Kájovy děti

15

Na samotách netrpělivě čekali zprávu z Prahy. Chodili vstříc poštovnímu poslíčkovi a pořád nic.

Když se paní lesní přesvědčila, kolik losů pan lesní koupil, zlobila se: „Marně vyházené peníze! Kdybych já, tatínku, byla losy vybírala, tož snad, ale ty? To nevím! Věru, teď musíme hodně šetřit, aby po nás dětem něco zůstalo. To, cos dal za losy, mohlo být příštímu vnoučkovi do vínku!“

A pan lesní úzkostlivě tají den tahu losů. Ale dobře to měl zařízeno. Dostane telefonickou zprávu hned, jak bude výsledek ohlášen. Jakživ nekupoval losy. A najednou, jak pokynem od Boha, vsadil do losů značnou částku peněz. On, který vždycky byl rozvážlivý a opatrný.

Bylo mu všelijak, když přišel den tahu. Od rána přecházel kolem Lážova. Nikdo. Do dvanácti nepřišel nikdo. Pan lesní nevěděl, co obědvá. V zamyšlení přibíral si zavařených hříbečků a pak je přikusoval k lívancům.

„Máš starost, viď, tatínku, tak jako já, co v Praze se děje,“ s porozuměním říkala paní lesní. „A hříbečků už nech! Nevím, jak se shodnou s lívanci mazanými povidly.“

Po obědě zas pan lesní do lesa a k Lážovu. Načekal se, než viděl pospíchat poslíčka. Šel mu rychle vstříc. Nedočkavě sáhl rukou po dopise, v němž mu jistě byla sdělena telefonická zpráva.

„Dnes k nám nemusíte. Podruhé vám občerstvení vynahradím,“ podával poslíčkovi spropitné.

V průseku otevřel dopis a četl: „Dva Vaše losy vyhrávají celkem…“ Roztočily se před jeho očima nuly na konci cifer. Dívá se ještě jednou na čísla, porovnává s losy, které má s sebou. Už překotně vše skládá a s výkřikem „Sláva!“ spěchá k lesovně.

Jako ostříž, tak napjatě pozorovala kovářka z úžlabiny počínání pana lesního. Už dopoledne bylo jí divné, cože ten fořt dneska tady pobíhá? To nebude samo sebou! Někoho vyčkává, vyhlíží. No, tohle musí vyzvědět, kdyby měla číhat do rána.

Vzkázala jí sice bojovská Obrmajerka, že přijde určitě dnes po polednách. To ona na „vejzvědy“, to je jistá věc. Syn se jí chce ženit. Zakoukal se do Petřinkovic Amály z Lážova. Poví jí! Poví o Amále kroniky! Pouchle nafouklé! Dovolí si říct o ní, o paní mistrové, že je nectná osoba, kterou za živa čert – jeje, ani to nechce opakovat celé – to jí přijde draho! Aby na ni běžela a dala jí co proto hned, to nic není! To je lepší čekat, až se to hodí, něco jí zkazit. Jako teď – vdavky! To se jí zemstí.

„Já ti dám osoba!“ říká si pološeptem. „Copak já jsem ňáká osoba od ní? Jen ať Obrmajerka přijde! Povím jí, až jí vlasy na hlavě vstávat budou, a Pepík nebude smět po Amále ani mrknout! Co ten fořt tu pohledává?“

Oči div jí z důlků nevypadnou, když vidí, jak spěchá naproti poslíčkovi, jak nedočkavě natahuje ruku po listě a zčerstva zachází do průseku. Ona ovšem čerstvěji nádskokem za ním.

A – sedá si na pařez. Čte – usmívá se. Oči si protírá. Zas nové lejstro vytahuje. Dívá se, dívá, najednou zavolá: „Sláva!“ a už je pryč.

