Kájovy děti

23

V lážovské lesovně velký Kája střeží a hlídá spánek paní Zdeni. Už vidí, že přivedli ji tam, kde ozdraví. Bude deset hodin. Ještě se Zdeňa ani nepohnula. Ostatní všichni tiše spí. Vlevo na otomanu ustlala maminka jemu. Ale jemu není do spánku. Vsadil všecko na jednu kartu: Návrat zdraví předrahé Zdeně pobytem na samotách. Zdá se mu, že vyhrává. Že karta hozena dobře. Ne, nevydrží v pokoji. Ven musí. Snad tam někde na kraji lesa najde místečko, kde bude smět do výšek a do dálek zavolat za Hospodinem: „Pán můj a Bůh můj! Slyší mne? Pokorný jeho sluha troufá si v uctivé prosbě ruce sepjat.“ Nevolá pochybovačně: „Jsi-li, pomoz, vrať zdraví mojí Zdeně!“ Ale prosí: „Bože na nebesích, zachraň ji pro ty, které jsi nám k výchově svěřil!“

Zdeňa spala tichým, osvěžujícím spánkem do rána. Skláněl se nad ní velký Kája. Ne, neprobudí ji! Její obličejík jeví stopy přestálých útrap. Úzkost mu svírá hrdlo. Uzdraví ji rodné lesy? Stín leží v jeho očích, když ještě od dveří se pohledem loučí. Nemůže zůstat, povolání nedovolí. Až v sobotu zase přijede.

Paní Zdeňu pomaloučku probouzí plné sluneční světlo. Přivírá oči. Snad její duše ještě spí, protože rty se šťastně usmívají. Sluníčko mluví, ano, sluníčko ji vítá na samoty: „Buď vítána, Zdeničko! Nechalo jsem si přivítání na ráno, pokud jsou mé paprsky nejpříjemnější. Snad bys nám nechtěla stonat? Tvářičky máš jako tvarohové, dřív ti růží rozkvítaly. Oči máš smutné, dřív svítily jako hvězdy. Copak tě to, děvenko, napadá? Vezmu si tě do léčení. Já a dech tvých rodných lesů uděláme divy, abys už za týden byla jiná než dnes. Pamatuj si: slunce a les!“

Teď teprve otevřela paní Zdeňa oči dokořán. Zdálo se jí, že slyší doznívat slova slunečních paprsků, tak jako v dětství jí Kája o sluníčku povídal. Kája jistě už odjel. Ona lenoší, a sluníčko už vysoko. Slunce a les. Ano, slunce a les. A teď má hlad. Tak veliký hlad, že bude snídat jistě třikrát.

První dva dny – řekl pan lesní – Zdeňa se teprve znova učila dýchat vzduch plný síly. Pak začal vzduch výborně trávit a Zdeňa jedla. Stáňa řekla Týně: „Jeje, naše maminka je teď jako Bumbrlíček! Jenže to byl kluk, který sněd’ i rodiče, a když naše maminka je rodiče, kohopak by snědla? Děti. Tak to jsme my. Jenže to by musila dřív otevřít hubičku jako vrata. No, to ne, vrata. To otvírá lev. Ale jako vrátka. S dvířkama nebo bez, Týno?“

„Se žderchou do zad,“ zlobí se Týna. „Jak to o mamince mluvíš? My se všichni třeseme touhou, aby hodně jedla, aby byla zdravá.“

„Taky se třesete touhou, Týno, abych já hodně jedla?“ ptá se Stáňa.

„Ani moc ne, holčičko! Máš náramný apetit bez třesení a touhy.“

Stáňa otevřela hubičku, ale protože Týna odběhla, sklapla ji a šla se přeptat na ten apetit Káji.

Už za týden ukázaly se divy slunce a vzduchu na paní Zdeně. Když přijel velký Kája a viděl ji svěží, jak s ohromnou chutí pojídala holoubě, chytil pana lesního a roztočil se s ním pokojem.

„To je jinší výhra, tatínku, než váš milion. Těch byste moh’ mít deset, kdyby Zdenička nebyla zase zdravá, co bychom si na světě počali? Ani kousíček zdraví naší Zdeně za všecky miliony světa byste nekoupil.“

„Heleď, chlapče, což abych tedy milion – však už není celý – vyhodil?“

„Třebas, tatínku, jen když Zdeně chutná jíst.“

„A co spát, Kájo, a pít smetánku! Sama jsem si nemyslila, jak se tu budu ládovat,“ přiznala se Zdeňa.

***

Když stará kovářka po velké námaze se dostala do Chuchle, opravdu se jí podařilo najít Žejbrovou a byla přijata nad všecko očekávání dobře. V staré Žejbrové našla příbuznou duši. Bylať Žejbrová uznanou autoritou. Co se týká kdejakého klepu, o všem bývala vlastním přičiněním důkladně zpravena, a vždy volně podle svého zpracovala.

Ó, ta byla nadána bujnou fantazií! Jak sama se vyjádřila, „Z fleku by mohla psát romány“. Že se o to nepokusila, stalo se asi jen z toho důvodu: Neuměla psát. Ale to jí nevadilo. Jistě lepší než by perem dovedla jazykem vylíčit své bližní, jich vady a nedostatky s úplným opomenutím jejich předností. S horoucím nadšením dovedla mluvit o sešlápnutém podpatku paní Brychtové a barvitě, s náležitými gesty vylíčila schůzku toho „Franclovic bubřiny“ s tou vyčouhlou Pepkou Nádlovic.

„Teta, do té největší houštiny vlezli! Na tydlety svý upřímný a poctivý voči jsem to viděla!“

V pravdě to bylo tak, že Václav Francl sešel se s Pepinou v aleji a řek’ jí: „Milá holka, tatík nechce dovolit, abysme se chtěli. Chystají mi Růženu Doubelovic. To víš, ta má větší přínos.“ A Pepina, třebas s očima trochu zamženýma, podala mu ruku a řekla: „Já jsem si to, Václave, myslila, že to tak dopadne. Jakáž pomoc! Poslouchat musíme. Dej ti Pán Bůh štěstí!“ To bylo všecko.

Žejbrová byla známá v kraji jako kolem Lážova kovářka. V tu chvíli, když přišla, přece jen s obavou v duši, jestli se k ní budou hlásit, srdce staré Žejbrové poskočilo radostí, hned jak se prohlásila. Kovářka mimoděk se představila jako vzácný a slavný monarcha. Krátce a věcně. Dvěma slovy: „Lážovská kovářka,“ a podívala se do očí té, která se právě uvedla.

Ta, vědoma své hodnoty, opáčila: „Chuchelská Žejbrová!“

Dvoje baziliščí oči se naráz prohlédly. Jedna o druhé si v jediné myšlence řekly: „Ta má za ušima!“

Nejdřív byl na st…