Školák Kája Mařík 6

4. Mladí na cestách

Podle pravdy řečeno, Zdeňa toužila po Paříži jen proto, aby jí Kája ukázal, kde veřejně vystupoval. Kája při tom měl záludný úmysl, o kterém se Zdeně nepochlubil, aby jí nepoplašil.

Byl přece tenkrát tak vlídně přijat u prefektů a opětně zván, kdykoli by do Paříže zajel, aby neopominul přijíti jako domů.

Byli v Paříži už deset dní. Oba už byli znaveni. Nechtěli si říci, že se jim zastesklo po průsekách a brdských lesích, ale cítili to oba. Velkoměsto vyžadovalo napjatých nervů, aby odnesli odtamtud poznatky, pokud možno, největší.

„Zítra, Zdeničko, povedu tě tam, kde jsem prvně hrál, kde také visí mezi jinými umělecký obraz, který mi připomínal naše průseky a tebe.“

Druhého dne ohlásil se v domě pana prefekta. Zdeňa se polekala: „Už vím, to jsme u prefektů. Kájo, mluvím špatně francouzsky, co si tam počnu? Vraťme se!“

Paní prefektová se toho dopoledne moc pěkně vyspala. Zrovna komorná dokončila její toaletu, kadeřník už dávno odešel, sáhla po novinách, když jí byla ohlášena návštěva. Zadívala se na navštívenku. „Lesní inženýr Kája Mařík s chotí prosí o chvíli rozmluvy.“ Přečetla ovšem jen to „Kája Mařík“ a ihned se rozpomněla na ten jejich večírek, na umělce Marzika, a radostně se usmála. Rozluštila či spíš uhádla to s „chotí“, co asi znamená. Hned také si pomyslila: „Oženil se umělec, a jestli žena jeho je podprůměrnou bytostí, zabije v něm genia. Škoda ho bude! Pro něho byla by ženou temperamentní Francouzka, která by ho posilovala, povzbuzovala, hnala výš a výš. Možno, že tam – daleko ve své vlasti – vybral si děvče bezvýrazných očí, nepatrné inteligence. Ať tak či onak – „Že prosím,“ řekla lokaji.

A za chvíli s hlubokou poklonou vešel Kája se Zdeňou.

Zdeně se prve rozhodně nechtělo. V předsíni chytila Káju za rukáv: „Zčerstva udělej mi křížek!“ A hned potom se jí zdálo, že je klidnější. Učila se přece franštině dost, jenže ovšem s číšníkem v restauraci, a s prefektovic mluvit, to je ohromný rozdíl.

Paní prefektová šla jim vstříc. Srdečně potřásla rukou Kájovou a zpytavě zahleděla se na Zdeňu. Skoro nepozorovaně přeběhla ji očima od hlavy k patě a spokojeně se usmála. Zdenin naprosto bezvadný oblek, bezelstný ruměnec na svěžích tvářích – „po líčidle ani stopy,“ musila si trochu s povzdechem říci paní prefektová, „ani to snad možno není, aby ten zrovna broskvový pel na jejích rozkošných tvářičkách byl přirozený.“

S úsměvem podává ruku Zdeně, druhou dotýká se pohlazením její tváře a říká při tom Kájovi zběžnou franštinou: „Moc dobře jste si vybral.“ Ale přece jen kradmo podívá se na špičky svých bezvadně formovaných prstíků. Ne, neulpělo na nich nic.

Kájovi ten pohled neušel. V duchu se usmál a trochu nadnesl. Za chvíli při sklence vína, kdy Kája upozornil jemně paní prefektovou, že Zdenička velmi dobře rozumí, jen když se mluví pomaleji než zvykem, a že odpoví správně, leda že přízvukem zakulhá, je paní prefektová ve velmi dobré náladě. Naléhavě volá telefonem pana prefekta, který po příchodu dvorně dotýká se lehce rty ruky Zdeniny, jsou opravdu všichni jako doma.

