Školák Kája Mařík 4

19. Strejček v pastoušce

„Zdeňa si zvyká dlouho spát,“ řekl si druhého dne Kája, když marně čekal v lesovně, až se dospí. Nebyl včera bit. Maminka asi zapomněla a vyspal se do pěti jako nic. „Týno, prosím vás, řekněte Zdeně, že se zatím doběhnu podívat do Lážova. Ať počká, až přijdu!“ Vyběhl s Péťou.

Bylo čerstvé jitro plné duhové rosy a ptačího zpěvu. Kája si tisíckrát opakoval, že na celém světě není krásněji než v brdských lesích. Rostou tam na stráni hříbečky, v kapse má papírový sáček, dobré budou do polévky. Zadíval se na chaloupku k stráni přilepenou. Byla ubohá! Byla bídná! Dlouho už tam nikdo nebydlil, ale dnes vidí Kája kouř, který vychází z komína.

Dobíhá chaloupky a dívá se okénkem. Bělovlasý dědoušek potácivě chodí kolem plotny. Jak se shýbá, aby přiložil, jen tak tak, že se stolu zachyť. Kája tichounce otvírá dveře: „Dej Pán Bůh šťastné ráno! Já bych vám přiložil, ju?“

Stařeček se drží stolu: „To mi tě, chlapečku, sám Pán Bůh poslal. Prosím tě, přilož a ohřej mi polévku! Jsem tuze slabý.“

„Tak jen si lehněte! Ukažte ruku, opřete se, ták, počkejte, natřesu vám slámu pod dekou i podhlavničku, a hned přiložím.“

Stařeček leží, Kája sbírá sporé zbytky chrastí a přikládá. „Počkejte, doběhnu vám pro klest, tamhle je nůše. Polévku jsem přistavil, jen počkejte, za chvíli jsem tady!“

Kája by nebyl hajného syn, aby nevěděl, kam zajít na klest a suché větve. Za chvíli má nůši plnou. Prohýbá se pod ní, ale jde statečně. Vzpomíná, že ta polévka nemá jediného očka. Skládá suché větve ke kamnům a podotýká: „Naložím vám tady a doběhnu domů pro něco. Jen počkejte!“

Kája udýchaně vpadá do hajnovny: „Maminko, to mám hlad! Dáte mi mazaný chlebíček, ju?“

„Koukejme se na mlsala! Hned mazaný chce.“ Ale už mazala čerstvým máslem.

„Ještě mi, maminko, prosím vás, skývečku přikrojte, ju?“

Kája uhání k lesovně: „Týno, prosím vás, nezbylo vám trochu polévky od včíra?“

Týna zívá: „Ba, zbylo dost.“

„Prosím vás, dejte mi trochu do hrnečku!“

„Ale dám, vzácná paní beztoho řekla, že dnes ty zbytky rozdáme.“ A Týna nese hrnek polévky a přidává kus pečeně i smaženou čtvrtku kuřete. „Vezmi si tašku! Beztoho to rozdáš klukům, viď?“ Do čistého papíru přidala ještě kousky cukroví a dort. Toho s tou pěnou zapomněl včera okusit a Zdeňa povídala, že je moc dobrý. Strejček v pastoušce jakživ nic takového nejedl, ten si pochutná. Kája uhání s taškou k pastoušce.

Přikládá a dává na plotnu hrnek s hovězí polévkou. Jak je teplá, nese ji na jediném dřevěném talíři, který tu našel, k posteli:

„Strejčku, teď se posílíte! Počkejte, pomohu vám sednout!“ Jeho dětské, ale silné ručky zdvíhají vychudlou hruď neznámého ubožáka, a stařec usedá. První lžíci živné, silné polévky podává mu až k ústům, ale pak už stařec sám lžící nabírá: „To je síla, chlapče zlatý, to je síla! To já se pozdravím.“ Dojídá polévku, okusuje lačně kuřecí kůstky a zase říká: „Pán Bůh mi tě poslal. Zaplať ti to tisíckrát!“ Uléhá a usíná.

