Deník z roku 1835

Verze A

16.září 1835

V odpoledních hodinách chodil jsem po kopcích nad novoměstským hřbitovem. Krásná jest tamodtuď výhlídka na Prahu a obklíčující ji hory, obzvláště při východu neb západu slunce. V dálce k půlnoci Milešov a Košťál. - Snad odlehlosť, snad vyvýšenost jejich na růžovém nebi jest, co budí touhu moji při spatření jich. Touhu do dálky či touhu do výše. - Později jsem četl na hřbitově ruský nápis na náhrobku Heleny Tělepněvny. Víme, že země necítí s námi, a přeceť smutno pomysliti, že někdy cizá země obdrží prach náš. - Na hrobě Rubeše a jeho manželky, rozené Vrbovy, jest génius, jehožto ruce a nohy výborné, tělo a hlava velmi špatně pracované jsou. Šel jsem okolo dvoru Parukářky do Prahy.

17.září 1835

Ve čtyry hodiny byl pohřeb p. Josefa Hiebra. Sabina šel se mnou za rakví. Náramně jsme byli pohoršeni myšlenkou, že tamější kněz, zneuctiv - nesluší ani napsati jak - dříve své člověčenství, hned nato šel se modliti nad rakví člověčenství snad zničeného. Nade hrobem jistého osmnáctiletého jinocha, jméno jsem zapomenul - a co jest po smrti člověka jméno jeho - pouhý zvuk, a ani ten ne - jest někdejší hlas ohněm slitého zvonu, zaletlé světlo vyhaslé hvězdy, nevyřknutá myšlenka umírajícího, kořisť zapomenutí - nic - nade hrobem bezejmenného pro mne jinocha viděli jsme obraz; idea jeho velmi smutná výborně jest vyjádřena. Na osamělém, zeleně porostlém hrobě malého hřbitova leží dívka bosa, prostovlasá, velmi chudobně oděná; objímajíc mohylu obličej svůj v trávu její skrývá. Přes zeď hřbitova celým obrazem jest viděti daleko, tichou, osamělou pustou krajinu. Na obzoru jejím malá skalina z jedné, zelený nevysoký pahorek z druhé strany tvoří ouzkou bránu po západu slunce na růžovém nebi. Od zdí hřbitovních, na nichžto několik kamenných náhrobků jest opřeno, až k této bráně táhne se zelenými lučinami a pustými strníštěmi kolem dvou osamělých hruškových stromů dlouhá, pustá pěšina - daleko - daleko. Žádný po ní nekráčí, v celé krajině žádný - jako by v šírém světě jediná dívčina či snad matka pozůstavši osamělou měla putovati cestou. V celém obraze není ani jediného bytu lidského, ani jediného zvířete, ani známka života. - - Lori byla s sebou u tohoto obrazu, pak jsme šli já, Lori a Sabina ku Praze. Já jsem žertoval, že si ji nevezmu atd. Sabina pravil: "Sie lächelt zu dem Schmerz - Scherz will ich sagen," a ona "Sagen Sie nur Schmerz" odpověděla. Já jsem povídal, že vyřkne něco pěkného, jako slunce světlo a růže vůni vydává, - totiž že o tom sama neví. Uvečer jsme byli doma. Otec a matka šli na kafé; (slečna lehla si na kanape; já na ni.) Třikráte jsme byli vytrženi; až přišla matka s otcem, pak bylo po všom. Brzo šel jsem potom domu.

18.září 1835

Četl jsem Die letzten Tage von Pompeji od Bulwera; pak jsem napsal roli Jindřicha z Loupeže od Klicpery; a odevzdal ji panu Štěpánkovi. Večer jsem byl u Komárků. Tam jsem poprvé viděl p. Hercoga; originální to člověk. Teď mně jeho básně docela jiné přicházejí, co znám osoblivost je…