Hrabě Monte Christo 4

XIII.
PLES.

Nastaly nejžhavější červencové dny, když v toku času nadešla ona sobota, kdy měl být konán ples u pana de Morcerf.

Bylo deset hodin večer: veliké stromy Morcerfovy zahrady mocně se rýsovaly na pozadí oblohy, po níž šinuly se, odkrývajíce azur, posetý zlatými hvězdami, poslední mraky bouře, jež hrozivě duněla celý den.

V přízemních síních bylo slyšet zvuk hudby a vír valčíku a kvapíku, zatím co zářivé pruhy světla pronikaly úzkými otvory v žaluziích.

Zahrada zůstavena byla v té chvíli asi deseti sluhům, kterým paní domu, ubezpečena počasím, jež se stále více vyjasňovalo, právě udělila rozkaz, aby prostřeli k večeři. Až do té doby nevědělo se, má-li se večeřet v jídelně, nebo pod dlouhým stanem, postaveným na trávníku. To krásné modré nebe, hustě poseté hvězdami, rozhodlo proces ve prospěch stanu a trávníku.

Stezky zahrady osvětleny byly barevnými lampióny, jak je to zvykem v Itálii, a tabule přeplněna byla svícemi a květinami, jak je to zvykem ve všech zemích, kde rozumí se trochu stolnímu luxu, nejvzácnějšímu ze všech přepychů, má-li býti úplný.

V okamžiku, kdy hraběnka de Morcerf, udělivši poslední rozkazy, vracela se do svých salonů, začaly se salony plnit pozvanými, které lákala rozkošná pohostinnost hraběnčina mnohem více, než vynikající postavení hraběte. Neboť všichni byli předem jisti, že ta slavnost poskytne díky dobrému vkusu Mercedes několik podrobností, hodných sdělení i dle potřeby následování.

Paní Danglarsová, které události, námi vylíčené, způsobily veliký nepokoj, váhala jíti k paní de Morcerf, když dopoledne setkal se její kočár s Viilefortovým. Villefort jí dal znamení, oba kočáry se k sobě přiblížily a státní návladní tázal se dvířky:

„Půjdete k paní de Morcerf, není-li pravda?“

„Ne,“ odvětila paní Danglarsová, „jsem příliš churava.“

„To je chyba,“ prohodil Villefort s významným pohledem; „záleží na tom, abyste tam byla viděna.“

„Ach, myslíte?“ tázala se baronka.

„Myslím.“

„Pak tedy půjdu.“

A oba kočáry pokračovaly v cestě různými směry. Paní Danglarsová tedy přišla, nejen krásná svou vlastní krásou, ale i oslňující přepychem; vstoupila jedněmi dveřmi v okamžiku, kdy Mercedes vcházela druhými.

Hraběnka vyslala Alberta uvítat paní Danglarsovou; Albert pokročil, učinil baronce zasloužené poklony k její toiletě a vzal její paži, aby ji uvedl na místo, které by si zvolila.

Albert se rozhlédl.

„Hledáte mou dceru?“ tázala se s úsměvem baronka.

„Přiznávám se,“ odvětil Albert; „byla byste snad bývala tak krutá a nepřivedla nám jí?“

„Upokojte se, setkala se se slečnou de Villefort a zavěsila se do ní. Ale hleďte, tu jdou za námi, obě v bílých šatech, jedna s kyticí kamelií, druhá s kyticí pomněnek. Ale povězte mi…“

„Koho zase teď vy hledáte?“ tázal se Albert s úsměvem.

„Nebudete tu dnes mít hraběte de Monte Cristo?“

„Sedmnáct!“ odvětil Albert.

