Tři mušketýři 1

VI
Jeho Veličenstvo král Ludvík XIII.

Případ vyvolal velký rozruch. Pan de Tréville se navenek na své mušketýry velice zlobil, a potají jim blahopřál. Protože však bylo nutné neprodleně podat o tom, co se stalo, zprávu králi, spěchal do Louvru. Přišel však pozdě. Král jednal za zavřenými dveřmi s kardinálem a panu de Tréville bylo řečeno, že ho teď nemůže přijmout. Večer přišel kapitán mušketýrů do Louvru znovu v době, kdy hrál Ludvík XIII. karty. Protože král byl velice lakomý a právě vyhrával, měl výbornou náladu. Jakmile zdálky spatřil pana de Tréville, zavolal na něj:

„Pojďte sem, pane kapitáne, jen pojďte, ať vám vyčiním. Jestlipak víte, že si Jeho Eminence kardinál přišel stěžovat na vaše mušketýry a byl tak rozčilený, že je z toho dnes večer nemocný. Ti vaši mušketýři jsou ale vtělení ďáblové, hotoví šibeničníci!“

„Nikoli, sire,“ odpověděl pan de Tréville, který okamžitě pochopil, jak se věci mají. „Ne, jsou to naopak hodní lidé, mírní jako jehňátka a netouží po ničem jiném – za to vám ručím – než aby tasili kordy výhradně ve službách Vašeho Veličenstva. Co se ale dá dělat, když je gardisté pana kardinála neustále provokují, načež se ti moji chudáci musí už v zájmu cti mušketýrského sboru bránit?“

„Poslyšte, pane de Tréville,“ odpověděl král, „člověk by řekl, že mluvíte o nějaké náboženské obci. Mám na mou duši chuť, milý kapitáne, sebrat vám váš dekret a dát ho slečně de Chemerault, které jsem slíbil místo abatyše. Nemyslete si ale, že vám uvěřím na slovo! Nazývají mě Ludvíkem Spravedlivým, pane de Tréville, a důkladně se na to podívám.“

„Zajisté, sire. A právě proto, že spoléhám na vaši spravedlivost, klidně a trpělivě vyčkám rozhodnutí Vašeho Veličenstva.“

„Tak jen vyčkávejte, jen čekejte, pane! Dlouho vás čekat nenechám.“

Karta u hracího stolu se však obracela a protože král začal prohrávat, byl rád, že se mu naskýtá záminka, aby shrábl výhru a odešel. Proto se po chvilce zvedl, strčil do kapsy peníze, které ležely před ním na stole a pocházely většinou z výhry, načež poručil:

„Pane La Vieuville, posaďte se na moje místo, musím si promluvit s panem de Tréville o důležité záležitosti. Abych nezapomněl, měl jsem před sebou na stole osmdesát louisdorů – položte tam stejnou částku, aby si ti, kdo prohráli, nemohli stěžovat. Spravedlnost především!“

Po těch slovech se obrátil k panu de Tréville a odváděl ho k oknu. „Tak vy říkáte, pane, že šarvátku s vašimi mušketýry vyvolali gardisté Jeho Eminentissima?“

„Ano, sire, jako vždycky.“

„Jak se to zběhlo? Víte přece, že soudce musí vyslechnout obě strany.“

„Ach, Bože můj, naprosto jednoduše a prostě. Tři moji nejlepší vojáci, které Vaše Veličenstvo zná jmény a jejichž oddanost již několikrát ocenilo a jimž, jak mohu Vaše Veličenstvo ujistit, leží služba králi obzvlášť na srdci – pánové Athos, Porthos a Aramis si vyšli na procházku s mladým kadetem z Gaskoňska, kterého jsem jim téhož dne doporučil. Pokud vím, chtěli jít k zámku Saint‑Germain a měli se sejít u Bosých karmelitánů. Tam je však vyrušili pánové Jussac, Cahusac, Biscarat a další dva gardisté, kteří tam určitě nepřišli v takovém počtu bez úmyslu provádět něco, co je v rozporu s edikty.“

„No ne! Přivádíte mě na myšlenku,“ řekl král, „že tam bezpochyby přišli sami se bít!“

„Neobviňuji je, sire, ale nechť Vaše Veličenstvo uváží, co asi může chtít pět ozbrojených mužů na tak pustém místě, jako je okolí kláštera karmelitánů.“

„Máte pravdu, Tréville, máte pravdu.“

„Když pak spatřili moje mušketýry, změnili původní úmysl a pro zášť vůči sboru zapomněli na osobní spory. Vaše Veličenstvo určitě ví, že mušketýři, kteří patří jen a jen králi, jsou přirozenými nepřáteli gardistů pana kardinála.“

„Ano, Tréville, máte pravdu,“ řekl král melancholicky, „je smutné, že je Francie rozdělená na dvě části, že má dvě hlavy království. To všechno ale skončí, Tréville, všechno to skončí. Vy tedy říkáte, že gardisté mušketýry provokovali?“

„Říkám, že se to pravděpodobně takto událo, ale přísahat na to nemohu, sire. Víte, jak je nesnadné dopátrat se pravdy, pokud není člověk obdařen oním podivuhodným smyslem, pro nějž je Ludvík XIII. zván Ludvíkem Spravedlivým…“

„To je pravda, Tréville. Vaši mušketýři však nebyli sami – bylo tam s nimi nějaké dítě.“

„Ano, sire, a jeden z nich byl raněný, takže tři královští mušketýři – z toho jeden poraněný – a jedno dítě nejen čelili pěti nejobávanějším gardistům pana kardinála, ale dokonce čtyři z nich vyřadili.“

„To je ale vítězství!“ zvolal král, přičemž mu tvář zářila radostí. „To je úplné vítězství!“

„Ano, sire, stejně úplné jako na mostě v Cé.“

„Říkáte, že byli čtyři, z toho jeden raněný a jedno dítě?“

„Stěží ho lze označit za mladého muže, ale vedl si v tomto případě tak skvěle, že si ho dovoluji doporučit Vašemu Veličenstvu.“

„Jak se jmenuje?“

„D’Artagnan, sire. Je synem jednoho z mých nejstarších přátel, synem muže, který bojoval s vaším královským otcem slavné paměti v partyzánské válce.“

„Říkáte, že si ten mladík vedl dobře? Vypravujte mi to, Tréville, víte přece, že mám rád příběhy z válek a bojů!“

Po těch slovech si opřel král Ludvík XIII. ruku v bok a samolibě si nakrucoval knír.

„Jak už jsem vám řekl, sire,“ pokračoval Tréville, „pan d’Artagnan je ještě skoro dítě a protože nemá tu čest být mušketýrem, byl v občanském oděvu. Vzhledem k jeho mládí a protože není příslušníkem sboru, vyzvali jej gardisté pana kardinála, aby odešel dříve, než oni zaútočí.“

„Tak vidíte, Tréville,“ skočil mu do řeči král, „že oni zaútočili!“

„To je pravda, sire, teď už o tom není pochyb. Vyzvali ho, aby se ztratil, ale on odpověděl, že je srdcem mušketýr, zcela oddaný Vašemu Veličenstvu a že proto zůstane s pány mušketýry.“

„Statečný chlapec,“ zašeptal král.

„Skutečně s nimi zůstal a Vaše Veličenstvo v něm získalo statečného bojovníka, protože to on zasadil Jussacovi tu hroznou ránu, která tak štve pana kardinála.“

„To on poranil Jussaca? Takové dítě?“ zvolal nevěřícně král. „To není možné, Tréville!“

„Je to tak, jak mám tu čes…