Školák Kája Mařík 3

Felix Háj

69 

Elektronická kniha: Felix Háj – Školák Kája Mařík 3 (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: haj04 Kategorie:

Popis

E-kniha Felix Háj: Školák Kája Mařík 3

Anotace

O autorovi

Felix Háj

[27.5.1887-25.6.1934] Felix Háj byl literální pseudonym spisovatelky Marie Wagnerové, roz. Černé. Narodila se roku 1887 v Mníšku pod Brdy, pocházela z přísně katolické rodiny řídícího učitele katolické školy. Po maturitě na učitelském ústavu v Českých Budějovicích se vrátila do rodného Mníšku, kde se provdala za místního učitele a působila jako varhanice a učitelka hudby a zpěvu. Po rozpadu manželství žila se...

Felix Háj: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

3

Jazyk

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Školák Kája Mařík 3“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

11. Kníže pán

Paní lesní se probouzí dnes hodně časně. Poznává, že se jí vše jen zdálo, a sestavuje z toho, co má doma, dopolední svačinu, přijde-li kníže pán. Týna ovšem uhání už v šest hodin do Lážova a paní lesní ji povzbuzuje: „Jestli něco zapomeneme, doběhnou potom děti.“ A běžely, sotva Kája do lesovny přišel.

Pan lesní řekl: „Je už to docela jisté, že přijel kníže pán. To on včera jen tak s vámi žertoval. Tož jestli ho potkáte, pěkně pozdravte! Bude-li se vás na něco ptát, odpovídejte: Vaše Jasnosti!“

Sotva děti zašly, začal Kája: „Ju, Vaše Jasnosti budeme říkat panu loupežníkovi! Vaše Jasnost by s námi šla včera přes průsek a Vaše Jasnost by jedla škubánky!“

„Ty jedla paní loupežníková,“ podotkla Zdeňa.

„Ju, paní loupežníkova je uvařila a jedli je oba. Pan loupežník potom musel pro ty ,hochmarské‘ kapky. To se asi pan Svoboda lekl, když tam klepal na okno. Třeba zhasli a ani mu nic nedali. Zdeňo, já bych tak rád věděl, jestli je tam dostali!“

Šli chvíli mlčky.

„Kájo,“ začala Zdeňa, „naše maminka má dnes ty modré šaty, které nosí v neděli odpoledne, a chystala ten ubrus s květy do zlatova. A heleď, co poneseme věcí!“ prohlížela papírek. „Třebas je to přece Vaše Jasnost!“

Jen přešli cestičku k druhému průseku, když vykročil proti nim dlouhán od včerejška. Děti sebou trochu trhly, ale vědomí, že je bílý den, dodávalo jim odvahy. Kája hned volal: „Vzácný pán povídal, Vaše Jasnost že máme říkat, prosím vás, pane loupežník, dejte nám pár řádek, že jste pan loupežník a žádná Vaše Jasnost!“

„To nemohu, Kájo,“ zasmál se pán. „Já vskutku včera žertoval. Jsem majitelem zdejšího panství.“

„A jéje,“ lekl se Kája, „tak to my teď musíme říkat Vaše Jasnosti. Ale moc jste nápodobný panu loupežníkovi, pane — vzácný pane, Vaše Jasnosti, a my pospícháme do Lážova. Vzácná paní chystá květovaný ubrus a Týna povídala: ,To zas bude zbůhdarma nádobí k mytí!‘ Mně by stačil jeden talíř na všechny ty dobroty! Možná, že bude vzácná paní dělat jarskou. Jéje, Vaše pane Jasnost, ta je moc dobrá!“

„Ba ne, prosím, prosím, pane Jasnost,“ drmolila Zdeňa, „jarská se dopoledne nejí. Naše maminka dělala ráno kornoutky s krémem a řekla, holoubátka že jsou jako buchtičky, a kdyby vzácný pán Janost zůstal k obědu, tak honem utíkáme do Lážova. Pojď, Kájo!“

„Tak s pánem Bohem, pane knížecí Jasnost, musíme to vzít teď trapem!“

„S Bohem, děti,“ usmíval se kníže. „Některý den přijďte do zámku! Paní kněžna vás ráda uvidí.“ Zadíval se za dětmi a vzdychl: „Šťastní rodiče takových čiperných dětí! Nám toho štěstí nebylo přáno. Leo,“ mávl rukou do prázdna a v očích se mu zalesklo. Snad slza? Ano. Neboť i knížata mají své bolesti a mnohdy větší, než by se kdo nadál.

A velikou bolesti knížecích manželů byl ubohý, chorý synek Leo. Jeho veliká znetvořená hlavička klátila se na tenkém krčku, jeho nožky přesto, že mu bylo 13 let, byly slaboučké jako hůlčičky. Nemohly ho udržet. Jen tak ležel celé dny anebo ho posadili do kočárku a sluha s ním jezdil parkem.

Děti se zastavily před Fichtlovic.

„Heleď, Zdeňo, já bych nechtěl být Jasnostovic. Pan Jasnost povídal prve ,paní kněžna‘ a neřek’ ,naše maminka‘, jako náš tatínek nebo vzácný pán. Třebas bysem taky musel říkat ,paní kněžno‘ a to nic není.“

To zase už pospíchaly děti k Štulcovům. A hned po pozdravu povídá Kája: „Třebas ani někdy nepřijdeme, pane Štulc. Půjdeme některý den do zámku, povídal Vaše Jasnost.“

„A jéje,“ litoval pan Štulc, „to je škoda! To se mi bude moc stýskat. Tož do zámku! Safra, safra, a to já bych taky hned šel. Paní kněžna je moc milá dáma, nic se nevyvyšuje a dobrodiní dělá na všecky strany. Přijeli, slyšel jsem, nečekaně včera. To oni také do lesovny i hajnovny zajdou. A badián chce vzácná paní? Vida, zrovna mi došel. Škoda! Takže se pěkně poroučím a zas brzo přijďte! Badián bude mít možná pan Svoboda. Zajděte tam!“

„To jsem rád,“ řekl Kája, „aspoň se přeptám na ty ,hochmarské‘ kapky. Já přece jen myslím, že to není pan Vaše Jasnost. — Pane Svoboda,“ začal po pozdravu, „povídal pan Štulc, že asi máte ,pavián‘. A což včera? Byl tu pan loupežník pro ty ,hochmarské‘ kapky? Najedla se paní loupežníkova moc škubánků, bříško jí asi bolelo.“

Pan Svoboda sice pochopil, že myslí Kája koření „badián“, ale těm „hochmarským“ se moc smál a povídal: „Žádný tu nebyl večer, Kájo, to se ti asi něco zdálo.“

„Tak nevíme zase nic,“ huboval Kája. „A abysme pospíchali domů!“

V lesovně už vskutku seděl kníž…