Mnich

2.

S hradních věží dutě zvony znějí,
Mutně tichým hradem mniši pějí;
Smutek jako oblak hrad objímá.
Rona, paní hradu, v rakvi dřímá.
„Dobrou noc jí.“ Však jest první den,
Žely její co ukončil sen;
Neb kdykoli nad porostlou strání
Vzešel měsíc, slýchal její lkáni;
A kdy již za jitra slunce plálo,
V růžové již vše se záři smálo,
Ještě oko její slzy lilo;
Jí ni slunce zrak neosušilo.
V kobce tiché, černě obestřené,
Jako by ní rozestřel se mrak,
Dlela ona; uplakaný zrak
Upřenýť na obrazu milené
Dcery své po celý den jest měla;
Jak by věčně ji jen zříti chtěla.
Uplynula jsou již mnohá léta,
Co to děvče v mladosti růžené,
Krásné jako jitro uzarděné,
Z hradu ušlo do širého světa,
Hněvem otce, praví lid, puzené; –
Pak i on sám ujel z hradu svého,
Zahnán v dálku od svědomí zlého. –
Odjel Hron. – Kam? – Posuď žádný neví, –
Aniž zdá se, žeby přišel více;
Protož Rony žel víc neuleví,
Léč až v smrti zblednou její líce. –

Teď však zbledly; ztichlo její lkáni…