Rozum a cit

47. Kapitola

Paní Dashwoodová nevyslechla obhajobu svého někdejšího oblíbence bez dojetí. Těšilo ji, že se dokázal očistit aspoň v něčem, litovala ho – přála mu, aby v životě došel štěstí. Na minulé vztahy ale navázat nemohla. – Nic ho nemohlo vrátit Marianně jako muže věrného, s neposkvrněným charakterem. Nic nevyvážilo vědomí, co dcera jeho vinou vytrpěla, ani neodčinilo to, čím se provinil na Elize. Proto si u ní nemohl vysloužit znovu někdejší náklonnost, ani ohrozit zájmy plukovníka Brandona.

Kdyby byla paní Dashwoodová jako Elinor vyslechla celou historii od Willoughbyho samého – kdyby byla viděla jeho zoufalství a on na ni zapůsobil i svým zjevem a počínáním, patrně by s ním byla soucítila víc. Elinor to ale nemohla docílit a ani si to nepřála, aby podrobným líčením vzbudila v někom tytéž pocity, jaké přitom prožívala sama. Když o tom všem nějaký čas uvažovala, vzrušení opadlo a Willoughbyho povahové vlastnosti hodnotila pak střízlivěji; proto se i teď snažila omezit na prostou pravdu a odhalit jen takové skutečnosti, které ho střízlivě charakterizovaly, bez příkras a podnětů svádějících představivost k rozletu.

Večer, když spolu seděly všechny tři, začala o něm Marianna z vlastní vůle mluvit: že ji to ale stálo jisté přemáhání, bylo zjevné z předchozího nervózního neklidu – a z toho, jak se zapýřila, když konečně váhavě pronesla:

„Chtěla bych vás obě ujistit, že se na všechno dívám – tak jak byste si to ode mne přály.“ •

Paní Dashwoodová by ji byla hned začala chlácholit, avšak Elinor, která by byla velmi ráda slyšela sestřino nepředpojaté mínění, ji naléhavým gestem umlčela. Marianna zvolna pokračovala:

„Nesmírně se mi ulevilo – po tom, co mi Elinor dnes vyprávěla – vyslechla jsem přesně to, co jsem chtěla vědět.“

Hlas jí selhal, ale za okamžik se vzpamatovala a rozhovořila se znovu, klidněji než předtím. „Je mi všechno dokonale jasné, netoužím po změně. Nebyla bych s ním šťastná, až bych se dříve či později tohle všechno dozvěděla. – Ztratila bych k němu důvěru, přestala bych si ho vážit. Nemohl by to přede mnou nijak odčinit.“

„Já to věděla – já to věděla!“ zvolala její matka. „Jak bys mohla být šťastná s takovým prostopášníkem! – S člověkem, který tak neslýchané ublížil našemu vzácnému šlechetnému příteli! Ne – Marianně mé drahé by srdce nedovolilo žít šťastně s někým takovým! Vždyť by jí svědomí nedalo, aby všechno citlivě neprožívala za manžela, a tomu by to bylo lhostejné!“

Marianna si povzdechla a opakovala: „Netoužím po změně.“

„Hledíš na tu záležitost přesně tak, jak na ni vnímavý člověk se zdravým rozumem hledět musí,“ řekla Elinor, „a soudíš, troufám si tvrdit, stejně jako já, že nejen z tohoto důvodu, ale i z mnoha dalších by tě s velkou pravděpodobností v tomhle manželství čekaly těžkosti a zklamání, při nichž by ti láska, z jeho strany dost nespolehlivá, byla jen chabou oporou. Kdybyste se byli vzali, žili byste nadosmrti v stísněných poměrech. On sám doznává, že je rozmařilý, a svým chováním ukazuje, že si neumí nic odepřít. Jeho požadavky spolu s tvou nezkušeností by vás při skromných, velmi skromných příjmech uvedly do nesnází, které bys těžce nesla, protože jsi předtím nic takového nepoznala. Ty při své poctivosti a smyslu pro čest by ses určitě pokusila, až bys vaši situaci pochopila, uskromňovat se co nejvíc, a dost možná, že pokud bys ze šetrnosti odpírala jen sobě, dostalo by se ti k tomu i souhlasu, ale nějaká podstatná opatření –! A co bys dokázala sama za sebe, abys odvrátila zkázu, která začala už dávno předtím, než by sis ho vzala? A kdyby ses pokusila ze seberozumnějších důvodů oklestit jeho nároky, věru se obávám, že namísto aby překonal své sobectví a přivolil k tomu, podkopala bys v jeho srdci lásku k sobě a on by začal litovat, že se neuváženým manželstvím dostal do takových těžkostí.“

Marianně se zachvěly rty, když opakovala slovo „sobectví?“ takovým tónem, jako by říkala: „Cožpak ty ho považuješ za sobce?“

„Od začátku až do konce ho ve vztahu k tobě vedlo jen a jen sobectví. Ze sobectví si zpočátku zahrával s tvými city, ze stejné příčiny potom, když se zamiloval, oddaloval vyznání, a proto nakonec odjel z Bartoňů. Jeho vlastní potěšení, jeho vlastní prospěch – to bylo určující hledisko při všem rozhodování.“

„Máš pravdu. Na moje štěstí ani nepomyslel.“

„Teď všeho lituje,“ pokračovala Elinor. „Ale proč? – Protože zjišťuje, že si dobře neposloužil. Není šťastný. Jeho poměry se urovnaly – z té strany mu nic nehrozí, a tak myslí jen na to, že jeho žena se tobě nevyrovná. Znamená to ale, že by v manželství s tebou byl spokojený? Dolehly by na něho zas jiné starosti. Byl by se ocitl v peněžních nesnázích, kterým teď, kdy mu víc nehrozí, nepřikládá význam. Byl by měl příkladnou manželku, ale žil by v tísni, v chudobě, a brzy by asi dospěl k názoru, že nespočetné výhody nezadluženého panství a solidních příjmů jsou pro rodinné štěstí důležitější než pouhé povahové vlastnosti paní domu.“

„Nepochybuji o tom,“ řekla Marianna, „a ničeho nelituji – jen své vlastní bláhovosti.“

„Řekni spíš matčiny bláhovosti, holčičko,“ vložila se do toho paní Dashwoodová, „ta to všechno zavinila.“

Marianna jí v dalším sebezpytování zabránila a Elinor, spokojená, že obě dvě nahlédly své omyly, usoudila, že by se měly vyhnout dalším sondám do minulosti, které by mohly sestru rozrušit, a proto hned navázala na předchozí myšlenku:

„Jeden závěr myslím z celé té epizody nesporně vyplývá – všechny Willoughbyho těžkosti vznikly z jeho prvního poklesku, když se tak nečestně zachoval k Elize Williamsové. Z tohoto darebáctví se zrodily všechny další odsouzeníhodné činy a také jeho nynější nespokojenost.“

Marianna procítěně tenhle soud podpořila a její matka na něj navázala, když se jala zaujatě vypočítávat všechno soužení a zásluhy plukovníka Brandona, jak ji k tomu vedly přátelské city i záměr. Nezdálo se však, že by ji dcera přítiš pozorně poslouchala.

Elinor podle svého očekávání viděla, že sestra se po dva, tři dny nezotavuje tak výrazně jako předtím; v…