Karlův Týn

Úsilím všecken lid vznojen 
i každý meč krví napojen, 
jenž jest krví poplul tako, 
že nemóž v nožnice níkako. 
Český Aleksander.

Po smrti krále Václava čtvrtého vznikly v Čechách strašlivé různice; – nejen že pro víru mnohé bylo krveprolití, ale i příčinou volení krále mnohý byl boj. Jedni, nazvíce ze stavu panského, žádali míti Zikmunda, bratra Václavového; druzí volili Korybuta, kníže Litevské; jiní dokonce bez krále býti chtěli, řkouce, že svobodnému lidu Českému neslušno krále poslouchati. Po celé vlasti, ztud, kde Vltava se rodí, až ku kolébce vážného Labe, rozléhal se strašný války hluk, a země Česká, co Médea druhdy, honosila se vraždou vlastních dítek; – nebylo noce, v níž by rudý požár nebyl zvěstoval, že buď klášter neb ves, ba i celé město, zapálené vztekem nepřátelským, popelem lehá. Mezi tím časem přijelo kníže Korybut na žádost měšťanů Pražských s strejcem svým, mladým Viasilím do Prahy, přivedouc s sebou pět tisíc zbrojného lidu Litevského, načež se i Pražané s jinými městy usnesli jej veřejně na náměstí staré Prahy korunovati. Tomu však se páni protivili; a když Pražané proti vůli jejich tak učiniti usilovali, vzavše korunu s jinými ozdobami královskými, tejně na Tejn Karlův ušli, před kterým však Pražané se položivše, jej ve spolku s knížetem Korybutem i s pomocí Litvínů jeho mocně dobývati počali. Bylo to roku 1422, když dva z měšťanů Pražských, kteří obležený drželi Karlův Tejn, pod rozlehlým dubem v hlubokém lese odpočívali, spolu rozmlouvajíce. „Věř mi,“ pravil první, muž vysoký a zarostlý, jemuž jméno bylo Hora, „že skoro již mne omrzelo zde ležeti a každé chvíle hotov býti buď zdraví své neb dokonce život svůj ztratiti; a proč? že chceme Korybuta za krále míti, a že koruny nemáme, níž by jsme ho korunovali. Zdaž by nemohl býti králem, nejsa korunovaný, než aby za tak dlouhý čas, a to ještě nadarmo, jsme ji zde dobývali; a chce-li korunovaným králem býti, nechť si zde leží a koruny dobývá; my by jsme lépe učinili, kdyby jsme se domů k zanechanému řemeslu navrátili.“ Načež druhý, meč vytasený otíraje a pilně ohledávaje, odpovídá: „Nebuď pak tak vrtkavý; jednou jsme tomu chtěli, zdaž podruhé máme tomu nechtíti? Nehodno jest muže tak lehce prvé vyvoleného teď zavrhovati a více nemíti do sebe stálosti, než ji žena má. Nech ještě několik takových outoků přijiti, jaký byl včerejší, a Viasila tak statně bojovati, jakž to včera činil, a Karlův Tejn před Korybutem skloní svou zpupnou hlavu a uzná jej býti zrozeným ku kralování.“ Hora: „Nech však ty zas obležené tak statečně se brániti, jakož se i včera dělo, a slibuji ti, že při každém outoku tolik pořídíme, co při včerejším. Rád bych však věděl, co za dívku to sobě tak srdnatě počínalo? Obzvláštně zdá se dobře s prakem zacházeti a ani jediný kámen z jejího praku nadarmo nehučel; však Viasilovi vždy se zdála vyhýbati, který, jak se mně vidělo, ji jen hledal. Sotva že blíže první brány bašty byl by zlezl a nemalém tak se do hradu byl dostal a ji tak svým mečem dosáhnouti…