Máj

4

Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ,
a léto vzplanulo; – pak letní
přešel čas,
podzim i zima též – i jaro vzešlo zas;
až mnohá léta již
přenesl časů let.

Byl asi sedmý rok, poslední v roce den;
hluboká na něj noc. – S půlnocí
nový rok
právě se počínal. V vůkolí pevný sen,
jen blíže jezera slyšeti
koně krok.
Mého to koně krok. – K městu jsem nocí jel;
a přišed k pahorku,
na němž byl tichý stán
dávno již obdržel přestrašný lesů pán,
po prvé
Viléma bledou jsem lebku zřel.
Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo,
po
dole, po horách, lesy, jezerem, polem,
co příkrov daleký sněhu se bělmo
táhlo,
co příkrov rozstřený – nad lebkou i nad kolem.
V hlubokých
mrákotách bledý se měsíc ploužil,
časem zněl sovy pláč, ba větru smutné
chvění,
a větrem na kole kostlivce rachocení,
že strach i ňadra má i mého
koně oužil.
A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm,
i po
kostlivci jsem hned druhý den se tázal:
starý mi hospodský ku pahorku
ukázal,
a – již jsem dříve psal – smutnou dal zprávu o něm.

Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět,
mnohý mě bouřný vír v hluboký
smutek zchvátil;
leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět,
až s mladým
jarem jsem ku pahorku se vrátil.
S západem slunce jsem tam na pahorku
seděl,
nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá;
smutným jsem okem v
dál krajiny jarní hleděl,
až tam, kde po horách mlha plynula šedá.

Byl opět večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas;
hrdliččin
zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý
mech,
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu
jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný
bol,
břeh je objímal kol a kol,
co sestru brat ve hrách dětinných.
A
kolem lebky pozdní zář
se vložila, co věnec z růží;
kostlivou, bílou barví
tvář
i s pod bradu svislou jí kůží.
Vítr si dutou lebkou hrál,
jak by
se mrtvý z hloubi smál.
Sem tam polétal dlouhý vlas,
jejž bílé lebce
nechal ča…