Dítě

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Prostorná kuchyň se sporokrbem. Bílý nábytek z měkkého dřeva. Na stěně kredenc plná nádobí, hlavně aluminiového; některé veliké rendlíky a pánve visí kromě toho na stěně a svítí čistotou. V rohu postel, zakrytá papírovou plentou, polepenou obrázky, vystřihanými z illustrovaných časopisů. Malá žárovka svítí uhlíkovitě nad stolem, na němž spousta nakupeného ušpiněného prádla, které FRANTIŠKA stojíc vybírá, třídí a ALEŠ sedě zapisuje do knížky.

FRANTIŠKA: Deset pánských košil širtingových a dvě hedvábné. Ty nepřijdou do prádla s ostatními; musí se vyprat zvlášť v lavoru jemným mýdlem. Zapište je zvlášť, mladý pane. Ty jsou pana Ríši.

ALEŠ: Ríša vám dělá mnoho práce a snad zbytečně: mnoho špiní.

FRANTIŠKA: Převléká se čtyřikrát i pětkrát týdně; pravda: vy jen dvakrát. Ale on musí. Chodí mnoho do společnosti, do koncertů, do divadel, na plesy… do… do… jak se tomu říká? ano: do klubu… což já vím, kam všude. Vy jste stále doma. Sedíte u svých knih a ještě raději stojíte, své housle pod bradou, u pultu s notami, a s úsměvem je-li milostpaní z domu, ještě raději býváte se mnou v kuchyni.

ALEŠ: Ano; já byl vždycky… jak bych to řekl? Jak je mužský rod od Popelka? Popelák… ano: popelák. On byl zlatý bažant tohoto domu hned od dětství; já jen obyčejný, šedý, nevzhledný, ten, kterého neukazují… (s nezdařeným pokusem o smích) ale střílejí a jedí. Jím se chlubívala matka i otec, když byl ještě zcela maličký. Postavili ho sotva tříletého na židli a on deklamovával s ní hostům básničky, nebo zpíval a ručkou dával si sám akt; a všichni mu tleskali a věštili mu velikou budoucnost. Paničky div se nepohádaly, která ho smí pohýčkat; a nosívaly mu tolik mlsků, až se jimi přejedl. Pak nebral od nich již žádných; a ony se proto trápily.

FRANTIŠKA: Teď rozumím, proč je tak – jak to říci? – krásný a něžný; to proto, že ho jíž v dětství milovaly krásné paní a laskaly. Ano, měkký a něžný je… přes to, že je tak mužný a tvrdý a – jak bych to řekla? – a… a… skvělý jako žádný druhý muž. Vlasy má jako žena… kučeravé od přírody. Je to náhoda?

ALEŠ (sleduje svůj proud myšlenkový): Mne však vždycky ukrývali jako tajný hřích. Co to jen bylo? Nechtěli mne snad mít a vnutil jsem jim nějak proti jejich vůli své narození? Nerozumím tomu… nerozumím svému osudu. Styděli se za mne záhy… tolik jest jisto, ne-li hned od začátku. Musíte vědět: já byl v mládí dlouho nemocný; pochybovali o mně již, myslili, že nebudu nikdy chodit. A neduživý jsem vlastně i nyní… ano… velmi, velmi neduživý. Po šarlachu trochu nedoslýchám; dlouho jsem nemluvil a i nyní trochu koktám… nebo lépe: zajíkám se. Ano: zajíkám se; koktám, jen když jsem příliš vzrušen: když mne přemůže zanícení. Přes to: zlý člověk mohl by o mně říci: mrzák. Ale vy, Františko, nejste naštěstí zlý člověk. Viďte? (Vroucně.) Ne… ne… vy jste nesmírně… nesmírně dobrá; přímo andělsky dobrá. (Chytá ji za ruce, přitahuje k sobě, tiskne jí hlavu k pasu.) Řekněte, že vám nejsem odporný; nepřežil bych toho!

FRANTIŠKA (vym…