Školák Kája Mařík 4

11. Kája bude dělat přijímací zkoušku

Začal čtvrtý školní rok pro Káju, třetí pro Zdeňu. Kája se učil znamenitě. Žil stále v myšlence, že až vyjde školu – to bude za tři roky, říkal Zdeně –, že půjde na řemeslo.

Pavlovi se v lesovně líbilo. Měli ho všichni rádi jako on je. S Kájou se nepohodli jen jednou. Zdeňa vyběhla do výšky, jen o hlavu byla menší než Kája, a Pavel jednou prohodil: „Jestli takhle Zdeňa poroste, budete mít, vzácná paní, za chvíli doma nevěstu. Třeba si na ni počkám,“ zažertoval.

Ale Kája v téhle věci žertu nerozuměl. Trhl hlavou směrem k němu: „To jako myslíte, pane Pavle, že byste Zdeňu odvezl k vám domů, ne? To by nešlo!“

„Pročpak ne?“ smál se Pavel.

„No tak! Umí vaše maminka péct rozpíčky?“

„Hm, panečku, a jaké!“

Kája se lekl: „A umí stloukat máslo?“

„A jé! A když stluče, dává je do dřevěných formiček, na kterých jsou jelínkové a srnci, a když máslo vyndá, jsou na nich zvířátka jako živá.“

Kájova dušička ulekaně se zachvěla: Propánakrále, formičky s jelínky a srnci! Jejich maminka hrudky jen nožem parádila! Cosi jako mlha přeletělo mu přes jasné oči. Přece však se ještě nevzdal. Vyhodil poslední trumf: „Vo co, že neumí vyžínat trávu?“

Pavla Kája nesmírně zajímal. Zasmál se: „A to by byla špatná selka, aby srpem nažat neuměla! Naše maminka i koním jetele naseká, když je třeba.“

To bylo v zahradě v nesmírně krásném večeru prvního podzimu. Ptáci už dávno nezpívali. Sluníčku už maminka Noc natáhla teplejší kamizolku, ze dvora lesních vonělo čerstvě svezené dříví, plné pryskyřičných slzí. Obloha uložila jasně modrý plášť až tam daleko za vrchy a hory na jezera, v létě i v zimě modrá, a vzala si jiný, temnější, jemňoučkou vatičkou podšitý, ocelově šedý.

Paní lesní zamyšleně dívala se do lehoučké mlhy nad lesy. Milovala tolik takové večery! Říkávala: „Na jaře a v létě je krásně, ale je všude tolik hluku. Všecko se hlásí k životu až urputně. Barvy jsou příliš ostré, až oči pálí, a kdo má rád ticho, až ho hlava rozbolí z nekonečných písní lesa. V podzimu je nejkrásněji.“

Zdeňa snad ani neposlouchala, co Pavel s Kájou povídají. Měla hlavičku v maminčině klíně a dřímala. I Kája mlčel. Maminka pana Pavla umí sekat kosou. Ale maminka Kájova posekla hrabicí kolikrát sama jejich žito.

„Pane Pavle, ale vaše maminka jistě neumí hrabicí.“ A jeho oči ulpěly nedočkavě na jeho očích.

Vtom zapadl sem první úder zvonu z Lážova „na klekání“. Paní lesní zahýbala Zdeňou: „Modli se, zvoní klekání!“

Všichni se tiše modlili. Vracel se pan lesní. S kloboukem v ruce zůstal stát u stolu v zahradě. A jak se domodlili, řekl Kája nedočkavě: „No tak, pane Pavle, umí, nebo ne?“

„Vidíš, Kájo, to neumí.“

„Tak vidíte. U vás by se tomu Zdeňa nenaučila a to by nešlo.“

Pavel měl výbornou náladu: „Snad nemyslíš, Kájo, že bych Zdeničce dal do rukou hrabici? Ani srp ne!“

Teď už byl Kája v bludné uličce. Jeho oči i v nastalém soumraku ustrašeně obrátily se na pana lesního: „Povídá pan Pavel, že si počká na Zdeničku, vzácný pane! Tak říkám, že to nejde, že Zdeňa bude u nás.“

