.
Vzteklá voda.
Ve větru bubny všech kutálek světa
a jedny housle z jedné vsi.
Ta muzika,
ta muzika, co trhala jim léta
na oknech závěsy.

Drali se po moři a moře bylo temné.
A někdo bíle křik.
Znělo to jako Země!

         Nehledejte hrob Oskara Kričaka.
         Je na něm sníh.
         Sníh prach.
         Sníh kámen.
         Mletá slída.
         A zemi, v které spí, říkají Antarktida.

Lišaji ticha
slétli z hor,
tinktura světla tekla po závějích.
Smrtelně bledý led.
Z omrzlin bíle krvácelo slunce.
Ta nikdy ničí zem
teď byla jejich.

Slepí,
valili z podpalubí
sudy, drkotal zuby
traktorový vlak.
Ještě se, stébélko, z kajuty zeleně usměj!
Zalít tě přijdem
až pak!

Jeli. A z nebe hrnula se krev jak z přeřezané žíly.
A sirény šly za nimi
a bosy zabloudily.

         Nehledejte hrob Alexandra Smirnova.
         Je na něm sníh.
         Sníh prach.
         Sníh kámen.
         Mletá slída.
         A zemi, v které spí, říkají Antarktida.

Svázaní provazem
na oběd lezli po čtyřech jak psi
a svět se smál
a svět jim hrál
na ledovaté pile.
Horečky, žluté střevíčky,
rozkročmo seděly jim v týle.

Obklady na kost,
večer co večer
zpívala v houfu ohraný šlágr bílá ves:
Zítra, už zítra bude tu město,
barevný město,
přijedou vlaky, propíchne mraky
stožárovej les…

Šestiměsíční den pad na sníh,
křeče, krev, vyly mu v patách feny.
A hvězdy hrudí stříbrnou padaly na antény.

         Nehledejte hrob Hanse Christiana Poppa.
         Je na něm sníh.
         Sníh prach.
         Sníh kámen.
         Mletá slída.
         A zemi, v které spí, říkají Antarktida.

A byla noc
a druhá, třetí
letěla, letí na koštěti,
noc hysterka,
noc černá flétna,
nepříčetná
noc,

a marno volat o pomoc,
nejblíž jsou lodi v Kapském Městě,
hřebíčky z map
se sypou se stěn,
Vasjenko! Vasjo!
někdo křičí,
a čaj se hrne po vařiči,

uragan,
uragan ze čtyř světa stran, zem hučí.
A osm mužů v baráku si padlo do náručí.

         Nehledejte hrob Alexeje Děrgače.
         Je na něm sníh.
         Sníh prach.
         Sníh kámen.
         Mletá slída.
         A zemi, v které spí, říkají Antarktida.

Sníh u dveří,
sníh po střeše,
čvachtá mu voda v botách,
nějaký pach,
snad je to strach,
se křivým dřívím
protáh,

nějaký pach,
nějaký dým,
a běží k nim,
srazili se jak vlaky:
…