Školák Kája Mařík 3

31. Kájova sláva

Netušil bezstarostný Kája, co naň ve škole čeká. Už včera domluvil se pan starosta s panem řídícím, že dopoledne druhého dne půjdou děti ze všech tříd do té největší — čtvrté — a v krátkém proslovu že bude Kája veřejně pochválen a dán za vzor ostatním dětem. Že přijdou i od Ambrožů i babička s Pepíčkem. Paní řídící hned podotkla, že dá na stůl ubrus i kytici a že bude dobře to prokřiknout, aby přišli také dospělí na tu chvíli do školy.

Kájovi je moc hezky na světě. Zrovna vyběhly děti na vršek a Lážov leží před nimi. Zřetelně lze dohlédnout na kostelní věž.

„A to jsme se dnes zpozdili,“ řekl Kája. „Už je sedm pryč, do kostela to musíme vzít trapem!“

A jak z kostela vyšli, hned bylo Kájovi divné, že kolem školy kmitl se pan řídící s panem učitelem a oba měli sváteční šaty.

„Heleď, Zdeňo, nejspíš zas umřel pan ‚koleda‘ a budeme mít třeba prázdno.“

První, kdo ho chytl ve školní chodbě, byla paní řídící. „Kájo, to budeš mít radost! I pan starosta přijde. Jen teď běžte, už je čas! V deset hodin to začne!“

Kája se zastavil na schodě. Zavolal na Zdeňu, která šla kolem vlevo: „Zdeňo, neměl jsem psát včera úkol?“

Ale Zdeňa už otvírala dveře u třídy.

Kája rozvažuje: „Budu mít radost, přijde pan starosta a v deset hodin to začne! Od desíti mají psaní. Propánakrále, měl psát do sešitu velká písmena, on zapomněl! No, pěkně to začne! A to nejspíš pan učitel si pozval na pomoc pana starostu, že on, Kája, nenapsal úkol.“ Vklouzl do třídy jako myška. Sedí na kraji poslední lavice, je ze všech největší. Vidí zrovna na náměstí, ale nedívá se tam, to by dostal!

V devět hodin mu říká Vincek: „Kájo, ty budeš mít dnes slávy!“

A Kája si myslí: „Ju, slávu! Že nemám úkol!“

Pan učitel dnes zvlášť vlídně se naň usmívá. Když jde od tabule, kde počítal, pohladí ho po hlavě a říká: „Tys chlapík, Kájo!“

A Kája chce říct: „Ju, chlapík! Ani nemám úkol.“ Ale místo toho zadíval se na nedělní oblek pana učitele a řekl tiše: „Jéje, pane učiteli, prosím vás, neumřel pan ‚koleda‘, že bysme měli prázdno?“

A pan učitel jen maloučko se zadíval stranou a odřekl důrazně: „Ne, nikdo neumřel, Kájo, ale tys hrdina. Však to za chvíli uslyšíš!“

Kája sedí v lavici jako úkropek. „Šturmování mám odbyté,“ říká si v duchu, „‚vyvádění‘ měl na starosti starý Vinkler, ale něco se děje.“ Jen tak na pár vteřin mrkl okem na náměstí. „A jéje, tamhle jde pantáta Ambrožovic, panímáma, babička i Pepíček. V tom něco je. Třeba včera táhl Pepíčka moc rychle a ublížil mu. Tamhle jdou Fichtlovic, a jéje, taky teta pekařovic.“

„Teď máte, děti, přestávku deset minut, pak půjdeme všichni do čtvrté třídy. Kája Mařík půjde se mnou!“

V Kájovi hrklo. „Panečku, rovnou s panem učitelem, a to nic není.“ Děti se rozbíhaly chodbou, Kája se z místa nehne. Myslí si: „Nejlepší by bylo utéct!“

