Hrabě Monte Christo 4

XVIII.
PROTOKOL.

Noirtier, černě oděn a usazen v křesle, čekal.

Když vešly tři osoby, které chtěl vidět, pohlédl na dveře, jež sluha ihned zavřel.

„Pamatujte si,“ promluvil tiše Villefort k Valentině, která nemohla potlačit radosti, „že bude-li vám pan Noirtier chtít sdělit něco, co by se stavělo na odpor vašemu sňatku, zakazuji vám to pochopit.“

Valentina se zarděla, ale neodpověděla ničeho.

Villefort přistoupil k Noirtierovi.

„Zde je pan Franz ďÉpinay,“ pravil mu; „poslal jste pro něho a on vyhověl vašemu přání. Přáli jsme si odedávna to shledání a byl bych šťasten, kdyby vám dokázalo, jak málo bylo odůvodněno vaše bránění Valentininu sňatku.“

Noirtier odpověděl jen pohledem, při němž Villefortovi proběhl mráz žilami.

Pokynul okem Valentině, aby se přiblížila.

Pomocí prostředků, jichž obyčejně v rozmluvách s dědem užívala, našla za okamžik slovo klíč.

Otázala se paralytikova pohledu, který upřel se na zásuvku malého stolku, stojícího mezi dvěma okny.

Otevřela zásuvku a našla tam skutečně klíč.

Když měla klíč a když jí stařec naznačil, že si ho skutečně přál, obrátily se oči paralytikovy k starému psacímu stolu, stojícímu tam odedávna bez povšimnutí a uzavírajícímu, jak se každý domníval, jen bezcenné papíry.

„Mám otevřít psací stůl?“ tázala se Valentina.

„Ano,“ odtušil stařec.

„Mám otevřít zásuvky?“

„Ano.“

„Postranní?“

„Ne.“

„Prostřední?“

„Ano.“

Valentina otevřela prostřední zásuvku a vyňala svazek listin.

„Přál jste si toto, dědečku?“ tázala se.

„Ne.“

Vyňala postupně všecky papíry, až nezůstalo v zásuvce již naprosto ničeho.

„Ale zásuvka je už prázdná,“ pravila.

Noirtierovy oči upřely se na slovník.

„Ano, dědečku, rozumím,“ řekla dívka.

A jmenovala všecka písmena abecedy; při T ji Noirtier zastavil.

Otevřela slovník a hledala, až našla slovo tajnost.

„Ach, je to nějaká tajnost?“ tázala se Valentina.

„Ano,“ odtušil Noirtier.

„A kdo ji zná?“

Noirtier pohlédl na dveře, jimiž vyšel sluha.

„Barrois?“ tázala se Valentina.

„Ano,“ naznačil Noirtier.

„Mám ho zavolat?“

„Ano.“

Valentina šla ke dveřím a zavolala Barroise.

Villefortovo čelo pokrylo se potem netrpělivosti a Franz byl ztrnulý údivem.

Starý sluha se objevil.

„Barroisi,“ pravila Valentina, „dědeček mi přikázal vzít klíč z tohoto stolku, otevřít psací stůl a vytáhnout zásuvku; v té zásuvce je nějaké tajné péro nebo tajná přihrádka a vy prý je znáte, otevřte to.“

Barrois pohlédl na starce.

„Uposlechněte,“ pravilo inteligentní oko Noirtierovo.

Barrois poslechl; otevřelo se dvojí dno a v něm objevil se svazek listin svázaný černou stuhou.

„Přál jste si toto, pane?“ tázal se Barrois.

„Ano,“ byla odpověď Noirtierova.

„Komu mám odevzdat ty papíry? Panu de Villefort?“

„Ne.“

„Slečně Valentině?“

„Ne.“

„Panu Franzovi ďÉpinay?“

„Ano.“

Franz udiven, přiblížil se o krok.

„Mně, pane?“ tázal se.

