Kájovy děti

20

V rodinné radě bylo ujednáno, že se přece věc jako výhra tak veliká a nečekaná musí oslavit. Obdarovat chudé, pamatovat na spolky. Uspořádat hostinu pro pozvané. A tak bylo najednou na samotách rušno jako před svatbou.

Týna dostala na dvoje cíchy a dva tucty ručníků. Poletovala v lesovně s písničkou na rtech. Jak by vzácná paní věděla, po čem ona toužila. Kdyby nebylo výhry, kousek po kousku by kupovala, a tuhle najednou na dvoje cíchy! A jaké! Ten jetelíček zrovna atlasově byl na damašku vyražen. Ano, vzácná paní řekla, že je to damašek. Týna blahem pláče. Kde by si ona mohla kdy pomyslit na damašek! Ručníky s „třásňama“. Panečku, hned tak se něco Týně nelíbilo jako ručníky s „třásňama“, ona říkala.

„To máš zatím,“ pověděla paní lesní, „za ten ‚virvál‘ před hostinou! Později ti uložíme něco na knížku, abys měla památku.“ A Týna zas musila plakat. Ona bude mít něco na knížce! Pravda, lepší to je, když se řekne „na šporkasní knížce“.

Ale vzácný pán vylít‘ se židle, když mu přišla děkovat za to, že dostane něco na „šporkasní“ knížku a vykřik’: „Jak to mluvíš, holka? A za co děkuješ, když jsi ještě nic nedostala? Možná, jak se naše báby chystají na tu oslavu, rozplizne se milion jako nic.“

Paní lesní se natřásla: „To by se leda rozplizl pod tvou správou, tatínku! Ty bys vyhazoval. Každý den přinese listonoš hromadu různých ceníků. Prosím tě, co všechno bys chtěl objednávat? A ty báby si nech!“

„To je moje tajemství, maminko! A báby jsem z vás neudělal já, to děti. Tak si to spravte s nimi! To máš ten nevděk dětí. Dobře jsme holku vychovali, a ona, jen se vdá, už kouká, aby z mámy udělala bábu. Zdeně se to vede doposud znamenitě. Mohla mít dost na tom, že tě udělala „ťchýní“. Ale kdepak! Ještě bábou. No, řekni, maminko, hádal by mně někdo moje léta?“

„Co by tě napadlo, tatínku,“ trochu řezavě odpovídá paní lesní. „To jen my stárneme. Ty mládneš! Já bych ti sama neřekla víc než dvakrát po třiceti. Ovšem, hnedle za tebou budou běhat čtyři vnoučata. To bude po mládí. Má Zdeňa teď hodně práce a ty děti jí dají co proto,“ zvroucněl její hlas. „Myslím, tatínku, přece jen by bylo dobře koupit nějaké ty parcely na ‚Zlatém vrchu‘.“

Malá Stáňa se tu ukázala. Slyšela poslední větu a – jak za chvíli povídala Kájovi – hrůza ji obešla. „Ještě začne babí kupovat ‚cery‘. A hned ‚pár‘, povídala. Víš, Kájo, my už nebudeme mít na celém světě místečka pro sebe. Všude budou děti. Nejdřív babí naříká, co práce má teď naše maminka, a sama začíná taky tak.“

Kája posmutněl. Celé sobotní půldne má zkažené. Jeje, babí bude kupovat „cery“! To by přece rád věděl, kde to všecko bude o prázdninách spát. Rozhodně po lese. Slyšel od dědy, že vyhráli něco na los – tedy peníze –, a babí hned to rozhází na dcery. „Ještě by si mohla koupit něco Týna. To tu bude cirkus!“

Stáňa odběhla průsekem k Lážovu. Kdepak dnes zůstaly holky? Támhle se batolí Nynka Stehlíkovic s Jiřinkou Hůrkovic, ale s těmi nic není. Když se jim řekne: „Budeme si hrát na ‚vovečky‘. Vy budete kousat trávu a my vás budeme popohánět prutem,“ to je hned křiku. Každou chvíli se některá svalí.

