Kájovy děti

21

Cesta od samot k „Zlatému vrchu“ oživuje. Kolikrát denně přeběhnou tam obyvatelé samot. Hledají nejlepší místo a inženýr Kája dělá plány.

Když první náčrt přináší domů pan lesní, rozkládá jej na stole v pokoji a posílá honem pro maminku hajnou. Zadívají se obě na plán a stejně zavrtí hlavami. Ne, tomuhle nerozumí ani jedna, ani druhá. Hospodářství, drůbeži, vaření, zašívání, to ano, ale těmhle „klikyhákům“ ne.

„Myslila jsem, že Kája nakreslí vilku, co a jak zvenčí bude,“ říká paní lesní.

Maminka hajná dodává: „Na tohle nemusil tolik let študovat. To je než takové mámení.“

„To není mámení, maminko! To je skvělý plán,“ usmívá se pan lesní a vysvětluje: „Tadyhle bude studna. To když selže vodovod, aby byla voda v zásobě. A teď pozor! Tuhle vpravo a tuhle vlevo, to budou komůrky.“

„Komůrky?“ protáhly obě maminky obličeje. „Na copak komůrky?“

„Na ‚ťchýně‘,“ zahlaholil pan lesní. „Tam je zavřeme. Tuhle dole je otvor, tamtudy jim budeme podávat šlejšky nebo škubánky. Něco tak jako Karlštejn v malém.“ Ale to už maminky uraženě zmizely.

Rychlým tempem sváželi materiál. Zčerstva rostly základy. Maminky si říkaly stranou: „Snad z toho vyroste penzionát.“ Ale čím dále tím radostněji tam chodily. To už dvojčátka se vybatolila z peřinek, když pan lesní se vytasil s otázkou: „Jakpak budeme té vile říkat, co? Já bych myslil „U dvojčátek a tak dále“.“

Maminky se urazily znovu. Co jen si tatínek myslí? Že je tu Zdeňa jen od toho, aby odchovávala děti? Čtyř je mu málo? Svoje mládí prožije v dětském pokoji, nikam vyjít nemůže. Jestli Roman má zánět mandlí, pak má jistě Milan rýmu. A jestli za chvilku na to prodělává Milan ovčí neštovice, má Roman spalničky.

Malý Kája byl pro to, aby vila se jmenovala „Marodka“. „Beztoho ty kluky pořád něco bolí,“ vysvětlil svůj nápad.

Pan lesní rozhodl: „Bude to vila ‚Na radosti‘. Copak nemáme příčinu k radosti? Myslil jsem ‚Na útěše‘, ale to už je v Lážově nad rybníky ten altán.“

Stáňa se ozvala: „Což, dědo, ‚Na břískandě‘? Vždyť kluci jen břískají!“

Děda jí uštědřil přátelský „štureček“ se slovy: „Zato ty, Stáňo, tys zpívala jak slavíček, když jsi byla maličká.“

Léto se rozvonělo. V Lážově byly přípravy na sjezd v plném proudu, ale obyvatelé samot pozbyli zájmu pro všecko, co se netýkalo vily „Na radosti“. Pamatoval pan lesní na dva pokojíky v podkroví pro paní Vlachovou a paní Haštalovou.

Copak tato! Často přijela, všem byla milá. Vymínila si pokojík vlevo. Činži sjednala.

Řekla: „Dobré účty dělají dobré přátele.“ A náramně se těšila na letní pobyt.

Paní Vlachová byla tu než jednou. Líbil se jí pokojík. Těšila se možností, kdykoliv jí bude libo, může přijít „Na radost“ pro radost. Ale když se toho dne zatoulala do lesů a z dálky zahlédla siluetu Jana Macha, zatančilo jí srdíčko takový čardáš, že zpátky sotva došla. Je tedy nezvratně jisto, že Jan Mach byl jejím osudem a že se stala jenom nedopatřením jeho ženou bývalá Anežka Loukoťová.

