Tigrid, poprvé

Ve studentském časopise

Pedagogové: Antonín Řeřábek a spol. – Nové jméno – Kamil Bednář, František Halas – Mladá kultura – Vznik Divadelního kolektivu mladých – Snahy o apolitické divadlo – Podivná smrt Filipa Frieda – Premiéry Na Zbořenci – Přátelé a kamarádi

První čs. republika byla státem organizovaným shora, ideově ji však držela pohromadě iniciativní a vzdělaná střední třída, která se dokázala řídit sama, žádnou pomoc odjinud v tom smyslu nepotřebovala. Příkladem z mnoha může být Studentský časopis, ve kterém Tigrid v polovině třicátých let začal získávat své první publikační zkušenosti a s nimi i autorské sebevědomí.

Časopis založil v roce 1932 pražský středoškolský učitel Jan Fischer, stoupenec T. G. Masaryka, přesvědčený, že prezidentova obrodného ducha lze smysluplně zprostředkovat už gymnaziální mládeži. Časopis, který si vymyslel, vydával ve spolupráci s Kruhem přátel střední školy (který ustavil), později také s nakladatelstvím Fr. Borový. Uprostřed třicátých let, kdy se čtenářem a přispěvatelem časopisu stal i Tigrid, už ho řídil další středoškolský učitel Antonín Řeřábek, Fischer tam však stále (a často) přispíval svými texty, většinou komentáři k domácím a zahraničním politickým událostem.

Tigrid je poznal oba: Fischera jako člověka, který svou literárně organizační prací uskutečňoval představu o židovské asimilaci (pocházel z českožidovské rodiny); Řeřábka pak jako téměř fanatického podporovatele mladých, kterého za to „jeho“ studenti obdivovali jako skutečného vůdce. Zejména pod Řeřábkovým vedením se Studentský časopis proměnil v tvůrčí dílnu mladých: ze studentů, kteří mu posílali příspěvky, profesor vybral literárně nejschopnější a organizačně nejzapálenější a sestavil z nich tým studentských redaktorů, kteří pak další komunikaci s autory převzali sami. Nejčtenější rubrikou v čísle byly posudky zaslaných rukopisů, vypracovávané redaktory.

Tigrid se členem tohoto „kruhu“ stal v roce 1935 – a stal se tak spolupracovníkem například pozdějšího divadelního vědce Jana Kopeckého, pozdějšího historika umění a dlouholetého ředitele Národní galerie Jiřího Kotalíka, pozdějšího básníka Jana Pilaře, pozdějších překladatelů z angličtiny Jiřího Valji, Zdeňka Urbánka a Hany Žantovské a mnoha dalších. Fischerovo zadání zůstat politicky neutrálním prostorem, umožňujícím demokratickou soutěž poetik i názorů, Studentský časopis udržel až do zániku první republiky a Tigrid se v něm hodně naučil, profesně i lidsky.

V Řeřábkově bytě v ulici Karoliny Světlé se redakce scházela vždycky v neděli dopoledne. Z vedlejší místnosti občas nakukovaly polosvlečené ženy, protože profesorova manželka, módní krejčová, byla zvyklá brát míru na večerní toalety doma. V salóně však úřadovala redakce: Řeřábek vždycky pro každého jejího člena připravil obálku s rukopisy, které přišly v průběhu uplynulého týdne; ty bylo třeba do příště přečíst a napsat krátké hodnocení, a za týden znovu. Tímto generačně samoobslužným způsobem po léta fungoval měsíčník pro mladou literaturu, jakému se podle mínění mnohých po jeho zániku už nikdy nepodařilo sehnat stejně kvalitního pokračovatele.

Tigrid se v tom světě textů rychle zabydlel. Že to s literaturou začíná myslet vážně, naznačil už v sekundě na gymnáziu tím, že si zvolil svůj umělecký pseudonym. I v čase avantgard byla literatura pokládána za svět povznesený nad každodenní hemžení a oddělený od něj hlubokým příkopem. Kdo chtěl vstoupit, musel se přezout a převléknout. U středoškolákova pseudonymu občas přistupovalo ještě hledisko sebeobranné; mladší studenti měli zakázáno se veřejně projevovat, ale kdo se skrývá pod cizím jménem, to profesor Řeřábek nedokázal vypátrat. U některých židovských autorů se k tomu připojovalo ještě přání zakrýt své židovství, které by je jinak mohlo v očích čtenářů příliš brzy (a chybně) identifikovat. (Tak se stal například z Tigridova přítele Josefa Lederera básník Jiří Klan nebo z Jiřího Ohrensteina Jiří Orten.)

Okolnosti vzniku nového Tigridova jména jsou dnes všeobecně známé, mluvil o nich mnohokrát. Stalo se, jak řečeno, v sekundě gymnázia při hodině dějepisu, když se probírala starověká Mezopotámie, říše rozkládající se mezi řekami Eufrat a Tigris. Student, ne zcela pozorně naslouchající výkladu (protože prý právě psal pod lavicí báseň pro Studentský časopis), si zapamatoval jenom to, že se mu jméno druhé řeky zalíbilo – a vybral si nové jméno podle ní, dřív než zaregistroval, jak zní v prvním pádě správný tvar. (Zdaleka to nebyl první český pseudonym, který vznikl z „přeřeku“ – i patron mladých českých básníků té doby Jiří Mahen, vlastním jménem Antonín Vančura, by se, být pozornější, podepisoval jako Jiří Maheu, podle hrdiny Zolova románu Germinal.)

Aby byla proměna dokonalá, přidal Tigrid ještě nové křestní jméno Otto, které se však neujalo. S novým příjmením slavil úspěch hned od začátku; profesoru Řeřábkovi se zalíbilo a po něm se přidali další. „Otto“ však neřekl Tigridovi nikdy nikdo. Pro všechny své vrstevníky zůstal Pavlem – a například Zdeněk Urbánek spatřoval v tom jméně hlubší smysl, předjímající to, čím se Tigrid zabýval nebo chtěl zabývat: koneckonců i svatý Pavel byl podle něj novozákonním „ideologem, organizátorem a propagandistou“.

Skupina okolo Studentského časopisu nebyla v nastupující generaci jedinou, jež dávala najevo tvůrčí i společenské ambice. Tou asi nejznámější byla v druhé polovině třicátých let skupina začínajících básníků sdružených okolo Kamila Bednáře: byl o pět let starší než Tigrid, a tedy mnohem zkušenější, svou první básnickou sbírku vydal už v roce 1937, jako pětadvacetiletý. Hlásil se k básníku Františku Halasovi a společně s dalším začínajícím básníkem Jiřím Ortenem za ním chodil do nakladatelství Orbis, kde Halas pracoval. Když jednou Tigrida vzali s sebou a Halas je přijal u svého stolu ve vinárně v paláci Dunaj, byl Pavel v sedmém nebi. Na příští schůzku s Halasem už se však raději objednal sám; Bednář nechtěl být jen tvůrcem, ale také vůdcem mladých (na počátku protektorátu, …