„Ano.“

Franz přijal papíry z ruky Barroisovy a pohlédnuv na obálku četl:

„Po mé smrti budiž uloženo u mého přítele generála Duranda, který, umíraje, odevzdá tyto listiny svému synovi s důtklivým příkazem, aby je zachoval jako listiny svrchované důležitosti.“

„Nuže, pane, co mám dělat s těmito papíry?“ tázal se Franz.

„Nepochybně je máte zachovat tak jak jsou zapečetěny,“ pravil státní návladní.

„Ne, ne,“ živě naznačil Noirtier.

„Přejete si snad, aby je pan ďÉpinay přečetl?“ tázala se Valentina.

„Ano,“ odtušil stařec.

„Slyšíte, pane barone,“ pravila Valentina, „dědeček vás žádá, abyste ty listiny přečetl.“

„Sedněme si tedy,“ řekl Villefort netrpělivě, „protože to bude nějaký čas trvat.“

„Sedněte si,“ velelo oko starcovo.

Villefort usedl, ale Valentina zůstala stát vedle děda, opřena o jeho lenošku, a Franz postavil se před něho.

Tajemnou listinu držel v ruce.

„Čtěte!“ kázaly oči starcovy.

Franz odstranil obal a v komnatě zavládlo hluboké ticho. Uprostřed toho ticha četl:

„Výtah z protokolu, sepsaného o schůzi bonapartistického klubu v ulici Saint-Jacques, konané dne 5. února 1815.“

Franz přestal číst.

„Dne 5. února 1815! Toho dne byl můj otec zavražděn!“

Valentina a Villefort nepromluvili slova; pouze oko starcovo jasně pravilo: Pokračujte.

„A právě po odchodu z toho klubu můj otec zmizel!“ pokračoval Franz.

Noirtierův pohled stále říkal: Čtěte!

Franz četl:

„Podepsaní Ludvík Jakub Beaurepaire, podplukovník dělostřelectva, Štěpán Duchampy, generál brigády, a Klaudius Lecharpal, správce vod a lesů, prohlašují, že dne 4. února 1815 došel z ostrova Elby list, doporučující přízni a důvěře členů klubu bonapartistického generála Flaviána de Quesnel, který, slouživ císaři od roku 1804 až do roku 1815, byl zajisté všecek oddán dynastii napoleonské přes baronský titul, jejž Ludvík XVIII. udělil jeho panství Epinayskému.

V důsledcích toho poslán byl generálu Quesnelovi list, zvoucí ho k zítřejší schůzi dne 5. List neudával ani ulice, ani čísla domu, kde měla se schůze konati. Neměl nijakého podpisu, ale oznamoval generálovi, že, bude-li připraven, jeden z členů pro něho přijde v devět hodin večer.

Schůze konány byly od devíti hodin večer do půlnoci.

V devět hodin dostavil se ku generálovi předseda klubu. Generál byl připraven. Předseda mu sdělil, že jednou z podmínek jeho uvedení je, že nikdy nedoví se místa shromáždění, že si musí dát zavázat oči a odpřísáhnout, že nebude hledět nadzvednout pásku.

Generál de Quesnel podmínku přijal a zavázal se ctí, že nebude hledět vyzvědět, kudy je veden.

Generál dal zapřáhnouti do svého vozu. Předseda však mu řekl, že není možno ho použíti, vzhledem k tomu, že nemá smyslu zavázat pánovi oči, má-li sluha oči otevřeny a pozná-li ulice, kterými jede.

„Jak to tedy uděláme?“ tázal se generál.

„Mám svůj vůz,“ odvětil předseda.

„Jste si tedy svým kočím tak jist, že mu svěříte tajemství, které svěřit mému byste považoval za neopatrnost?“

„Naším kočím je člen klubu,“ odpověděl předseda, „poveze nás státní rada.“

„Pak hrozí nám jiné nebezpečí,“ prohodil generál se smíchem, „že totiž budeme převrženi.“

Zaznamenáváme tento vtip jako dů…