Školák Kája Mařík 6

7. Do nového domova

Tak ty dny přebíhaly tuze zčerstva. Toho večera, kdy pan lesní po rádiovém programu z Prahy jaksi důležitě zastrčil páčku, řekl: „Dnes nebudu chytat nic. Pozítří odjedete. Bude nám tu smutno. A vám, děti, také se zasteskne. To už nepůjde rozběhnout se z lesovny do hajnovny a zase zpátky. Teď vám začnou povinnosti. Kája bude mít slušnou službu, ale když pro první poslední bude Zdeňa musit na krámek nebo do trhu, nedostane se časem. Tak jsme si řekli s naší maminkou: Pro začátek každých čtrnáct dní pošleme vám, co se dá, v koši. Pošleme vám i na penězích, abyste nemuseli sahat do hotového. Jste mladí, zdraví, budete mít děti. Těm už byste stěží našetřili to, co my pro vás. Chtěli jsme jeti s vámi, ale bude lepší, když ne. Jedno vám poradím. Toho když se držet budete, nebudete nikdy zoufat, ať Bůh dopustí cokoli. Modlete se! A Bůh vás bude chránit všeho zlého. A když dopustí, nejlepší ví, co je k vašemu dobru. Ty, Zdeňo, nezapomeň, že Rédlová jsi dnes až na druhém místě. Jsi Zdeňa Maříková, na které bude záležet, aby Kája našel doma to, co celý svět mu nedá – klid a mír. A ty, Kájo, měj s ní shovívání!“

Trochu se panu lesnímu nalomil hlas, ale v zápětí se usmál: „Anebo na ni vyval oči, jako dřív jsi dělával, a ona bude zas tou povolnou, poslušnou Zdeňou, jako byla vždycky.“

Paní lesní už dávno uplakávala do kapesníku, Zdeňa vzlykala, měla plné oči slz, i Kája. Týna už měla slz plnou zástěru a teď si honem vytáhla kapesník.

„Týno, nač vytrubuješ fanfáry? A spát, děti! Dobrou noc!“

„Dobrou noc,“ říká Kája tiše. „Já si, tatínku, Zdeničky moc považuji a vím, že budeme spolu šťastni. Za všecku vaši dobrotu Pán Bůh vám zaplať! Buďte ujištěn, že je u mne v dobrých rukou!“

Pan lesní přece jen pohnut odchází do druhého pokoje. Mezi dveřmi se obrací: „Jen, Kájo, pozor! Jakmile zjistíš, že i Zdeňa má ,vnitřní hlas‘, pošli nám ji sem expres! Já to pak vezmu na jednu ránu – naší maminky vnitřní hlas i dcery.“ –

Teď už nejeli mladí tak bezstarostně jako po svatbě. Měli mnoho zavazadel, košíků, kufrů. V Praze zařídili okamžité expedování nábytku i beden a jeli a jeli. Tak se jim zdálo, že ne na dlouho, ne do daleka, ne s vyhlídkou na dlouhé odloučení od brdských lesů. A přece docela jiný kraj se před nimi otvíral. Docela jiní lidé než tam u nich doma přistupovali a vystupovali. Na konečné stanici trvalo dobu, než byla zavazadla vyložena. Přesto, že Kája telegraficky objednal povoz, stáli tu teď bezradně a noc byla na krku. Poptávali se přednosty kanceláře. S úsměvem pokrčil rameny: „Naši lidé mají vždycky dost času. Možná, že za hodinu povoz přijede.“

Přijel dřív. Silně se setmělo. Na cestu pěšky, jak myslili, nebylo ani pomyšlení. Mezi koše, kufry a ohromné balíky s peřinami usadil Kája Zdeňu. Sám jen tak tak se vozu přidržoval. Čím větší tma, tím pevněji tiskl ruku Zdeninu a nakláněl se k ní s konejšivými slovy. Tak se jim zdálo, že do konce života nedojedou.

