Miláček

Minul divadlo Vaudeville a zastavil se před Americkou kavárnou. Váhal, jestli si má dát pivo, žízeň ho strašně trápila. Zadíval se na pouliční světelné hodiny. Bylo čtvrt na deset. Znal se: jakmile bude mít před sebou plnou sklenici piva, vypije ji naráz. A co bude potom dělat do jedenácti hodin?

Rozhodl se: Zajdu až k chrámu Madeleine a pak se pomaloučku vrátím.

Když se blížil k rohu náměstí Opery, minul silného mladíka. Měl dojem, že tu tvář už někde viděl.

Pustil se za ním, pořád vzpomínal a polohlasně si opakoval: "Odkud krucinál tohohle chlápka znám?"

Pátral ve vzpomínkách, ale pořád ho nic nenapadalo. Potom se mu najednou, jak už to paměť umí, vybavil týž muž štíhlejší a mladší, v husarské uniformě. Vykřikl nahlas: "Vždyť je to Forestier!" Zrychlil krok a poklepal tomu muži na rameno. Ten se otočil, prohlédl si ho a zeptal se: "Co si přejete, pane?"

Duroy se dal do smíchu: "Ty mě nepoznáváš?"

"Ne."

"Georges Duroy z šestého husarského."

Forestier mu podával obě ruce: "Kamaráde! Jak se máš?"

"Ujde to. A co ty?"

"Já nijak zvlášť. Představ si, že jsem trop na plíce. Šest měsíců v roce prokašlu. Mám to od průdušek, uhnal jsem si v Bougivalu zánět, rok nato, co jsem se vrátil do Paříže. Už to budou čtyři roky."

"Nepovídej. Ale vypadáš zdravě."

Forestier vzal starého kamaráda pod paží, rozpovídal se o své chorobě, vykládal o lékařských prohlídkách, o tom, co si myslí a co mu radí doktoři, a jak je těžké, aby se ve svém postavení jejich pokyny řídil. Doporučují mu, aby strávil /imu na jihu. Ale copak si to může dovolit? Je ženatý ‚i kromě toho má velmi dobré postavení jako novinář.

"Řídím politickou rubriku v La Vie Franqaise. Pro Salut zase píšu zprávy ze senátu a občas ještě dělám literární kroniku pro Planete. Vidíš, jakou jsem udělal kariéru."

Duroy si ho překvapeně prohlížel. Hodně se změnil, rozhodně vyzrál. Měl teď výraz, vystupování i oblek sebevědomého muže v dobrém společenském postavení a bříško člověka, který si potrpí na dobré jídlo. Kdysi to býval hubený, pružný a ztřeštěný hoch, pořád dobře naložený křikloun. Tři roky v Paříži z něj udělaly úplně jiného člověka, tlustého a důstojného, na skráních už měl dokonce pár šedivých vlasů, i když mu nebylo víc než sedmadvacet let.

Forestier se zeptal: "Kam máš namířeno?"

Duroy odpověděl: "Nikam, jen se tak toulám, než půjdu domů."

"A nechceš mě doprovodit do redakce La Vie Franqaisel Mám tam udělat nějaké korektury. Potom si zajdeme na pivo. Co tomu říkáš?"

"Jdu s tebou."

Zamířili k redakci zavěšení do sebe s onou důvěrností, která přetrvává mezi spolužáky a kamarády z vojny.

"A co vlastně děláš v Paříži?" zeptal se Forestier.

Duroy pokrčil rameny: "Jednoduše tu chcípám hlady. Když mě pustili z vojny, chtěl jsem do Paříže, abych... abych si tu vydělal peníze, nebo alespoň abych tu žil. A teď už sedím šest měsíců v kanceláři Severní dráhy za patnáct set franků ročně."

Forestier zamumlal: "Kruci, to není zrovna moc."

"To si piš. Ale jak se mám z toho dostat? Jsem sám, nikoho tu neznám, na nikoho se nemůžu odvolat. Nechybí mi dobrá vůle, ale prostředky."

Kamarád si ho prohlédl od hlavy k patám jako člověk, který posuzuje nějaký objekt z praktického hlediska, a pak pronesl přesvědčeně: "Hochu, tady všechno závisí na sebevědomí. Trošku šikovný člověk se stane dřív ministrem než přednostou kanceláře. Musíš se umět vnutit a ne žádat. Ale jak je to ksakru možné, že jsi nenašel nic lepšího než úřednické místo u Severní dráhy?"

Duroy odpověděl: "Hledal jsem všude a nic jsem neobjevil. Ale teď mi možná něco vyjde. Nabízí mi místo štolby v jízdárně Pellerin. Tam budu mít přinejmenším tři tisíce ročně."

Forestier ho přerušil: "Neber to, byla by to hloupost, i kdyby ti dávali deset tisíc. Zabouchneš si dveře k budoucnosti. V kanceláři jsi aspoň schovaný, nikdo tě nezná, a když budeš dost obratný a silný, jednou z ní můžeš vyjít, prosadit se a zařídit si slušné postavení. Ale jako štolba jsi odepsaný. To je stejné, jako kdybys dělal vrchního v podniku, kam chodí pařížská smetánka na večeři. Jakmile budeš lidi z vyšší společnosti a jejich děti učit jezdit na koni, nikdy tě nebudou brát jako sobě rovného."

Pak se odmlčel, pár vteřin uvažoval a zeptal se: "Máš maturitu?"

"Ne. Dvakrát jsem propadl."

"To nevadí, ale střední školu jsi snad vystudoval. Když se mluví o Ciceronovi nebo o Tiberiovi, víš ale…