Tigrid, poprvé

Mezi lidovci

Katolíkem – Jan Šrámek, František Hála a další – „Londýnští lidovci“ – Půjde stranu modernizovat?

V pozdějším věku, když byl občas dotazován na příčiny své válečné konverze ke katolicismu, uváděl Tigrid při různých příležitostech různé příčiny. Jednou dokonce připsal své rozhodnutí vlivu britského spisovatele Grahama Greena, romanopisce, který o náboženské krizi moderního intelektuála napsal řadu knih – a který se s Tigridem seznámil za války v BBC, kde také působil, a o náboženských otázkách tam prý s mladším kolegou občas diskutoval. Jinde, v rozhovoru s českým literárním publicistou Petrem Kotykem, Tigrid uváděl, že ke katolictví přistoupil „z důvodů čistě intelektuálních, při hledání daleko po třicítce“ – kterážto datace by znamenala, že se ke konverzi rozhodl až několik let po skončení války. To však odporuje skutečnosti, kterou zažívali Tigridovi pražští přátelé, když ho po návratu z Londýna viděli chodit každou neděli do kostela.

Možná že důvody jeho příklonu ke katolictví byly docela „prozaické“ (třeba to, že přítelkyně, kterou si Tigrid přivezl z Anglie a s kterou v prvních popřevratových měsících v Praze žil, byla katolička). Avšak reorientace ve věci víry mohla souviset i s jeho změněnou orientací politickou: muž, který kdysi odešel z vlasti jako příslušník sociálně demokratické levice, se vrátil jako přívrženec toho nejkonzervativnějšího proudu, který v Československu momentálně existoval.

Že se Tigrid v závěru svého londýnského pobytu ztotožnil s politikou lidové strany, většinu jeho dosavadních přátel překvapilo. Sám Tigrid uváděl, že se pro spolupráci s lidovci (nikoli pro členství v této straně) rozhodl až v posledních měsících války a že při tom rozhodující roli sehrálo zveřejnění Košického vládního programu 5. dubna 1945. V něm byl bez příkras vylíčen systém Národní fronty, který měl v republice platit, s jeho jednoznačnou socialistickou orientací. Jediná z pár povolených českých stran, která se tomu aspoň zčásti vymykala, byla strana lidová.

Tigrid si nemohl být jist, zda právě lidovci dokážou komunismu čelit. Ale muselo se to zkusit. „Přijeli jsme domů s cílem zachraňovat, co se dá,“ vzpomínal. Celkem nic tedy nenasvědčuje tomu, že by při „volbě“ lidovců Tigrid nějak taktizoval. Stejně jako on ostatně uvažovali i mnozí další čeští „Londýňané“, včetně přítele z nejbližších Iva Ducháčka.

Situace strany byla v roce 1945 složitá. V jejím čele nadále zůstával Msgre. Jan Šrámek, v té době pětasedmdesátiletý, považovaný proto (snad s výjimkou Slováka Vavro Šrobára) za nejstaršího čs. politika v činné službě. Lidovci všech generací se mu nadále kořili jako svému vzoru: dvakrát, poprvé počátkem století a podruhé po vzniku republiky, dokázal zorganizovat věřící jako politickou sílu, a v obou případech tím pomohl jak církvi, tak i politické pravici. V „národě Husově“ tím navíc účinně čelil nacionalismu: v jeho straně se katolíci mohli cítit i dobrými Čechy, což jim jiné partaje neumožňovaly. Šrámek uměl prosadit svou, aniž příliš dráždil – takže výsledkem byl paradox, kdy právě on, kněz s kolárkem na krku, byl veřejností vnímán jako antiklerikál, křesťansko-lidový politik.

V Londýně, kde ho Tigrid poznal, však už Šrámkova hvězda naneštěstí zacházela: Že si ho tam prezident Beneš vybral za předsedu vlády, bylo výsledkem spíš Šrámkovy stařecké povolnosti než vyhraněnosti. Že šéf strany slábne, ukázal katastrofální výsledek košických jednání o podobě budoucí čs. vlády, kterého se Tigrid v Londýně na jaře 1945 tolik zhrozil: ačkoliv šéf lidovců u všeho byl, výsledek nebyl vidět. Bohužel však další srovnatelně silné osobnosti už ve straně nebyly – a tak se Šrámkově nucené adoraci propůjčovali i lidé, kteří by asi raději v lidovecké politice podporovali někoho mladšího. Když například v roce 1940 vyšel v Londýně …