Kájovy děti

Felix Háj

65 

Elektronická kniha: Felix Háj – Kájovy děti (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: haj01 Kategorie:

Popis

E-kniha Felix Háj: Kájovy děti

Anotace

O autorovi

Felix Háj

[27.5.1887-25.6.1934] Felix Háj byl literální pseudonym spisovatelky Marie Wagnerové, roz. Černé. Narodila se roku 1887 v Mníšku pod Brdy, pocházela z přísně katolické rodiny řídícího učitele katolické školy. Po maturitě na učitelském ústavu v Českých Budějovicích se vrátila do rodného Mníšku, kde se provdala za místního učitele a působila jako varhanice a učitelka hudby a zpěvu. Po rozpadu manželství žila se...

Felix Háj: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kájovy děti“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

7

Do odjezdu mladých na Slovensko se Stáňa ven sama nedostala. Vždycky vycházeli společně, což podle názoru malého Káji vůbec nestálo za nic. Buďto sami do lesa, anebo radši až do Krkonoš!

Stáňa pobízela: „Už abyste, maminko, jeli, nebo zmeškáte vlak. Třebas taky bude pršet, tak radši dřív. S velkejma lidma nic není! Až já budu velká, tak vůbec budu pořád jezdit do Kakranoš, aby měly děti pokoj.“

Její maminku to trochu zlobilo. Tož slíbila: „Nebudeme tu my, bude tu Fila, aby tě hlídala.“

„Copak Fila,“ ohrnula malá rtíky: „Tu zavřeme do kvelbíku jako nic!“

„Stáňa má pravdu, maminko,“ usmívá se malý Kája. „Čím dřív odjedeme, tím líp. Ať zas potom užiju samot. Takhlec mi to nestojí za to, začít lézt po stromech a válet sudy, když se pořád chystáme dál!“

Jak odjeli, s pocitem ohromného ulehčení vyběhla Stáňa ve starých vyrudlých šatečkách a bosa na dvůr. Dnes to bylo všecko jinačí než včera. Včera ještě tatínek i maminka pořád volali: „Stáňo, Stáničko, nechoď nikam! Dej na sebe pozor, neuhřej se, neupadni!“ A dnes je ticho. Týna myje nádobí, Fila utírá, povídají si. Babí v lesovně klímá nad novinami, děda brouzdí v lese. Do hájnovny kus cesty. Teď je nejlepší chvíle, aby se konečně seznámila s Pepíkem, o kterém jí řekl Kája: „Toho si važ! Za chvíli se naučil dělat kotrmelce a na stromy leze jako nic. Od toho můžeš něco chytit.“

Rozhlíží se dvorem. Juká do chlévů a na Stračeně sedí – no, to je jistě Pepík. Kluk jako ouřezek. Hubičku červenou od jahod, šmouhy až k čelu. Kalhotky jen tak na jednom kousku provázku.

„Jeje, ty máš špinavou hubičku,“ podivila se Stáňa.

„To je než navrch,“ vysvětluje Pepík. „Pod špínou jsem umytej. A zavři, hloupá, nebo mi to zase teta zkazí. Rád bych na Stračeně udělal kotrmelec, jako dělají cirkusáci na koních, jenže na hřbetě je málo místa. Kdyby sebou cukla, nestrefím se.“

„To bys spad’ a do měkkého,“ říká Stáňa. „To máš jisté! Jsi Pepík, viď?“

Pepík hlasitě popotáhl nosíkem, který byl dost do výšky vyzdvižen: „No jo, Pepík Studničkovic z Nuslí.“

„Ty máš do vejšky nosánek,“ zjišťuje Stáňa. „Neprší ti do něj?“

„Dyby, tak bysem se sehnul,“ neuráží se Pepík. „Tys Stáňa pánovic, viď? Taky máš špínu na hubě. Jedla jsi hrušky, viď? Ty se nasmolí!“

Takové bylo seznámení Stáni s Pepíkem. Pepík byl náramný zpěvák. Jen řekl Stáni: „Poběžíme do hajnovny. Umíš zpívat ‚Černé oči jděte spát‘?“ Stáňa zavrtěla hlavičkou a opáčila otázku: „Umíš ‚A já su synek z Polánky‘?“

Teď zavrtěl hlavou Pepík: „Tu bych ani nezpíval, protože jsem synek z ‚Jamertálu‘.“

„Hamrtálů?“ diví se Stáňa. „Tam kupuje naše babí maso. A děda řek’, že jsi z Nuslí!“