Jen Zdeňu mučí myšlenka: „Aby také Kája při rozchodu chtěl líbat ruku paní prefektové?“

A jak se po hodině přátelského rozhovoru loučí a pan prefekt znova naklání hlavu, aby jí ruku políbil, zavrtí Zdeňa hlavou a pomalu, ale správnou franštinou vysvětluje: „Ne tak, prosím, pane prefekte, u nás platí pouze srdečný stisk ruky. Ruky políbení jen z lásky možno dát!“

Pan prefekt se usmívá a srdečně jí ruku tiskne. Kája se k ruce paní prefektové ovšem neskloní.

Jdou plni radosti z prefektury.

„Mně se zdá, Zdeničko, žes měla strach, abych paní prefektové ruku nepolíbil.“

„Bodejť ne,“ říká Zdeňa bezelstně. „Však bys byl dostal. Kolik těch pohledů nám podepsali?“

„Dost, Zdeňo! Byli velice laskavi a zřetelně pod podpisem pana prefekta lze čísti jeho společenské postavení. Chápu tě. Dost jsi zkusila od lidí, chceš jim teď ukázat, do jakých kruhů znáš přístup.“

„Pošleme, Kájo, jeden ten pohled s podpisy prefektovic tetě kovářovic.“

„Jak myslíš, Zdeničko!“

Ta cupitá před ním do druhého poschodí hotelu. Na posledním schodě se zastavuje: „A už bychom mohli zase zpátky, Kájo! Blíž k domovu. Třeba do Krkonoš nebo na Šumavu. Kájo, já už tu nebudu.“

„Máš pravdu, Zdeničko! A víš, co? Pojedeme na Šumavu. Do některé vesničky blízko pralesa zapadneme jako do hnízda. Budeme se toulat po lesích celé dny, nikdo si nás nevšimne. Po těchhle rušných dnech bude to pro nás radostným odpočinkem.“

Napsali toho dne ještě mnoho lístků a druhého dne už ujížděli do Čech. Bylo to zrovna tak, jak Kája pověděl. V malé vesničce, v domku na samém kraji vysokých lesů najali světničku čisťoučkou, maličkou, uzoučkou. Div Kája hlavou do trámů nevrážel. Ale odcházeli brzo zrána každý s taškou. V ní živný domácí chléb, v lahvích mléko nebo smetanu, kus másla, ve sklence med, ovoce, a vraceli se s večerem. Hotová idyla! Bylo jim tam tak krásně, že teprve po pěti dnech si vzpomněla. – to bylo v sobotu ráno – Zdeňa: „Kájo, propánakrále, musíme psát domů!“

„To musíme, Zdeničko! A hned! Odneseme pak psaní do městečka, je to půl druhé hodiny cesty. A skoro, je přece zítra neděle, mohli bychom tam koupit kousek masa. Už se mi zdá, že jsem nemluvně, když jsme živi výhradně mlékem. Jéje, Zdeničko, ty jsi ukrutně opálená! Od téhle bílé blůzky se náramně odrážíš! Ale sluší ti to!“

„A ty ne, Kájo? Ty nejsi opálený? Kdepak! Jen jako cikán. To bude míti maminka radost! A zítra přece musíme do kostela. To bychom doma dostali, kdyby se dozvěděli, že jsme neděli prožili jako pohani bez kostela.“

„No, právě proto myslím. Koupíme dnes kousek masa, třebas na řízky. Paní Chejnová je přece jistě umí. Poprosíme ji a přijdeme k hotovému. Mohla bys dnes udělat jablkový kompot, Zdeničko, brambory by ona uvařila, co myslíš?“

„Že to bude tak nejlepší. Tak už piš! Já připíši dole pár řádek a zatím se obléknu.“

Protože inkoust a pero marně v domku hledali, psal Kája tužkou. Že z Paříže odjeli na Šumavu, že se jim daří tuze dobře. Jsou oba opáleni …