Školák Kája Mařík 3

8. Kája a vyndávací zuby. Návštěva v lesovně

U Lešků vykládala teta Čížkovic, jak je to dobře, že se v Lážově usadil zubní technik. Že tam chodí moc lidí, protože tu mají moc pokažené zuby od té železité vody. „Panímámě Fichtlovic vysadil všechny zuby a moc to nestálo,“ končila teta svou řeč.

„To, teta; vyndávací?“ ptal se Kája se zájmem.

Pan Leška navážil maso, rozdělil do obou tašek, podal každému suchý cervulát^[3] a řekl s úsměvem: „Ten je jak uherský salám.“ A děti šly.

„Zdeňo, já bych se moc rád zeptal toho zubního pána, jestli by mi udělal taky vyndávací. Třeba bysme mu přinesli maliny, mohl by si z nich navařit šťávu. Škoda, že jsem se nezeptal, kde zvostává.“

Míjeli zrovna hokynářský krámek, když Kájovu pozornost zachytla bílá tabule s červeným nápisem: „Heleď, Zdeňo, že to bude tady u tety Červenkovic! Tahle tabule tu dlouho nevisí.“ A už otvíral dveře krámku. Zadrnčel nad nimi zvonek, vyšla hokyně: „A Kája! Neseš mi tvaroh? To jsem ráda! Ten od tvojí maminky jde na dračku.“

„Ba ne, teta, tvaroh bude zejtra, ale prosím vás, zvostává u vás ten zubní pán?“ ptal se Kája.

„Zůstává, Kájo! Má náramné obchody,“ svědčila hokyně.

„Já bych se ho chtěl na něco zeptat,“ vyhrkl Kája.

„Tož jen jdi touhle chodbou vpravo,“ ukázala hokyně rukou, a Kája s taškou šel. Zdeňa ovšem za ním.

Klepal na bíle natřené dveře. Nic neslyšel. Dodal si odvahy, stiskl kliku, vešli do čekárny. Hned také otevřely se dveře naproti a vešel vysoký usměvavý pán v bílém plášti.

Kája se uklonil a spustil: „Pěkně vítám, pane, vzácný pane zubní, a to jsou k nám hosti! Sedněte si u nás, abyste nám nevynesl spaní!“

Pán se usmíval ještě víc a hned poděkoval: „Děkuju pěkně za tak vlídné uvítání, a copak bys rád, hošíčku?“

„Já, prosím, jestli vzácný pán zubní dělá lacino vyndávací zuby, že bysem je měl moc rád a tuhle Zdeňa taky. Zač by to bylo doslova? Snad bysme se smluvili?!“ dívá se velkýma očima do očí pána, který se usmívá stále upřímněji.

„No, hošíčku, to víš, na venku já podle kabátu.“

„A já, prosím, mám jen budničku, to by bylo lacinější,“ chytal se Kája slov pánových.

„Tož já ti prohlídnu zoubky,“ řekl. „Pojď si tamhle sednout!“ ukázal do druhého pokoje.

Tam se Kájovi moc nelíbilo. Všelijakých přístrojů tam bylo a taková divná židle s opěradlem, ale už na ní seděl.

„Otevři ústa!“ řekl pán. „Ty máš, hošíčku, zoubky jedna radost! Jako bys nepil lážovskou vodu. Zcela bezvadné! Počkej, ještě se podívám na tamhletu stoličku!“ Vzal do ruky jakýsi lesklý vrtáček, ale v tu chvíli sjel Kája ze židle, přeběhl čekárnu, chyt’ do jedné ruky tašku, za druhou Zdeňu a už uháněli. Nezastavili se až za Lážovem.

„To jsem se polekal, Zdeňo! Snad mi pan zubní chtěl vrtat stoličku. A teď si musíme pospíšit!“

V lesovně bylo veselo. Když konečně děti vešly do pokoje a pěkně pozdravily, každý dostal sáček všelijakých mlsot, dospělí zase hovořili mezi sebou.

Kája mohl na nich oči nechat. Jak by ne! Tři a všechny v krojích. Krátké sukně, rukávce jako nadýchané.

„To se tu sešlo najednou holek!“ vyhrkl neočekávaně.

Pan lesní hned pochopil a vysvětlil: „Kája neviděl ještě kroje. Máte krátké sukně, tož podle něho jste holky. Mařenko, to jsi ráda, viď? To už ti moc dlouho žádný neřekl při tvé padesátce. To je moje sestra a dvě neteře, Kájo, Zdenina teta.“

Kája vrtěl hlavičkou: „Ba ne, vzácný pane, tety nosí dlouhé sukně a neříká se jim ‚Mařenko‘!“

„Ty se mi líbíš, Kájo,“ řekla stará paní. „Jen se na mne dobře podívej, že už jsem stará, a ne holka. A což to ďouče? Ani nemluví.“

Jéje, to byl Kája rád, že paní lesní zavolala z chodby: „Děti, pojďte sem!“

Jen řekl: „My, prosím, zas přijdeme. To asi vzácná paní nám chce povědět, že jsme se zdrželi v Lážově. My jsme zašli k tomu zubnímu pánovi, jestli by nám udělal vyndávací zuby. Povídal, že je dělá podle budničky, nebo, nebo to ne, povídal…“

Všichni se smáli a paní lesní opakovala důrazně: „Děti, honem!“ Děti vyrazily z pokoje.

„Což vám neřekla Týna, že se máte stavit v pivovaře, aby nám poslali pivo? Tuhle si snězte kousek šunky! Přivezli ji z Prahy, a už palte!“

Zdeňa se sháněla po chlebu, Kája měl žízeň a taky dodal: „Hlad na chleba! Po mase pálí v hubičce. A vzácná paní, to není žádná teta, to je holka, ale ňák moc brzo zestarala. Povídala naše maminka jednou: ,Tatínku, Anna z Borotic najednou zestarala!‘ Tak to asi bude!“ A najednou si vzpomněl, že řekla ta holka Zdeně „ďouče“ a začal se smát. Paní lesní dala každému krajíc chleba s medem, lístek a vystrčila je ze dveří.

„Tak vidíš, Zdeňo! Zase už běžíme do Lážova. Ty si nikdá nemyslíš, co by asi dělala vzácná paní a naše maminka, kdyby nás neměly? Panečku, ty by se nalítaly! Ani jednou by neměly v poledne oběd. V pivovaře jsme ještě nebyli. A co ty jen mlčíš?“…