Miláček

Vzduch tady byl svěží a prosycený jemnou prchavou sladkou vůní, kterou nešlo určit a pojmenovat.

Mladík už se teď lépe ovládal a pozorně zkoumal salon. Nebyl veliký a kromě keříků a květin tady nic nepřitahovalo pohled, do očí neuhodila žádná křiklavá barva, ale člověk se tu cítil velmi příjemně, mile, útulně. To prostředí přímo hladilo a lichotilo, jako by člověka zahrnovalo měkkým laskáním.

Stěny byly potažené starodávnou látkou bleděfialové barvy, posetou drobnými hedvábnými žlutými kvítky velkými jako mušky.

Na dveřích visely těžké šedomodré závěsy, připomínající barvou vojenské sukno, rudým hedvábím bylo na nich vyšito několik karafiátů. A všude byla jako náhodou rozeseta sedátka všech tvarů a velikostí, lehátka, mohutná křesla i drobná křesílka, taburety i stoličky, a všechna byla potažena hedvábím ve stylu Ludvíka XVI. nebo krásným utrechtským sametem krémové barvy s granátově červeným vzorkem.

"Mohu vám nabídnout kávu, pane Duroy?"

Paní Forestierová mu podávala plný šálek s přátelským úsměvem, který vůbec neopouštěl její rty.

"Ano, milostivá paní, děkuji vám."

Přijal od ní šálek, a když se plný úzkosti pokoušel vzít stříbrnými klíšťkami kousek cukru z cukřenky, kterou držela v rukách dcerka paní de Marelle, řekla mu paní Forestierová polohlasně: "Všímejte si přece trochu paní Walterové."

A vzdálila se od něj dříve, než mohl odpovědět.

Vypil nejdříve svoji kávu, protože se bál, aby náhodou neupustil šálek na koberec. Potom už trochu ulehčené hledal záminku, jak by se mohl přiblížit k manželce svého nového ředitele a začít s ní rozhovor.

Najednou si všiml, že drží v ruce prázdný šálek, a protože seděla daleko od stolu, nevěděla, kam ho odložit. Vymrštil se.

"Dovolíte, milostivá paní?"

"Děkuji vám, pane Duroy."

Odnesl šálek a vrátil se k ní: "Kdybyste věděla, milostivá paní, za kolik hezkých chvil vděčím La Vie Française z doby, kdy jsem byl v poušti. Jsou to opravdu jediné noviny, které můžete číst i mimo Francii, protože jsou nejzajímavější, nejvtipnější a nejsou tak jednotvárné, jako všechny ostatní. Najdete v nich všechno."

Usmála se sice trochu rezervovaně, ale přesto mile, a vážně odvětila: "Panu Walterovi dalo hodně práce, než vytvořil typ novin, které by odpovídaly novým potřebám."

Začali si povídat. Uměl mluvit o banálních věcech, slova mu lehce plynula ze rtů, měl příjemný hlas, kouzlo v očích a neodolatelně svůdný knírek. Čeřil se nad jeho horním rtem, vlnitý, kadeřavý, hezký, plavý s rudými záblesky a na konečcích světlejší.

Hovořili o Paříži a jejím okolí, o březích Seiny, o lázeňských městech, o letních radovánkách, o všech těch běžných věcech, o kterých se dá donekonečna vykládat a člověk si neunaví mozek.

Když k nim přistoupil Norbert de Varenne s…