A támhle jde paní Štulcová. Pozná ji i ze zadu podle toho, že má copy otočené kolem hlavy. Což, aby za ní doběhla a zeptala se, neví-li, kde jsou dnes holky.

Paní Štulcová se usmívá: „U školy se radily, jestli na samoty, nebo do Bažantnice. Tak to ony asi tam. Stánička je doběhne, viď?“

Zavrtěla hlavou: „Ba ne! Kdybyste, milostpaní, věděla, co nás zase čeká!“

„Copak?“ lekla se paní Štulcová.

„Darmo povídat! Tak my už jsme čtyři děti. A dnes babí povídala dědovi, že koupí ‚cery‘, nebo snad pár, to nevím. Ale ‚ceru‘ jsem slyšela.“

Paní Štulcová opravdu se poplašila. Na tohle – přece – ať počítá, jak chce – pořád hlavou vrtí.

„Tos špatně poslouchala,“ říká Stáně.

„Dobře, milostpaní, moc dobře! Už je to tak. Já se už vrátím domů. Nic mne netěší!“ rozběhla se zpátky.

Paní Štulcová ještě hodnou chvíli stála jak Herkules na rozcestí se záhadným výrazem v očích.

Při zmínce o parcele vytáhl pan lesní obočí do výše: „Hm! Tak vida! Tak neměl táta špatný nápad, co? To jsem rád. Vilku, což? Asi dvouposchoďovou, ne? Aby bylo dost místa. Počítej i s hajných na 15 osob.“

„Jak to, tatínku, počítáš?“ zhrozila se paní. „I s hajnýma je nás přece jedenáct.“

„Tož ty myslíš, maminko, že zásilka dvojčat byla poslední?“

Paní lesní se zlobila opravdu: „Musíme šetřit ubohou Zdeňu! To je přece na pováženou! Vždyť ta holka je teď k domovu připoutána jako otrok. Dva takové křiklouny, totě aby ji hlava bolet nepřestala.“

„No, já, maminko, za to nemohu. To si sprav se zeťáčkem! Ale tuze mne těší, že můj nápad se zakoupením parcely byl uznán dobrým. Ano! Koupit a předat zhotovení plánů zeťáčkovi! Maminko, to se ušetří, když máme odborníka v rodině. Budeme pamatovat na halu a sportovní místnosti. Přece si zahrajeme ping-pong nebo zašermujem.“

Paní lesní se po něm rozehnala ručníkem.

Stará Kacrovka denně pospíšila na výzvědy k samotám a říkala: „Jestli tyhle vůně tetu kovářovic nepřitáhnou z Prahy až sem, tak chci viset!“

A jako na zavolanou druhý den tu byla. Nemohla v autobusu vydržet. Vyslechla tolik zajímavých zpráv o Lážovu, že od Štítku neměla už stání. Pořád se vrtěla. Nejradši by byla vyskočila a utíkala, aby se všecko honem dozvěděla z gruntu. Nejhorší ze všeho bylo, že to v Praze špatně dopadlo. Na „direkcí“ s ní žádné „štráchy“ nedělali, toto! A sedět! Jen sedět!

Tátu pak nenašla. Co jí zbylo než prodat „oringli“^[9]. A to ještě na ni koukal zlatník skrz prsty. Prej jak to, že než jednu? Tak mu řekla: „Snad si nemyslej, že jsem ji ukradla! Kouknou se na druhou!“ odtáhla šátek z druhého ucha.

Jenže nabídl jí tak málo za jednu, že chtíc nechtíc musila vytáhnout i druhou, aby měla na kousek jídla a cestu domů. Tam už si pomůže. Prodá tátův šifonér a kozu, kterou si nedávno na dluh koupila. Jeje, to v ní hrklo! Na kozu zapomněla, když jela do Prahy! No, to je po ní! Ta pošla „defenetívně“. To už je konec. Leda, jestli se utrhla a šla „špacírem“, to by živobytí se…