Školák Kája Mařík 6

5. Zase doma

Čtrnáct dní pan lesní jakž takž se držel. Nehuboval, že nejedou, jen poselákovi naproti chodil. Ale najednou kolik dní žádná zpráva. Už s ním nebylo k vydržení.

„Došly jim peníze. Někde se jim něco stalo. Dám je hledat.“

Marně paní lesní říkala: „Nejsou přece děti! Však budou psát. Já jsem docela klidna, když vím, že je s Kájou.“

„Prosím tě, maminko, nezlob! Právě proto, že je s Kájou, se bojím. On je fanfár zrovna jako ona! Kdyby byl sám, to je jiná! Ale se Zdeňou! Jeden do druhého pořád mluví, pořád se hihňají, pořád se mají čemu smát. Kdo ví, do kterých horoucích pekel nezašli! To ona Zdeňa si zamanula, zafňukala: ,Kájo, polezme třeba tamhle k té zřícenině,‘a Kája honem kývá a říká: ,To víš, Zdeničko! Polezeme! Třebas na Měsíc, když budeš chtít!‘ No, mohli spadnout a je po nich. Nebo se hihňali, když někde šli přes koleje, nedali pozor, zachytil je vlak, a jdi si je hledat! Že jen já se tenkrát za nimi nerozjel! Přece v Praze jistě na půl dne se stavěli. A nic plakat nebudu! Co si udělali, mají!“

Když došlo psaní ze Šumavy, zase chvíli se uklidnil. A jak psala Zdeňa, jaký měli „výborný“ oběd, rozzlobil se: „Dobře jim tak! Tuhle naše maminka chystá takových dobrot, a oni ne a ne domů!“

Potom přicházely lístky z jiných koutů Šumavy a paní lesní řekla: „Už to není s tím naším tatínkem k vydržení!“

„Teď už přijdou,“ říkal, „už chystejte něco dobrého!“

Každou chvíli přinesl z holubníku zvlášť pěkný párek holoubat „Zčerstva škubej, Týno, dnes tu budou jako na koni!“

Ale paní lesní, sotva se za ním zavřely dveře, poslala Týnu s holoubaty na půdu. Tu přinesl řeznický učedník kolika kilovou vepřovou kýtu, že vzácný pán to vybral a zaplatil. K večeru se s ní táhla Týna zpátky, mezitím co pan lesní připomínal: „Jen hodně vyšpikovat, maminko! Však se vyznáš! Bude jako zvěřinka!“

Přinesl hovězí jazyky – hned dva. „Budou vyhládlí až hrůza! Hned je, maminko, připrav a dáš k ledu!“

Týna skoro obden chodila s takovými věcmi zpátky k řezníkovi, že nikdo nepřijede, peníze zpátky nechce, že si to vyberou v jiném mase. Až řekla paní lesní: „Holka, jestli brzo nepřijedou, budeme to vyjídat u řezníka rok. Přece pošlou lístek, kdy přijedou.“

Zrovna den před jejich příchodem přinesl pan lesní z Lážova dvě pěkné už oškubané kachny. Jen na pekáč je dát.

„Od kohopak, tatínku?“ ptá se honem paní. „Vždyť máme kachen a hus tolik!“

„Já vím, ale to bude pozdě, až budou mladí na dvoře, je chtít na dvoře chytat, zabíjet, pařit a škubat. A od koho, nepovím.“

Paní lesní jen vzdychla.

Druhého dne se zas pan lesní zlobil: „Třetí den už žádná zpráva o nich! Oni dobře věděli, že bych jich nebyl do světa pustil! Proto frnkli bez ptaní!“

Šli toho večera všichni dřív spát než jindy. Pan lesní noc před tím s hajným skoro do rána byli na číhané na pytláka, ale marně. Dnes půjdou asi v půl třetí zrána. Je nutno se prospat.

