Školák Kája Mařík 4

29. Kája zpívá místo pana Kypra

Děti vynahradily zmeškanou půlnoční hned o Božím hodě. Šly na „ranní“ i na „velkou“. Pan řídící hrál při ranní po pozdvihování „Jak jsi krásné“, a Kája hned po prvním verši pošeptal Zdeně, že je to zrovínka jako kdyby hrály dudy a housle a klarinet k tomu. To se mu to zpívalo! Pan řídící vzal je na kůr a Kája si umiňoval, že se taky musí učit na varhany. Pan farář měl výklad a Kája poslouchal. Ale jak se začal modlit, přeběhly mu myšlenky na jinou cestu.

Jednou povídala teta pekařovic, že hloupý Honza přišel prvně do kostela a hned na kůr. Když tam viděl hrát na varhany, utíkal domů a pořád povídal: „Mámo, mámo, seděl tam jeden a rukama i nohama hrál si s těma dřívkama!“

Ten byl opravdu hloupý! Předně klávesy jsou ze slonové kosti, a zadruhé, pedály nejsou žádná dřívka, a zatřetí si s nimi pan řídící nehrál. Panečku, ten musí zrovínka vědět, kam šlápnout, nebo to bručí špatně. Kája jednou jedinkrát, když šlapal měchy a pan řídící mu řekl: „Zamkni potom kůr, pospíchám do školy!“ tak on, Kája, si našlápl, a jak pan řídící odešel, počkal, až ztichly kroky, podíval se dolů do kostela. Jéje, teta Fichtlovic tam ještě byla. To byla doba, než odešla. Strejček kostelníkovic zhášel světla – copak ten už moc neslyší a bude myslit, že to drnčí okno – Kája jen tak maloučko, pomalounku dotkl se nožkou pedálu, ale hned to začalo bručet. Ten utíkal, jéje! Potom už to nikdá nezkoušel. To tak, aby to pokazil!

„A světlo věčné ať jim svítí!“ odpovídali lidé a v Kájovi hrklo. No, tohle vědět maminka, to by dostal! Na darebnosti smejšlet v kostele! Honem řekl „amen“, a už byl hnedle konec.

Na „velkou“ se moc těšil, myslil, že bude ta latinská, co bývala vždycky taková kolébavá, sladká, pan řídící jí říkal „Führerovka“.

Celý listopad a prosinec vždycky v sobotu chodil s panem katechetou, který byl výborným zpěvákem a často na kůru zpíval, do zkoušek, kde mimo jiné přezpívali několikrát první českou mši Marhulovu, ale Kájovi to stačilo. Některé zvláště zpěvné partie hravě si pamatoval a už je i na klavíru dovedl vyťukat s jakýms takýms doprovodem.

Kája měl nesmírně rád hudbu. Jak v Lážově vrzl flašinet, třeba mu chyběla polovina klapek a starý Hloušek musil písničku zpěvem doplňovat, už tam byl Kája. Chodil s ním, jak mu čas stačil. Když tam jednou přišli potulní šumaři, chodil s nimi se Zdeňou celý den. Což v Praze! Do každého průjezdu, kde slyšel hrát, hned běžel a jen se divil, že lidé chodí kolem tak nevšímavě. On by poslouchal pořád. Dal vždycky, co v kapse měl: buď chlebíček, nebo jablka, hrušky, ořechy.