Těžko, přetěžko rve se v nitru jejím srdce a svědomí. Srdce prosí: „Jen jedinkrát pověz Janu Machovi o své veliké lásce! Jen jedinkrát pohlaď jeho líbezné oči políbením a pak teprve jdi!“ A svědomí poroučelo: „Ani jedinkrát! Nemáš práva!“

Hana se hořce usmívá: „Já vždycky všecko důkladně. Důkladně jsem se zamilovala tenkrát v mládí, když ani dnes neumím tu lásku v sobě bez bolesti zabít, důkladně uvažuju. Ba, hledám, zdá se, cestičku, na níž by svědomí i srdce se porovnalo. Teď jsem tam, kde jsem nikdy nechtěla být. Začínám dělat kompromisy. Což kdybych jednou za čas měla možnost dotknout se jeho ruky? Nechci přece ničeho víc a občasný pohled do jeho líbezných očí je mi nutný k tvoření mých nových prací. Inspiruje mne. Každý výtvarník musí mít někoho, kdo podněcuje jeho tvorbu. Ať už je to láska v tom slova smyslu, anebo její bolestný pablesk, tak odříkavý a hořký, jako je moje k Janu Machovi. Jednou za čas jen ruky dotknutí, jen trochu bezvýznamných slov mně by zcela jako narkotikum stačilo.“

„I ne, ani pomyšlení,“ odpovídá svědomí. „Zpátky do svého ateliéru! Vedle malířského stojanu je klavír. Což jsi zapomněla, kolikrát byl tvou útěchou v chvílích zmatku a touhy, která nesměla a nemohla býti splněna? Žádné dlouhé přemýšlení! V desíti minutách jsi připravena, za hodinu můžeš otvírat okna svého ateliéru!“

„Nebudu utíkat přece jako zloděj,“ brání se Hana příkrému příkazu svědomí. „Jak by to vypadalo? Co by řekli lesních? Půjdu zítra.“

„Ovšem, půjdeš. Dnes to ohlásíš a zítra pojedeš, abys tedy neřekla, že tě honím jako zloděje.“

Otevřela dveře paní lesní: „Voláme, nikdo neodpovídá, večeře je na stole. Snad nebude paní malířce vadit přítomnost pana Macha?“

Hana stiskla rty, zachvělo se její srdce i ruce. Násilím se přemohla. Přistihla se při tom, že jí bylo velice radostno v duši. Zazdálo se jí dokonce, že svědomí zůstalo přiskřípnuto mezi dveřmi.

Jan Mach šel jí s upřímným úsměvem vstříc. Byla to hodina, na jaké lidi rázu Hanina nezapomínají nikdy. A přece nebylo v ní praničeho zvláštního mimo fakt, že proti paní Haně seděl Jan Mach a svým korektním jednáním znovu potvrdil, co vždy o něm povídala. Byl a zůstává jemnou, sváteční duší. Když se rozcházeli, vložila svou ruku v jeho dlaň s pocitem nezměrného štěstí a vděčně jako dar nebes přijala ruky stisk, aniž očí pozdvihla.

Poděkovala pak lesním za pohostinství a ohlásila svůj odjezd na zítra ráno. Byli už zvyklí, že odcházela, kdy se jí zlíbilo, a upřímně zvali k opětné návštěvě. Omluvila se: „Pojedu trochu do světa a nevím, kdy se vrátím. Snad zatím bude postaveno a to přijedu už jako domů.“

Přáli jí radostné a šťastné cesty.

Dívala se otevřenými okny do stínu lesa, loučila se s vůní drahých lesů, loučila se beze slov s fantomem štěstí, po němž už chtěla vztáhnout náručí svoje. Z černavé oblohy vyhledalo tiše a pokojně světlo nebeských hvězd. Rty Hany Vlachové zavlnily se vzlykem. Horké slzy, které toho večera vyplakala, musil cítit Jan Mach jako tesknou vůni karafiátů, jimiž vždycky voněla paní Hana.

***

Říkal pan lesní, ještě že má takové zastání …