Zlomky rozličné

ZLOMKY BEZ NADPISŮ.

Minulost a budoucnost víc a více v hromadu se sráží, – až se zasáhnou, není nic, zhasl čas života; není přítomnost žádná, lze jen říci: bude a bylo, v životě žádná není přestávka.

Řeka a vítr. Kolem nic jiného než skály, uprostřed skoro řeky vystupuje nevysoká skalina, na níž kolem jedle rostou, jejichžto kořen jen ve skále stojí. Na nejvyšším pahrbku té skaliny stojí kříž dřevěný na znamení nebezpečné plavby v těchto místách, jako kdyby stál na náhrobku množství plavců, kteří v tom místě utonuli a v té hloubi odpočívají, neb co ten vír pohltí, víc není vídáno. – Bouře odtáhla, obloha byla zamračená, měsíc za rouškou roztrhaných oblaků bloudil a jen zřídka kdy ho bylo vidět nad tichými vrcholy hor, z nichžto nejvyšší se v černých mračnách ukrývaly. Blesk časem ještě zasvitnul, však ale v odlehlosti nejvzdálenější. Větve u stromů byly deštěm těžké, a vichr ve větvích skučel, jako kdyby milenka lkala nad hrobem zde pohřbených, a když měsíc prohlídnul, svítila pode skálou i řeka, jak by vodník nad hroby tajné světlo rozsvítil obětí, které zde stáhl k sobě do hloubi.

Scéna, kde umírá Milada (ráno přemyšlená). Lampa dohořující, sestra při loži bdící, harfa znící, Elber zpívajecí. Komparace. Jak nazvuk zvonu umírá za dalekým lesem, jak poslední červánek dopálá na západu, tak umírajecími zvuky harfy umřela Milada. Jako stíny oblaků jdou přes pustá strniště, stopy po sobě nenechávajíce, tak časové letí přes hlavy lidské; vzejde den, i vzejde květ, zajde den, uvadl květ, vyvstane noc, vysvitne hvězda, prchá noc i hvězda hasne: tak člověk se zrodí i vkrátce umírá, černá jej obklopí noc, zapomenutý leží v ouzkém dřímaje lůžku, leč temnou pustou nocí ž…