Sezváněli podruhé. Kája se Zdeňou seděli v koutečku na schodu, vedoucímu k měchům. Kostel se plnil i kůr. Pan řídící rozdal noty, usmál se na děti, ministrant zazvonil. Pan řídící vytáhl všecky rejstříky a začal. Kája vyvalil oči, zaposlouchal. Ano, pan řídící hraje předehru k Marhulově mši. Kája vzal Zdeňu za ruku a popošel s ní k zábradlí. Ano, už začínají sopráni: „Vzhůru, vzhůru, pastuškové!“

Kája by se tak rád přidal, ale to už věděl ze zkušenosti, že dospělí zpěváci nemají rádi, když se jim někdo z malých do zpěvu repetí. Jedna slečinka v Praze, když taky začal, hned se po něm ohlédla a vyvalila oči. Vydržel to do obětování. Ale jak začali sopráni a tenoři: „V Betlémě ve chlévě,“ už se neudržel. „Leží tam,“ zpíval už se zpěváky, ale nikdo na něho nevyvalil oči. Naopak! Slečinky z první řady na něho kývaly, aby šel k nim a pan řídící od varhan mu rukou ukázal, jen aby šel vpravo. Kája udělal jen několik krůčků, dál si přece jen netroufal. Ale zpíval stále. Měl podivuhodně hezký hlas a dnes se ani nebál, že doma dostane, protože tatínek s maminkou byli na ranní. Tak došli k „Agnus“. Basové sólo měl zpívat pan Kypr, hodinář. Právě při „Benediktus“ pošeptal panu řídícímu, že jen odskočí, když mají teď zpívat jen sopráni, podívat se, spustil-li chlapec věžní hodiny, že je tu hned. To on byl takový. Někdy seděli v létě v zahradě „U labutě“ v nejlepším povídání. Vtom si pan Kypr vzpomněl, že se musí podívat, jestli jdou dobře hodiny na věži. Zmizel a přišel třeba za hodinu.

Pan řídící natahoval krk, ba dokonce stál na pedálech, už asi desetkrát odkukal „kuku“ na varhanách, pan Kypr nikde. Kájovy oči hořely. Tohleto sólo se mu líbí nejlepší z celé mše. Pan řídící zachytl jeho pohled, kývl na něj, zašeptal mu: „Umíš to dobře?“

Kája řekl: „Zpaměti, prosím.“

A tak kukačka ve varhanách dvěma tóny ještě jednou zakukala a Kája začal vysokým, čistým sopránem: „S pastýři pospíchejme!“

Všecky hlavy z lavic i uliček kostela dole jedním rázem podívaly se vzhůru. Přece chodili poslouchat ke škole, když tuhle novou mši pan řídící cvičil, a tohle, za tou kukačkou začínal vždycky pan Kypr hlubokým basem. A teď to jásá z kůru, stříbrným zvonečkem zvoní, ale jak by Lážovští nepoznali Kájův hlásek! Srovnali hlavy, dorozuměli se jediným pohledem, že jako už vědí, že asi pan Kypr se rozběhl k hodinám a Kája zpívá místo něj. Ale jen co je pravda, jak by v souhlasu kývaly staré i mladé hlavy, zpívá to lepší než Kypr. Tomu nebylo rozumět, ale Kája zřetelně vyslovuje. Otáčely se i děti u mřížek. Ba zdá se, že i bělovlasá hlava starého pana faráře sebou trhla, když místo Kyprova „bierbasu“ ozval se Kája.

Zazpíval to ovšem bezvadně. Tváře se mu zardívaly radostí a štěstím, že zpívá v lážovském kostele sám, zcela sám, jen pan řídící slabě ho doprovází. Byl by chtěl, aby to sólo mělo ne dva, ale aspoň deset veršů. Toho by si byli přáli i lidé dole, protože jak byl konec sóla, přestali kývat hlavami a zas už dávali pozor na oltář. Zpěváci, jak dozpívali Agnus, přitáhli si Káju blíž a všichni se na něho usmívali. Každý ho chtěl pohladit po hlavě a pan řídící zase na něho kýval a pošeptal mu: „Počkej po ,velké‘ na hřbitově!“

To Kája nerad slyšel. Bylo mu vždycky tak divně, když ho někdo chválil, a pan řídící asi chce mu říci, že zpěvu nepokazil. Moc se on potom červená, ví to, protože je mu vždycky tak horko na tvářích. Vždyť on nechtěl se vypínat, nafukovat, on měl jen velikou rado…