Tigrid, poprvé

První redakční rada

Hledání spolupracovníků – Radomír Luža – Vilém Brzorád a další

Že Tigridovo Svědectví vzniklo v polovině padesátých let v podstatě na koleně, naznačovala v pozdějších vzpomínkách třeba jeho žena: na jaře a v létě 1956, kdy časopis vznikal, prý se u nich doma vedly debaty (hlavně ze strany Tigridovy tchyně), odrážející neveselou hmotnou situaci rodiny: „Ty ses zbláznil, kdo to bude číst, kde seženeš předplatitele, dej už s tím pokoj, už jsi toho napsal dost.“

Pokud Tigrid opravdu svůj časopis vymyslel doma v kuchyni, pak se mu od samého počátku dařilo vytvořit i okruh spolupracujících přátel. Nikdy neměl ambici tvořit časopis jednoho muže, jako před ním například Salda nebo Peroutka: všechny projekty, za nimiž kdy stál, se vyznačovaly stejným úhlem (redakčního) pohledu; touhou obsáhnout v sobě celý svět však Tigrid nikdy netrpěl.

V roce 1956 příliš na výběr mezi svými newyorskými kolegy neměl. Dosud nikdy jich nebylo tak málo jako onoho roku, a patřili k nim plus minus už jenom „mladí“, za které se ve svých článcích bral, případně hrstka lidí z jeho generace. Pro vlivné představitele z okruhu Rady svobodného Československa byl Tigrid spíš tím, s kterým se nemluví – protože neví, co chce. Že to ani my nevíme? Nevadí, on však jde proti nám.

Mezi pár lidmi, které kolem sebe Tigrid shromáždil (a z nichž mnozí potom vytvořili první redakční radu časopisu), mělo hlavní slovo následujících devět mužů plus minus Tigridovy generace. Politicky většinou inklinovali k exilové sociální demokracii, Tigrid si je však spíš než pro jejich konkrétní názory vybral pro jejich neopotřebovanost exilem a z ní vyplývající schopnost pracovat. Osm z nich pak vytvořilo zmíněnou první redakční radu Svědectví: Vilém Brzorád, Jiří Horák, Josef Jonáš, Jiří Kárnet, Jan M. Kolár, Emil Kovtun, Mojmír Povolný a Radomír Luža. Devátý Emil Ransdorf nakonec odmítl do redakční rady vstoupit.

Jako první z nich podle všeho začal s Tigridem spolupracovat Radomír Luža. Podle vzpomínky, kterou publikoval ještě za Tigridova života, se Svědectví zrodilo z jejich společných rozhovorů, vedených v průběhu roku 1955. Luža byl synem prvorepublikového čs. generála Vojtěcha Luži, který za války padl jako hrdina protinacistického odboje – i když zastřelený Čechy, a ne Němci. Syn poté, co pomstil jeho smrt, se sám stal v dvaadvaceti letech velitelem partyzánského oddílu, v němž velel stovkám bojovníků – a do politiky v osvobozené republice (patřil k vůdcům mladé sociální demokracie) nastoupil nikoli jen jako muž slova, tak jako většina, ale jako muž činu. I po odchodu do exilu působil jak ve vedení exilové sociální demokracie, tak Rady svobodného Českoslo…