Byl překrásný zářijový večer. Cestičky byly zrovna bílé měsíčním světlem. Po jedné z nich dvě postavy jdou, ale opatrně, tiše našlapují. Psi v lesovně se divoce rozštěkávají, ale hned začnou radostně. Slyší tichounký, táhlý hvizd, známý, tak známý! Psi radostně kňučí, ale slyší kratičké, ostřejší zahvízdnutí. Rozumějí dobře a jsou zcela zticha. Je deset hodin. Vrátka nepatrně vrznou. Kája i Zdeňa skloní se s pohlazením ke psům a tiše poroučí: „Lež, ani se nehni!“ Oba zároveň klepají na hlavní dveře. Paní lesní slyší hned. Leká se: „Co se děje? Cizí přece ne, to by psi vyváděli. Tatínku, někdo klepá!“ volá.

Pan lesní zčerstva jakž takž na sebe něco natáhne, rozsvítí svíčku. „Čechmanta, aby tak Mařík přece jen byl šel číhat hned zvečera, něco vyslídil a jde pro něho?“ Pospíchá chodbou a slyší tutlavé hihňání, známé, tak známé! Rozesměje se naplno: „Bodejť by vás něco nevzalo, kuliferdové, konipáskové, chásko dovolená!“

Už se rozletí dveře, pan lesní rozpřáhne náruč, ale z ruky mu vypadne svícen se svíčkou.

Rázem je v chodbě tma. Tam nezapadne ani jediný měsíční paprsek.

„Někoho držím!“ volá. „To je Kája! Počkej, vejpadníku, s tebou si to vyřídím! A kdepak je ta holka, co?“

Paní lesní tak se ruce roztřásly, že nevěděla, co dřív počít. Na jednu nohu natáhla tatínkovu vysokou botu, na druhou bačkoru. Na hlavu si nasadila pana lesního klobouk s kamzičí bradkou. Ale co teď? Za nic šaty nemůže najít. Strhne ubrus ze stolu a balí se do něho.

„Týno, vstávej, holka nešťastná! To dostaneme, že není nic k jídlu nachystáno. Zčerstva se obleč!“

Jéje, s Týnou bylo zle, když byla, jak říkala, „kách“ probuzená. To jí všecko padalo z ruky. Jako teď. Ne a ne najít něco na sebe. Do „dečky“ z šicího stroje zabalila hlavu a co z věšáku strhla, na sebe natáhla. Byl to starý burnus^[5] pana lesního.

Ten volal z chodby: „Maminko, světlo! Tady je tma. Někoho držím v náručí, ale nevím, kdo to. Možná, že stará kovářka nebo Bunďálková. Maminko, pojď mi na pomoc!“

Konečně paní lesní rozsvítila druhou svíčku, Týna lampu v kuchyni a chodba se osvětlila.

Paní lesní, jak viděla Zdeňu v tatínkově náručí, zase se jí tak ruce roztřásly a svícen zase vypadl. Pan lesní se rozesmál naplno, jak jen tak zahlédl maminku ve svém klobouku, zahalenou ubrusem, pustil Zdeňu a vběhl do kuchyně. Ale jen se podíval na Týnu, znovu se začal smát. Vypadala dojemně. „Od hlavy jako polednice,“ řekl v smíchu. „A dáš ten burnus na místo! Myslíš, že tu visí pro tebe? A běž si najít svoje hábky^[6]! Zčerstva oheň a chystat jídlo!“

Paní lesní chytila Zdeňu. Kája se sklonil k její ruce. Nevěděla, koho dřív pohladit. Až pan lesní je všecky strčil do kuchyně, povytáhl knot lampy a znovu se rozesmál: „No, maminko, ty jsi se vymustrovala! Mně se zdá, že máš jednu mou vysokou botu a jednu bačkoru. Heleď, najdi si něco na sebe! Štěstí, že jsem přinesl včera ty kachýnky. Doufám, že jsou upečené. Týno, oheň! Doběhnu pro ně do sklepa.“

„Tatínku, my je upečeme hned,“ zmizela paní lesní v malém pokojíku.

„Tak jste je neupekly?“ řekl pan lesní důrazně. „Kájo, Zdeňo, teď budete čekat, protože nemáme doma ničehož nic k jídlu. Já kejtky no…