Miláček

Duroy pokračoval v cestě se sevřeným srdcem. Zdálo se mu, že mu právě někdo ukázal jakousi díru plnou kostí a lidských ostatků, díru, kam nevyhnutelně musí jednou spadnout i on sám. Zamumlal: "Kruci, u něj to asi moc vesele vypadat nebude. Nechtěl bych sedět v první řadě při přehlídce jeho myšlenek, přisámbůh, to ne!"

Zastavil se, aby nechal projít nějakou navoněnou ženu, která právě vystupovala z vozu a vracela se domů. Zhluboka a chtivě vdechl vůni verbeny a kosatce vznášející se ve vzduchu. Jeho plíce a srdce se okamžitě zatetelily nadějí a radostí. A pomyšlení na paní de Marelle, s níž se zítra uvidí, ho zaplavilo od hlavy až k patám.

Všechno se na něj usmívalo, život ho něžně laskal. Jak krásné bylo, když se naplňovaly naděje a sny!

Usnul opojený a vstal časně ráno, aby se pěšky prošel po třídě k Bouloňskému lesíku, než půjde na schůzku.

Počasí se změnilo, přes noc se oteplilo a teď bylo vlaho a slunečno jako v dubnu. Všichni obvyklí návštěvníci Bouloňského lesíka si tohoto rána vyjeli, přilákala je sem jasná a mírná obloha.

Duroy kráčel pomalu, polykal teplý vzduch, příjemný jako na jaře. Minul Vítězný oblouk na Etoile a vydal se širokou třídou po opačné straně, než kudy se promenovali jezdci. Prohlížel si je, jak klušou a cválají, muže i ženy, bohaté a vyvolené tohoto světa, ale teď jim skoro nezáviděl. Téměř všechny je znal jménem, věděl, jak velký je jejich majetek, a znal tajnosti jejich života. Jeho povolání z něj učinilo jakýsi almanach slavných osobností a pařížských skandálů.

Projížděly jezdkyně, štíhlé a upnuté do přiléhavých živůtků z tmavé látky, které zdůrazňovaly jejich postavu, měly v sobě cosi povýšeného a nedostupného, jako mívají ženy v koňském sedle. A Duroy se bavil, když si polohlasně vypočítával, jako se přeříkávají litanie v kostele, jejich jména, tituly, vlastnosti jejich milenců, ať už je skutečně měly, nebo jim je pouze připisovali. A někdy, místo aby říkal: "Baron de Tanquelet, kníže de la Tour-Enguerrand," šeptal: "A jsme na Lesbu: Louise Michotová z Vaudevillu, Rose Marquetinová z Opery."

Tahle hra ho nesmírně bavila. Jako by ho těšilo, vzrušovalo a i uklidňovalo, že pod důstojným zevnějškem je člověk v podstatě věčně a hluboce mrzkým tvorem.

Potom pronesl nahlas: "Takoví pokrytci!" A očima hledal jezdce, o nichž kolovaly ty nejpeprnější historky.

Viděl spoustu mužů, které podezírali, že hrají falešně, a pro něž byly herny v klubech hlavním zdrojem příjmů, jediným zdrojem, i když každopádně velmi pochybným.

Jiní, velmi slavní mužové žili výlučně z rent svých manželek, to bylo známé. Další z rent svých milenek, to se ovšem jen tvrdilo. Mnozí z nich zaplatili své dluhy (což bylo ještě čestné), ale nikdy se nezjistilo, odkud vzali nezbytný obnos (velmi pochybné tajemství). Viděl tu finančníky, na počátku jejichž obrovitého majetku byla krádež, a dnes je přijímali všude, v těch nejvznešenějších domech; dále muže tak vážené, že drobní měšťáci smekali, když projížděli kolem nich, ale jejichž nestoudné čachry ve velkých státních podnicích nebyly žádným tajemstvím pro toho, kdo znal rub velkého světa.

Všichni se tvářili vznešeně, měli povýšeně pohrdavá ústa a drzý pohled, ať už měli licousy nebo knírky.

Duroy se jen smál a pořád opakoval: "To je pěkná sbírka lumpů, taková pakáž!"

Vtom přejel kolem otevřený, nízký a velmi elegantní kočár, táhli ho dva štíhlí bílí koníci a jeli tak rychle, až jim hříva i ocasy vlály. Kočár řídila drobná mladá blondýnka, známá kurtizána, za ní seděli dva lokajové. Duroy se zastavil a měl chuť pozdravit ji a zatleskat této nevěstce, která se dostala nahoru díky lásce a teď směle předváděla na promenádě svůj do očí bijící přepych, na nějž si vydělala v posteli, ve stejné době, kdy se tady ukazovaly pokrytecké aristokratky. Možná neurčitě cítil, že mezi nimi dvěma je cosi společného, jakési přirozené pouto, že pocházejí ze stejné rasy, mají stejnou duši a že on ke svému úspěchu využije odvážných prostředků stejného zrna.

Vracel se pomaleji, v srdci cítil uspokojivé teplo, a chvilku před stanovenou hodinou došel ke dveřím své bývalé milenky.

Přivítala ho, nabídla mu rty, jako by se žádná roztržka mezi nimi nekonala, a na okamžik dokonce zapomněla na opatrnost, s níž se vždy zříkala něžností ve svém domě. Potom mu políbila konečky nakroucených knírů a řekla: "Ty ani nevíš, jaká smůla mě postihla, drahoušku. Doufala jsem, že si teď prožijeme krásné líbánky, a představ si, najednou mám na krku manžela, a to na celých šest týdnů! Vzal si dovolenou. Ale já bez tebe nechci zůstat tak dlouho, zvlášť po tom našem malém nedorozumění, a tak poslyš, jak jsem to zařídila. Přijdeš k nám v pondělí na večeři. Už jsem s ním o tobě mluvila, představím tě."

Duroy váhal, byl trochu nesvůj, ještě nikdy se neocitl tváří v tvář muži, s jehož ženou spal. Měl strach, že ho něco prozradí, zmatek, pohled, bůhvíco. Koktal: "Ne, víš, raději bych se s tvým mužem neseznámil."

Naléhala, jeho postoj ji udivil, stála před ním a naivně na něj upírala oči.

"A proč nechceš? Co je na tom? Takové věci se přece stávají denně. Nikdy bych nevěřila, že jsi takový hlupáček."

Zranilo ho to: "Dobrá, přijdu sem tedy v pondělí na večeři."

Pravila ještě: "Aby to bylo přirozenější, pozvala jsem i Forestierovy…