Klášter Sázavský

Hory velebné! odvěčná jak hrdě zdviháte čela k zamračenému nebi; neskonalé jsou dny pobytu vašeho! – Zčeřená řeka líbá patu vaši – mno-holi vln již přenesla lískali vašeho lůnem?! – Kolikráte klesli lesové – roucho vaše – pod ranami obyvatelů vašich? A ti, o nichž hlásati bude pověst má a kteřížto druhdy bydleli mezi vámi, kam zašli? V prach – v prach proměněni jsou, vichřice jimi pohrává po tváři země! – Po obou březích slavnotoké Sázavy stojí hustě porostlé hory, neširoký tvoříce dol. Po pravém břehu – právě při řece – jest klášter Sázavský, kolem něho se zahýbá řeka a ze dvou stran zhlížejí se stěny klášterní v tichém toku. Krásný večer vzešel nad dolem tímto, bylo to na konec července roku 1108. Růžové červánky planuly nad západními horami, a zhlížejíce se spolu s právě rozžehlou zvířetnicí v zrcadelném toku, rudě barvily tiché zdi klášterní i vysoko strmící věž a gotického kostela šeré stěny, kterýchžto obraz taktéž hluboko stopen byl v jasných Sázavy vodách. Za klášterem vzhůru po horách táhly se temnomodré lesy, až tam, kde na temeně jejich nejvyšším jednotlivé černé jedle strměly při obzoru růžového nebe. Po levém břehu – právě proti klášteru – něco vyšší vystoupala temně porostlá hora, a v stínu jejím vedla po nižším kopci nad samou řekou úzká, šípkovými keři zarostlá pěšina vzhůru na temeno hory k osamělému kříži, pod nímžto na dvé se rozdělivši, v levo do dalekých – nepřehledných padala lesů, v pravo po temenu hory ustavičně nad řekou vedla přes Hrádek ku…