Školák Kája Mařík 4

23. Pan Pavel v Praze

V neděli pro Káju nepřišel nikdo. Čekal, čím dál smutněji mu bylo. Nemohl vědět, že na Smíchově dostali návštěvu, že Zdeňa pláče v pokojíčku. Když ani do pěti hodin nikdo nepřijel, vzdychl Kája zhluboka. No, zapomněli na mne, zapomněli. Naše maminka říká: „Sejde z očí, sejde z mysli.“ Zdeňa si už našla kamarádky. Měl tatínek pravdu: Rovný k rovnému! Zdeňa je pánovic, já jen hajných, škoda! Je to jen holka, ale přece jsme spolu rostli. To už asi by nešla vyžínat trávu do paseky. To je pořád: „Kájo, já bych bez tebe v Praze umřela.“ Ju, umřela!

Řehoní se někde s kamarádkou, na Káju si ani nevzpomene. Ať! Tatínek říkal: „Jen se vždycky spolehni sám na sebe, na to, co dovedeš!“ Má pravdu tatínek. Chtěl jsem udělat ze Zdeni kluka, a přece zůstala holkou. Některá jí ukázala bílé škrábky a Zdeňa je shrabuje.

Teta není doma, vůbec nikdo není doma, jen on sám. Kdyby okna mohl otevřít a ten zatuchlý vzduch vyměnit čerstvým! Ale okna jsou vysoko a neotvírají se nikdy. Tam u nich doma voní les jako nevěstina myrta. Maminka to tak říkávala, když poslední jablka a hrušky a všecko ovoce dozrávalo. Václavky asi už šednou, panenská jablíčka jako přilepená k větvím se červenají, maminka říkávala: „Jako náš Kája, když ho chytnu při lži,“ ale to bylo moc málokdy. Obyčejně když si nacpal plné kapsy ovoce, dostal kolik krajíců chleba a tvrdil, že to do večera všechno sní se Zdeňou, a zatím to rozdal chlapcům z Lážova.

V lesovně asi hrozny vína jsou už hodně černavé a trávníček asi žloutne. Vzácná paní pomalu obchází svůj růžový sad a počítá, že snad už hnedle budou ohýbat pružné růžové stromky hlavou k zemi a ukrývat je před zimou, a vzácný pán třeba řekne: „Maminko, je tu přece jen smutno po těch dětech, nemyslíš?“ Staníček – ju, ten asi brečí v peřince, no, to jim teta Dvořákovic udělala pěknou radost na zimu!

Kája se učí. V zatuchlém vzduchu nevětrané jizby už za ten jediný týden blednou růže na jeho tvářích. Na loktech má barevnou šmouhu, která nejde smýt. To ho teta přetáhla vařečkou, když se tolik divil, že mají takový špinavý vál.

Už všecko umí na zítřek. Teď má hlad. V poledne měli maso s omáčkou. Maso bylo jako houžev, a omáčka? Takové maminka nikdy nedělala. Knedlík pro něj nebyl. Kousíček chleba kdyby měl! Jen skývečku, ale toho jejich! A což kapka mléka kdyby byla!

Po schodech do suterénu něco zaškobrtlo. „A, teta se vrací,“ pomyslil si Kája. Ale nebyla to teta, protože ten kdosi zaklepal.

„Volno!“ řekl Kája. Dveře se otevřely a Kája vyskočil a se vztaženýma ručkama rozběhl se proti panu adjunktovi Pavlovi. Ano, on to byl! On nelhal! On přišel! Červenavé rtíky Kájovy zdvihly se k mladým rtům příchozího a Kája se slzami v očích řekl: „Pane Pavle, vy voníte lesem a domovem! Pane Pavle, to jsem rád, že jste přišel. Co dělá maminka? Tatínek? Marjánka, Péťa, teta šafářovic, Týna?“

Pan adjunkt ho přerušil: „Všechno ti povím, Kájo! Ale nejdřív heleď!“ a rozbaloval balíčky: „Od maminky koláče a malý bochníček chleba, od vzácné paní máslové rohlíčky, ty je tak rád křupáš, od tatínka z vaší zahrady malvazinky^[13] a tisíce pozdravů. Tak tady bydlíš?“ Vdýchl těžký vzduch.

