Rozum a cit

32. kapitola

Elinor toto vyprávění zanedlouho sestře dopodrobna zopakovala, ale kýženého účinku u ní nedosáhla. Ne že by Marianna o pravdivosti některých údajů pochybovala – vyposlechla všechno se soustředěnou pozorností, nic k tomu nepodotkla ani se nepokoušela Willoughbyho hájit a její slzy naznačovaly, že to považuje za vyloučené. I když Elinor takto nabyla jistoty, že sestra víc o jeho vině nepochybuje, a se zadostiučiněním pozorovala, jak se už plukovníku Brandonovi nevyhýbá, když přijde na návštěvu, že s ním rozpráví s jistou účastí a úctou, ba dokonce z vlastní vůle ty rozhovory vyhledává, i když zdánlivě nepodléhala takovému rozrušení jako dřív, bylo na ní vidět, že se přesto trápí. Vrátila se jí duševní vyrovnanost, ale byla to vyrovnanost zdrcená a melancholická. Prožívala ztrátu dobrého mínění o Willoughbym ještě hůř než ztrátu jeho lásky. Když nyní věděla, jak svedl a opustil slečnu Williamsovou, a co ta ubohá vytrpěla, začala se dohadovat, jaké úmysly měl kdysi asi s ní, a tyhle černé myšlenky ji tak drtily, že se s nimi nedokázala svěřit ani Elinor, a ta když viděla, jak sestra mlčky propadá chmurám, soužila se pro ni víc, než kdyby se jí byla často a otevřeně se svými myšlenkami svěřovala.

Líčit pocity paní Dashwoodové a slova, jimiž je vyjádřila, když dostala Elinořin dopis a odpovídala na něj, znamenalo by pouze opakovat to, co prožívaly a říkaly její dcery, popisovat zklamání téměř stejně bolestné jako Mariannino a rozhořčení ještě prudší než Elinořino. Dostaly od ní v rychlém sledu několik dlouhých dopisů, kde jim sdělovala, jak ji to zasáhlo a co si o tom myslí; vyjadřovala velkou starost o Mariannu a nabádala ji, aby statečně snášela rány osudu. Jak hrozivé se matce muselo jevit Mariannino trápení, když psala o statečnosti vůči ranám osudu, jak drtivé a ponižující city, jimž se nemá poddávat!

V rozporu s vlastními zájmy usoudila paní Dashwoodová, že Marianně bude v tomto čase kdekoli jinde lépe než v Bartoňů, kde by jí všechno neustále důrazně připomínalo minulost a nejbolestněji jitřilo nitro vzpomínkami, protože by tam pořád měla Willoughbyho před očima. Radila tedy dcerám, aby v žádném případě nezkrátily návštěvu u paní Jenningsové – nebyla sice dohodnuta na určité údobí, nicméně všichni předpokládali, že se protáhne přinejmenším na pět šest týdnů. Matka psala, že v Londýně Marianna bezpochyby bude mít možnost pestřejšího zaneprázdnění než doma, leccos ji upoutá a setká se se zajímavější společností, a to občas odvrátí její pozornost od vlastního trápení, možná ji něco i pobaví, jakkoli teď obě nemají na zábavy ani pomyšlení.

Nebezpečí, že by se s Willoughbym někde střetla, Marianně podle matčina názoru nehrozilo o nic víc ve městě než na venkově, protože všichni jejich věrní přátelé s ním nyní jistě přeruší všechny styky. Úmyslně je nikdo dohromady nesvede, z nedbalosti je také podobnému nemilému překvapení nevystaví, a náhoda má méně šancí v lidnatém Londýně než v odloučeném Bartoňů, kde by jí mohl přijít do cesty, až pojede představit nevěstu paní tetince v Allenhamu. – Paní Dashwoodová sice o zamýšleném sňatku zprvu měla své pochyby, ale časem s ním začala napevno počítat.

