Školák Kája Mařík 4

7. Děti návštěvou u cikánů

Druhačka a třeťák – Zdeňa a Kája – úprkem uháněli ze školy. I pozdravit zapomněli: „Vzácná paní, bude tu za měsíc biřmování!“

„Maminko, já půjdu za družičku!“

Paní lesní se podivila: „Koukejme se! A to bude slávy! Týno,“ zavolala do chodby, „ty taky půjdeš, ještě jsi nebyla.“

„Ju,“ smál se Kája do hrstičky, „Týna ani nemůže jít, vzácná paní, ta už je moc stará.“

„Já ti dám, stará,“ zlobila se Týna, „není mi ještě dvacet dva, a k biřmování mohou i staří lidé. Radši se starej, abys uměl náboženství a poprosil někoho, aby ti šel za kmotra!“

„Ju, za kmotra,“ rozesmál se Kája. „Kmotr nosí malé děti v peřince a já už bych se tam ani nevešel.“

„Tak tě zabalí maminka do svrchnice,“ odsekla mu Týna, která přece jen byla dopálená, že řekl Kája, že je stará.

Kája nevěděl, na čem je, ale hned si věděl rady: „Však pan farář nám to poví. To byste musila do svrchnice taky vy, Týno.“

„Ovšem, ovšem,“ dodávala paní lesní, „kmotra musíš mít a Týna kmotru.“

„Pojď, Zdeňo,“ obrátil se Kája na Zdeňu, „půjdeme k nám,“ a děti vyběhly. „Leda kmotra! Vidíš, to už mne nic netěší. To by tam zas bylo lidu! Maminko, za měsíc bude v Lážově biřmování – za měsíc!“ volal už na dvorku.

„A jéje, chlapče, dobře že až za měsíc. To bude velký den! To budeš musit mít i šatky nové. Považ, jen jednou za celý život tu svátost možno přijmout!“

„Bude to, maminko, s kmotrem, nebo bez?“ honem se ptal Kája.

„S kmotrem, hochu, s kmotrem. Poprosíš třeba rochotského pana Škrábka, hajného, jméno ovšem, patří se to, budeš mít po něm. On má sice velmi nezvyklé jméno, ale mrzelo by ho, kdybys chtěl jiné. Hadrián se jmenuje. Hadrián Škrábek, a ty budeš Karel Hadrián Mařík. To bude slavnost, to se sejde celé okolí. No, copak koukáš, Kájo, jako mračno nad Babou?“

„Víte, maminko, třebas já bych se zeptal pana faráře, třebas by to šlo bez kmotra. Strejček Škrábkovic už je taky špatnej na nohy, než by sem došel a…“

„I mlč! Ten ještě běhá jako čečetka. Mně se zdá, že se ti nelíbí to jméno. Pamatuj si, že každé jméno je hezké, jen když se hezky vysloví. Mimo to jsou to jména světců.“

„Ju, maminko, hezky vysloví! Tak vyslovte hezky Hadrián! To byste leda mohla říci Hadroušek nebo Hadříček. Já vím, maminko, že to jistě byl svatý, ale ani jeden kluk v celé škole se tak nejmenuje ani v Lážově, ani v Kytíně, ani v Čisovicích a vůbec nikdež.“

„Od kdypak u nás školáček nadělá tolik marných řečí, co?“ A maminka se dívala po skříni. Teď to byla Zdeňa, která řekla: „Pojď k nám!“ Maminka hajná se trochu zamyslila, že opravdu Hadrián nejde jinak vyslovit, a šla po své práci. Počítala v duchu, kolik bude stát na šatky pro Káju, kolik od ušití, a nakonec si řekla: „Však to nějak pořídíme. Hlavní je, že dítě bude smět svátost biřmování přijmout.“

„My se dnes nenajíme,“ přeřekla Zdeňa cestou. „U nás nic, u vás nic, musíme se hlásit. A heleď, Kájo, ten Hadrián se mi taky nelíbí. To ti budu muset tak říkat? To budeš jako překřtěnej. Jéje, abych tak volala: „Heleď, Hadriáne, pojď válet sudy!“ a Zdeňa se rozesmála.

