Rozum a cit

42. Kapitola

Když Edward vzdal díky plukovníkovi Brandonovi, běžel se svěřit se svým štěstím Lucy, a tolik to všechno prožíval, že jeho snoubenka ujistila paní Jenningsovou, která jí hned na druhý den přišla pogratulovat, že ho ještě v životě neviděla tak rozjařeného.

Její vlastní blaženost byla na rozjásané tváři patrná na první pohled, a procítěně souhlasila s paní Jenningsovou, že svatého Michala spolu všichni v pohodě oslaví na delafordské faře. Ani zanic si nedala vymluvit, že se to nestalo jen a jen Elinořinou zásluhou, velebila ji, jak by to byl rád učinil Edward, dojatě hovořila o přátelské službě prokázané jim oběma, vděčně přiznávala, jak je jí zavázána, a otevřeně prohlašovala, že by ji nepřekvapilo, kdyby slečna Dashwoodová i v budoucnu podporovala jejich zájmy ještě více, protože je z těch, jimž není zatěžko vynaložit krajní úsilí pro každého, koho si cení. A co se plukovníka Brandona týkalo, nejen že ho mínila uctívat co anděla nebeského, ale byla ochotná pro něho nešetřit sil i ve všech světských záležitostech, zasazovat se, aby mu podruhové platili desátky jako mourovatí, a tajně už měla rozmyšleno, jak v Delafordu využije do krajnosti jeho služebnictva, jeho kočáru, jeho krav i jeho drůbeže.

Mezitím uplynulo už více než týden, co je navštívil John Dashwood, a jelikož v tom čase neprojevily zájem o zdravotní stav paní švagrové jinak než ústním dotazem, začala Elinor pociťovat nezbytnou nutnost vykonat jí návštěvu. Od splnění této povinnosti ji však zrazovalo nejen vlastní nenadšení, ale nenašla pochopení ani u svých družek. Marianna nejen že zásadně odmítla sama tam jít, ale naléhala vší mocí na sestru, aby to nedělala, a paní Jenningsová, třebaže její kočár byl Elinor kdykoli k dispozici, pojala takovou nevraživost vůči paní Fanny Dashwoodové, že ani zvědavost, jak se po nedávném odhalení vzpamatovala, ani lákavá možnost rozčilit ji tím, že se postaví za Edwarda, nepřekonaly nechuť znovu se s ní setkat. V důsledku toho se na tu návštěvu vypravila pouze Elinor, jíž to přišlo nejvíce zatěžko, a vystavila se nebezpečí tete-a-tete se ženou, která jí byla protivná z pádnějších důvodů než komu jinému.

Paní Dashwoodová se dala zapřít, ale než kočár stačil odjet, vyšel náhodou z domu její manžel. S velkou radostí Elinor uvítal, sdělil jí, že právě kráčel na návštěvu do Berkeley Street, ujistil ji, že ji Fanny přijme s otevřenou náručí, a pozval ji dovnitř.

Vystoupili po schodišti do salónu. – Nikde nikdo.

„Fanny je nejspíš ve svém pokoji,“ řekl John. „Hned pro ni dojdu, protože podle mého mínění rozhodně nebude váhat setkat se s tebou. – To je naprosto vyloučeno. – A zvlášť teď už nemůže mít – ale tebe s Mariannou má v oblibě odjakživa. – Pročpak nepřišla i Marianna?“

Elinor ji omluvila, jak mohla.

„Jsem rád, že máme příležitost promluvit si mezi čtyřma očima,“ odpověděl, „protože toho mám mnoho na srdci. Ta delafordská fara – je to pravda? Plukovník Brandon ji skutečně dal Edwardovi? Čirou náhodou jsem o tom včera cosi zaslechl a vypravoval jsem se k vám výslovně za tím účelem, abych se na to přeptal.“

„Mohu tě ujistit, že je to pravda. – Plukovník Brandon nabídl delafordskou prebendu Edwardovi.“

„Neříkej! – Já žasnu! – A nejsou ani příbuzní – nemají přece nic společného – a za beneficia se dneska nabízejí slušné částky – kolikpak tahle vynáší?“

„Okolo dvě stě liber ročně.“

„No prosím – a za posloupnictví v tomhle případě – kdyby byl držitel starý, vetchý, a byla tu pravděpodobnost, že se fara brzy uvolní – by mohl dostat, no dejme tomu čtrnáct set liber. Jak to, že se o to nepostaral, než dosavadní farář zemřel? Teď už je na prodej pozdě! Člověk tak rozvážný jako plukovník Brandon – že si neporadí v takové běžné záležitosti! No co – vždycky říkávám, že každá lidská povaha má své slabé stránky. Anebo je to takhle – teď mne napadá pravděpodobné vysvětlení. Edward bude užívat beneficia pouze dočasně, než osoba, které je plukovník prodal, dosáhne potřebného věku. – Ano, ano, tak to bude, uvidíš.“

Elinor mu však jeho domněnku přesvědčivě vyvrátila, když mu objasnila, že byla sama pověřena, aby Edwardovi tlumočila plukovníkovu nabídku, a proto zná všechny okolnosti. Nato byl John nucen její tvrzení přijmout.

„Velmi podivné!“ prohlásil, když ji vyslechl. „Co tím tedy plukovník sleduje?“

„Chce jednoduše panu Ferrarsovi podat pomocnou ruku.“

„Hm, hm – no, ať je to tak nebo tak – Edward má velké štěstí! Před Fanny o tom ale nezačínej, já jsem jí to sice pověděl a ona to statečně snesla – ale rozčilovalo by ji, kdyby se o tom před ní hovořilo.“

Elinor měla co dělat, aby bratrovi neřekla, že podle jejího mínění se Fanny bude statečně držet i nadále, když bratr dosahuj zaopatření tak, že přitom rozhodně ona ani její potomek o nic nepřijdou.

„Paní Ferrarsová,“ dodal John a ztišil hlas do šepotu, jak se vzhledem k projednávané věci slušelo, „o tom prozatím nic neví, a já si myslím, že bude lépe nechat ji v nevědomosti co nejdéle. – Až dojde k sňatku, pak se to dozvědět musí, obávám se.“

„Proč ty obavy? Aby paní Ferrarsovou potěšila zpráva, že syn má být z čeho živ, to jistě nepřichází v úvahu, ale po tom, jak se nedávno zachovala, se jí to přece sotva nějak dotkne. Se synem skoncovala, navždy ho zavrhla, přiměla všechny, kdo podléhají jejímu vlivu, aby učinili totéž. Neumím si představit, že po tomhle by jí jakákoli skutečnost jeho se týkající způsobila radost nebo žal – vždyť je jí jedno, co s ním bude. Snad není tak zpozdilá, aby odvrhla všechno potěšení z vlastního dítěte, a přitom si ponechala rodičovskou starostlivost!“

„Ach, Elinor,“ pravil John, „co říkáš, má svou logiku, ale vycházíš z neznalosti lidské povahy. Až dojde k Edwardovu neblahému sňatku, věř mi, že to bude jeho matka prožívat stejně hluboce, jako by ho byla nikdy nezavrhla, a proto před ní musíme pokud možno tajit všechny okolnosti, které mohou tu hroznou událost uspíšit. Paní Ferrarsová nemůže zapomenout, že Edward je její syn.“

„Udivuješ mne, bratře. Předpokládala bych, že touhle dobou jí to…