Hora Zlodějka

O RUBÁŠKOVI

JEDNA VES TU PĚKNĚ V DŮLKU –

z Tejna je jí vidět půlku. Tejn, to je ten velkej statek – kde ničeho nedostatek.

„Baruno! Nebo jak se jmenuješ?“

„Barbora, paňmámo…“

„No dyť říkám. Pojď! Poklidíš pokoje!“

Ta, co poslouchá příkazy, je nová služka na Tejně. Od včerejška. A ta, co poroučí, je paní domu. A usedlosti. A polností. A kusu lesa.

„Ale žádnej šolich! Žádný halabala! Poklízet – znamená tady na Tejně mít všecko jako z cukru. Rozumělas?“

„Ano, paní.“

Bouchnou dveře u síně, za statkářkou jak by se ještě vznášela ukřičená ozvěna.

„Nonono… urozenosti. Nejsi první paní, u které sloužím. A poslední asi taky ne,“ drmolí si pro sebe potichoučku služka Barbora a rozejde se zčerstva po stavení.

„Máme pro strach uděláno. Ale jen v pátek – a dneska je úterý.“ A už ji slyšet v zadním pokoji: okna skřípají v pantech, nábytek se naříkavě smyká z místa na místo a voda ze džberů se lije po dlaždicích, po prknech… A taky tichý zpěv:

„Vzkázalo mi po deštíčku

mý potěšení,

že jsou moje modrý oči

kouskem zelený…“

Jedna světnice… druhá… ve třetí se Bára udýchaně, udiveně zastaví:

„Hm. Tohle je krásnej pokoj! Jako klícka, namouduši. Ale divnej. Jako by tu ani nikdo nebydlel. No jo… Vlastně krom paňmámy jsem tu ještě nikoho jiného z pánů neviděla…“ Chvilku stojí, dumá – pak jen mávne rukou. A dá se zase do svého metení a čištění a mytí a blejskání a krášlení. A semtam se začne smát sama sobě:

„Moc nemudruj! Ať ti nevykvete rozum!“ A semtam si už zase zticha pozpěvuje:

„Co je lásce po barvičkách,

mý potěšení?

Hlavně že jsi v těch mých očích

kouskem zavřený…“

Jde jí to od ruky jedna radost – jako by to ani nebyla práce, spíš potěšení. Jenže najednou se vytřeštěně vztyčí od díla a hledí na obrázek na stěně, jak by nevěřila.

„Do hájíčka! Co to je? Všecky obrazy čelem do světnice – a tenhle čelem ke zdi. Počkej…,“ rozesměje se.

„Třeba je to zrcadlo! A bydlí tu nějaká šereda?“ obrací obraz k sobě, pomaloučku, skoro se jí ruce zatřesou.

„A helemese! Kluk! Copak, holenku? Tobě už nevonělo koukat se po světě? Byl ti divnej? Smutnej? To mně někdy taky, hochu…“

Ozvaly se hodiny. Užuž k polednímu. Takže se Bára honem rozejde zpátky ke stěně.

„No, neboj. Obrátíme tě, jak má být. A hezky všecko napucujeme… tak… A máme skoro hotovo.“

Paní domu jako by to někde v domě slyšela. Už otvírá v síni, už jde po pokojích – už si něco v chůzi říká pro sebe. Ale dřív… dřív než se ukáže někdo z té stěny za Bárou, snad ten kluk – řekne najednou:

„Děkuju.“ A do Barbory jak by drcnul šatník!

„Herdekfilek! Cože? Ty jsi…“

Jenomže není čas. Statkářka už je mezi dveřmi. A vizitýruje každý kout:

„Hm, koukám – pracovat umíš. Tomu říkám poklizeno.“

Však vtom se zarazí… a oči dokořán, namíří prstem na stěnu, zrovna na obrázek toho kluka, který prve asi promluvil. A křičí – že je to jistě slyšet i venku u maštalí:

„Co je tohle? Kdo ti to dovolil! Uteč!“

Barbora couvá před tím hněvem a nic nechápe:

„Byl čelem ke zdi. Myslela jsem…“ Ale rozkacená paní –…