Bratrstvo II – Mária

XLVIII

Na Rychnavě bylo za dlouhý čas ticho, třebaže sám Talafús tu zase pobýval. Dlouho ležel po košické „bitvě“ a pak, i když vstal a chodil, cítil ještě následky těžkých ran.

Nedlouho po druhé návštěvě Žáčkově na Rychnavě zjevil se tu pojednou Laszlo, mladý krajan Máriin, ten, kterýž jí v zimě přinesl zprávu o Imrichově rodině i o tom, že Bodorovský Almášovým všecko na ni pověděl, a kteréhož pak vyslala do Prešpurka na sněm za jagerským biskupem s tajným vzkazem o Burianovi a zvláště o Žáčkovi.

Mařík byl by si ho jindy hrubě nevšiml, než po tom, co mluvil o něm s Žáčkem, zbystřil zrak. Nic však nevypátral. Mladý Uher u Márie v jizbě nebyl; to si Mařík zjistil i od Katky i od Verony. Mária mluvila s krajanem jenom jednou na chodbě, jak Mařík zahlédl. Sama a drahnou chvíli; Mihály stál stranou jako na stráži. Co s tím krajanem hovořila, Mařík neslyšel, a kdyby byl slyšel; neuměl maďarsky. Mařík si všiml také toho, že ten den, co mladý Uher meškal na Rychnavě, měl on, Mařík, Mihála pořád u sebe, za sebou jako stín.

Když Uher nazejtří z Rychnavy odešel, nedal se dále na Košice, nýbrž se vrátil touže cestou, kterouž přišel. To všecko bylo Maříkovi divno a již věřil, že má Žáček pravdu, v tom že asi něco je. Ale co – A co dělat? Říci o tom pánovi, teď? A kdyby i byl úplně zdráv! Zdaž by uvěřil, když smíchem odbyl tenkráte, co mu pověděl o Mihálovi, že u věže pod biskupovým vězením zpíval a biskupovi dával znamení či zprávy. A to bylo jistotné. Žáčkovi vzkázat, jak Žáček na něm žádal? Co? Že tu ten Uher zase byl a odešel? Více o něm nevěděl a to vzkazovati? Nezdálo se mu.

Počátkem zimy byl Talafús zdráv. Nevrátil se však do Košic, nýbrž zůstal na Rychnavě, a i pak, když sněhu napadlo i když Mária smutněla a začala si na zachmuřeném hradě zase stýskat, i když pak přímo řekla, že tu nechce být, a žádostivě se ptávala, kdy pojedou do Košic.

Nejprve odkládal, že hned ne, že později. Přišla však opět a brzo, nespokojená, se zachmuřeným čelem, a zase lichotná ve sladké chvíli; pokaždé však uslyšela:

„Hned není možná, počkej ještě, později.“

Nechápala, proč ty odklady, dychtila zvědět příčinu, dychtila se dostat do Košic, aby něco zase zvěděla, aby mohla poslat zprávu. Naléhala, aby alespoň zvěděla, proč Talafús nechce do města, a jednou jí uklouzlo:

„Snad kvůli Poberovi?“

Od „bitvy“ to jméno mezi nimi nevysloveno, až v ten okamžik, a v ten okamžik už ji mrzelo, že je vyslovila. Talafús se na ni tak podíval jako dosud nikdy. Neřekl ani slova, ale toho pohledu se lekla. Jak si vykládal její slova! Snad že si ona myslí, že se on Pobery bojí. Jala se Talafúsa chlácholit, než on ihned zarazil řeč, ne sice již hněvivě, ale přece přísně:

„Toto mohlas říci po všem, co jsem – Nebo mne chceš takto uhonit?“

A tvrdě poroučel:

„Víc o tom nemluv!“

Za chvíli, která byla trapným mlčením, sám pak vysvětloval:

„Musím na Rychnavě teď zůstat; jeť nejistý čas. Kdož ví, jak bude zakrátko. Ve Vídni a na Dolní zemi dějí se divné věci a změny.“

