Kájovy děti

8

Děti přinesly po čase z Lážova novinu. Paní Štulcová jim nakazovala: „Nezapomeňte vyřídit pěkné pozdravení a že bude v Lážově svatba. Pan lékárník Sidon si bude brát slečnu Techmanovic. Nezapomeňte! To bude velká svatba. Jestli do té doby nebude stará kovářka z kriminálu doma, tak jim ten den uteče. Tuhle svatbu si ujít nenechá! Tak nezapomeňte! Pan Sidon a slečna Techmanovic.“

Děti to mnoho nezajímalo. Několikrát cestou tašku postavily, když se rozběhly za lesním králíčkem nebo veverkou, a potom začal Pepík zpívat:

„Muziky, muziky,
vy pěkně hrajete,
vy jste mne ze psaní
probudily.“

Ihned vysvětlil: „To je divné! Nikdy neumím při zpěvu říct ‚ze spaní‘, vždycky ‚ze psaní‘.“

Stáňu chytila písnička na ráz. Jen když slyšela dál:

„Já jsem se nevyspal,
děvče jsem nedostal,“

projevila obavu o možnost předvést tuto písničku babí. Když se jí nelíbilo:

„Má milá se prochází,
má milá se, hej šup tralala,
hej šup tralala, prochází,“

tahle s tím děvčetem také asi ne.

„Můžeme ji zpívat v lese, jak se říká ‚za větrem‘,“ radil Pepík.

Týna jim pospíchala vstříc a hned se ptala, co nového v Lážově.

„A nic,“ řekly děti a mířily vlevo. Teprve na pěšině si vzpomněl Pepík: „Týno, říkala paní Štulcová, že bude svatba. Počkejte, pan – pan – je to, jako co se s tím čistí kliky, no – Sidol! A slečna – slečna – Emánkovic!“

Týna si snadno opravila: pan Sidon a ta Techmánkovic. No, tohle je novina. Vždyť stará Techmánková pořád ne a ne dovolit. Pospíchá k lesovně. Všichni se diví – – –

Kovářka tentokrát dopadla dost špatně. Seděla zas a o trochu déle než posledně. Však ona to zas nějak v Lážově vymluví, a běda tomu, kdo by jí kriminál předhodil! Co je odsezený, je odsezený, a dost! Nesmí žádný ani muknout. Jen kdyby jí tu tak netejrali!! Spíš by snesla vejprask než tohle. Každý den jí dozorce něco řekne: Jednou: „Paní, v Lážově budou dvě veselky najednou. Povídala to tamodtud Kacrovka.“

Kovářka přemýšlela: „Možná by to bylo. Kacrová je u soudu každou chvíli a taky všecko ví. Jindy poví: ‚Byl tam slavnej funus,‘ a zas dost. Nebo: ‚Někdo se tam oběsil!‘ Veselky, funusy, oběšený – a něco by do něj musilo praštit, aby řek’ jména. To je tejrání. To je soužení! To není lidské! To by se mělo zakázat. ‚Chalakter‘ to nedělá, aby jiné poplašil. Aby řek’ ‚a‘ a neřek’ ‚b‘.

Tak jsem tu zapomenutá, vopuštěná, lidi se vdávají, žení, umírají, věšejí, a já o tom nic nevím. Táta falešnej, neupřímnej, ani nepřijde, aby pověděl něco o Lážově. To je za léta věrné lásky. Dělám, co mu na očích vidím, a tu mám vděk. Tak si připadám, jak jednou – to jsem byla ještě mladá – jak ten Napolión na tom pustém ostrově, jako ten ‚Robizón‘, ale bez Pátka. Já smutná děvečka nevinně trpím a soužení mám k tomu. Ale pomstím se tomu dozorci. On je kriminálník, protože pořád kriminály otvírá a zavírá, ne já, která jsem tu mejlkou a jen tak jako na ‚zvotavenou‘. Řeknu panu sudímu, že mě znepokojoval poplašnými zprávami, že jsem z toho měla tlučení srdce a závratě, aby ho vyhodili. Přisadím si!“

Jenže když konečně odcházela, to bylo k večeru, soudní budova byla prázdná. Proto jen tlumeně řekla dozorci: „Pomsta jich nemine, jsou si jistej!“ A už pospíchala. Na vlak! Ten ještě chytne. A chytla. To bylo radostí, když ji hned chytla Kacrovka se slovy: „Teta, vy jste mučednice! Taky ‚furt‘ sedíte a nevíte za co. Jako já! A to vám je novin v Lážově!“

Kovářka natahovala uši a vyvalovala oči. Tak se zabraly v rozhovor, že je zburcoval až konduktérův údiv: „Tááák! No, doplatíte! Máte zaplacené jízdenky do Lážova a teď jsme na konečné stanici v Dobříši. V Lážově jsem vyvolával zrovna do tohodlec kupé ‚Lážov, Lážov‘, a vy nic. Tak doplatit a ven!“

Kovářka chtěla začít zostra, Kacrovka jí pošeptala: „Radši ne, teta, nebo se dostanete vejš, než je Zbraslav. Zaplatit a uhánět. Anebo Karlák jako já.“ A sypaly z vagonu.

„To je jedno,“ řekla Kacrovka. „Mám v Dobříši sestřenici. Tam se vyspíme a ráno pojucháme domů. Aspoň si to dopovíme.“

Sestřenice Kacrovky obývala jednu místnost s vdanou dcerou, zetěm a dvěma dětmi, matkou a sestrou. Uvítala je dost přátelsky, ale poležení bylo bídné. Na zemi na slámě maně vzpomínala kovářka na svou pohodlnou postel v kovárně.

Po ránu vyšly na cestu k Lážovu. Letní ráno se nad nimi rozezpívalo. Tisíceré písně letěly vzhůru od ptačích hnízd a tisíceré vůně plnily radostí srdce člověka dobrého. V podbrdských lesích příroda skláněla se v obětní mši před tváří Boha-Stvořitele. Ptačí hymnus doprovázela vůně pryskyřice a luk místo kadidla, místo hlasu zvonků u oltáře křepelky zvonily, místo tenorů skřivánkové jásali, místo basů kosové do pedálů šlápli, místo prostořekého štěbence kukačka kukala. A to ostatní všecko v radostné popěvky a&…