Máj

2

Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené
říše
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný
jekot, hrůzný kvíl.
„Kdy dopadne konce svého?“
Nikdy – nikde – žádný
cíl.
Kol bílé věže větry hrají,
při níž si vlnky šepotají.
Na bílé zdě
stříbrnou zář
rozlila bledá lůny tvář;
však hluboko u věži je temno
pouhé;
neb jasna měsíce světlá moc
uzounkým oknem u sklepení
dlouhé
proletši se změní v pološerou noc.
Sloup sloupu kolem rameno si
podává
temnotou noční. Z venku větru vání
přelétá zvražděných vězňů co
lkání,
vlasami vězně pohrává.
Ten na kamenný složen stůl
hlavu o ruce
opírá;
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá.
Po měsíce
tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou;
myšlenka myšlenkou
umírá.

„Hluboká noc! ty rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou,
a ona truchlí
pro mě! –
Že truchlí? – pro mě? pouhý sen!
Ta dávno neví o mně.
Sotvaže
zítra jasný den
nad její lesy vstane,
já hanebně jsem odpraven,
a ona –
jak v můj první den –
vesele, jasně vzplane.“

Umlknul; po sklepení jen,
jenž nad sloupy se zdvíhá,
dál, dál se hlas
rozlíhá;
až – jakby hrůzou přimrazen –
na konci síně dlouhé
usne v
temnotě pouhé.

Hluboké ticho té temnosti
zpět vábí časy pominulé,
a vězeň ve svých
snách dny mladosti
zas žije dávno uplynulé.
To vzpomnění mladistvých
let
mladistvé sny vábilo zpět;
a vězně oko slzy lilo,
srdce se v citech
potopilo; –
marná to touha v zašlý svět.

Kde za jezerem hora horu
v západní stíhá kraje,
tam – zdá se mu – si v
temném boru
posledně dnes co dítko hraje.
Od svého otce v svět
vyhnán,
v loupežnickém tam roste sboru.
Později vůdcem spolku
zván,
dovede činy neslýchané,
všude jest jméno jeho znané,
každémuť:
„Strašný lesů pán!“
Až poslez láska k růži svadlé
nejvejš roznítí pomstu
jeho,
a poznav svůdce dívky padlé
zavraždí otce neznaného.
Protož jest
u vězení dán;
a kolem má být odpraven
již zítra strašný lesů pán,
jak
první z hor vyvstane den.

Teď na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče
půl
v hloub myšlenek se zabírá;
po měsíce tváři jak mračna
jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou,
myšlenka myšlenkou umírá.

„Sok – otec můj! Vrah – jeho syn,
on svůdce dívky mojí! –
Neznámý mně.
– Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvržen
stal
jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu
nesu?
Ne vinou svou! – V života sen
byl jsem já snad jen vyváben,
bych
ztrestal jeho vinu?
A jestliže jsem vůli svou
nejednal tak, proč smrtí
zlou
časně i věčně hynu? –
Časně i věčně? – věčně – čas –“
Hrůzou umírá
vězně hlas
obražený od temných stěn;
hluboké noci němý stín
daleké
kobky zajme klín,
a paměť vězně nový sen.

„Ach – ona, ona! Anjel můj!
Proč klesla dřív, než jsem ji znal?
Proč
otec můj? – Proč svůdce tvůj?
Má kletba –“ Léč hluboký žal
umoří slova.
Kvapně vstal;
nocí řinčí řetězů hřmot
a z …