Karlův Týn

V vonném máji 
v šírém háji 
slavíčkové šveholí. 
Zamkni mříže, 
temná chýže!
 Mne samota nebolí. 
J. J. Marek.

Zašla bouře, dohučel dešť; jasné slunce stálo na prostředku své dráhy; s klášterní vížky ohlašoval jasný zvuk zvonku poledne. Zvlažené a deštěm občerstvené kvítí libou vydávalo vůni, mdle hučeli hájové, a v zlatém lesku vinula se kolem klášterní zdi Berounka. Na hrobovém pahrbku klášterního hřbitova seděl Viasil, toužebně hleděl k oknům své milenky, očekávaje, brzo-li milostný její se ukáže obraz. Dlouho tak seděl, podepřený o svůj dlouhý meč; mladý tis klenul nad ním své stíny, v kterém hlasně zpívalo mladé ptáče; umlklo časem, a jako ozvěna ozýval se z bezového křoví, které se pod okny Bohdany vzhůru pnulo, jemu odpovídající zpěv. Dozněl zvonku hlas, otevřelo se okno Bohdany a ona přistoupila k němu. Domnívajíc se býti nepozorovanou, odhodila obličej její zakrývající roušku, a sepavše rukou svých, modlila se tiše. Černý oblek vyvýšoval bledost tváři; oko její nespatřovalo již více milostnou krajinu, od ustavičného pláče a lkání zhasli zrakové její a modré oko její zavřelo se navždy. O náhrobek maje hlavu podepřenou, hleděl Viasil nepohnutedlně vzhůru; přemoženému patřením neštěstí jejího tekly tiché slze po tváři. I on se modlil, a jak by šetřilo pobožnosti té, umlklo ptáče. Po nedlouhém tichu počala Bohdana hlasitě sama s sebou, od žádného, jak se domnívala, neslyšená, mluviti: „Kde as teď přebýváš, ty, na kterého i proti vůli mé i v modlitbách mých ustavičně pamatuji; zdaž časem ještě zpomeneš, nešťastnou Bohdanu že jsi miloval; – jednou ještě by bylo možné tebe uzříti; – však nadarmo mne trýzní touha má, v světě nespatřím ničeho více. Nadarmo mně vzchází den i noc, pro mne nekvěte žádné kvítí, mých zraků zhasl jasný blesk a oko mé temná obklopila navždy noc. Ó, bys věděl, jak jsem nešťastná; – však nedej…