Miláček

Georges Duroy se vrátil ke svým starým zvykům.

Bydlel teď v malém přízemním bytě v ulici de Constantinople a žil rozumně jako muž, který se připravuje na novou existenci. Jeho vztah s paní de Marelle se začal nápadně podobat manželskému soužití, jako by si předem zkoušel svůj budoucí stav. Jeho milenka se často podivovala usedlému poklidu jejich vztahu a často se smála: "Poslyš, ty jsi ještě větší puťka než můj muž. To jsem ani nemusela měnit."

Paní Forestierová se dosud nevrátila, prodlužovala svůj pobyt v Cannes. Dostal od ní dopis, v němž oznamovala, že bude zpátky až v půli dubna. V psaní nebyla žádná zmínka o tom, co si povídali při loučení. Čekal. Byl teď rozhodnutý přimět ji k sňatku všemi prostředky, kdyby snad ještě váhala. Ale věřil ve svou šťastnou hvězdu, věděl, že ženy velmi silně přitahuje a že jeho mocnému kouzlu žádná neodolá.

Stručný vzkaz ho připravil na to, že se blíží hodina, která rozhodne o jeho budoucnosti.

"Jsem v Paříži. Přijďte mě navštívit.

Madeleine Forestierová."

Víc ani slovo. Lístek přišel poštou v devět hodin. Ve tři hodiny téhož dne už vcházel k ní do bytu. Podala mu obě ruce a usmívala se na něj svým krásným, milým úsměvem. Několik vteřin se dívali jeden druhému hluboko do očí.

Potom zašeptala: "Byl jste tak hodný, že jste tam přijel."

Odvětil: "Udělal bych vše, co byste mi nařídila."

Posadili se. Vyptávala se, co je nového, zajímala se o Walterovy, o všechny kolegy v redakci. Na noviny myslela často.

"Moc mi to chybí," říkala, "opravdu moc. V duši jsem se stala novinářkou. Co se dá dělat, prostě to povolání miluju."

Potom se odmlčela. Měl dojem, že jí rozumí, že zachytil v jejím úsměvu,…