Školák Kája Mařík 3

39. Srneček na svobodě

U lesních bylo ticho. Paní lesní si libovala, jak ty děti se zabavily srnečkem. „Ani je slyšet není, to bude teď dobrota! Budou pořád na zavolání. Jindy musila Týna houkat na všecky strany z průseku, teď je pokoj. Měl to tatínek nápad, srnečka přinést! Týna mu upravila na noc ten malý, čistý chlíveček, a vida, zrovna bude třeba, aby děti doběhly k Štulcovům. Nemáme doma ani zrnka rýže, a chci jim dělat k večeři rýžovou kaši. Týno!“ volá do kuchyně. „Zavolej děti z druhé zahrady! A zavři, ať srneček neuteče!“

„Hned, vzácná paní, to jsem ráda, že jsou teď pořád skoro jako doma. To bylo dřív vždycky houkání!“ Za chvíli se vrací. „Děti tam už nejsou, vzácná paní. Srneček je tam sám,“ řekla s důrazem. „Tak měl vzácný pán přece pravdu, když povídal, že je brzo omrzí!“

Paní lesní se zasmála: „Co nás to taky napadlo, že by děti dlouho vydržely v uzavřené zahradě? No, musíš jít houkat do průseku!“

A Týna šla. Dnes se nemohla dohoukat. Vrátila se.

„To jsou v Lážově, vzácná paní, to už by se byli ozvali.“

„Snad za chvíli přijdou. Potřebujeme rýži a také niti a klubko motouzu.“

Za chvíli opravdu děti poskokem se vrátily: „Vzácná paní, doběhli jsme říct do Lážova, že máme srnečka.“

„No, moc se o něho nestaráte,“ smála se paní lesní.

Kája zamlouval: „Povídal taky Vojta Brabencovic, že kde, Zdeňo? Někde jako v ,márinci‘ je pan Cyrinkáli. Tak Zdeňa že se půjde podívat.“

„Propánakrále,“ vzpomněla si paní lesní, že tu povídal něco listonoš o krejčím Míťovi, že se otrávil a dali ho do márnice, „propánakrále, snad jste tam neběželi?“

„Kdepak, vzácná paní! Povídal jsem Zdeně, že třeba pan Cyrinkáli na děti vyletí. A hlad máme náramný!“

Paní lesní si oddychla. Když už se stal ten případ, že se někdo zastřelil nebo někoho vlak přejel nebo jako teď ten Míťa se otrávil, nikdy o tom dětem nepovídali. Pan lesní říkával: „Na to na všecko, co život hrůzného přináší, mají děti času dost. Nekazme jim čistou radost ze života!“

Uznala, být to jiný kluk než Kája, byl by uháněl za Vojtou a Tondou. Proto pohladila Káju po hlavě: „Copak tys chlapec!“

„Prosím, vzácná paní, chlapec jsem, ale hlad máme, viď, Zdeňo?“

„Nejspíš nemáme doma nic k jídlu,“ ozvala se Zdeňa. „To je zrovínka jako v té pohádce ,o hladových rodičích‘. To jste vy, maminko! Máte hladové děti, a ani si jich —“ chtěla říci „nevšímáte“, ale nedořekla, protože už ji maminka třepla přes ruku a řekla: „Víš, že se mi prostořekost protiví. Jděte do kuchyně, však vám Týna něco najde! A potom poběžíte do Lážova pro rýži a pro…“

„… pepř a zázvor, rozinky a droždí — my už víme, vzácná paní,“ dokládal Kája. A taky dostal třepnutí přes ruku. Týna nebyla zrovna v dobré náladě. Myslila, že o srnečka se nebude starat, a zatím mu třikrát nesla vodu k pití a třikrát jí vodu porazil. Tonča od Příbků šla tudy ráno na houby a povídala jí, že si přece jen koupila od Špryslů na ty kvítkované šaty, že se to teď moc nosí. Týna je také chtěla a vzácná paní povídala: „S Pánem Bohem, Týno, jen si na ně kup! Ale takhle si neušetříš ani krejcaru. Máš nedělní troje jako z cukru, já dvoje, no, jak myslíš!“

Týna konečně uznávala, že to s ní vzácná paní dobře myslí, ale přece jen měla zlost, že Tonča bude mít zas nové. Proto hned, jak děti vpadly do kuchyně se vzkazem, aby jim dala něco jíst, zahučela: „To člověk od vás slyší celý den. Jen jíst a jíst!“ a mazala jim krajíce máslem.

„Jéje, Týno, vy se mračíte! Vo co, že byste chtěla, aby chodil s vámi srneček do Lážova?“

Týnu přešla zlost. Zasmála se: „To víš, o to nejvíc stojím! Ale s vámi taky chodit nebude. To si takhle na vás moc nezvykne. Doneste mu pít a poběžíte do Lážova!“

Následující dny to bylo ještě horší. Děti sice k srnečkovi na chvíli zaběhly, potěšily se jím, ale aby v zahradě zůstaly, ani pomyšlení. Jen dobře dvířka zavřely, aby neutekl.

Srneček už byl docela krotký. Chytal Týnu za zástěru a paní lesní jednou, když se k němu shýbla, docela za vlasy zakrákal. Jak pan lesní zavolal: „Mamlásku,“ utíkal k němu jako psík. Pan lesní řekl po týdnu: „Nevím, co dělat. Mamláskovi se dobře daří, ale děti dávno omrzel. Teď už by mohl zase pobíhat v lesích. A tak se mi zdá, že když ho včera nesla Týna večer do chlívečka, že se tak smutně díval. Chlíveček sebečistčí není les, což je to všechno platno!“

A zrovna druhý den, když hlásila Týna dětem, že docela zapomněly na hrušky „muškatelky“ v druhé zahradě, projevily děti nový zájem o Mamláska.

„Dnes budeme celý den v zahradě u Mamláska a muškatelek,“ vyslovil se Kája.

Týna sice řekla: „Zlaté oči, které vás tam za hodinu uhlídají,“ ale přece jim dala dva koše a přidala výstrahu: „Do košíku dávejte jen trhané! Ne, abyste tam házeli spadané, sklepané! To byste dostali! Mamláskovi vezmete pití a do těch košíků vám dám pro něho jetýlek!“

Děti chvíli povídají Mamláskovi, který si pochutnává na čerstvém jetýlku, potom jdou k muškatelce. Týna měla pravdu. Pod stromem leželo takových krásných hrušek!

„Zdeňo, to je vůně!“ zakousl se Kája do sladkého plodu muškatelky.

Chvíli bylo ticho. Totiž tak docela ticho ne. Bylo slyšet křupání dvojích dětských zoubků. Pod stromem už skoro nic nebylo, jen sem tam některá hruška s vosou nebo už zahnívající.

„Mně se zdá, že už máme plné ledviny, Zdeňo!“ rozhovořil se Kája. „Já už bych nesněd’ ani jednu.“

Zdeňa dokusovala poslední. „Já taky ne! Já už nikdá nebudu jíst hrušky! Už jsem to spolkla, ale …