Kájovy děti

Felix Háj

65 

Elektronická kniha: Felix Háj – Kájovy děti (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: haj01 Kategorie:

Popis

Felix Háj: Kájovy děti

Anotace

Felix Háj – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kájovy děti“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

22

Malý Kája se vrací ze školy. Půl hodiny aby se učil dějepisu, půl fyzice, pak si udělá početní úkol, potom češtinový. Musí memorovat slovíčka a německou básničku. Má co dělat do večera. Ale ať! Je dnes čtvrtek. Pátek zradostněný lívanci mazanými povidly z černých jahod osladí i chvíli zítřejší: měřickou písemku. A pozítří bude sobota. Jen tři hodiny vyučování. A potom uhánění na Karlovo náměstí. Do Lážova na samoty, kde jaro ustoupilo létu, a celý kraj rozkvétá tisícerými květy a vůněmi.

A zrovna toho čtvrtka si student Kája připomněl slova babí z lesovny; „Nechval dne před večerem!“ Do rána Roman byl zrovna osypán vyrážkou a Milan ji začínal dostávat. Domácí lékař, doktor Melan, prohlásil: „Jen aby se z toho nevyklubala spála! Kája ovšem na samoty nesmí!“

Před Kájovýma očima defilovaly krásy podbrdského kraje. Nepojede v sobotu, nesmí. Zbude mu jen vyhlídka z kuchyně na úsek ubohého trávníku, a potáhne-li příznivý vítr, z Vítkova uslyší sem tam pár taktů odpoledního nedělního koncertu. V průsekách budou ptáci zpívat, květy v zahradách vonět, a on tu bude jako v kriminále.

Zastihne maminku v kuchyni. Říká mu tiše: „Možná, Kájo, že to nebude tak zlé. Možná, že je to než přechodná vyrážka, třebas po některém jídle, a ty s večerem přece pojedeš!“

Kája bere maminku kolem krku: „Má zlatá maminko, co jen vás to napadlo s těmi dvojčaty? Jen to křičí, někdy se ani učit nemohu, jako ve středu. Celý odstavec jsem se měl z dějepisu ještě naučit, ale copak jsem mohl, když kluci břískali o sto šest?“

Trochu dozlobeně říká maminka: „A copak pořád jen mně chodíš vyčítat? To si přece tatínek vzpomněl ty Krkonoše!“

„Copak Krkonoše, maminko, těm je to asi jedno, co my zkusíme, ale Durdice, ta je vinna! To jste s ní pořád samá řeč byla, a já věděl hned, že je zle!“

Mamince se ukázala slza v oku. „Maminko, prosím vás, já už nic nebudu říkat, jen se nezlobte!“

„Proto ne, chlapče! Ale svěřím ti něco. Nepovíš nikomu?“

Kája sám sobě připadal v tu chvíli nesmírně důležitý. Maminka mu něco svěří! Nepověděl by to za nic na světě!

„Ještě to nikdo neví, Kájo! Ale mně se zdá, že jsme děti popletly po vykoupání. Romanovi říkáme Milan a Milanovi Roman. Je tomu tak. Vlastní máma jich od sebe nerozezná. Vlastní máma neví, které jak se jmenuje.“

Kája se poleká. Ani honem neví, jak maminku potěšit. Chodí zamyšleně jak se státním tajemstvím v srdci. Blýskne mu v očích nápad, se kterým se uchyluje k File: „Podle čeho rozeznáte ty ‚Románky‘?“

Fila se opatrně rozhlédla a zhluboka vzdychla: „Kájo, hochu zlatý, já ti to povím. Už mne to pálí pod jazykem. Ty děti jsme popletly. Já nevím, který je Románek a který Milánek. Pořád jsem je rozeznávala podle takové malé pihy za ouškem, kterou měl Milánek. Při té vyrážce se pihička ztratila. A já teď z místa nevím, co počnu. Jestli se taky později nebudou od sebe ani trochu rozlišovat, to to bude divně dopadat!“

A Kája kývá hlavičkou: „Nejlepší poslat jednoho strejčkovi do Vídně, druhého strejčkovi do Kalifornie. A víte co, Filo, já bych jim něco vytetoval třebas na záda.“

„A co bys, Kájo, ‚vytentoval‘?“ diví se Fila slovu prvně slyšenému.

