Tigrid, poprvé

Co dělat?

„Co by na mém místě dělal Masaryk“ – Kdo má vést: odboj doma, nebo exil? – Novináři: Jožka Pejskar, Josef Josten

Tigrid si zpočátku sotva svůj exil představoval takto. Byl odhodlaný k boji, za války v Londýně ho zažil, byl mladý a život měl stále před sebou. Měl za co bojovat. Místo toho se vlivem nečinnosti těch, na které spoléhal, musel spokojit s odkladem. Později o tomto, možná největším rozčarování svého života napsal mnohokrát, vůbec poprvé v roce 1953 v časopise Skutečnost, v úvaze nazvané Československá otázka. K pátému výročí převratu tehdy zkonstatoval, že čs. demokraté se ze svých předúnorových chyb nepoučili, nevypracovali ani analýzu minulosti, ani program do budoucna. Jejich „programem“ zůstalo vítězství nad komunismem, což však v dané situaci vůbec nebyla programová myšlenka, ale obyčejná fráze.

Hledal pro sebe prostor, kde by mohl účinně pracovat, ale nenabízelo se mu mnoho možností. Vlastně zbývaly jen dvě: Nebylo-li možné jít se současníky, zbývalo jít s předky (tj. hledat sílu v české politické tradici), nebo s potomky (spojit vizi nápravy s příchodem mladé generace).

Českou politickou tradici zosobňoval Tigridovi už od dob první republiky T. G. Masaryk. A nejvíc snad právě tím, jak se všemu tradičnímu v českém politickém životě až do roku 1918 a zčásti také po něm programově vymykal. Takže se Tigrid v nové situaci neptal, jako tolik jiných, zda „byl Edvard Beneš vinen“, ale spíš, konstruktivněji, „co by na mém místě dělal Masaryk“.

Kdo takto položí otázku, vysílá signál: Sám od sebe toho žádám hodně. Především se tím Tigrid hlásil k aktivnímu pojetí politiky: odmítl se spokojit s exilem jako provizoriem, kde se čeká na převrat v Praze a na návrat domů. Zatímco mnozí mínili, že ve všem podstatném „rozhodne národ doma“, Tigrid viděl situaci obráceně: exil má být ideovou avantgardou národa, protože jediný působí ve svobodných podmínkách. Exil je tím, kdo povede. Ve vztahu k domovu pak nemá zaujímat vyčkávavou, „nadstranickou“ pozici, ale právě naopak, má se snažit ovlivňovat dění doma co nejvíc. „Jestliže k celé naší problematice přistoupíme s masarykovskou poctivostí a čistotou, s nadšením a vírou, že jednáme podle zásad a ideálů, které jediné se osvědčily k prospěchu člověka, jestliže naše činy v exilu budou opravdu vždycky v souladu s tím, co říkáme, pak není důvodu, proč bychom neměli nejenom právo, ale dokonce i povinnost vést,“ psal Tigrid v roce 1953.

Pokud šlo o víru v mladou generaci (která si na rozdíl od té současné dokáže s komunismem poradit), i zde mohl Tigrid navázat na své pojetí mládí jako hybné síly, které zastával už v třicátých letech (tehdy se ještě mohlo zdát, že tak jen zviditelňuje vlastní ambice). Svou víru v mladé si ostatně udržel celý život, čímž si občas, zvlášť v pozdějším věku, vysloužil obvinění, že mladým lichotí z populistických či jiných hloupých důvodů. Ve skutečnosti toto „lichocení“ prostě odráželo nastavení jeho povahy, mladé vlastně bez ohledu na věk. Avšak v prvních exilových letech se i sám Tigrid, jemuž bylo stále nepatrně přes třicet, mohl počítat k mladým i v doslovném smyslu. Definitivně přestoupil ze světa „mladých“ do světa „dospělých“ vlastně až v roce 1956, kdy založil časopis Svědectví.

Měl všechny tři hlavní talenty,…