Tigrid, poprvé

Pavel Kosatík

74 

Elektronická kniha: Pavel Kosatík – Tigrid, poprvé (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: kosatik07 Kategorie:

Popis

E-kniha Pavel Kosatík: Tigrid, poprvé

Anotace

O autorovi

Pavel Kosatík

[13.6.1962] Český novinář a spisovatel JUDr. Pavel Kosatík se narodil roku 1962 v Boskovicích. V roce 1984 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.Po studiích začal pracovat u DILIe jako právník specializovaný na autorské právo, po dvou letech přešel do nakladatelství Československý spisovatel (1986–1990). Pracoval jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakcích – Mladá fronta DNES (1992–95), Reflex (1995), Hospodářské noviny, Ikarie...

Pavel Kosatík: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Tigrid, poprvé“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ministrem kultury

Spolupracovníkem Josefa Luxe – Je kultura zboží jako každé jiné? – Spory a kritika – Bílá kniha

Na počátku roku 1994 Tigridova politická kariéra dostala nečekaně nový směr. Podnikavý Josef Lux, předseda lidové strany, do jejíhož ranku na základě koaličních dohod spadalo obsazení funkce ministra kultury, si ho – ač celoživotního nečlena – vybral jako šéfa tohoto úřadu. Resort byl pokládán za nepříliš stabilní, Tigrid se měl stát během čtyř let už čtvrtým mužem v jeho čele, a tím spíš od něj Lux očekával, že vahou své neformální autority ho pomůže stabilizovat. Nekomunistická většina společnosti, schvalující polistopadový vývoj, si Tigridovu přítomnost ve vládě vyloží jako důkaz, že se dál jde správným směrem, a zásluhu na tom připíše také Luxově straně.

Tigrid Luxe překvapil tím, že nabídku téměř okamžitě přijal. Stál pak v čele ministerstva po celé dva a půl roku, až do července 1996, kdy v souvislosti s parlamentními volbami odstoupil spolu s celou vládou (aniž dal najevo úmysl případně pokračovat). Pokud se dnes na něj jako na ministra kultury vzpomíná, pak většinou jako na jednoho z těch lepších (spolu s Milanem Uhdem a zčásti s Pavlem Dostálem). S odstupem času se však zdá, že příčinou tohoto kladného hodnocení byl a stále může být spíš Tigridův dřívější (předlistopadový) kredit než to konkrétní, co ve funkci opravdu vykonal: k řadě těchto jeho ministerských činů je možné mít výhrady a kulturní veřejnost je v dané době také velmi často měla.

Aby ve vládě zasedl nečlen politické strany, ale pouhý její sympatizant, se předtím v české politice ještě nestalo. Tigridův potenciál však byl mnohem širší než jen stranický, bylo jasné, že jeho přítomnost ve vládě může u veřejnosti získat body celé vládě. Tigrid si vymínil (a zveřejnil), že ze své činnosti nebude lidové straně skládat účty – a Lux rád přijal, srovnatelný kandidát neexistoval a riziko neposlušnosti u celoživotního gentlemana bylo skoro nulové.

Velká část Tigridových přátel byla názoru, že do vlády by vstoupit měl, protože jde vlastně o logické vyvrcholení jeho celoživotního díla. Tigrid se s tímto názorem ztotožnil. A tak nastoupil.

Jeho výhodou bylo, že ve vztahu k předsedovi vlády i k vládě jako celku dokázal být naprosto loajální. Stejně jako předtím či potom na Hradě s Václavem Havlem, našel si i nyní s Václavem Klausem shodný rytmus a stal se obhájcem jeho ekonomické reformy právě v oblasti, kde její dopady byly asi nejsložitější. Ve svém úřadě se uvedl větou, že ministerstvo kultury by podle něj správně vůbec nemuselo existovat – což tehdy začínajícím českým liberálům muselo znít jako rajská hudba. Do tohoto kontextu zapadala i další Tigridova prohlášení o tom, že kultura si na sebe má v principu sama vydělávat: například vydavatel krásné literatury, pocítí-li například touhu vydat knihu surrealistických básní (a tedy uskutečnit podnik, který se nemůže vyplatit), nemá jít na ministerstvo či jinou instituci s otevřenou dlaní a žádat tam o dotaci. Má se postarat sám o sebe, například tak, že vydá nejdřív dvě komerčně úspěšné knihy, třeba kuchařky, jež mu na ztrátové umění vydělají. Napřed práce, potom zábava.

U muže, který předtím prožil třicet let ve Francii, zemi s dlouhou a bohatou tradicí státní kulturní podpory, byl takový názor překvapivý. Nezdál se totiž příliš vyplývat z Tigridových dřívějších postojů. Řada ministrových názorů byla i v minulosti liberálních, toto však byl liberalismus ve své prapočáteční podobě, převzaté z Anglie osmnáctého či devatenáctého století – a odpovídal mnohem víc mentalitě současné české pravice než tomu, co Tigrid kdy napsal ve Svědectví.

Zřejmě tedy ministr podobnými razantními prohlášeními říkal jen to, co od něj jeho tehdejší premiér chtěl slyšet a co před ním říkal i jiný vážený muž v čele ministerstva, který Klausovu charismatu také propadl, Milan Uhde. Kultura však nebyla a není „zboží jako každé jiné“, ve svých výstupech prospívá komunitě jako celku, a proto je tato komunita ve svém vlastním zájmu povinna kulturu rozvíjet – ve smyslu ucelené kulturní politiky. V každé době, ať už se politická reprezentace oddává liberálnímu či neliberálnímu blouznění.

Literárních novinách tehdy Tigrid psal: „Soudím, že financování kultury je především záležitostí míry a intenzity společenského zájmu, tedy už zmíněné potřeby kulturních statků. Jinými slovy spočívá v zodpovězení otázky, kolik chce občan z vlastní vůle (tedy z jeho povědomí kulturnosti) dát na umění, vědu, památkovou péči. Míra této vůle musí být pro ministerstvo kultury rozhodující pro subvence z peněz poplatníků.“ Znělo to demokraticky, ve skutečnosti to však byl populismus nejhrubšího zrna. Kdyby se totiž Tigridova teze měla uplatnit i v jiných oblastech, rozhodoval by „občan“ třeba také o tom, které zbraně budou nakoupeny pro armádu nebo kudy povedou budoucí dálnice. Novinář Pavel Dostál, v té době komentátor deníku Právo, v polemice s Tigridem napsal: Vždyť ani výši svého zdravotního a sociálního pojištění si „suverénní občan“ neurčuje sám! „Ministr kultury se chová, jako když starosta v obci, které se nedostává prostředků na vybudování kanalizace, vyhlásí dobrovolnou sbírku. Nepochybuji, že by se našla spousta lidí argumentujících tím, že kanalizaci nepotřebují, neboť jim stačí žumpa.“ Je pak demokracií, když takoví lidé dostanou úplavici a žloutenku? Je podle této „liberální“ logiky demokratické očkovat plošně proti neštovicím?

Je chybou, když se řízení kultury vzdá; nestačí však ani, když se peníze v kultuře jen „přerozdělují“. Musí být především jasné, ve jménu čeho se tak má dít a kam chce stát podporou kultury směřovat. Jak se mohlo stát, že si Tigrid toto v devadesátých letech neuvědomil? Vyjádřil-li jako ministr kultury nevíru v to, že by daná státní kulturní koncepce mohla vůbec existovat, přiřadil se k politikům, kteří hlásali, že kultura je v zásadě doplňkovou, volnočasovou aktivitou. Tak to v devadesátých letech tvrdili především Klaus a jeho lidé: základem všeho je prosperita…