Kájovy děti

25

Vyběhla do výšky vila „Na radosti“. Všelijakých parád bylo zvenčí a účelných místností uvnitř. Paní Haštalová už si posílala kus po kuse nábytek do svého pokoje. Pan lesní jezdil do Prahy a vždy příštího dne došly všelijaké – jak maminka hajná říkala – světské marnosti a paní Zdeňa volala: „Zrovna tak jsem si to myslila.“

Jen pokojík paní Hany Vlachové zůstává prázdný. Psala před delším časem, až se vrátí, sama si jej zařídí, a pak se odmlčela. Teprve včera přišel lístek se zprávou: „Přijela jsem do Dánska. Líbí se mi tu velice, ale do smrti budu vzpomínat jímavých půvabů lipové aleje pod Skalkou.“ A jaksi zdráhavě, docela stranou bylo připsáno: „Pozdravení panu Janu Machovi.“

Paní Zdeňa se zamyslila. Mihla se jí hlavou vzpomínka. Přišla ke Kájovi: „Zdá se mi, že paní Hana přece jen nechala své srdce v brdských lesích. Pamatuješ, tenkrát, když se o něm v Praze rozpovídala, jak jí oči zářily? Jak oživla? Ovšem to ještě nevěděla, že je ženat. Vzpomínám si teď, jak radostně se usmívala, když řekla: ‚Kdyby neměl tak zatrápeně líbezné oči, spíš by se na něho dalo zapomenout. Jestli ovšem dovede srdce lidské zapomínat tam, kde miluje.‘ Tenkrát jsem tomu tak příliš pozornosti nevěnovala. Dnes mi to všecko oživuje v paměti. Také si vzpomínám, že dlouho visel v jejím pokoji obraz průseku a v letmo načrtnutých rysech siluety muže, opírajícího se o strom ležela frapantní podoba Machova. Potom zmizel. A potom už se nikdy o něm nezmínila.“

„Je to možno, Zdeničko. Umělci žijí jinak než my. Vychutnávají z každého citu bolest i radost. Rozumím. Paní Hana utíká před láskou, ale neuteče. Před světem nesmí pro ni znamenat nic, ale zdá se, před ní samotnou znamená všecko. Živelná touha táhne ji blíž k Janu Machovi, ale bezohledný život tvrdě poroučí: ‚Zpátky!‘ Tragédii prožívá jen její srdce, Jan Mach neví o tom ničeho. V tom je ušlechtilost paní Hany. Kdyby byla průměrnou ženou, nebyl by zápas její tak těžký. Ale to už je patrně osudem umělců, že v srdci vždycky strádají. My pomoci, Zdeničko, nemůžeme. A nemělo by smyslu vyřizovat pozdrav Machovi. Možno, že by to přijal zcela neúčastně. Možno však, že by začal hledat chvíle, v nichž paní Hana pověděla třeba jen úsměvem svých očí víc než slovem. A k čemu to?

Říkal mi pan řídící: ‚Což aby Kája zahrál na dětské akademii v Dobříši? S učitelovic Jarmilou by mohl hrát některé z pěkných duet. To děvče je také velice nadáno.‘“

„S Jarmilkou?“ směje se paní Zdeňa. „Jako bych Káju slyšela: ‚S holkou? Jeje, tatínku, za nic.‘ Kájo!“ zavolala.

Přiběhl jen tak na lehko. Bos, plátěné kalhoty, rozhrnutou košilku a na rukávě skvrny od červených jahod, na rtech stopy borůvek, v ruce nakousnutou hrušku.

„Copak, maminko?“ podíval se upřímně do očí maminčiných. „Jeje, vy jste teď moc zdravá a zase už hezká. Povídala Stáňa, co toho sníte. Že ona taky dokáže si ‚navalit‘ talíř, ale vy, maminko, že dva!“ svítí mu oči radostí nad zažehnanou nemocí nejmilejší bytosti na světě.