„No jo, ale Nuslím říkají Pražáci ‚Jamrtál!‘ My všichni,“ trochu se nafoukl, „jsme křtění Vltavou. I prachdědeček.“

„My zase velebným pánem,“ sděluje Stáňa. „Tak to jste pohani, viď? Náš Kája povídal, že za pohany jezdí, jezdí ‚mi-mi-sionáři‘. Za vámi taky jezdí?“

„Ty seš hloupá holka! Poběž radši! Mně se zdá, že to máš s tou Vltavou ňák popletené.“

Pepík začal:

„Černé oči, jděte spat, černé oči,
hej šup tralala, hej šup tralala,
jděte spat!“

Stáňa zářila: „To je krásná písnička s ‚hej šup tralala‘. Pepíku, znova, ať se jí naučím!“

Stáňa byla tuze chytlavá na písničky a Kája říkal: „Jen to mne s tou naší holkou smiřuje, že hned umí písničku. I paměť na slova má výbornou.“

Za chvíli písničku jakž takž uměla a zpívali spolu, jen se to lesem rozléhalo. Maminka hajná chytla Stáničku do náruče a běžela k hajnovně: „Děvčátko drahé, to není písnička pro holčičky!“

„Jeje, babí, jen to řekněte před Pepíkem, ten by vám dal! Povídal: ‚Ta je, viď?‘ Nemáte něco k jídlu, babí? Pojď, Pepíku,“ volala do dvorka, kde Pepík tak dlouho vrtal jakýmsi patentním uzavřením králíkárny, až se mu podařilo otevřít, a zrovna králíci vyhopsovali na dvorek.

Maminka hajná vyběhla: „Copak tě napadá! Ty pouštíme až k večeru, když uvážu psy. Štěstí, že jsou v lese! Ti by je prohnali!“ Chytala s Pepíkem králíky a Stáňa se zatím rozhlížela jizbou. Měla žízeň na mlíčko. Zjistila, že ve velkém krajáči na stole je mlíčka dost. Přistavila stoličku. Vzala sběračku, ale ta jí tam hned spadla. Ujely jí trochu nožky, opřela se silou ručkama o stůl. Ten popojel také kousíček a krajáč se rozhoupal. Stáňa nerada do něj vrazila hlavou, a už to bylo. Krajáč, Stáňa, stolička, mlíčko, všecko leželo vedle sebe na zemi. Krajáč ovšem ve střepech.

Polekala se maminka hajná. Běžela do kuchyně, a než tam dala všecko do pořádku, Pepík odvázal kozu, která se hned nesla k dvířkám zahrady. Ta byla nedovřena. Koza měla náramnou radost a jen se ulizovala, když se sklonila k záhonu kapusty. Blahostí zamečela.

Hajná hodí hadrem na zem. Protože pozná, že je Líza v zahradě, honem pospíchá za ní, a Stáňa si říká tiše: „Králíci, koza – no, než dojde na mě, radši půjdeme s Pepíkem jinam.“

Vzala to zčerstva přes dvorek. Slyšela, jak babí hubuje kozu a Pepík hvízdá u průseku, kam utekl, když babí zavolala: „Počkej, Pepíku, tohle nesmíš dělat!“ Bude čekat? Leda na výprask.

Děti rozběhly se vlevo, ke kapli na Malé svaté Hoře. Najednou se oba polekaně zastavili. Chlap se vynořil z lesa jako hora, pomyslili si oba. Ošuntělý, s rancem na zádech, zarostlý, špinavý. Stáňa, když byla v leknutí a rozpacích, zdvořilostí se vždy chtěla zachraňovat.

Vyhrkla: „Uctivá poklona, pane, pane – to jsme se lekli!“

Pepík se zakoktal: „Služebník, pa-pa-pane vašnosta – a kam tak časně?“

Chlap se řezavě usmál: „Není tak moc časně. Hnedlínko poledne. Hledám ‚reštauraci‘, kde bych se lacino a dobře najedl. Dětičky jsou ‚lufťáků‘, ne? Tohle néni můj rajon. Ale vím dobře, že tady někde jsou samoty. Což abych tam došel? Ženský jsou samy doma. Fořta i hajného jsem zahlédl u hranic. A abych spustil: ‚Pořádně mi dáte najíst. Taky prádlo potřebuju. Jestli mi to nedáte, provedu něco s dětmi, které jsem v lese schoval. Zacpal bych vám křik roubíkem a tak trošíčku přivázal ke stromu, než bych se najedl. Támhle v oužlabině je na to místo zrovna dělané. Tam tudy nejde noha, jak je rok dlouhý. V břiše kručí, ani …