Přála si ještě z dalšího důvodu, aby dcery zůstaly, kde jsou: nevlastní syn jí dopisem sdělil, že se v první polovině února chystají s manželkou do Londýna, a paní Dashwoodová si přála, aby se s bratrem tu a tam přece jen sešli.

Marianna slíbila, že se podřídí matčinu přání, a nyní tedy souhlasila bez námitek se vším, přestože to bylo v rozporu s tím, co si sama přála i očekávala, a přestože matčino stanovisko považovala za zcela mylné: sama soudila, že pobytem v Londýně je jí odpírána jediná možná úleva v jejím trápení, totiž matična osobní účast, a že je tak odsouzena pobývat mezi lidmi a v podmínkách, které jí nedopřejí chvilku duševního klidu.

Smířila se s tím však při pomyšlení, že to, co jí je proti mysli, naopak poslouží sestře, a Elinor zase, která tušila, že nebude v její moci Edwardovi se vždycky vyhnout, hřálo vědomí, že delší pobyt jí sice není vítaný, ale že prospěje Marianně lépe, než kdyby se hned vrátily do Devonshiru.

Její snaha, aby se před sestrou o Willoughbym nemluvilo, 1 přinesla ovoce. Marianna o tom sice neměla tušení, ale těžila z ní, jelikož ani paní Jenningsová, ani sir John, ba dokonce ani paní Palmerová se o něm nezmínili. Elinor marně toužila, aby se stejnou zásadou řídili i ve vztahu k ní, to ale nebylo v jejich moci, a tak den za dnem musela poslouchat projevy jejich rozhořčení.

Sir John by si byl v životě nic takového nepomyslel. „Člo věk, o kterém jsme vždycky soudili jen to nejlepší! Takový veselý a společenský! Na koni se mu vyrovná málokdo! Já si to neumím vysvětlit! Ať si táhne do horoucích pekel! Ani slůvko už s ním neztratím, děj se co děj, a kdybychom třeba spolu byli v Bartoňů na čekané a museli sedět jeden vedle druhého dvě hodiny! Darebák odporný! Ten umí vodit lidi za ‚nos! A to jsem mu ještě, jak jsem ho posledně potkal, nabízel štěně od Foliy! Tímhle je mezi námi konec!“

Paní Palmerová ho po svém odsuzovala stejně rázně. „Rozhodla jsem se, že ho s okamžitou platností přestávám znát, a jen blahořečím osudu, že jsme se nikdy neseznámili. Jen kdyby Combe Magna neležela tak blízko Clevelandu, ale co na tom sejde, stejně je moc daleko, abychom se navštěvovali; je mi tak odporný, že jeho jméno už nevypustím z úst, a všem budu vykládat, jaký je to ničema.“

Zbytek svého soucítění věnovala paní Palmerová na to, aby si všemi dostupnými prostředky zjistila podrobnosti o nadcházejícím sňatku a tyto informace předala Elinor. Brzy už věděla, v které kolárně se staví nový kočár, kdo maluje páně Willoughbyho portrét a v jakém obchodě je k vidění výbava slečny Greyové.

Klidný a zdvořilý nezájem lady Middletonové byl v tomto případě hojivým balzámem na Elinořiny nervy, tak často jitřené hlučnou dobromyslností ostatních. Vědomí, že aspoň jedna osoba z okruhu jejích známých zaručeně nechce nic vědět, jí bylo velkou oporou a vždycky ji potěšilo, že někdo při setkání nebude zvědav na podrobnosti a nebude se starostlivě poptávat po sestře.

Každá vlastnost se za jistých okolností může jevit cennější, než ve skutečnosti je, a Elinor, někdy už docela umořená dobře míněnými projevy soustrasti, měla sklon hodnotit vybroušené formální způsoby jako větší přínos pro duševní klid než laskavé srdce.

