Hora Zlodějka

HODINY PRO NEVĚSTU

MÁLOKDO SEM NA HRAD HOLBERK ZABLOUDIL.

Ne, že by to byl hrádek málo přívětivý, málo pohledný… To ne. Ale stál trochu stranou světa, byl kousek odstrčený od všech hlavních cest – a tak o něm nikdo vlastně moc ani nevěděl.

Ani o panu hraběti, pánovi na Holberku, nešly nějaké zvláštní zvěsti. Říkali, že je spíš na dlouhou nohu, roztržitý, rozpačitý, už vdovec… než by mluvil, spíše mlčí, a chodí radši zvolna, jak by věčně přiospalý. Na slavnosti, na návštěvy není zvědavý.

A koukněme se! Helemese! Zrovna dneska jako s uděláním se sem z dálky, podle ohrazení parku někdo pěšky, bezespěchu blíží! Nějakej obyčejnej mužskej, žádná honorace – strážný u brány ho dávno zlobně merčí, podmračený, nesvůj, že si tohle vůbec někdo dovoluje, že chce rušit panstvo i ty ve službě.

A chlapík už je tady: Okukuje zdlouha patra, okukuje věže, dlaněmi si cloní oči, aby viděl líp. Už se to zdá přísné stráži dlouhé:

„No co? Co to očihuješ? Chceš si Holberk koupit?“

Muž přešlápne a usměje se – má už jistě své roky, ale oči hledí pomněnkově, mladě:

„Dobrý poledne. To nechci… Ale koukám, že vám na věži stojí hodiny.“

Strážný se ani neohlídne.

„Hm. A proto jsi přišel? Abys nám to řek? To abych zalarmoval celý zámek, co?“

Ten člověk se zase chvíli usmívá, pak pokročí blíž k němu:

„No, nemysli… Bez hodin je smutno, příteli. Koukni se…,“ sahá si po kapsách, šátrá, zvolna se šacuje. Ale strážný couvá, kaboní se:

„Žádný zdržování! Jsem ve službě.“

Jenže host jako by ho neslyšel. Drží něco v ruce, pak to přeopatrně zdvihne před sebe. Něco skvostně blejskne, něco zlehka skřípne… a rozezní se muzička! Krásná, uhrančivá muzika!

Se strážným to trhne – pokročí až k němu:

„Safraporte! Člověče, hezký… pěkný fidlání! Ukaž… To jsou hrací hodiny?“

„Jo…,“ kývá muž a pořád má ty oči, co se trochu smějí:

„Jo. Nesu je vaší nevěstě.“

Strážný zmlkne, vykulí oči.

„Cože? Komu?“ A pak se natošup celej rozesměje. Křiklavě, burácivě, až se to koktavě rozléhá prázdným hradním nádvořím. Až to natotata utne. Ten řehot je ve vteřině pryč. Neboť nějaký přísný hlas zblízka švihne jako bič:

„Matěji, co to je? Co to je za muziku? Je ti dlouhá chvíle?“

„Ne, pane…,“ ohlíží se poplašeně strážný.

„Ale tady ten člověk… Že prý nese…“

To už jsou tři. Protože hrabě z Holberka, trochu nervózní, trochu udivený už stojí při nich. A ten host z daleka k němu kousek popojde a uklání se:

„Dobrý den, Milosti. Jsem Matouš z Horní vsi. Hodinář.“

„Ukaž?“ napřáhne k němu ruku hrabě, neboť zahlédl krásně se skvoucí, rozsvícený klenot v jeho dlani.

„Hm. Krása. Pěkný kousek. Koukám, že jsi majstr…,“ mluví si spíš pro sebe pán a začne si pozorněji, nenápadně prohlížet divného hosta.

„Přišel jsi mi je nabídnout?“

Muž Matouš vrtí usměvavě hlavou:

„Ale kdepak, pane. Ty si váš syn už asi před čtvrt rokem u mne předem zaplatil!“

Hrabě se trochu zamračí a trochu tlumí hlas:

„Tomek?“

„Teda, možná že je to tajemství…,“ ztiší trochu hlas i hodinář:

„Měl to být svatební dárek.“

Pán st…