Dítě

JEDNÁNÍ TŘETÍ

Dopoledne jarního dne; minula jedenáctá. Veselé výbojné slunce sviti do kuchyně. V plotně hoři a na ni bublají různé hrnce. Kuchyňské hodiny o závažích vesele cvakají se stěny. U postele Františčiny rozevřený dřevěný kufr černě natřený, zpola již naplněný věcmi; některé předměty, krabice, kousky prádla atd. rozloženy kolem něho na zemi.

O stěnu opřen prázdný koš na prádlo.

ALEŠ (v domácím kabátě a ve střevících chodí zadumán po kuchyni): Františka se nevrací a přece slíbila, že tu bude ve čtvrt hodince… (pohlédne na hodiny) Ale opravdu: nezpozdila se posud; je teprve pět minut z domu. Jak pomalu plyne čas bez ní. (Zase chodí chvíli zamyšlen; vytrhne se náhle.) Abych nezapomněl: musím přiložit, aby nevyhaslo. Přikazovala mi to naléhavě: „hovězí maso musí se dlouho a stejnoměrně vařit.“ (Nabere lopatku uhlí z kyblíka a vhodí ji do plotny; pak se zase rozchodí a zamyšlen píše noty do vzduchu; uvědomiv si to) Eh, k čertu s tím! Kdy odvyknu konečně té hloupé mánii, mysliti na komposici, přebírat se stále v notách. Čert je vem. Není jich přece nikomu třeba ke spáse ani těla, ani duše… (Klepe se.) Volno.

ALEXANDR (vejde v cestovním plášti a v cestovní čapce): Dobrý den, Alši! Kde vězíš, hochu? Hledal jsem tě v tvé mansardě. A nevzpomněl jsem si na kuchyni. Dopoledne jsi sem přece nikdy nechodil.

ALEŠ: Vítejte, strýče! (Tisknou si ruce, líbají se.)

ALEXANDR: A sám? Františky tu nět?

ALEŠ: Přijde co nevidět. Odběhla si jen pro něco do niťařského krámu.

ALEXANDR: Před chvílí jsem přijel z dráhy. Ani jsem se neumyl, ani jsem se nepřevlékl a rovnou za tebou, aby mně nevystydla ta velká novina. Pořídil jsem, hochu, znamenitě. Je to jako malá výhra z lutrie. Nyní budeš moci komponovat nerušeně leta a leta.

ALEŠ usměje se s nevýslovnou trpkostí.

ALEXANDR (pohlédne na něj pozorně): Co je s tebou, hochu? Jsi celý vyměněný. Zvážnělý, zpřísnělý. Klidný nějak a silný. Celý muž. Co se tu stalo za mé nepřítomnosti?

ALEŠ: Nic zvláštního a přece něco. Kus staré zpuchřelé lži se sesulo a kus nové pravdy narostlo. Děj, který se děje vlastně na světě nepřetržitě, ale který si uvědomíš, až když tě taková udrolená cihla udeří do čela.

ALEXANDR: Tak. A ani tě netěší, že se vrátil strýc s dobrou pořízenou a že se nebudeš musiti již doprošovat skyvy chleba a přístěnku pro své umění od matky a bratra?

ALEŠ (trpce): Ach, strýče, nechme umění s pokojem. K čemu nám umění? Podá doušek vody žíznivému? Krajíc chleba hladovému? Nakape olej do rány raněného? Zdá se mně dnes skoro náročnou zbytečností. Jest cosi nad pomyšlení většího než ono.

ALEXANDR: A to je po tvém mínění?

ALEŠ: Život, strýče. Prostý denní život; nic není mimo něj, nic nad něj.

ALEXANDR: Hm. Dalo by se o tom přít. Ale hlavně, zdá se mně, neměl bys tak mluvit ty, kterému uměni posud nahražovalo život…

ALEŠ: A to byla právě chyba. Zeslabovalo mne tak ještě víc. Slabí potřebují narkotik, nemocní potřebují opia, morfia a jiných léků. Ale nevrhají je ty všecky prostředky do nemoci ješ…