Kája sáhl po chlebě. Našel nůž, tři křížky jím na bílé kůrce udělal a ukrojil. „Pane adjunkte, to je dobrota!“ Po krajíci chleba do koláče se zakousl, mizely z papíru, jak by jahody polykal. Pan adjunkt rozhlížel se kolem a jeho modré oči posmutněly. Kája znovu zakrojoval chléb. Nemohl se dojíst. Pan adjunkt z kapsy kabátu vytáhl láhev.

„Mléko!“ zajiskřily se Kájovi oči. „Naše mléko!“ Nalil je do hrnečku a pil skoro hltavě.

„Měl hlad a mívá asi hlad,“ pomyslil si Pavel. Tolik bylo mu líto Káji, že teď se mu oči zaleskly: „Až se najíš, Kájo, půjdeme spolu ven někam do sadů. Budeš mi povídat a já tobě.“

Kája snědl tři krajíce chleba, do poslední kapky mléko vypil, koláči zajedl, rohlíčků okusil: „Zaplať Pán Bůh, pane Pavle, ale to jsem se najedl! Tohle si uklidím, ale kam? Dám tetě ochutnat, ale tuze bych byl rád, aby mi ještě zbylo.“

„Do koše zamkni, Kájo, a klíč si vezmi do kapsičky!“

„To smím?“

„Jakpak ne? Koš je přece tvůj.“

Kája odkrojil silnou skývu měkkého chleba, několik koláčků na talíř srovnal, hrst rohlíčků přidal a na stole nechal. Na druhý talíř malvazinky odsypal, ostatní do koše si schoval.

Vyšli do teplého zářijového podvečera. Nežaloval Kája, ale jeho oči vytrvale se dívaly stranou, když odpovídal na otázky, týkající se jeho bytu. Zato když Pavel začal o škole, poposkočil Kája, z očí mu svítila radost.

„Pan profesor Borovička mi říká ,Kájo‘ a pan ředitel, když ho pozdravím, vždycky se na mne usměje.“

„Uběhla hodina jako nic,“ vzdychl Kája, když se loučil s Pavlem, který ho zpět dovedl.

„Vidíš, byl bych zapomněl,“ a pan adjunkt otvíral peněženku, „vzácná paní ti posílá na přilepšenou. Povídala, že si máš dopoledne kupovat mléko. Prodává je u vás školník?“

„Prodává, ale myslím, aby maminka neřekla, že zbůhdarma vyhazuju. Mám korunu na týden, ale je tu moc velká drahota. Tak zaplať Pán Bůh!“ Trvalo ještě čtvrt hodiny, než Kája vypověděl tisíceré pozdravy a vzkazy všem doma a lesům. „A prosím vás, pane Pavle, od posledního průseku, když se obrátíte k březovému háji a silně zavoláte, je slyšet daleko široko. Zavolejte tam: Kája vás pozdravuje tisíckrát!“

To mu trochu přeskočil hlásek, to se trochu zajíkl, ale pan adjunkt hladil mu hlavičku a ještě řekl: „Všecko vyřídím, Kájo, i Péťovi. Ten se tě nahledá. Včera našel tam tvou starou vyrudlou čepičku, přinesl ji s velikou radostí, a když mu ji Marjánka chtěla vzít, zavrčel na ni. Tak s Bohem, Kájo!“ a sklonil své rty k jeho.

Zrádné slzičky vyskočily z očí Kájových, ale statečně je polkl a řekl už tiše: „S Pánem Bohem!“ Dlouho ještě díval se za Pavlem, který několikrát se obrátil, rukou mu kývl, na rohu se zastavil, klobouček zdvihl a zašel.

Kája šel smutně tichým dnes a tím tesknějším dvorem. Jak sešel po schodech dolů, slyšel smích a výskání. Tiše otevřel a hned cítil palčivou bolest v oku. To Ferda po něm hodil vonným, tvrdým j…