Lady Middletonová vyjádřila své stanovisko přibližně jednou denně, nanejvýš dvakrát, pokud se to přetřásalo častěji, a to slovy: „Věru neslýchané!“ A když takto pravidelně a umírněně dávala průchod svému pohnutí, nebylo jí pak zatěžko stýkat se se slečnami Dashwoodovými od první chvíle bez sebemenšího citového rozrušení, ba velmi brzy jí celá záležitost vůbec vypadla z hlavy; a když takto podpořila důstojenství vlastního plemene a vyslovila se k odsouzeníhodnému počínání mužů, považovala nadále už za vhodné věnoval se výhradně vlastním záležitostem, a v rámci toho se rozhodla (přes manželovy neskrývané námitky), že vzhledem k bohatství a společenské úrovni paní Willoughbyové bude žádoucno, aby jí hned po sňatku poslala svou navštívenku.

Citlivé, nevtíravé dotazy plukovníka Brandona Elinor nikdy nebyly proti mysli. Přátelským úsilím zmírnit sestřino trápení si poctivě vysloužil výsadu s ní o tom hovořit, a proto spolu vždy rozprávěli s oboustrannou otevřeností. Hlavní odměnou za trýznivé odhalení neblahé minulosti a pokořující přítomnost mu byly soucitné pohledy, jimiž ho Marianna někdy sledovala, a vlídný hlas, kdykoli ji okolnosti přiměly anebo se k tomu sama odhodlala (nestávalo se to příliš často), aby ho oslovila. Z toho poznal, že si u ní vydobyl jisté uznání, a z toho čerpala Elinor naději, že se to uznání časem rozroste v hlubší cit. Mezitím paní Jenningsová, která o tomhle všem neměla ani zdání a jen viděla, že plukovník je stejně neveselý jako dřív a nedá se přimět, aby požádal o ruku, ani nedovolí, aby to ona učinila za něho, začala po dvou dnech prorokovat, že místo na svatého Jana bude ta svatba až na Michala, a koncem týdne už vůbec pochybovala o tom, jestli z toho mračna bude pršet. Zřejmé sympatie mezi plukovníkem a slečnou Elinor napovídaly, že pohledem na moruši, rozkošnou strouhu i starý tis se bude spíše kochat ona, a paní Jenningsová pomalu už přestávala počítat s panem Ferrarsem.

Začátkem února, čtrnáct dní po Willoughbyho osudném dopisu, připadla Elinor bolestná povinnost sdělit sestře, že je ženatý. Postarala se, aby se to stalo hned po obřadu, jelikož nechtěla dopustit, aby se to Marianna dozvěděla z novin, které každé ráno dychtivě prolistovala.

Přijala tu zprávu s odhodlanou vyrovnaností, nic k tomu nepoznamenala a v první chvíli se ani nerozplakala, zakrátko se však slzy vyřinuly proudem a potom až do večera byla Marianna v duševním stavu skoro stejně žalostném, jako když se o tom poprvé dozvěděla. I

Novomanželé hned po svatbě odjeli z města a Elinor začala doufat, že teď, kdy nehrozí nebezpečí náhodného setkání, přemluví sestru, která nevyšla z domu od chvíle, kdy rána dopadla, aby se s ní opět někam vydala. Někdy touto dobou obě slečny Steelovy, které krátce předtím přijely na návštěvu k sestřenici v Holbornu, přišly složit poklonu svým vznešeným příbuzným v Conduit a Berkeley Street a dostalo se jim vřelého uvítání.

Pouze Elinor je viděla nerada. Každé setkání ji zabolelo, neuměla si vůbec představit, jak oplatí Lucy jásavou radost, že družka je stále ještě v Londýně.

„To by mě přece tak mrzelo, kdybych vás tu byla touhle dobou už nezastala,“ opakovala s mimořádným důrazem na předposledních slovech. „Stejně jsem ale nepřestávala doufat. Byla bych na to skorém krk dala, že se v Londýně ještě nějaký časek zdržíte, i když jste mi tvrdila – v Bartoňů, vzpomínáte – že tu zaručeně nezůstanete déle než měsíc. Ale já jsem si už tenkrát v duchu říkala, že si to rozmyslíte. Byla by přece věčná škoda, kdybyste odjely, než se zde usídlí váš pan bratr s chotí. Teď odtud zaručeně nebudete pospíchat. Jsem tak šťastná, že jste nedodržela slovol“

Elinor jí moc dobře rozuměla a musela vynaložit velké úsilí, aby zachovala zdání, že tomu tak není.