A přece dojeli. Tma tmoucí. Jen dvě lucerny na voze blikají. Vůz zastavuje před vilkou a kočí loudavě volá: „Už je vezu!“

Z vily vybíhá kdosi zahradní pěšinou a otvírá vrátka: „Však čekáme se ženou už jak dlouho. Ivo, Ivo!“ rozkřikuje se za sebe.

Přibíhá jakýsi výrostek.

„Nejdřív všecky ty věci z vozu dolů! Všecko se vynese do bytu. Páni slezou poslední, ať si počítají zavazadla! Nemůžeš vytáhnout knot v lampách?“ obrací se na kočího a sám tak dělá.

„Zuzo, Zuzo,“ rozkřikuje se do zahrady, „pospěš!“

Čiperná stařenka pospíchá před vilku. „Pěkně vítám k nám a do nového domova!“

Je sirý večer. Studený vítr táhl od hor. „Roztopila jsem v jídelně, na čaj připravila. Dej Pán Bůh, aby se tu pánům líbilo!“

V bizarní, třepetavé záři rozhořelých luceren kmitaly se stíny těch, kteří odnášeli košík, kufry a všechno ostatní.

Nakonec Kája seskočil, Zdeňu chytil a z vozu na zem postavil. Dobře kočímu zaplatil, protože týž zavýskl, bičem do prázdna švihl a zanotoval si zvesela: „Všeci ľudia povedajú…“

Zdeně je úzko. I ta jí neznámá písnička i ten jiný přízvuk řeči těch, s nimiž budou pod jednou střechou, všecko ji zrovna bolelo. Zachytla se úzkostlivě Kájovy ruky. Pochopil její zmatek a pohladil ji po tváři: „Buď statečná, Zdeňo! Jsem s tebou a nic se ti nestane!“

Vešel s ní do osvětlené chodby. Čiperná babka už před nimi dveře do jídelny otevřela. Lahodné vlažno je obklopilo a ona vykládala: „Zítra jistě dojde nábytek. Všecko urovnáme. Teď to tu hezké není. To jsme sem včera zčerstva nanesli z půdy, aby nebyl byt zcela prázdný.“

Místnost byla veliká, s třemi okny. Uprostřed stál velký stůl, dvě židle, mezi okny skříň. To bylo všecko. Otevřela dveře druhého pokoje. Tam byla postel a dřevěná široká pohovka, věšák, umyvadlo na židli a dost. Na posteli hubený polštář a houně, na pohovce jen houně.

„Dneska už tu páni vydrží. Zítra tuhle rachotu vyházíme a rozestavíme nové.“

Večer byl opravdu chladný a oba s povděkem přijali horký čaj, zakápnutý vínem.

„Jsme tu jako za domovníkovic,“ vykládala babka. „Posluhu a prádlo obstarám. Jen aby si páni zvykli! Milostpaní tu bude z počátku smutno, ale zvykne si.“ (Náhlíková byla z Čech od Písku.) Popřála dobré noci a ráno jen aby páni přišli k nim na snídani.

Zdeňa se probudila hodně brzo. Zachvěla se chladem, přitáhla peřinu až pod bradu a zamýšlela se. Byt bude hezký. Dva pokoje vpravo, jeden vlevo, kuchyně prostorná. Ale než se to všecko zařídí!

Za čtyři dny bylo všecko v pořádku. Náhlíková se mohla udivit nábytku, kobercům, peřinám, inu, všemu. Náhlík v pocitu vědomí, že „takhlec jako jejich milostpanička nemají pokoje vyrychtovaný nikdež“, vypil doma poslední krapet kmínky a šel říct mámě do prádelny, že „milostpanička je jako květ a zařízení něco nóbl. Inu, byla to asi ,prachová nevěsta‘,“ dodal.

„Milostpaní jako květ a ty nos jako fialu,“ zlobí se Náhlíková. „Však budu žalovat.“

„A to ne, mámo, to ne! Do fialy na nose mám ještě moc daleko. Ale že bys mohla koupit kapku slívovičky nebo jeřabinky! Nemáme doma ničehož nic. Kdyby se stal pád a přišlo někomu slábo –“

„Tak …