„Co tím chcete říci?“

„Chci říci, že to pokračuje,“ odtušil vicomte se smíchem, „a že jste sedmnáctá, jež mi klade tutéž otázku. Ten hrabě má úspěch…! Gratuluji mu k němu…“

„A všem tak odpovídáte jako mně?“

„Ach, pravda, neodpověděl jsem vám; uklidněte se, madame, budeme tu míti módního muže, máme privilegium.“

„Byl jste včera v Opeře?“

„Ne.“

„On byl.“

„Ach, opravdu? A učinil excentric man nějakou novou výstřednost?“

„Může se ukázat jinak? Elsslerová tančila v Kulhavém ďáblu; řecká princezna byla unesena. Po kačuče vsunul hrabě do kytice nádherný prsten a hodil jej rozkošné tanečnici, která objevila se v třetím jednání jemu na počest s prstenem na prstě. A řecká princezna přijde také?“

„Ne, té musíte se odříci; její postavení v domě hraběte není dost ustáleno.“

„Hleďte, nechte mne zde a jděte pozdravit paní de Villefort,“ pravila baronka; „vidím, že umírá touhou promluvit s vámi.“

Albert uklonil se paní Danglarsové a zamířil k paní de Villefort, která, vidouc ho se blížit, otvírala již ústa.

„Sázím se,“ pravil Albert, přerušuje ji, „že vím, co mi řeknete!“

„Ach, hleďme!“ zvolala paní de Villefort.

„Uhodnu-li, přiznáte se?“

„Ano.

„Čestné slovo?“

„Čestné slovo!“

„Chtěla jste se mne zeptat, přišel-li, či přijde-li hrabě de Monte Cristo.“

„Chyba lávky! Nemyslím teď na něho. Chtěla jsem se vás zeptat, obdržel-li jste zprávy od pana Franze.“

„Ano, včera.“

„Co vám píše?“

„Že odjíždí současně s dopisem.“

„Dobře. A nyní, co hrabě?“

„Hrabě přijde, buďte klidná.“

„Víte, že má jiné jméno než Monte Cristo?“

„Ne, to jsem nevěděl.“

„Monte-Cristo je jméno ostrova a on má jméno vlastní.“

„Nikdy jsem je neslyšel.“

„Nuže, jsem tedy informovanější než vy; jmenuje se Zaccone.“

„To je možné.“

„Je Maltánec.“

„I to je možné.“

„Syn výpravce lodí.“

„Ale skutečně, měla byste to všechno vyprávět nahlas, měla byste ohromný úspěch.“

„Sloužil ve vojsku v Indii, má stříbrné doly v Thessalii a přijel do Paříže, aby v Auteuili založil lázně.“

„Nu, to jsou noviny!“ prohodil Morcerf. „Dovolíte mi je opakovat?“

„Ano, ale pomaloučku, po jedné, a neříci, že pocházejí ode mne.“

„Proč to?“

„Protože je to takřka náhodou vyzvěděné tajemství.“

„Čí?“

„Policie.“

„Zprávy ty byly tedy udány…“

„Včera večer u prefekta. Paříž se znepokojila při pohledu na ten neobyčejný přepych a policie zjednala si zprávy.“

„Dobrá! Nechybělo, než aby byl hrabě zatčen jako tulák pod záminkou, že je příliš bohat.“

„To se mu věru mohlo stát, kdyby zprávy nebyly bývaly tak příznivé.“

„Ubohý hrabě! A tuší, jaké nebezpečí mu hrozilo?“

„Nemyslím.“

„Je tedy křesťanskou povinností dát mu výstrahu. Jakmile přijde, neopomenu to učinit.“

V té chvíli krásný mladý muž živých očí, černých vlasů a lesklých knírů přišel uctivě pozdravit paní de Villefort. Albert podal mu ruku.

„Madame,“ pravil Albert, „mám čest představiti vám pana Maxmiliena Morrela, setníka spahiů, jednoho z našich dobrých a především statečných důstojníků.“

„Měla jsem již potěšení setkat se s pánem v Auteuili u pana hraběte de Monte Cristo,“ odvětila paní de Villefort, odvracejíc se se zjevným chladem.

Tato odpověď a hlavně tón, jakým byla pronesena, sevřel…