Paní Zdeňa zahrozila s úsměvem: „Ještě jím ze svého, chlapče!“

Ušpulil rtíky: „Já myslil z dědova.“

„To také začíná být, Kájo, ‚moc marných řečí‘, jak říká babí z hajnovny. Poslyš! Budeš hrát v Dobříši při dětské akademii s Jarmilkou učitelovic dueto!“ určuje tatínek.

„Jeje, tatínku, s holkou? Ani za nic,“ vyhrkl.

Paní Zdeňa hledala pohled očí velkého Kaji, ale ten říkal důrazně: „Už jsem řekl!“

Kájovi zhořklo sladké sousto hrušky. Všecko kolem něho zšedlo. Docela tiše a pomalu šel k průseku. Našel si místečko s mechovým sedátkem a zavzdychl: „Jak je na světě krásně, tak jsem se na ty prázdniny těšil, a teď ze všeho není nic. Docela nic! Jen smutek v celém těle! S holkou! On bude hrát s holkou! S tou protivnou žábou, která v neděli jukla do dveří sakristie a volala: ‚Kájo, přijď odpoledne k nám! Ukážu ti pohled od Pepouška Bartošovic.‘ To si dala! Kluci se za ní rozběhli: ‚Jedeš tady odtud! Holky nemají v sakristii co dělat!‘“

Tak mu bylo hanba. Prosí on se o kouknutí na pohled? „Pepoušek,“ řekla. Kája nemohl slyšet takové ty mazlivé zdrobněliny. „Já jmenovat se Josef, tak mi nesmí nikdo říct jinak než Pepík. A co je mu do Pepíka Bartošovic a do té holky! Bylo to v sakristii, je pravda, neměl to dělat, ale vyplázl na ni jazyk. Francek Kutinovic řek’ uznale: „Jak dlouhej a širokej!“ Nešel by tam za světa peníze a teď s ní má hrát. To se mu kluci nasmějou. Ještě by se to měli dozvědět kamarádi v Praze, aby ostuda byla větší. Kluk s holkou na pódiu budou vrzat housle.

Jarmila si o sobě myslí, kdo ví co. Nevšimne si holek, ale tuhle potká dost často. Ani jednou ji ještě neviděl jinak než vyfintěnou, s hlavou jako „pudl“ (jeje, kdyby to řekl před maminkou, ten by dostal!). Jednou mu zatřásla rukou u ucha. Zvonilo to. Ušklíb’ se tenkrát a povídal jí: „Ještě si dej na krk zvoneček na špagátek a budeš jako telátko!“ Náramky! Kampak ne! To holce náramně sluší. Asi jako jemu by slušela fajfka!

Kája má zlost. Když už musil někdy kvůli Stáně snést společnost Nandy Čámských, to ještě ušlo. Nanda měla utažený cůpek vždycky nakřivo, jupku po starší sestře s kolika záplatami, oči valila jako sumec. Sice než dostala od babí kapesníčky,  znala potáhnout nosem tak důkladně, až řekla babí, že se jí třese žaludek. Ale teď užívá darovaných kapesníčků, i když to nemusí být (Stáňa říká „vytrubuje“), a hvízdat umí! To zas babí povídala „jako slouha“, ale jinak je to víc kluk než holka. Ne, s tou že by hrál dueto, to ne. Ale s Jarmilou teprv ne. Tatínek poručil: „Už jsem řek’,“ byla jeho slova. A to znamená, že nepomůže ani prosba ani pláč.

Přemýšlí usilovně, kdo by mu pomohl. Jak to povídala babí z hajnovny, když u nich byli návštěvou Řezálkovi s tou jejich Julinkou? Babí z lesovny, když je šli pak doprovázet, řekla: „Jdi, Kájo, napřed s Julinkou!“ Ale babí z hajnovny honem ho poslala do zahrady pro růže a šla s Julinkou sama. Potom mu řekla: „Kdepak od teďka chodit s holkama! To by bylo brzo!“

Kája už nemá zlost. Začíná se usmívat. Půjde k babí do hajnovny. Šel hned.

V hájnovně zrovna bylo, jak si pomys…