„Jen se moc nesměj! Jestli řekne naše maminka, že budu Hadrián, tak budu. A jestli ty mi někdy tak řekneš, tak tě skutálím do potoka.“

Zdeňa popoběhla napřed: „Maminko, my bysme moc jedli a dnes nám nikde nic nedávají. A Kája se bude jmenovat Hadrián. Jéje, maminko, to je jako pavián, víte, jak nám tatínek tuhle …“

„Ani muk, Zdeňo! Každé jméno je hezké, jen je hezky vyslovit.“

„Ju, vzácná paní, ono se to řekne! Naše maminka to povídala zrovínka tak, ale jen to zkuste, vzácná paní!“

„A svačinu už máte docela vychladlou,“ nějak honem povídala paní lesní. „Týno, přines ještě kousek másla ze sklepa!“

Chvíli bylo ticho. Ale jen tu chvíli, co děti jedly. Potom začala Zdeňa: „Tak jsem nejdřív plakala, že ještě k biřmování nesmím, a teď jsem ráda. Třeba by řekla maminka, půjde ti za kmotra taky strejček Škrábkovic a já bych byla Hadriánka.“

Paní lesní měla asi moc práce u plotny, protože se obrátila teprve za chvíli a řekla dost přísně: „To jsou takové hloupé křápačky! Ty bys měla kmotru, a ne kmotra. Ostatně takovéhle řeči jsou docela nemístné, Zdeňo, rozumíš?“ a šla do pokoje.

„Týno, kdopak vám půjde za kmotru?“ vyzvídal Kája.

„A nejspíš řeknu sestřenici z Borotic, ale abych si dala po ní jméno – to je přece hrůza, co má za jméno! U nás v celém rodě vždycky dostal každý to jméno, které si přinesl. No, ona se narodila zrovna 2. prosince, když je svaté Bibiány. Teta chtěla prosadit Františku, protože třetího je svaté Františky, ale strejc trval na svém, a tak je to Bibiána.“

„A vy, Týno, budete teď taky Bibiána,“ doložil Kája. „A to je náhoda! To je zrovna tak hezké jako Hadrián. Tak to bude teď hajnejch Hadrián a pánovic Bibiána! Týno, jen to řekněte hodně nahlas, je toho plná pusa.“

Ale Týna se po něm rozehnala utěrkou: „Já ti dám dělat si posměch!“

Kája dopověděl mezi dveřmi: „Posměch ne, Týno, to by mi naše maminka dala! To já jen tak, ale to se bude vzácné paní špatně říkat: ,Bibiáno, doběhni pro maso do sklepa,‘ když je naučená na Týnu.“

Týna se za ním rozběhla: „Lepší to bude, než když řekne vzácná paní: ‚Kdepak je dnes Zdeňa s Hadriánem‘?“

Děti se zastavily u průseku. „Heleď, Zdeňo, nic hezky se to neukazuje. Vaše maminka řekla: ,To bude slávy!‘ A naše maminka řekla: ,To bude velká slavnost.‘ A vaše maminka řekla, že mluvíš křápačky a šla z kuchyně, a Týna nás prohnala s utěrkou. To z toho moc nekouká. Pojď to vzít trapem k ,velké louži‘!“

Když šly druhého dne děti ze školy, to už pověděl Kája Zdeně: „Dneska začal pan farář o svátosti biřmování. Tys jenom holka, ty bys tomu nerozuměla, ale pane, smát se nebudem ani trochu. Přijede sám pan arcibiskup a kněží z celého okolí a ještě i z Prahy. Říkal, že pan kanovník, a kdo ví, kdo ještě. Bude zkouška z náboženství v kostele, bude lidu nacvaknuto, to víš. Panečku, jen kdyby těch velkých se něco pan farář zeptal, ale to oni vědí, že ne, tak přijdou poslouchat nás, a bude přivítání a loučení. Heleď, Zdeňo, ani to u nás neříkej, to přivítání dostanu…