Školák Kája Mařík 6

11. Diviška nadbíhá Tancibudkovi

Diviška opravdu došla si za Tancibudkou až do chalupy a začala: „Tak už to jináč nedopadne, než že budeme musit jít na faru, Tancibudko! Už jsme v lidských hubách.“

Tancibudkovi pršelo a sněžilo už hnedle do všech koutů světnice. Teď zrovna seděl na špalku v chodbičce. Dveře do světnice byly dokořán. Byl tam ukrutný nepořádek.

„No, nekoukejte jako Janek! Tuhle vám pospravím světnici, nádobí umyju, podlahu vydrhnu, z toho kouta smetí vyvezu. Tancibudko, budete jako v ráji! ,Kafe‘ po ránu uvařím, česnečku na poledne, brambory přinesu k večeru i trochu podmáslí. Vy jen střechu vyspravíte, sem tam ruku přiložíte. No, tak se hněte! Jsem v počestnosti zachovalá osoba, oba jsme tu narození. Umyjte se, vemte sváteční kabát, dojdeme na faru. Zelí přinesu, o zabíjačkách vejslužku, třeba i masa kousek. Jen vyspravit tu střechu! Na veselku láhev jalovcové koupím, kus vepřovinky, polívku s ,flíčky‘ nachystám, aby se peníze při domě držely. Koláče napeču…“

Tancibudka valí oči. Zadrbá se za uchem a říká rozvážlivě: „Což o to! Ženskou bych do toho ,virváru‘ moc potřeboval, abych se moh’ rozkřiknout: ,Uklízej, zatop, uvař!‘ No, můžeme si o tom porozprávět. Vy nemáte nic než vejřečnost, já tu chalupu. A abych řek’, ani na ženění jsem nesmejšlel. Šlo mi jen o tu rozbitou střechu. Mno, myslel jsem si, dáš si ten sporáček do chodbičky, přes zimu to vydrží, abych se nemusil ,štrapicírovat‘ na tej střeše.“

„Dyť vám to spadne na hlavu,“ ušklíbla se Diviška.

„Spadne, nespadne, ale je to majetek, je to, jak se říká, ,rejalita‘. To je lepší než peníze,“ chlubně vykládá Tancibudka. „Copak já se moh’ ženit kolikrát, ale pokaváď je člověk mladej, nedbá. Teď už mě to mrzí uklízet ten ,virvár‘. Už bych si rád odpočinul.“

„Od ,nicnedělání‘,“ směje se Diviška.

„A to ne! To zas ne! To je tuhlec něco, támhlec něco, někdy hledám ,žlíci‘ celé půldne, tu zas se mi ztratí špalíček zpod nohy ,seslíku‘, zas musím hledat.“ Usedá Tancibudka vážně na špalek a zapaluje faječku.

„Jen ruce jste nemusil nikdá hledat, viďte?“ dloubne Diviška. „Ty jste míval obyčejně v kapsách.“

„A to byste, bábo, nesměla bejt štiplavá a jedovatá! To bych si dal! Jsem tuhlec majitel ,rejality‘, byla byste paničkou. A nemáte ,fraj‘^[15] nic? Ani, víme, ňáký papírky našetřený?“

Diviška se nakroutila: „Předně nejsem bába. To zas ne! To vy spíš dědek než já bába. A jakej dědek! Nepořádnej až strach! Čím to máte zapnutý límeček u košile, co?“

„Mno, nač takovej vejklad! Hřebíčkem přecejc! Knoflíček ne a ne najít už kolik měsíců! Měl jsem tu kolik malejch vobrázků, vytahoval jsem hřebíčky. Dneska ráno jsem vytáh poslední.“ –

„A za druhý, jestli něco mám, nebo ne, do toho vám zatím nic není. Udělejte mě poloviční zápisnicí, pak bude jiná řeč,“ vykládá Diviška.

Tancibudka přestal kouřit. Chytrácky zamrkal: „Mno, budeme vidět! A copak, abyste se do té střechy dala? Přecejc to není žádný ,kumšt‘!“

„To není,“ říká Diviška, „ale taky to není práce pro ženskou! Kdepak máte ten lepší kabát?“

„Někde támhle v tom ,virváru‘, hnul hlavou k světnici a uvažoval hlasitě: „Tak to abych se po neděli do toho pustil.“

„I toto,“ kramaří Diviška ve světnici. „Hned zejtra po ránu! No, tady je pořádek! Hrůza! A ten skořicovej kabát tuhle jako žvanec pod rozbitou nůší. Tak tu faru necháme na zejtra ráno. Kabát vám vyčistím, v osm hodin tu jsem, a pak se dáte do střechy.“

Pospíchala jako mladice. Lidé se za ní dívali a usuzovali, co to asi znamená. Až uhodli: „To ona, Diviška, za Tancibudkou! No, jestli – ta ho prožene!“

Kovářka toho dne zvláštní náhodou seděla doma u okna. Ale seděla jako na jehlách. Pořád se vrtěla. Šlápla včera na mlátku na sklo. Pořádně si patu rozřízla a na nohu ne se postavit. Jak jen to doma vydrží? Měla namířeno hned po ránu k Boudníkovic Karle, varovat ji. Říkala jí včera lhotecká Kádnerka, že ten Vošáhlovic, co chodí s Karlou Boudníkovic, chyť se té Zimovic fifleny Tonky a k nim i chodí. Stará Zimka buchty a rosolky podává, vystrojuje. Ženou to parou, a Karla, chudák, výbavu si chystá. Teď aby seděla doma. Jen aby ji žádný nepředběh’! To by ji moc bolelo. Bodejť! Taky myslí Boudnice s Karlou kdovíco.

Kovář se náramně diví, že sedí doma. „To bude dnes panička péci koblihy nebo dělat fašírku, ne? No, já si pro jistotu uvařím bramboračku. Bábo, to tě jen Bůh potrestal. Kdybys ty věděla, co je v Lážově za novinu, ty bys tam uháněla po čtyřech!“

Kovářce zasvítily oči: „Copak…