Rozum a cit

11. kapitola

Paní Dashwoodovou ani její dcery by bylo vůbec nenapadlo, když se přistěhovaly do Devonshiru, že jim společenské události zaberou tolik času, jak se zakrátko ukázalo, že jim pozvání budou jen pršet a návštěvy je tak vytrvale vyhledávat, až jim na užitečnou práci nezůstane mnoho času. A přece právě tak se věci měly. Jen co se Marianna zotavila, začal sir John uskutečňovat už delší dobu chystané různé radovánky doma i v přírodě. Na zámku se konaly soukromé plesy a výlety na lodičkách se odbývaly tak často, jak to říjnové přeháňky dovolily. Při žádné z těchto sešlostí nechyběl Willoughby, a jejich neformální, přátelský ráz velmi účinně podporoval jeho stále důvěrnější vztahy k Dashwoodovým: nabízelo se mu zde dost příležitostí přesvědčit se o Marianniných přednostech, dávat jí najevo vřelý obdiv a z jejího chování čerpat nezastřené ujištění o jejích stejně vřelých citech.

Elinor se jejich vzájemné náklonnosti ani nedivila. Přála si jen, aby to tak okatě nedávali najevo, a párkrát si dokonce troufla promluvit s Mariannou o žádoucím sebeovládání. Marianna si ale ošklivila jakékoli předstírání, když nebylo co nečestného tajit, a snažit se spoutat city, které samy o sobě nezasluhovaly výtek, považovala nejen za zbytečnou námahu, ale za odsouzeníhodné znásilnění rozumu kvůli všedním banálnostem a mylným zásadám. Willoughby její stanovisko sdílel a počínání těch dvou bylo nepřetržitým názorným dokladem jejich zásad.

Pokud byl přítomen, měla oči jen pro něj. Cokoli udělal, udělal dobře. Cokoli řekl, řekl chytře. Když se po večeři na zámku sedlo ke kartám, švindloval na úkor sebe a všech ostatních, jen aby jí padala dobrá karta. Pokud se společnost zabavovala tancem, protančili půl večera spolu, a jestliže se museli na pár kousků odloučit, zařadili se blízko sebe a s nikým jiným téměř slůvko neprohodili. Pro takové počínání se ovšem stávali terčem posměšků, nedali se tím však odradit a vlastně tomu sotva věnovali pozornost.

Paní Dashwoodová měla pro jejich city vřelé pochopení, a proto jim nebránila, aby je tak nezastřené nedávali najevo. Viděla v tom pouze přirozený důsledek vášnivé lásky u mladých, zanícených bytostí.

Marianna prožívala údobí blaženství. Její srdce patřilo Willoughbymu a lítostivé vzpomínky na Norland, které ji provázely ze Sussexu, bledly neuvěřitelně rychle pod vlivem kouzla, jímž jeho společnost obestírala jejich nový domov.

Elinor si tak šťastná nepřipadala. Nebylo jí příliš volno u srdce, ani se nezúčastnila všech zábav s nezkaleným potěšením. Nenašla ve zdejší společností nikoho, kdo by jí vynahradil, co musela opustit, a naučil ji vzpomínat na Norland bez lítostk Ani lady Middletonová, ani paní Jenningsová jí nevyvážily postrádané rozhovory, přestože starší dáma byla neuvěřitelně upovídaná a od prvopočátku našla v Elinor zalíbení, takže jí věnovala mnoho pozornosti. Už třikrát čtyřikrát jí vylíčila své životní osudy, a kdyby byla dívka vynaložila snahu odpovídající jejím schopnostem, dávno už by si byla dopodrobna zapamatovala průběh páně Jenningsovy poslední nemoci, a co řekl manželce pár minut předtím, než skonal. Lady Middletonová byla příjemnější než její matka pouze tím, že nebyla tak řečná. Elinor brzy pochopila, že její zdrženlivost se omezuje na klidné vystupování a s moudrostí nemá nic společného. K manželovi a matce se chovala stejně jako k nim, přátelství se proto od ní nedalo očekávat a ani nebylo oč stát. Neřekla nikdy nic, co by byla nepronesla už včera. Pohybovala se jako mátoha a její duch tomu neměnné odpovídal; nebránila sice manželovi pořádat různé společenské události, pokud probíhaly na úrovni a obě starší děti se jich mohly zúčastnit, nenacházela v tom však očividně větší zalíbení, než kdyby byla neruš…