Hrabě Monte Christo 4

Alexandre Dumas

69 

Elektronická kniha: Alexandre Dumas – Hrabě Monte Christo 4 (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: dumas04 Kategorie: Štítků: , , , ,

Popis

E-kniha Alexandre Dumas: Hrabě Monte Christo 4

Anotace

Klasický historicko-dobrodružný román o zradě a spravedlivé pomstě je i barvitým obrazem francouzské společnosti 1. pol. 19. stol. Boj o moc, peníze a slávu vedl k nespravedlivému obvinění a uvěznění mladého námořníka Edmonda Dantése, který přišel o čest a milovanou dívku Mercedes. Byl uvězněn ve francouzské ostrovní pevnosti If, kde mu byl velkou oporou a učitelem jeden z vězňů – vzdělaný abbé Faria. Po čtrnácti letech Dantés z vězení dramaticky uniká a díky odkazu abbé Farii získává značný majetek. Jako hrabě Monte Cristo se vrací do rodného města a s pomocí nových přátel, šlechtického titulu a hlavně peněz postupně odhaluje viníky a trestá bezpráví, přičemž jeho skutečná totožnost zůstává až do poslední chvíle utajena. V Paříži pomstu na všech účastnících dávné zrady završil. Po dokonané pomstě, která mu nepřinesla očekávanou úlevu a která zasáhla i do života nevinných mladých lidí, se vrací na ostrov ve Středozemním moři, kde se osudy všech hrdinů naposledy prolnou v gestu smíření.
Čtvrtý díl se soustředí na rafinovanou pomstu hraběte Monte Crista. Danglars přijde o své bohatství díky hraběte manipulačním finančním trikům. Fernandova minulost ho dožene, když se odhalí jeho zrada a zločiny, což vede k jeho pádu. Villefort je přiveden k šílenství, když Monte Cristo odhalí tajemství jeho rodiny. Edmondova pomsta nabírá na intenzitě a důsledky jeho činů začínají ovlivňovat i nevinné postavy. V tomto dílu se ukazuje, jak mocná a ničivá může být touha po odplatě.

O autorovi

Alexandre Dumas

[24.7.1802-5.12.1870] Francouzský prozaik a dramatik kreolského původu, vlastním jménem Dumas Davy de la Pailleterie. Byl synem divizního generála za Francouzské revoluce a vnuk markýze de La Paillerie a černošky. Narodil se roku 1802 ve Villers-Cotteréts a zemřel roku 1870 v Puys v Normandli. Patřil k čelným francouzským spisovatelům v pohnutém období romantismu. Byl z nich nejplodnější, jak dosvědčuje na tři...

Alexandre Dumas: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

4

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Hrabě Monte Christo 4“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

VIII.
MANŽELSKÁ SCÉNA.

Na náměstí Ludvíka XV. se tři mladí mužové rozloučili. Morrel pustil se po boulevardech, Château Renaud po mostě de la Révolution a Debray klusal po nábřeží.

Morrel a Château Renaud uchýlili se podle vší pravděpodobnosti k svému domácímu krbu, jak se ještě říká na tribuně sněmovny v dobře sestavených řečech a na jevišti divadla v ulici Richelieu v dobře napsaných kusech; totéž nemohlo se však říci i o Debrayovi. Doraziv k bráně Louvru, otočil koně vlevo, projel cvalem nádvořím Carrouselu, zabočil do ulice Saint Roch, projel ulicí Michodiere a dorazil k vratům páně Danglarsovým v okamžiku, kdy kočár pana de Villefort, složiv státního návladního a jeho ženu v ulici du Faubourg Saint Honore, dovezl baronku domů.

Debray, jsa důvěrným domácím přítelem, vjel první do dvora, hodil otěže lokajovi do ruky a pak vrátil se ke kočáru, aby pomohl paní Danglarsové; nabídl jí rámě a zamířil s ní do jejích komnat.

Když se vrata zavřela a baronka s Debrayem ocitli se na dvoře, pravil Debray:

„Co jen vám je, Hermíno? Proč jste omdlela při tom příběhu, či spíše při té smyšlence, kterou hrabě vyprávěl?“

„Protože jsem byla dnes večer v hrozném rozpoložení, příteli,“ odvětila baronka.

„Ale ne, Hermíno,“ namítl Debray, „to mi nenamluvíte. Naopak, byla jste ve výtečném rozmaru, když jste přijela k hraběti. Pan Danglars byl ovšem trochu mrzut, ale já vím, jak vám na jeho náladě záleží. Někdo vám něco udělal. Vypravujte mi to; víte dobře, že nikdy nestrpím, aby se vám stala nějaká impertinence.“

„Mýlíte se, Luciene, ujišťuji vás,“ pravila opět paní Danglarsová; „je to tak, jak jsem vám řekla; k tomu ještě špatná nálada, již jste sám zpozoroval a již jsem nepovažovala za tak důležitou, abych se vám musila o ní zmínit.“

Bylo zřejmo, že paní Danglarsová je pod vlivem onoho nervového rozrušení, kterého si ženy často samy nedovedou vysvětlit, nebo že, jak uhodl Debray, ucítila nějaký tajný otřes, s nímž nechtěla se nikomu svěřit.

