Kájovy děti

2

Kája pospíchal k bytu pana inženýra Holečka. Věděl než to, kde bydlí. Jestli svoboden, či ženat, o tom neměl zdání. Kája byl vždycky veden k velké zdvořilosti. Spoléhal teď jen na ni, jestli pan inženýr pomůže.

Vystupuje po schodech v hlubokém přemýšlení. Ani neví, kolik schodů už přešel, až se vzpamatuje na oddílu schodiště. Říká si tiše: „To jsem jistě v druhém patře, tak tedy na místě. Ceduličku nemá pan inženýr na dveřích? Co to?“ A je slyšet hlasitý hovor, skoro hádku. No, nemůže se rozmýšlet. Zazvoní. Šouravé kroky se přibližují ke dveřím a poslední slova: „Lajdáku, lajdácká, jen by v hospodě seděl!“

Při otevření dveří Kája hned se hluboko uklonil: „Ruku líbám, milostivá paní, pěkně prosím, ráčí být pan inženýr Holeček doma?“

Pak teprve jeho sazově černé oči vyběhly výš od rozšlapaných bačkor, a hned si pomyslil: „Naše maminka říká: ‚Nezáleží na zevnějšku, ale na srdci.‘ To tahle milostpaní musí být moc dobré srdce, jenže umí nadávat!“

„Chceš si dělat z pořádnýho člověka blázna?“ zaječela ta ženská ve dveřích. „Já ti dám milostivou s ruku líbám! Přetáhnu tě!“

Kája nečekal. Přeběhl schody až do průjezdu, kde si hned řekl: „To mi to špatně začíná! Přešel jsem druhé poschodí a zazvonil v třetím. Musím znova a dávat pozor.“

Konečně vidí navštívenku se jménem pana inženýra a zvoní. Otvírá sám pan inženýr: „Á, pěkně vítám, Kájo! Copak mi neseš, sokole? A jak to víš, že jsem dnes doma? Asi tě posílá tatínek s tím plánem, viď?“

„Prosím, pane inženýre, to je moc otázek najednou. Náš tatínek to ani neví, že jsem přišel. To je, prosím, jak říká babí z lesovny, ‚šlakovitá‘ věc.“

„Tož pojď dál do mého mládeneckého příbytku,“ usmál se.

Pokoj byl prostorný, světlý, pěkně zařízený, jenže, jak hned pan Holeček podotkl: „Na ten nepořádek nesmíš koukat! To víš, starý mládenec!“

Kája zrovna si myslil, proč asi pan inženýr dává klobouk a čepici na židli, kabát na postel, hůl na stůl, a jeje, otevřený deštník stojí u okna, a kdypak už posledně pršelo! A sem tam všude na nábytku knihy a papíry.

„Co tomu říkáš, Kájo?“ vzal ze židle pan Holeček kaktus a pobídl Káju, aby si sedl.

„Pěkně prosím, pane inženýre, naše maminka by vám dala!“

„Rád věřím,“ směje se pan inženýr. „Když jednou za čas moje maminka mne navštíví, říká: ‚Chlapče, už je nejvyšší čas, aby ses oženil. Ženská ruka tu chybí.‘“

„Jeje, pane inženýre, to jako holku ňákou abyste si vzal k sobě? To ne, holky jsou k ničemuž na světě. To já bych třebas někdy sem zašel a uklidil. Kdepak holka! Zrovínka kvůli té naší holce jsem přišel. Pane inženýre, ta dokázala věc! To mám soužení! Přece tatínek nesmí mít bolest! Pěkně vás prosím o radu, pane inženýre,“ zajíkal se Kája, „ta holka zkazila celý plán, který jste kreslil vy,“ podával mu rozvinutou roličku.

„Nevadí, Kájo, to je než kopie. Mám tu ještě jednu. A hezké je od tebe, jak dbáš o tatínkův klid. Jsi hodný! Tak, tady je! Tvému tatínkovi ovšem neřeknu ničeho. Vidíš, kdybych jistě věděl, že budu mít takového hocha, jakým jsi ty, a do párku takovou Stáničku, kdož ví!“

Kája kývá hlavičkou a šťastně se usmívá: „Do párků, pane inženýre, rozsekat holku na kousíčky a nadělat z ní párky, nic víc nezasluhuje. Takže mockrát děkuju, a mně se zdá, že jsem prve zapomněl pozdravit. Poklona uctivá, dej Pán Bůh zdraví, pane inženýre, a já už něco najdu, čím bych radost udělal.“

Jak vyběhne před dům, vzpomene Stáni. A hned v něm hrkne, div se mu srdíčko nezastaví, div se mu hlava nezamotá: „Světlík! Propánakrále, jestli je otevřený, jestli se chtivá Stáňa nahne, vypadne.“

Kája běží.…