Neřekla na to slova, neptala se; ale v očích jí blesklo jako úsměškem, jenž se jí v duchu ozval:

„Už po tom silném, hrozném pohledu zase měkne, omlouvá se, poddává.“

Bylo ticho a bílo kolem Rychnavy, pusto ve zbělených lesích, pusto po zavátých polích. Sněhu všude vysoko a přibývalo ho valem, když v lednu nového roku začalo zase chumelit. Sníh padal tiše, ale již po kolik dní skoro bez přestání. V ten čas, bylo nedlouho po té srážce o Košice a Poberu, ohlásil Talafús Márii jednou po obědě, že přijedou hosté. Obrátila po něm netečně oči a lhostejně se ptala, kdo, poněvadž od nich nic nečekala.

„Aksamit.“

Zchmuřila čelo a pohodila lehce hlavou.

„Ten ti není milý.“ Talafús se usmál.

„To je ten krutý, přísný?“ Dala tónem a jak to řekla, svou nechuť najevo.

„Ten. A Jiskra přijede z Košic.“

Zvedla rychle hlavu a tvář jí oživla.

„Jiskra?“ opakovala, „a ten –“

„A také Burian, posel nejvyššího kapitána.“

„Odkud ten?“ ptala se rychle.

„Z Vídně. Byl předtím v Prešpurku.“

„Já vím,“ uklouzlo jí, ale hned stiskla rty.

„Jak víš!“ divil se Talafús.

„Tys sám o něm mluvil, o sněmu, v Prešpurku. A cože sem,“ otáčela rychle, „to náhodou či z úmyslu.“

„Z úmyslu. Aksamit ze Spiše nemá sem tak daleko, Jiskra také ne, a Burian musí tudy přes Rychnavu.“

„A to ty u toho musíš být a do Košic nechceš,“ pochlebně uštipovala, ale zároveň vyzvídala. Usmál se, mlčky přisvědčil. „Kdy přijedou?“ zeptala se Mária.

„Čekám je pozejtří, alespoň Aksamita. Burian se snad cestou omešká.“

„Jen když ne Aksamit!“

Talafús cítil, jaká nechuť v těch slovech; což kdyby ještě věděla, jak mu Aksamit na Muráni kvůli ní domlouval, jak už začalo jim oběma pro ni ze slov skoro jiskřit a jak mu Aksamit jako přísný táborský kazatel i pohrozil, aby jej, Talafúsa, Bůh kvůli Uherkyni netrestal. Nebyl bez nesnází, jak bude s Máriou, až hosté přibudou, kdyby snad Aksamit něco začal.

Mária však ani slovem už nezavadila o nastávající návštěvu. Zdálo se, že o ni nedbá. Dbala však, myslila na ni, uvažovala, že to asi cos velmi důležitého, proč se tu v tento čas sjíždějí, že jistě se jedná o krále, když je Uhrům slíben, jak jí krajan pověděl, o Huňada a zvláště o ně, kacíře loupežné. Neptala se, byla však dychtiva na ten sjezd nejpřednějších těch kapitánů i na ně, zvláště na Jiskru, kterého, když meškal na Muráni, marně vyhlížela.

Aksamita znala, viděla jej na Muráni, jak vystoupil tam na otevřitou pavlač; dobře si pamatovala jeho chmurný, přísný zjev, žlutavou tvář, oholenou, s černými kníry pod zahnutým nosem, a jak tenkráte zahoukl dolů do nádvoří mezi ohně do skupin bratříků, a kterak k nim mluvil. Byl tvrdší, divější nežli sám Jiskra, to slýchala, a nenáviděla ho; než přece vyskočila z křesla a pospíchala k oknu, když pozejtří před polednem zaslechla troubení nad branou a zvěděla, že přijíždí kapitán Aksamit.

Zahlédla sáně, kolem nich houfec jezdců, všecko v chumelce, nejasné. Nebylo jí to jedno. Poručila Veroně, aby vyšla na chodbu a pozorovala, až půjdou; sama čekala u dveří a rychle je otevře…