Jsa zvyklý uznávat ženské vrtochy za jeden z hlavních činitelů v ženině životě, Lucien už nenaléhal, čekaje na příznivý okamžik buď k nové otázce nebo k přiznání proprio motu.

Přede dveřmi ložnice potkala baronka slečnu Kornelii.

Slečna Kornelie byla barončina oblíbená komorná.

„Co dělá moje dcera?“ tázala se paní Danglarsová.

„Studovala celý večer a pak se odebrala na lože,“ odvětila slečna Kornelie.

„Ale zdá se mi, že slyším její piano.“

„To hraje slečna Luisa ďArmilly, kdežto slečna leží.“

„Dobře,“ pravila paní Danglarsová; „pojďte mne svléci.“

Vešli do ložnice. Debray natáhl se na velikou pohovku a paní Danglarsová odebrala se se slečnou Kornelií do toiletního pokoje.

„Drahý pane Luciene,“ mluvila paní Danglarsová skrze dveře, „naříkáte si stále ještě, že Eugenie neprokáže vám čest jediného slova?“

„Madame,“ odpovídal Lucien, hraje si s barončiným psíkem, který, znaje jeho hodnost domácího přítele, měl ve zvyku lichotit se k němu, „nejsem sám, jenž si na to stěžuje; slyšel jsem, tuším, onehdy Morcerfa, jak naříkal si přímo vám, že nemůže dosíci jediného slova od své nevěsty.“

„Je to pravda,“ přisvědčila paní Danglarsová, „ale myslím, že se to v nejbližší době změní a že uvidíte jednoho krásného dne Eugenii vstoupit do svého kabinetu.“

„Do mého kabinetu? Do mého?“

„Totiž do ministrova.“

„A proč to?“

„Se žádostí o engagement v Opeře! Skutečně, nikdy jsem neviděla takovou zaujatost pro hudbu: je to směšné u osoby ze společnosti!“

Debray se usmál.

„Nuže,“ pravil, „ať se tedy dostaví se souhlasem baronovým a vaším, uzavřeme s ní smlouvu a vynasnažíme se, aby byla podle její zásluhy, přesto, že budeme příliš chudi, abychom mohli zaplatit tak krásný talent jako je její.“

„Jděte, Kornelie,“ pravila baronka, „nepotřebuji vás už.“

Kornelie zmizela a okamžik nato vyšla paní Danglarsová ze svého kabinetu v rozkošných nedbalkách a přišla se posadit k Lucienovi.

Pak jala se v zamyšlení hladit svého boloňského psíka.

Lucien pohlížel na ni chvíli mlčky.

„Nuže, Hermíno,“ promluvil po několika vteřinách, „odpovězte upřímně: něco vás dnes ranilo, viďte?“

„Nic,“ odvětila baronka.

Leč nedostávalo se jí dechu; vstala, snažila se vydechnout a šla na sebe pohlédnout do zrcadla.

„Dnes večer přímo straším,“ pravila.

Debray zvedl se s úsměvem, chtěje jít baronku uklidnit vzhledem k tomuto poslednímu bodu, když tu náhle se dveře otevřely.

Zjevil se Danglars; Debray opět usedl.

Paní Danglarsová se obrátila při zvuku otvíraných dveří a pohlédla na manžela s údivem, jehož se ani nesnažila zatajit.

„Dobrý večer; madame,“ pravil bankéř, „dobrý večer; pane Debrayi.“

Baronka domnívala se nepochybně, že tato návštěva má asi za účel napravit trpká slova, která uklouzla mu během dne.

Obrnila se tedy důstojným vzezřením a neodpověděvši manželi, obrátila se k Lucienovi a pravila mu:

„Přečtěte mi něco, pane Debrayi.“

Debray, jejž tato návštěva s počátku lehce zneklidnila, upokojil se, vida klid barončin, a vztáhl ruku po knize, v níž byl vložen perleťový nůž se zlatými inkrustacemi.

„Pardon,“ promluvil baron, „ale unavíte se velice, baronko, budete-li tak dlouho vzhůru; je jedenáct hodin a pan Debray bydlí hodně daleko.“

Debray ustrnul; ne, že by Danglarsův tón nebyl býval dokonale klidný a zdvořilý, ale tím klidem a zdvořilostí pronikala jakási neobvyklá choutka, provádět toho dne něco jiného než ženinu vůli.

 

Baronka byla rovněž překvapena a vyjádřila svůj údiv pohledem, který byl by jistě přiměl jejího muže k rozmyslu, kdyby její muž nebyl upřel zrak na noviny, v nichž hledal uzávěrku státních dluhopisů.

Následkem toho byl ten hrdý pohled vržen zhola nazmar a minul se nadobro účinkem.

„Pane Luciene,“ pravila baronka, „prohlašuji vám, že nemám ani nejmenší chuti spát, že chci vám dnes večer sdělit spoustu věcí a že celou noc ztrávíte posloucháním, i kdybyste měl spát stoje.“

„Jak si přejete, madame,“ odvětil flegmaticky Lucien.

„Můj drahý pane Debrayi,“ pravil opět bankéř, „nepřipravujte se o zdraví posloucháním pošetilostí paní Danglarsové v n…

Mohlo by se Vám líbit…