Rozum a cit

5. kapitola

Jen paní Dashwoodová dopis svěřila poště, hned si dopřála to potěšení oznámit nevlastnímu synovi a snaše, že už má nový domov, a nebude je tedy obtěžovat déle, než se zařídí vše potřebné k nastěhování. Zůstali na ni překvapeně koukat. Paní Fanny mlčela, ale její manžel zdvořile poznamenal, že se doufejme neusadí daleko od Norlandu. Nato mu s velkou chutí oznámila, že se postěhuje do Devonshiru. Když to Edward slyšel, rychle se k ní obrátil s nemilým údivem, který jí nepotřeboval vysvětlovat. „Do Devonshiru?“ opakoval jako ozvěna. „Opravdu se tam odstěhujete? Taková dálka! A kde přesně to je?“ Objasnila mu, že Bartoň leží čtyři míle na sever od Exeteru.

„Je to jen malý domek,“ pokračovala, „doufám ale, že tam uvítám mnohé přátele. Pár pokojů můžeme lehko přistavět, a nebude-li mým přátelům zatěžko cestovat za mnou takovou dálku, nebude rozhodně zatěžko mně přijmout je do svého domova.“

Na závěr vlídně pozvala manžele Dashwoodovy, aby ji přijeli do Bartoňů navštívit, a ještě vřelejšího pozvání se došla lo Edwardovi. Třebaže po nedávném rozhovoru se snachou se rozhodla pobyt na Norlandu co možná zkrátit, své stáno visko ke klíčovému bodu střetnutí nezměnila ani v nejmen ším. Vůbec nehodlala Edwarda s Elinor rozloučit navždy, naopak tím, jak ho výslovně pozvala na návštěvu, mínila naznačit paní Fanny, že nedbá, ať si s tou známostí nesouhlasí jak chce. Pan John Dashwood opakoval nevlastní matce zas a zas, jak ho to mrzí, že si vybrala domov tak daleko od Norlandu, protože v tom případě jí nebude moci posloužit s přestěhováním. Bylo mu to skutečně velice proti mysli, protože jediná pomoc, na niž svůj slib otci nakonec omezil, byla vzhledem k okolnostem neproveditelná. Všechno zařízení se poslalo po vodě. Pozůstávalo hlavně z ložního a stolního prádla, nádobí, porcelánu a knih a krásného Mariannina klavíru. Paní Fanny si zhloubi srdce povzdechla, když se dívala, jak se ty věci dávají na cestu: přišlo jí to jako velká nespravedlnost, že paní Dashwoodová se svými poměrně nepatrnými příjmy bude mít v domácnosti leccos pěkného.

Paní Dashwoodová si bartonský domek pronajala na rok. Byl zařízený, a proto se mohla nastěhovat ihned. Ani jedna ze smluvních stran nedělala těžkosti, a tak nezbývalo nic než naložit s některými věcmi v jejím vlastnictví, určit, co se stane součástí budoucí domácnosti, a mohla se rozjet z Norlandu na západ. A jelikož paní Dashwoodová uměla vyřídit velmi rázně, na čem jí záleželo, bylo brzy všechno hotovo. Koně, kteří jí zůstali po manželovi, prodala krátce po jeho smrti, a když se jí teď naskytla …