„Vytetoval, Filo! Vypíchal bych špendlíkem jednomu třebas písmeno ‚R‘ na záda a druhému ‚M‘. No, potom, potom se ty dírky nabarvějí,“ vykládal Kája ve škole sebrané od kluků údaje o tetování.

Fila nejdřív zmučeně vzdychla: „Ubohé děti! Vlastní bratr by je píchal špendlíkem. Nemáš citu, Kájo!“

„Ale už by si je nikdo nepoplet,“ vykládá Kája.

„Já vím! A stokrát za den by se jim musila vyhrnout košilka ze zádíček, aby bylo vidět písmena. No, to je moudrost!“

Přece jen to nebyla vyrážka „jen tak“. Lékař zjistil spálu. A začlo zle. Na rychlo vypraven Kája na samoty. Každý den bude jezdit do Prahy do školy, babí mu dají něco s sebou místo oběda, a po odpoledním vyučování hajdy k autobusu! Domů ani na první schod, dokud nedostanou na samotách lístek!

Všecky tyto rozkazy dávány byly spěšně a důrazně. Mezitím Fila do příručního kufříku balila Kájovo prádlo a šaty. Knihy že za ním odpůldne pošlou. Všecko by neunesl. A honem ať pospíchá tady odtud!

Dává mu poplašená maminka do dlaničky dvacetikorunu, Fila mu strká kufřík do druhé, už otvírá dveře. Poslední příkazy: „Všecky pozdravuj, buď hodný, uč se! Vyřiď, že jsme hrozně vyděšeni!“ zaklaply dveře a Kája stojí na chodbě sám.

Neskonalá bolest zalila jeho hrdlo. „Ták! Ani pusičku nedala maminka, ani křížek na čelo neudělala. A kdož ví, na jak dlouho on odchází. Ani jednou jej nepohladila, do očí se nepodívala.“

Slzičky lítosti plní jeho sazově černé oči a on ví, že se musí vyplakat, nebo se tou palčivostí v krku zalkne. Na ulici plakat nemůže, tady také ne. Ale ví o koutečku nahoře u půdy. Tam už kolikrát si zaplakal, když byla Stáňa malá a maminka pořád jen okolo ní, jak by už to nebyla jeho maminka, ale jen Stánina.

Sedí v koutečku u půdy na kufříčku. Pláče do šátečku, který je za chvíli mokrý. A bolest přece trochu polevila. Asi jako když z rány tříska se vyjme. Už je to lepší. Sice pořád to pálí, ale v krčku už tak nesvírá. Teď počká ještě chvíli, aby na něm hned každý nepoznal, že plakal. Babí z hájnovny říká: „Když člověka něco bolí, nemá s tím chodit na ‚jarmark‘. To je nejlepší do koutečka vyplakat se, pomodlit se, a je člověku hned líp.“

Vida, pomodlit se měl za to, aby maminka nikdy nemusila plakat, protože to bolí. Drmolí „otčenášek“ a jde po schodech dolů. Okolo dveří jejich bytu proklouzne rychle, ale „otčenášek“ už se nedomodlí. Zrovna ho píchne u srdíčka, když si představí, že za těmi dveřmi je jeho domov a on tam nesmí. Polyká slzičky, ale když se ho ptá pan domovník: „Pročpak Kája plakal?“ honem se usmívá a skoro v slzách říká: „To tak někdy na člověka přijdou smutné chvíle.“ A zčerstva už jde ulicí.

Zatím stoupla horečka dvojčátek a zhoubná nemoc začla postupovat jistými těžkými kroky. Paní Zdeňa prodělávala všecky útrapy matky, která by doslovně krev svých žil dala za zdraví svých dětí, a přece nemůže. Nelze dělat pranic jiného než přesně plnit nařízení léka…