Školák Kája Mařík 3

33. Křampula při jídle

Křampula se klaněl před paní lesní a pusa mu jela jen což. Dlouhou svoji řeč dokončil slovy: „Tak poníženě prosím o kousek toho jídla a přístřeší. Já pomůžu v práci, já moc rád dělám, abych si ten žvaneček zasloužil. Tak asi dva až tři dny bych obtěžoval.“

Paní lesní se chtěla zlobit, ale musila se smát: „Že byste moc rád pracoval, Křampulo, slyším dneska prvně. A těch žvanečků musí byt plná mísa pro vás, to já vím. No, dnes máme k večeři kousek svíčkové od včíra, snad se najíte. A zítra se podívejte po tom dříví v kolně! Kousek byste mohl nařezat!“

Jak slyšel facír o svíčkové, hned se olizoval. To už věděl, že budou k ní knedlíky, protože pan lesní jednou povídal, svíčková s bramborem že je dočista zkažená.

„A to já nadělám ‚forotu‘, vzácná paní! Jsou bez starosti!“

„Já vím,“ smála se paní lesní, „jako posledně. Jeden den jste brousil pilu, druhý den jste ji zkoušel, třetí den jste dostal píchání do zad a čtvrtého dne zrána jste zmizel. A mně se všechno zdá, že s vámi zmizela láhev jeřabinky. Nevíte nic o tom?“

Křampula se lekl: „A ba, vzácná paní, už je to tak. Stála na okně v chodbě. Jářku, leckdo sem vejde, třebas děti by ji mohly vzít, a ty by si daly! Byla ostrá jako líh. No, vypil jsem ji doma v posteli a spal jsem po ní druhého dne do večera!“

„To si myslím,“ řekla paní lesní. „My z ní nakápli na cukr, když někoho ofouk’ zlý vítr, a měli jsme dost. Vy jednou shoříte, člověče!“

„I toto, vzácná paní. A to jsem rád, že už jsem tady. Tak já půjdu tamhle k pumpě smýt ten prach ze sebe a hned přijdu.“

Paní lesní pospíšila do kuchyně: „Už je tady, Týno, bude dost knedlíků?“

Večer na lavici na dvoře sedí blažený Křampula. Na stole před ním vrchovatý talíř knedlíků, dva kusy svíčkové, na talíři zvlášť okurkový salát. Děti se dívají. Křampula rozkrajuje knedlíky, míchá je s omáčkou a masem, sáhne po salátu a překlopí jej na ostatní krmi.

„Jéje, strejčku, salát se jí zvlášť!“ vykřikl Kája.

„I nejí, synáčku! Však to přijde všechno do jednoho žaludku,“ a začal jíst.

Děti pospíchaly do kuchyně.

„Ten se láduje, maminko!“ hlásila Zdeňa.

„Přej a bude ti přáno,“ řekla paní lesní a nesla dětem knedlíky s vajíčkem. „A Týno, dones mu pivo! Ať se má dobře! A připrav mu v malém pokojíku postel! Bude prý zítra řezat dříví!“

„Moh’ by, vzácná paní, taky to vyklidit z toho komína. Povídal posledně kominík, ať už je to pryč, že by se mohlo něco stát. To, jak nám opravoval pokrývač střechu, jsou tam v sazích kusy tašek a cihel — kolik ‚kýblů‘. Ani nemám na to kdy.“

„No, konečně moh’ by,“ řekla paní lesní. „Práce jako práce, řekni mu ráno!“

Tož hned po ránu klepala Týna důrazně na Křampulu. Volala: „Už je den, vstávejte! Máme pro vás práci!“

„Noc má svoje práva,“ odpovídal Křampula, „a na práci času dost. Však já vstanu.“

„Já vím, k obědu,“ broukla Týna a šla rozmrzele do kuchyně. Ale aby to věděl, ona na to přišla, aby vyklidil komín. To za tu „hubatou“. A že ho bude vyklízet, o to se postará. Přisazuje naň v kuchyni: „Vzácná paní, deset hodin a facír ještě spí. Může si to dovolit vzácný pán? Půl jedenácté, a on pořád nejde! Ale ten komín vyklidit musí!“

„To víš, že musí,“ řekla paní lesní.

„Kdyby byl aspoň včas vstal a šel na to dříví, nic bych neřekla, ale takhle!“

„Máš pravdu. Komín vyklidit musí!“

„Za pět minut tři čtvrti na dvanáct, vzácná paní! A to on vstane k obědu a snad bude čekat pivo. Ani vodu nezaslouží!“

„Máš zase pravdu, Týno, a taky pivo nedostane,“ už se opravdu zlobila paní lesní.

A bylo zrovna poledne, když Křampula se vynořil z malého pokojíku. Vyšňořil se…