Školák Kája Mařík 6

17. Diviška s bubnem vede průvod k lesovně

Už od čtyř hodin bylo hlučno u průseku. Až se pan lesní podivil, co se to děje, a zašel tam.

„No, pomoz Pán Bůh! To takhle přijde celý Lážov. To to Diviška pěkně splichtila!“

Ale jak tam o půl šesté znovu přišel, musil se zasmát. Diviška už měla zástup seřaděný. Napřed stála sama s bubínkem: „Tak prosím, vzácný pane, jdou před námi! Okýnko od sklepa beztoho jde do cesty, půjdeme hezky v pořádku. Každý něco na kovářku zavoláme a v tichosti zas odejdeme.“ A začala bubnovat.

Kovářka si přes poledne trochu odpočinula hlasem, ale už po druhé hodině začala křičet, nadávat, zlořečit. Kameny, které tu našla, okénko vytloukla, ale to jí nic platné nebylo, protože okénko bylo vysoko a maličké. Tloukla kamenem do dveří, pištěla, skuhrala, kopala, až jí vyschlo v krku, a dostala nehorázný hlad. Se zlostí sáhla po kusu chleba.

„Patku,“ ušklíbla se, „patku mi sem dali. A čím ji rozkoušu, čím? Abych to žmoulala do večera. Řekne „vybubnovat“. Málo strachu! To by si zelenokabátník odseděl! Od toho je pan starosta, aby dal vybubnovat, ne pan fořt! Holečku, kovářka dostává strach až za dva dny po smrti. Na mě oni takhle! Kriminál za to dostanou i s tím penzistou!“ Však ona si ven pomůže, a potom bude běda! Hned to dá panu wachmajstrovi! A křičet bude tak dlouho, až ji fořt pustí. Táta se taky do toho musí vložit. To by byl hezký pořádek, aby mlčel! K čemu se vdávala, co? Kdo ji má chránit? Ji, sirotka, ubohého, pronásledovaného? Celé své mládí mu věnovala, stará se o něho jako kvočna o kuřata, a on, hňup, ani se neshání, kde ona úpí. Však mu to vyřídí. Jestli se tohle dovědí v Lážově, aby pro ostudu hlavu nevystrčila anebo radši šla na pár dní k sestře do Všenor, než se trochu na to zapomene. Jenže sestra, posledně jak tam byla, jí řekla přímo: „Víckrát mi sem nechoď! Jen mrzutosti děláš!“ Mrzutosti! Jaképak mrzutosti! Ona jakživa nikomu na hlavě vlásku nezkřivila. A v těch Všenorech? No, ta bába Papáčková, co zůstávala vedle, jednou na ni něco pokřikla, a už byly v sobě. Vyřizovaly si to za stodůlkou. Vtom se tam připletl té Papáčkové zeť, takový čahoun. Napomínal je a ona v dobrotě mu řekla: „Kolohnáte mizernej, hleďte si svého!“ a už bylo zle. Tak do těch Všenor nepůjde. Ale mohla by třeba k neteři do Řevnic. Tam už nebyla kolik let. No, na svatou Annu to bude pět let. Tenkrát taky se tam něco semlelo a Gustav, jako neteře muž, jí ukázal dveře. Ale za pět let už dávno se na to zapomnělo. Vezme jí pár vajíček, teď jsou vzácné – a těm harantům do kornoutu cukroví. A teď začne křičet a vyhrožovat. Ještě štěstí, že si vzala ráno tu vatýrku^[21] a dvoje punčochy. Jinak by zmrzla.“

Začíná křičet, ale v přestávce slyší vzdálené jako bubnování. Aby tak ten fořt přece jen splnil svou hrozbu? No, to by mu přišlo draho! Poslouchá. Ano, bubnování to je. Ale na obecní buben to není. Tohle je Štefanův buben! A blíží se k lesovně. Dobrá! Kdo z koho! Začíná ječet, pískat, křičet, co má síly. Ale už je slyšet kroky – moc kroků, hlahol – moc hlaholu. A náhle, zrovna když vypískla do vysoka a rozkřikla se: „Kriminálníci, všecky vás dám pozavírat!“ rozhlaholil se buben zrovna před sklepním okénkem. Vidí, ano, vidí Diviščina perka. To má ty nedělní. Vždycky jí lezou z nich „štruple“^[22]. Poznává i její tmavou sukni. Výš nevidí.

A Diviška – rány do palice – Diviška vyvolává: „Ve všeobecnou známost se uvádí, že ta stará klepna kovářka pro svou nevymáchanou hubu čili ústa nectná je zavřena ve sklepě v lesovně o chlebě a vodě. Kdo ji chtěl slyšet ječeti, pospíchal za mnou.“

Je ticho jen v tu chvíli, než dokončí, a pak začne huronský smích, skoro řev a výkřiky, přání „všeho dobra ve sklepě“ a „dobré chutnání k hodům“, „to jí patří“ a mnoho jiných přání.

Trvá to jistě půl hodiny, než odcházejí, a začíná ticho. A přece ještě ne. Kdosi se shýbá na kolena a ona slyší: „Nic lepšího se ti nemohlo stát, pravdu mají. Jen ostudu mi tropíš. Až tě vzácný pán pustí, ať tě ani nenapadne jít domů. Jdi se povyrazit do Všenor! Já už tě mám až nad hlavu!“

Ano, tohle jí řekl její vlastní muž, ten darebák takhle se spustil! A ještě dodal: „Tohle se stalo s mým svolením, tak nemůžeš nic proti tomu dělat! Já s tebou nic nezmohl, snad tě aspoň tohle trochu napraví. Ale nejdřív jdi do Všenor, nebo bych se přece jen neudržel a špatně by to dopadlo! Dobrou noc, milostpaní! Jestli jim bude zima, dýchají si do dlaní a běhají po sklepě! Anebo si vzpomenou, kolik zla už natropili beztrestně. Má poklona! Doběhnu si do Lážova do zadní na sklenici zbraslavského a každému přisvědčím: ,Patří jí to!‘“

„A ty šibeničníku, a ty lumpe, a ty darebáku!“ zrovna sípěla kovářka ve sklepě. „Ty to hned půjdeš udat panu wachmajstrovi! Od čeho jsem tvou věrnou manželkou taková léta?“

Ale kovář už si vyšlapoval jako junák a hvízdal si vytrvale: „Sil jsem proso na souvrati…“

Kovářka za ním křičela: „Já ti dám proso na souvrati, jen co přijdu domů!“

Paní lesní s Týnou se zamkly v malém pokojíku a popravdě řečeno, paní lesní se trochu zlobila. Nač tohle? Takový povyk v jejich tichu. Což kdyby k něčemu došlo?

Pan lesní chodil po kuchyni a usmíval se. „Snad to bábu vyléčí. Aby neřekla, že tu nastydla, až začne zase křičet, potichu sejdu dolů, odemknu a na schodech lampičku rozsvítím. Však ona začne klikou lomcovat a bude utíkat, jak by jí paty hořely. Ve tmě by si mohla zlámat nohu, a toho není třeba. Takhle jazyk kdyby dostal nějakou por…