Pan lesní se maličko usmál, jen tak do vousů, a řekl nahlas: „Kája má pravdu, pane Pavle! Ona musí u hajných vyžínat trávu a Kája bude nosit domů peníze.“

Kája by byl s chutí panu lesnímu ruku políbil, ale Zdeňa se ozvala: „Bude mít pan Pavel víc než Kája?“

Kája už ji chyt’ za ruku, odtáhl ji stranou a šeptal jí: „Ty jsi hloupá holka. Pan Pavel mi včera povídal, že by ani na tebe nepočkal, protože – protože – (Kája si hned nemohl vzpomenout na pádný důvod) – protože máš moc velkej nos. A pamatuj si, že kdyby měl stokrát víc než já, že přece půjdeš k nám!“

Zdeňa se mu vyškubla a utíkala k mamince, držíc si svůj malý, hezký nosíček v hrsti: „Maminko, Kája řek’, že mám velkej nos.“

„I nemáš, děvenko, to Kája jen tak.“

Kája rozpačitě sedal na lavici: „Tak z toho nebude nic, pane Pavle! Ona taky Zdenička tolik nebude mít, aby mohla na takový velký statek jako u vás. Co může dostat? Ať stovku! A vy abyste přines’ na statek aspoň dvě. Tolik Zdeňa nemá.“

Když se rozcházeli, zatáhl Kája Pavla stranou: „Pane Pavle, zaklejte se mi na to, že na Zdeňu čekat nebudete. Copak by řekla naše maminka?“

„Ajcemtrajcen, Kájo, že teda čekat nebudu. Ale ty máš takové známosti v Lážově, mohl bys mi nevěstu opatřit. Za nějaký rok bych se ženil.“

Kája se usmál: „A jé, pane Pavle, já vám teda nějakou opatřím.“ Toho večera přišel Kája domů s dvojí zprávou. Že chtěl pan Pavel čekat na Zdeňu a že mu má opatřit nevěstu. Maminka se té druhé zprávy hrozně lekla.

Kája byl chloubou svojí třídy. Jen to své „ju“ nemohl se odnaučit. Pan profesor Černý z Příbramě už se poptával dopisem, dají-li Maříkovi Káju do Prahy, že on tam má na středních školách mnoho známých. To ještě ani po Vánocích nebylo, když tak psal. A sestra vzácné paní skoro ve stejné době psala do lesovny: „Snad už by byl čas, abyste Zdeňu dali do Prahy. Nesmýšlejte, aby z ní byla učitelka. Beztoho ji jednou chcete vdát, a nač by jiným, potřebnějším, místa ubírala? Dejte ji do měšťanské školy, nechte ji tu pár roků! Skoro bych byla zapomněla: Kája prý bude také v Praze? Nebylo by lepší, kdyby oba bydleli u nás? Zdeňa v pokojíku s naší Lolou a Kája v pokojíku za kuchyní? Dohlédli bychom na oba.“

Děti přišly ze školy a slyšely to nejdřív v hájovně, potom v lesovně. „Už to jde do tuhého, vzácná paní,“ podotkl Kája. A Zdeňa jen si přehrnula cop už teď hustých, dlouhých vlasů přes ramínko a dodala: „Když pojede Kája, já taky, ale bez něj ne!“

U „velké louže“ sedly si děti na kámen a Kája uvažoval: „To máš, Zdeňo, z toho, že rosteme. Dřív si nás moc nevšímali, ale teď už je zle. Praha! Zdeňo, já bych tam umřel! Kouska lesíčka tam není, veverky tam neuvidíš ani za sto let jednou. Co bysme tam, prosím tě, dělali?“

„Asi budem musit oba, Kájo, naše maminka to povídala.“

Rychle letěly dny a týdny. Než se děti nadály, byly Velikonoce. Mezi Prahou, Příbramí a Lážovem se vystřídalo několik listů. Hajný Mařík nesčíslněkrát uvažoval s hajnou, nechybí-li, jestli dají Káju přece jen do Prahy…