Kájovy děti

9

Mladí poslali z cesty radostné pozdravy. Pan lesní netrpělivě počítal dny. „Ještě dva týdny,“ vzdychal. Ale najednou přišel lístek bez radosti: „Je tu už několik dní trvale nepříjemné počasí. Jestli se ve dvou dnech nevyjasní, přijedeme.“

Pan lesní si hvízdl: „Tam se asi nevyjasní, a přijedou. Maminko, chystejte přivítání!“

Stáňa přijala zprávu o návratu rodičů a bratříčka dost lhostejně a neuctivě. Řekla: „Hm, to je ňák brzo! Taky tam mohli ještě zůstat. Povídala teta šafářovic, že lážovský zámečník Hora hází po File očima. To bych přece ráda viděla! Házet očima! To má vyndavací?“

Babí se zlobila: „To jsou zase marné řeči. Před Filou ani muk. Proč by se panu Horovi nelíbila? Ostatně, děti si nemají všímat řečí dospělých.“

V den, kdy přijeli mladí na samoty, uvítal je pan lesní: „Já na vás poslal špatné počasí, abych vás domů přivábil. Jen když jste tady a zdrávi.“

Naplnily se samoty radostným vzruchem a zalibovala si Stáňa: „To je dobrota! Čím je tu víc lidí, tím míň si nás všímají, viď, Pepíku!“

„Jen kdyby věděl vzácný pán, kdo mu vyplašil bažanty, to by bylo všímání až moc! To by bylo boží dopuštění! Mne to pořád tíží.“

„Tak pojď běhat do průseku! Ta tíha přestane. Já si zas myslím, když jsme je vyplašili neradi, takže za to nemůžeme.“

Kovářka si počkala na Filu: „Tak už je panstvo doma, co? Už došly penízky, tak jsou dobré samoty.“

„Milá paní kovářová, já se nic nedivím, že vás muž opustil. Máte s odpuštěním hubu jako meč. S vámi by satan nevydržel!“

Kovářka si podepřela boky, ale než vykřikla, zajíkla se, začla kašlat a Fila zatím zmizela v průseku. Plna zloby rozběhla se Kovářka k Lážovu a jen supěla: „Počkej, to ti nezapomenu. Dobře vím, že Hora se po tobě otáčí, však já mu povím, co’s za kvítko!“

Jenže Hora, chlapík jako jedle, ji pozdvihl v ramenou, postavil před dílnu a zamkl.

Příliš žhavé léto toho roku velmi záhy ustoupilo mírnému podzimu. Podle kalendáře bylo do 22. září ještě tuze daleko, ale vskutku zazlátlo listí na hruškách, kdy mladí ještě celých 14 dní počítali do konce prázdnin. Krvavělo divoké víno na plotech a pan lesní se zlobil: „Co se děje? Brambory ještě v zemi, a sluníčko už po ránu si vykuřuje lehkou bělavou mlhou, jako by babí léto chtělo vynechat. Naše báby přijdou o slávu.“

„Nono, však nemládneš ani ty, tatínku,“ odpovídala paní lesní. „Jen se podívej do zrcadla.“

„Proč bych se rozčiloval, maminko? Podívám se do Stániných očí a v nich vidím svoje mládí.“

Mladí nemohli se nabažit tohoto předčasného podzimu. Chodili rodným krajem jako omámeni jeho zvláštní krásou. Před trnkovými keři víc ověšenými modravými ojíněnými plody než zeleným listím stáli jako před zázrakem božím na té cestě ke Kvíkalce. „Kantorskou pěšinou“ ke Kytínu procházeli, vychutnávajíce klid a ticho znavené přírody. Připomínali si, jaký vzruch protahoval se těmito cestami v jaře jejich mládí, kdy tudy běhávali div ne o závod s motýly a ptáky. Po „trubách“ sbírali vzpomínky a chodili tu zbožně, jako věřící chodí domem Hospodinovým. Od svatého Antoníčka dívali se do kraje…