Tigrid, poprvé

Doslov

Mám čím dál radši, když se knihy rodí jaksi samy ze sebe, víc ze své vnitřní než z autorovy vůle, a o téhle to myslím platí beze zbytku. Dlouho vznikala, aniž vlastně byla knihou, jako „vedlejší produkt“ jiné práce. Během přípravy jiných knih, o Peroutkovi, Kohoutovi, o manželkách prezidentů atd. se během rozhovorů často stalo, že muž nebo žena, s kterými jsem mluvil, se odpoutali od vlastního tématu řeči a začali, řečeno slovníkem dávných dob, „vypovídat i na Tigrida“. V mé paměti tak vůbec poprvé učinil Václav Havel v Lánech na jaře 1999, když zabrousil zničehonic v řeči na „Nestora“ a na své kontakty s ním.

Později se to stalo s jinými jinde mnohokrát, takže jsem si pořídil nejdřív složku a potom krabici s nápisem „Tigrid“ – pořád ještě ne s myšlenkou na knihu, ale jen abych se v tom vyznal. A pak, když byla krabice plná, zhruba před pěti lety, začal jsem na tom materiálu pracovat.

S Pavlem Tigridem jsem se osobně poznal až dost pozdě, v lednu 1998, pět roků před jeho smrtí. Bylo to při natáčení dokumentárního filmu o životě a smrti Jana Masaryka pro Českou televizi. Tigrid, který ve filmu mluvil jako svědek (s J. M. se z dob druhé světové války a BBC zblízka znal), nás s filmovým štábem přijal v prezidentském „domečku“ v Královské zahradě, který tehdy byl jeho jakýmsi úředním sídlem. A pak už se nám věnoval, dlouho, „on“ i „off the record“, a já, kdykoliv si ty pracovní záběry od té doby pouštím, nepřestávám žasnout nad jeho, řekl bych skoro profesionálním způsobem života, nad tím, jak byl schopen mluvit a jednat v mnoha rovinách a obsluhovat to či ono téma nikoli podle své vlastní, ale vždycky podle nějaké vnější, objektivní potřeby.

Nad těmi kazetami z Královské zahrady jsem si poprvé uvědomil, do jaké míry si vyvinul svou vlastní řeč, jíž sděloval vždycky jen to, co sdělit chtěl. Řešil vždycky právě ten problém, před který byl svým okolím postaven – a vyřešil ho, aniž by si při tom osobnostně zadal a dal nutně všanc své vnitřní stanovisko. Naučil se držet si svět od těla – i lidi blízké a přátele.

Proč vlastně tolik šetřil vztahem ke skutečnosti a stavěl do popředí věcnou, myšlenkovou informaci? Za prvé to asi bylo výsledkem výchovy, která mužům jeho generace příliš nedovolovala projevovat city – protože proč: když se rozbrečíte, stejně vám nikdo nepomůže, říkalo se jim, a jistě na tom bylo hodně pravdy. K …