Kája honem mu řekne: „Říkejte mi Kájo! V poledne zas přijdu něco vám ohřát.“

Šel k lesovně. Zdeně to povídat nebude. Ona by to vykládala a vlastně to nic není. Doběhl tam odpoledne, a ten děda povídal: „Kdybys takhle, Kájo, zůstával blíž, abys mi sem jednou za noc nakoukl.“

Kája šel domů s myšlenkou: „Podívá se na něj v noci. Už dávno spí v pokojíčku na velké posteli – mohl by oknem –, brzo-li pak tu nebude zpátky?“ Jak zjistil Kája, že tatínek a maminka spí, nastrkal do kapes chléb a buchtičky, které v lesovně nedojedl, do malé bandičky slil mléko, jež od svého nechal, postavil ji na okno, vyhoupl se, přistavil špalík, aby dosáhl na okno, chytl bandičku, pohladil Péťu, který zároveň s ním z branky vrátek vyklouzl, a už byli v lese.

Nebylo tam ani trochu veselo. Měsíc sice svítil naplno, ale do průseku nezasvítí, protože tam jsou příliš husté větve. Péťa šel skoro jen popaměti. Teprve za průsekem trochu se rozsvětlilo, ale Kája si hned řekl, že to pozdě večer ani trochu tak neubíhá, jako když to ve dne vezmou trapem. To jsou v Lážově jako nic a takhle se mu zdá, že jsou pořád na jednom místě. Jen aby ten dědoušek nechtěl si sám dělat oheň! Mohla by mu vypadnout sirka a bylo by zle.

Konečně jsou u chaloupky. Stařec volá: „Tos ty, Kájo? To jsi hodný, moc hodný. Tak se těším na kapku mléka. Zatopíš mi, viď? Venku je jistě teplá noc, ale to víš, starý člověk se nezahřeje leda v největším parnu v poledne na slunci. Však se tam hnedle taky doškrabu, už jsem silnější. Tobě ať Pán Bůh dá všecko dobré!“

Kája roztopil, rozsvítil malou lampičku, nalil mléko do hrnečku a podal starci: „Pijte, je vám přáno.“ A hned vytáhl chléb a buchtičky: „Pochutnejte si! Ještě vám přinesu z potůčku vodu tamhle do toho džberu a džbánek čerstvé vody vám dám k posteli.“

Kája běžel pro vodu. Je pravda, trochu mu bylo teskno, třebaže krok za krokem chodil za ním Péťa. Přisunul nízký, ubohý stolek blíže k loži, na něj postavil lampičku: „Tak až se, strejčku, najíte, zhasněte, a já vám ještě přiložím, ju?“

„Přilož, Kájo, prosím tě! Snad už za dva, za tři dny budu moci vstát. Už mne i ta noha míň bolí.“

„Dobrou noc, strejčku! Zítra zas přijdu!“

„Dobrou noc, Kájo, hodný jsi, hodný!“

Celý týden Kája vždycky s pozdním večerem chodil k dědovi, aby mu posloužil a přinesl jíst. Následky nevyspání se ovšem brzo ukázaly. Kája ráno nebyl k probuzení. U piana klimbal, Zdeňa se na něj zlobila, ani trapem nechtěl běhat. Byl by snad usnul stoje nebo nad talířem. Až řekla maminka: „Kája se mi nelíbí. Co se s tím chlapcem stalo? Snad nám v noci běhá do lesa? Snad líčí, pro Boha na nebi! Člověk si večer lehne, je udřený do úmoru, usne tvrdě, a ty, tatínku, také se po těch lesích nalítáš, také spíš, kdož ví, co se děje?“

„Pozoruji chlapce každý den a myslil jsem si: Snad v noci si zapláče při vzpomínce na Prahu, ale už vidím, že je v tom něco jiného.“

Kája byl bit. Ve středu ho maminka poslala do Lážova pro droždí. Pro Zdeňu už zacházet nemohl, protože maminka poručila: „Vezmi to pěšinou, ale zčerstva!“

Kája jak vyšel z průseku, tak se mu …