„Tak co, děvenky moje,“ prohodila paní Jenningsová, „a jakpak jste se sem dostaly?“

„Nepřijely jsme obyčejným dostavníkem, ale celou cestu poštovním,“ pochlubila se hbitě starší slečna Steelová, „a doprovázel nás jeden galantní kavalír. Doktor Davies měl cestu do Londýna, a tak jsme toho využily a přidaly se k němu a on se o nás královsky staral a stálo ho to o deset nebo dvanáct šilinků víc než nás.“

„Vida, vida,“ zahlaholila paní Jenningsová, „to jste měly štěstí! A ten pan doktor je svobodný, což?“

„Ale jděte!“ culila se slečna Nancy afektovaně, „každý mě s tím doktorem tak škádlí, a já si neumím představit proč. Sestřenice tvrdí, že se o mě zaručeně uchází, ale já za sebe prohlašuju, že si na něho ani nevzpomenu, jak je den dlouhý. ‚Hele, Nancy, jde sem ten tvůj ctitel‘, povídá onehdy sestřenice, když ho zahlédla, jak míří přes ulici k našemu domu. ‚Můj ctitel, to tak!‘ povídám, ‚nevím, koho tím myslíš. Doktor není žádný můj ctitel.‘“

„Nono, jen se nevytáčejte, na mě to neplatí – doktor je ten pravý, to vidím.“

„Kdepak!“ bránila se Nancy s předstíraným zápalem, „a prosím vás, každému to vymlouvejte, kdyby vám o tom někdo povídal.“

Paní Jenningsová ji okamžitě ujistila, jak to Nancy chtěla slyšet, že ji něco takového ani nenapadne, a starší slečně Steelové pak už ke štěstí nic nechybělo. „Předpokládám, že budete pobývat u pana bratra a paní švagrové, až přijedou do Londýna, slečno Elinor,“ vrátila se Lucy, když zanechala nevrlých narážek, k tomu, co ji zajímalo.

„Ne, to nepředpokládám.“

„Ale ano, jistě to tak dopadne.“

Elinor jí neudělala tu radost, že by jí oponovala.

„Ještě štěstí, že vás paní Dashwoodová může obě na takovou dlouhou dobu postrádat!“

„Jakou dlouhou dobu?“ vložila se do toho paní Jenningsová. „Vždyť jejich návštěva sotva začala!“

Tím Lucy umlčela.

„To je škoda, že neuvidíme slečnu Mariannu,“ poznamenala Nancy. „Mrzí mě, že se necítí dobře.“ Marianna totiž odešla, jakmile se ohlásily.

„Děkuji vám,“ řekla Elinor. „Sestra bude také litovat, že neměla to potěšení se s vámi sejít, ale poslední dobou trpí častými bolestmi hlavy, a proto nemůže přijímat návštěvy a s nikým hovořit.“

„Propána, to je mi jí líto! Ale Lucy a já jsme přece dávné přítelkyně – nás by snad mohla přijmout. Slibuji, že bych jí neřekla ani slovo.“

Elinor přezdvořile návrh odmítla. Sestra prý si šla možná lehnout anebo se odstrojila, a proto nemůže sejít do salónu.

„Ale to přece vůbec nevadí!“ naléhala slečna Nancy, „vždyť můžeme jít do ložnice za ní!“

Elinor už její dotěrnost začínala vyvádět z míry, byla však ušetřena nutnosti učinit tomu přítrž, protože Lucy, jako už častokrát, sestru okřikla, a třebaže tím neprojevila povahu zrovna líbeznou, zamezila aspoň dalšímu obtěžování nevychované sestry.