Školák Kája Mařík 3

27. V lesovně se maluje

„Znáte, děti, pana Ratolístku?“ ptal se pan lesní v sobotu.

Kája si hned vzpomněl: „Ju, vzácný pane, ale říkají mu v Lážově ,pane Flóra‘. Pořád kouří z takové malé faječky, a povídal mi, že je to ,lurka‘.“

„Tož se s ním znáš osobně? No, to je dobře,“ smál se pan lesní. „Ale on řekl ,lulka‘, ne ,lurka‘. Dojdete dnes k němu, že ho prosím, aby k nám přišel po neděli malovat.“

„A kde, prosím, zvostává?“ ptal se Kája.

„To bude těžká věc zjistit, hochu! Má svoje rekvizity ve dvoře u Čánských. Jednou ho najdeš v poledne v ‚prostřední hospodě‘, jednou v ,trucovně‘, jindy v Nové Vsi nebo na Skalce, někdy je ke stravě. Počkej, půjdete do ,trucovny‘ a tam to vyřídíte, nebo se poptáte v Lážově, kde maluje.“

A děti šly. Pana Floru našly brzo. Šel zrovna přes náměstí a nesl vysoké štafle. Pokuřoval z lulky a usmíval se.

„Pěkně vítám, pane Flora,“ řekl Kája. „Že máte po neděli přijít pánovům malovat, nechá se vzácný pán prosit.“

Pan Flora postavil štafle a poděkoval: „Děkuju za přivítání a též nápodobně. Tak po neděli — hm, hm, no, mám jít na tu Řidku, ale to já přijdu, to já jistě přijdu. V pondělí ráno tam jsem. Ať vynesou, co je potřeba, hned začnu. A vyřiď, Kájo, že mám nové vzorky, tuze krásné! To asi vzácný pán taky bude chtít dát malovat kancelář. Tu bysme udělali ,cákanou‘ do zelena. Tak s Bohem, na shledanou!“ Vzal štafle a šel dál.

Kája sdělil v lesovně, že pan Flora jistě přijde a že kancelář udělá „kácaně“ do zelena. Protože se všichni smáli, podotkl: „Však to poví sám, že kácaně.“

Týna si hned vyhrnula rukávy, že se dá do toho vynášení. „Zítra je neděle, nesměla bych beztoho nic dělat, a v pondělí ráno to nestihnu,“ odůvodňovala svůj spěch.

Pan lesní se ohradil: „Ty dva pokoje si vykliďte, ale v kanceláři mi ničím ani nehněte! Co bude třeba, vynesu si sám!“

Přípravy k malování se dětem velmi líbily. Jakpak ne, když velké kusy nábytku se odnášely buď na chodbu, nebo pod kůlnu. Všude bylo plno krámů a nikdo nemohl ničeho najít. Týna, kudy chodila, tudy hledala a naříkala: „Propánakrále, kam jen jsem dala to sítko a lžíce? Tuhle jsem si rozdřípla zástěru a jehlu ne a ne najít.“

Pan lesní se rozesmál mezi dveřmi: „V tomhle jarmarku hledáte jehlu? Já tam nenajdu ani věšák, neřku-li jehlu. Rád uvidím, co budeme dnes jíst. No, maminko, vy jste to tuze krásně spravily. Jakpak se dostanete do spíže, co? To bude Týna přeskakovat ten stůl plný nádobí? To rád uvidím. A koukejme se! Co jsem se nahledal tuhle toho starého klobouku! Leží tu na prvním místě. Bude dobrý Mindě na koťata. Jen abys jej, maminko, nezaložila. Můžeš jej přikrýt tuhle tím skleněným zvonem, aby neovětral. A teď něco k večeři!“

„My jsme, tatínku, dočista na večeři zapomněly. Do spíže se teď taky nedostaneme.“

„Tož můžeme do lesa na kořínky,“ dodal pan lesní. „Ani nemám chuť na ně. Jen honem něco připravte, než si zakramaříte plotnu. Já si zatím najdu židli a sednu si na zahradu, abyste ještě taky mne neuklidily třeba pod necky.“

„Židli, židli, vzácný pane,“ vzpomínala si Týna, „my jsme je vynesly všecky. Mně se zdá, že taky pod kůlnu. Potom jsme před ně postavily se šafářkou tři skříně. Já honem přinesu z velkého pokoje,“ utíkala Týna pro židli.

„Tu lavici ze zahrady jste ještě neuklidily, maminko?“ ptal se pan lesní. „Ovšem, ona je upevněná v zemi, jinak by už taky byla pod kůlnou. A kde jsou děti? Ty budou asi na těch židlích za skříněmi, ne? Musím se po nich podívat.“

Paní lesní si sedla na bedničku s pískem. Co jen dá k večeři, když ve spěchu všecko nádobí složily do velké bedny pod kůlnu a na té bedně jsou postaveny ještě jiné? Hlava paní lesní byla plna neutěšených myšlenek, když přiběhla Týna. „Vzácná paní, klíč od velkého pokoje je pryč. Visel na hřebíčku, hřebíček prázdný, propánakrále…“

Paní lesní pohnula rameny: „To je u nás vždycky tak! Na nic se nepamatuje!“

Přiběhly děti. „Vzácná paní, v průseku u kořene borovice je hromada vajec!“ volal Kája.

„Zaplať Pán Bůh, bude večeře!“ zvolala paní lesní. „Ale na čem je uděláme?“ dodala sklesle.

„A vzácný pán vzkazuje, že si zajde do Lážova na večeři,“ dodával Kája. Paní lesní si oddychla.

Klíč od velkého pokoje našly, k večeři si vzaly čerstvě nadojené mléko a Týna donesla z hajnovny bochník chleba.

V pondělí po rá…