Dítě

JEDNÁNÍ DRUHÉ

Nedělní odpoledne v předjaří mezi třetí až čtvrtou. Do kuchyně vpadá z venčí bledé zimomřivě slunce a tvoři na podlaze čistě vydrhnuté čtverce a obdélníky. FRANTIŠKA, vyhublých tváří, pohybů pomalých a vláčných, sedí u stolu a píše dopis; před sebou má lahvičku inkoustu, péro a čtvrtku papíru, který si po částech linkuje podle hřbetu vázané domácí knihy účetní, neboť nemá pravítka.

FRANTIŠKA (zdvihne hlavu od papíru a pohlédne na nástěnné hodiny): Tři a pět minut. Anči tu musí být každou chvíli a já ne a ne se dostat přes úvod. Tak teskno mně nebylo posud nikdy. Nevím co psát. A tady (ukáže na hruď) jsem stále jako zešněrovaná. (Propuká v pláč.) Co to jen ze mne udělalo město? Jaká jsem bývala doma veselá! Ještě před dvěma roky. A bylo-li mně smutno, vyběhla jsem na Hůry… tam, kde je tolik nebe a světla… a vždycky vítr… a jako když to se mne setřese; vrátila jsem se domů zase lehká jako pírko a zpěvná jako pták. Bože, jak je tomu již dávno; a co všecko leží mezi dneškem a tehdejškem! (Nahlédne do papíru a čte.) Drahá maminko, vědomost vám dávám, že jsem, chvála Pánu Bohu, zdravá a že se mně dobře vede. Ale ne… vždyť to není pravda! Vždyť já jsem nemocná, tak divně nemocná… nesvá; ty bolesti v kříži a tak často náhle špatně od žaludku, bez příčiny, z ničeho nic. Ne; já lžu… lžu mamince poprvé v životě; proto nemohu dál, přes úvod… A přece mamince psaní poslat musím; co by si pomyslila, kdyby Ančka přijela do vsi bez něho… Ale tohle ne… ne, tohle poslat nemohu… Raději zemřít než lhát své matce… (Propukne v pláč.) Proč jí nemám zde? Padla bych jí kolem krku a štkala bych a plakala bych stále, bez oddychu, do noci a snad do jitra. A buď bych se dovzlykala u ní pokoje nebo bych se zalkla tím pláčem.

PANÍ KOSTAROVIČOVÁ (vejde náhle do kuchyně, rozhlíží se lorgnonem): Áá… Fanda píše… To je veliký obřad pro ni… že ano? (Pohlédne na čtvrtku.) Ale má to nějaké rozmazané, kropila to vodou z vodovodu nebo slzami? Aá domů; mamince. No to mne těší. Já se již bála, že milenci: aby jí neopouštěl. (Dá se do smíchu.)

FRANTIŠKA propuká v pláč.

PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: Ale vážně, Fando; co se to s ní děje v poslední době? Je jako s měsíce spadlá. Šla sem, ať ji prohlédnu. Je to sice poněkud dégoutant, ale co dělat? Dnes aby byla paní své služce i lékařem. A vůbec vším: gouvernantkou, profesory všech fakult, celou lidovou universitou. Nová doba klade na nás své požadavky, a ty nejsou malé, pravda. Snažme se jim dostát, pokud můžeme. Rozhodně. Šla sem, Fando: nekrátí se ji sukně?

FRANTIŠKA (propukne v pláč): Ježíši Kriste, nechte mne, milostpaní. Nebo se zblázním.

PANÍ KOSTAROVIČOVÁ: No, no: jen se dělej neviňátkem. Copak ti mám snad dříve dávat hodiny z pohlavní výchovy. Vždyť vás tomu učí už ve škole. Pojď sem! Přitáhne ji k sobě a šeptá ji do ucha.

FRANTIŠKA (sesuje se ji k nohám a vypukne v šílený pláč): Ježíši Kriste, milostpaní, co to mluvíte? Nepokořujte mne tak, pro Krista Pána. Nesnesu toho, zabiji se!

PANÍ KOSTAROVIČOVÁ (po pause): …