Z Máchova denníku

Na Bezdězi.

Oblaky nade mnou co stáda beránků, za horami však černý, hustý mrak, temnější než stíny tmavé horní. Vítr zanášel sem tam již požloutlé listí. Krávy. Papršlek sluneční. Duha, kus; jako obraz v černém rámu. Ostrůvek na jezeru Hiršbergském, silnice – vísky. Hřib. Za horami vycházelo slunce vzdálených světů; – naše zapadlo. Sám na noc v zříceninách. Tišeji a slavněji lesy hučely, z dálky pes a houkání. Mnohý list letěl dolů, bylo mu zde samotno, smutno, pusto – aby zemřel mezi kvítím polním – jako král – jen studené kamení atd. Poslední zář protrhlým mrakem, kdy jsem šel dolů, u 3tí brány; kapličky, reflexe. Klekání u 2hé brány. Hledaje odpočinutí a spaní v hospodě, zabloudil jsem na hřbitov: „Kde pod mohylami tiší mrtví spí.“

Co zde sním a co zde vypiju,
To jediné jest, co v světě užiju.
A co po smrti mé tady zůstane,
Bůh nebo čert ví, kdo to dostane.

Všecko, co živého, spěchá odtud, a zde nepřebyde ani strom ani bylina již více; též člověk jediný tiskne se vždy dále a dále v čistější a jasnější nebe blankyt, a nenalézá zde leč tajemně šustící mech a chladný, studený sníh.

Jako Trosky v světle bledém
Vyhlídají mlhy šedém,
Temná noc kdy na ně přišla,
Tak, myšlenko, nevyzírej:
Nermuť jiným blaha zdroje!
Vrať se v hloubi, z kterés vyšla,
Tam si moje srdce zžírej;
Však jen moje – moje – moje –

Já miluju květinu, že uvadne, zvíře – poněvadž pojde, – člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy; já miluju – více než miluju – já se kořím Bohu, poněvadž není. Každý člověk by miloval druhého, kdyby mu rozuměl, kdyby v něj mohl nahlednouti, leč –

Jiný praví, jaký žel jim, že obrazotvornost obraz milenky před oči staví; což já, kdy obraz její ani mi představiti nelze …

Mnohé dítě zvolá někdy: „Ó kéž bych se bylo nezrodilo!“ Což asi toto mé dítě učiní?! Při této důležité otázce stojí péro mé na rozpacích, jako 70letý ženich! – Nebo běda otci tomu dítěte takého, lépe bylo bývalo, aby mlejnský kámen byl býval zavěšen na hrdlo jeho – atd., a běda pak i mně, jestli dítěti mému tak bude zvolati, neb v tom okamžení, jak to zvolá, těžký mi kámen, ač ne na hrdlo zavěšen, přece alespoň jen na srdce uvalen – ha – kde jsem? – Zelenou ještěrka z traviny nízké zde zdvihá hlavu k bledému měsíci – v průzračí nově vyorané lebky lesknou se svatojanské mušky místo někdy tam živoucích očí atd. – – – ba věru, já jsem ve hvězdě! – „Ve hvězdě? – hm – snad v měsíci?“ - - Ne, příteli! ve Hvězdě jsem a sice ve Hvězdě hodinu vzdálené od Prahy, ani nevím, zdaž dobrý či zlý duch? však – genius můj mne sem vedl, ana právě dnes zde byla každoroční slavnost držána! A ta buď dnes oukolem péra mého! „Aj – tehdy máme čisti obrazy z Hvězdy, a slíbené jsou nám obrazy z Prahy?“ „Inu, jak to člověk vezme 1 – Což kdy dokážu, že obraz z Hvězdy může obrazem z Prahy býti?“ „A jak to?“ „Takto. Zajisté, že mnohý dnes řekl: Celá Praha jest ve Hvězdě!“ „To jest pravda I I já sám jsem to učinil.“ „Když tehdy celá Praha ve Hvězdě jest, jest tam i Pr…