Na co by volal „Sláva!“? To volal „Slávo!“ Bodejť, ňákou Slávu volá! No, to bude mít fořtka radost! Kolikanásobnej dědek a on tu vejská „Slávo!“ Že on to volal na to pometlo Čípkovic! Ta holka pořád taky po lese šmejdí! Jenže tu volají „Mílo!“

Kampak tak zčerstva zatočil? Aby domů? Možná, že fořtka v Praze, a v lesovně se budou dít věci! Pro všecko tu počká!

Kmitl se úžlabinou zelený šátek. Á, Kacrovka slídí. Už ji vidí. Dává prst na ústa na znamení, aby mlčela. Bodejť bude v lese vejskat! Dost se navejská fořt!

Za chvilku sedí družně vedle sebe a Kacrovka sděluje vzrušeně novinu. Jazyk se jí švihá v ústech. Kovářka poslouchá, ale i její jazyk zvykově šlehá jen tak na sucho v pootevřených rtech.

Vystrčila mladá zmije hlavičku. Lekla se, trhla sebou a už byla u staré zmije. „Mámo, tamhle na pařezu jsou asi taky našeho rodu. Jazejčky se jim švihají jako nám.“

Stará zmije se vztyčila, podívala se a hned zas byla při zemi: „To jsou dvě lidské zmije, dcerunko. Nadělají více škody než my. My se jen bráníme, ale ony prskají jedovaté sliny i po těch, kteří jim dobré činí. Jsou horší než my. Je takových lidských zmijí na světě víc nežli lidí dobrých. Ale všichni nakonec jedovatou slinou zadáví sami sebe. Napadají se zvláštní zálibou tvory velmi ušlechtilé, a čím hřeší, tím trestáni bývají. Jako malomocným ostatní se jim vyhýbají. Oni těžce, přebolestně umírají a po jméně jejich po smrti ani pes nezaštěkne.“

Když Kacrovka dopověděla, olízla kovářka suché rty: „To ani není možná! Má tak někdo z pekla štěstí! Kruci, tohle se hned tak někomu nepovede! Čtvrtou dceru bude vdávat Hejnická! Taková bába pajdavá – (už mluví kovářka hlasitě) – ničehož nic holkám nedá, starej jen košťata dělá, vejdělek tak na to živobytí. Holky samy – ani v těle, ani v pohlednost, ani extra ‚zdělání‘ to nemá, a vida! Lojzka má železničáře, Tonka uhlíře, kšeft mají na Smíchově. V těch ‚mrazách‘, jak byly v tuhé zimě, hromadu peněz vytřískali. Pepka má domkáře v Nové Vsi, kolik kusů dobytka, a teď došlo na Madlu. Takovej ouřezek, nic na tom není, jen takový ňáký uhrančivý oči má. A heleme se! Říkáš, holka, zaseje, do chalupy se vdá! Do Čisovic k Pachrovům! To není chalupa, to je domek čistej od dluhů, tři kusy dobytka, pole, luka, no, tohle by v tom musil být rohatej, aby se to nedalo zkazit. Milá holka, jak ještě nespadli z kazatelny, dost času. Kdyby už, třebas jednou za třikrát spadli, pokavad si ji mladej Pachr od oltáře nepovede, dá se něco dokázat. To nemůžeme jen tak nechat. Ta stará, pajdavá, mi jednou řekla: ‚Teta, že se Boha nebojíte, pořád tou hubou mlít a dělat neplechu na světě.‘ To se jí musí zkvitnout.“

(Vpravdě řečeno, Hejnicová byla krajně pořádná a příkladná rodina. Pracovití všichni do úmoru, v kázni a bázni boží vedeni. V nejtěžších chvílích na pomoc boží spolehli a nikdy se nezkradli.)

„Holka,“ rozčiluje se kovářka, „k téhle veselce nesmí dojít! Já si dojdu k Pachrovům! Já to starej vysvětlím. Hejnická je samej dluh! V Baťově prodejně má platit za kolikerý boty, u Štulců visí s padesátikorunou, v trafice starej za tabáček dluh si nasek’ – dó vi, kolik stovek. V hospodě ‚u Sokola‘ za pivo jsou dlužni. Ž…