Miláček

Pod žhnoucím červencovým nebem bylo náměstí de la Trinité téměř vylidněné. Paříž skomírala v tíživém vedru, jako by se těžký, žhavý vzduch shora snášel na město, hutný a palčivý vzduch, který se tak špatně dýchá a tíží na prsou. Z vodotrysku v kašně před kostelem chabě a líně padala voda. Jako by i ta voda byla unavená stálým prouděním, ochablá a skleslá, a její stojatá hladina ve fontáně, kde plavaly listy a útržky papíru, byla nazelenalá, hustá a sinalá.

Nějaký pes přeskočil kamenný okraj fontány a koupal se ve špinavé vodě. Pár lidí sedících na lavicích v malém kulatém parčíku kolem chrámového portálu se na to zvíře závistivě dívalo.

Du Roy vytáhl hodinky. Byly teprve tři. Měl ještě půlhodinu čas.

Usmíval se při pomyšlení na tu schůzku. Kostely jsou jí dobré pro každé použití, uvažoval. Nalézá v nich útěchu za to, že se provdala za žida, v politice ji staví do řad opozice, díky kostelům je přijatelná pro vysokou společnost a nakonec jí poslouží i jako útočiště pro milostné schůzky. Prostě náboženství se používá jako holka pro všechno, jako slunečník i deštník v holi. Když je krásně, je to hůlka. Když svítí slunce, je to slunečník. Když zaprší, poslouží jako deštník, a když nikam nejdete, zůstane hezky doma v předsíni. Takových jsou stovky, kašlou na Pánaboha, ale nesnesou, aby se o něm mluvilo neuctivě, a když se jim to hodí do krámu, berou si ho za prostředníka. Kdybyste jim nabídli, aby šly s vámi do hodinového hotelu, smrtelně byste je urazili, ale připadá jim naprosto normální vrkat láskou před oltářem.

Kráčel pomalu kolem kašny. Potom se znovu podíval na hodiny na věži, které ukazovaly o dvě minuty víc než jeho vlastní hodinky. Byly na nich tři hodiny pět minut.

Usoudil, že vevnitř mu bude líp, a vstoupil do kostela.

Okamžitě pocítil svěžest chladné místnosti. S požitkem se nadechoval a obešel chrámovou loď, aby tohle místo dobře poznal.

Jeho kroky se pod vysokou klenbou hlasitě rozléhaly a kdesi v hloubi tohoto rozlehlého monumentu se ozývaly jiné kroky, jako by odpovídaly těm jeho, byla to pravidelná chůze, občas ustala a bylo ticho, potom se ozvala znovu. Probudila se v něm zvědavost, chtěl poznat člověka, co se tu procházel. Hledal ho. Byl to tlustý, plešatý pán, kráčel s nosem obráceným ke stropu a klobouk držel v ruce za zády.

Sem tam klečela nějaká stará žena a modlila se s hlavou v dlaních.

Duši zaplavil pocit samoty, opuštěnosti, odpočinku. Kostelní okna propouštěla jen tlumené světlo, které dělalo očím dobře. Du Roy si uvědomil, že je mu tady uvnitř "skvěle".

Vrátil se ke dveřím a znovu pohlédl na hodinky. Bylo teprve čtvrt na čtyři. Posadil se na kraji hlavní uličky uprostřed chrámové lodě a jen litoval, že si tu nemůže vykouřit cigaretu. Zevnitř kostela, od kůru se stále ozýval pomalý krok toho tlustého pána.

Kdosi vstoupil. Georges se prudce otočil. Byla to žena lidu, prostá žena ve vlněné sukni, padla na kolena u první židle a nehybně klečela se sepjatýma rukama, očima obrácenýma k nebi, duší odevzdanou modlitbě.

Du Roy se na ni se zájmem díval, hádal, jaký zármutek, jaká bolest, jaká beznaděj mohla zdrtit tuhle nepatrnou duši. Bylo zřejmé, že umírá bídou. Možná měla doma muže, který ji tloukl, nebo jí umíralo dítě.

V duchu zašeptal: Ubozí lidé. Tolik jich trpí. A pocítil zlost na nelítostnou přírodu. Potom ho napadlo, že tito ubožáci alespoň věří, že tam nahoře o ně bude postaráno, že jejich pozemský život je napsaný někde v nebeských účetních knihách se všemi "dal a má dáti". - Tam nahoře. - Kde asi?

A Du Roy, jemuž se díky kostelnímu tichu myšlenky rozbíhaly do daleka, posoudil velmi krátce stvoření světa a z koutku úst mu splynulo: "Jak je to všechno hloupé."

Rozechvěl ho šustot šatů. Byla to ona.

Zvedl se a šel jí rychle vstříc. Nepodala mu ruku a zašeptala potichu: "Mám jen málo času. Musím se hned vrátit, klekněte si vedle mne, ať nejsme nápadní."

Kráčela kupředu hlavní lodí a hledala příhodné, bezpečné místo jako žena, která to tu dobře zná. Obličej měla zakrytý hustým závojem a šla tak potichu, že ji sotva bylo slyšet.

Když došla až k chóru, obrátila se a zašeptala tajemným tónem, jakým se mluví v kostelích: "Postranní loď bude lepší. Tady jsme moc na očích."

Sklonila hlavu, lehce se poklonila a pokřižovala před hlavním oltářem, potom zahnula do pravé chrámové lodě a vracela se ke vchodu. Najednou se rozhodla pro jedno klekátko a klesla na kolena.

Georges poklekl vedle ní. Nehýbali se, jako by byli ponoření do modlitby. Georges začal: "Děkuji, děkuji vám," pravil. "Zbožňuji vá…