3. Kája cvičí Lysku a Lízu
Hned po ránu, jak se Kája vzbudil, vzpomněl si, že musí zkusit cvičit Lysku a Lízu.
„To je náhoda, že je dnes čtvrtek,“ povídal mamince. „U druhého průseku je vám, maminko, taková krásná tráva na tom cípu, víte? Povídal tatínek, že ji musím dát vypást Lysce.“
„Že ty se tak do toho pasení ženeš, Kájo! Ubohá Lyska, ta má strážce! Kdyby neměla hlavu k noze na řetěz, a nevěděla už sama dobře, kde se může pást, ty bys jí toho moc nepověděl.“
„To je tou školou, maminko! Kdyby byl pořád čtvrtek, to byste koukala, že bych pořád pásl. Dneska bysme mohli jít s ní třeba hned.“
Mamince byla trochu podezřelou Kájova ochota, ale pomyslila si potom: „To on chce nahradit, co zmeškal.“ A nahlas řekla: „To můžete! Já bych s ní beztoho musila jít až k ohradě, tam už ji mohu nechat. To jsem ráda. Mám tu košík prádla k žehlení, opozdila jsem se ten týden.“
Kája sebral do kapes od včerejška zbylé vdolky a šel si pro Lysku. Copak kamarádi spolu byli dobří! Lyska hned poznala, když jí přidával do žlabu. Vybral z kupy trávy tu nejlepší, kůrčičky jí nosil, dbal, aby dostala včas nápoj, otrub přidal. Hned se po něm ohlížela, když na prahu zavolal: „Lysko!“ Zrovna jako teď. Hned zafrkala a hlavu zdvihla. Maminka sice řekla: „Dej jí řetěz k noze!“, ale to se Kájovi nehodilo do rozpočtu. Kdepak by mohl s ní cvičit! Odvázal ji, podal jí hrst kůrčiček, Lyska mu zširoka olízla ruku a šla poslušně za ním. A když se zastavil Kája u lesovny, zastavila se taky.
Týna vykoukla přes plot: „Propánakrále, Kája jde pást. A tak brzo. Co to? Vzácná paní, honem! Teta!“ volala do dvora na šafářku, „Pojďte honem, Kája jde pást!“
A Kája po dlouhém pozdravu dal ruce do kapsiček. „Zdeňa už by taky mohla jít, Týno!“
Pan lesní si otevřel okno: „A, Kája! To je brzo! A s Lyskou! To jsou věci! Já myslil, že budeme dnes vybírat prkna na ten cirkus. To měl tatínek radost, když jsi mu řekl, že se o něho postaráš, co?“
„Ju, vzácný pane, tatínek to ani neví. Je to dost, Zdeňo – Pán Bůh dej dobrýtro – že konečně jdeš. Máš s sebou něco jíst?“
„To je to hlavní,“ smál se pan lesní, „budou pást čtvrt hodiny od lesovny, maminko, honem něco nachystej!“ A Týna už pospíchala s balíčkem.
„Lyska, pojď!“ řekl Kája a Lyska poslušně jako pes šla za dětmi. „Půjdeme hned až k ohradě. Tam je místa! Tadyhle by nás hned někdo viděl.“
Zdeňa poskakovala: „Budeme cvičit Lysku?“
„Hm,“ přisvědčil Kája.
U ohrady bylo tuze pěkné místo. Lyska se začala pást, tuze jí chutnalo.
A Kája začal nahlas uvažovat: „Nejdřív začneme s tím počítáním. Heleď, Lysko, tobě bude hnedle šest let. Když se tě zeptám, kolik je ti let, hrábneš nohou šestkrát za sebou, rozumíš?“
Lyska ani hlavy nezdvihla. Křupala sladkou píci.
„To se musíš na mě dívat, když ti něco povídám! Naše maminka říká, to že není slušné jinam se dívat, když nám někdo něco povídá. Heleď, Lysko!“ poškraboval ji mezi rohy, až zvedla hlavu. Podívala se naň velkýma hnědýma očima, jako by chtěla říci: „Proč mne nenecháš pást?“ A v tu chvíli se zase sehnula k trávě. Kája se sklonil a chtěl jí ukázat, jak má zdvihnout nohu a zahrábnout, ale kdepak, ani jí nehnul. „Zdeňo, pojď mi pomoct!“ Teď tahali oba dva, ale Lyska zas nic. Jen když chtěla udělat krok, Kája vykřikl: „Už se učí!“ Ale v tu chvíli smekly se Zdeně ruce a ona se převalila přes Káju, a už byli u pařezu. Kája si ohmatával koleno, Zdeňa loket. „Takhle to nepůjde. Zkusíme to jinač. Já jí budu křičet do ucha.“ A hned začal: „Lysko!“
Lyska zdvihla hlavu, zase tak dobrácky se na děti podívala a pásla se dál.
„Což kdybys jí strčil do ucha brundibára?“ napadla Zdeňu divoká myšlenka.
„Ju, brundibára! To se ani nesmí. To bys koukala, jak by zdvihla ocas a uháněla! Jednou to udělal Vojta Brabencovic. To bys koukala, jak mu jeho tatínek nasekal! Ale třeba bych ji moh’ trošku pošimrat větvičkou u ucha.“
Hned si takovou delší zvedl. Copak, pokud šimral jen u ucha, Lyska jen uchem stříhala. Ale když už jí to trvalo dlouho, trhla prudce hlavou, až se Kája lekl. Ale začal zas u druhého. Lyska se přestávala pást, jako by čekala, jak to asi dopadne, když Zdeňa radila:
„To musíš dál! Jen dál!“
Kája snad ani ne úmyslně strčil jehličnatou větvičku hodně dál. V tu chvíli Lyska zdvihla ocas, poposkočila a uháněla cestou necestou, jen pod jejími rychlými poskoky suché proutky praskaly. Děti se za ní ulekaně zadívaly a Zdeňa podotkla tklivě: „Vidíš, jak uhání i bez brundibára!“
„Jestli se rozběhne na kultury, no, počkej, ty doma dostaneš!“ prohodil Kája.
„Já? Proč bysem dostala já? Ty dostaneš! Kdo pořád chtěl, aby se naučila počítat?“ zlobila se Zdeňa.
„A kdo mne pořád ponoukal: Jen dál, jen dál? Ty! Měli jsme to dřív zkusit s Lízou. Ta je menší a takhle by třeba nefrnčela. Víš co? Já bych třeba pro ni došel. Jen aby Lyska trefila domů,“ staral se Kája, a šli pro Lízu.
Lyska mezitím přeběhla kus lesní cesty, potom zmírnila běh, zlákala ji čerstvá šťavnatá travička, a za chvíli nerušené pokračovala v překažené snídani.
Děti se zastavily v lesovně. „Týno,“ vyjednával Kája na chodbě potichu, „neběžela tady Lyska?“
Týna se dala do smíchu a volala do kuchyně: „Vzácná paní, děti ztratily Lysku!“
„A safra, safra,“ rozesmál se pan lesní mezi dveřmi. „Jakpak se vám jen mohla ztratit? Měly jste ji snad v uzlíčku nebo v kapse, možná, že máte děravou, že Lyska vypadla jako nic, Kájo, co?
Hajných Lyska, to je přece kus! Kdyby to byla žížala nebo mšice, ale Lyska? A to bude mít maminka náramnou radost, jak krásně pasete! Libovala si ráno, jak jí to naskočí, když pasete. A zatím Lyska kdoví kde. No, jestli přejde hranice a uvidí ji tam starý …
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.