Ale zrovna v té chvíli přichází pan učitel, sklání se k němu a říká: „Tvůj odvážný čin zaslouží veřejného pochválení. A toho se ti dnes dostane. Jak domluví pan starosta, řekneš: Velectěný pane starosto, děkuji vám za vaše slova! Jak to řekneš?“

„A prosím, pane učiteli, já asi nebudu říkat nic. Já asi uteču. Já bysem si to ani nepamatoval. Já jsem jiného neudělal, jen co by udělal každý kluk, a úkol ani nemám.“

„A co by tě napadlo, utíkat! Ty tu hezky zůstaneš! Všechny děti půjdou do čtvrté třídy. Víme už, že tys to byl, který jsi vyvedl babičku i Pepíčka. Jen hezky počkej!“

„Prosím, pane učitel, naše maminka povídala, že je vyved’ Vinkler.“ Ale pan učitel už byl pryč. „Tááák!“ vzdychl Kája a bezděky sepjal ručky. „Taky přijde babička Ambrožovic, Pepíček a pan starosta, a on, Kája, má říkat — co to má říkat panu starostovi?“ Srdíčko se mu rozklepává, do očí derou se slzičky. Propánakrále, on tu nebude, on uteče! Potom by třeba pan učitel z ničehož nic řekl: „A teď nám ukaž úkol!“ A to by udělal každý kluk, to nic není. Přece je tam nemoh’ nechat, když okolo hořelo a babička spala!

Kája se šine tiše ke dveřím. Maličko otvírá, sběhne se schodů jako šipka. Ale nedá se hlavním vchodem, vezme to do chodbiček k dvorku vlevo, stiskne kliku malých dvířek do řídících zahrady, zaboří se v té úzké uličce do popela, vyskočí na terasu, kolem studny na Šindelářovic dvůr a už je venku. Uhání k rohu panských stodol a zadem k samotám. Zastavuje se až v průseku. Prohlíží se. I kalhoty má zamazány od popela, ale to je jedno! Jen když je už tady. Domů nepoběží, to by dostal! Počká tady. Až uslyší zvonit poledne, bude dávno po všem, poběží naproti Zdeně a bude to. S jásavým pocitem osvobození vyšplhá se na nejbližší strom, sedá na širokou větev a zpívá zplna hrdla:

„Tluče bubeníček, tluče na buben…“

Jeho jasný hlásek rozléhal se lesem.

Pan lesní šel pasekou, zastavil se. „A to je Kája! Ale co to? Je půl jedenácté, má ještě sedět ve škole!“ Šel po hlase, dívá se vzhůru. „A, pěkně vítám ze školy,“ volá, „a co tak brzo? A kdepak je Zdeňa?“

Kája sjíždí ze stromu. „Prosím, vzácný pane, hnedle jí poběžím naproti. A dneska to fouká!“ zamlouvá příčinu své nepřítomnosti ve škole.

„I toto! Nic nefouká! Leda ti fouká z hubičky, že tak zamlouváš. Tys utek’ ze školy! Proč?“

„Prosím, prosím, ono jich tam bude, dnes taky pan starosta, babička Ambrožovic a Pepíček. Povídal pan učitel, že půjdu s ním.“

„Á,“ usmál se a pochopil pan lesní, „tak teď hezky se mnou! Omluvím tě. Copak tě to napadá?“

„Prosím, vzácný pane, mám ty kalhoty od popela.“

„A to nic nevadí! Já to vysvětlím.“ Vykračuje rázně pan lesní, úsměv mu škubá rty. Myslí si: „To je právě Kája. Jak slyší, že bude pochválen, uteče.“

A Kája za ním. No, to to dopadlo! Taky moh’ mlčet. Ale ta jeho hubička nedá mu nikdy pokoje. Teď je to zrovínka tak, jako v té básničce, kterou jim jednou říkala Týna, když nebyli pánovic doma. Tak nějak to bylo, že ten „umrlec“ pospíchal napřed a ta holka za ním „hopla hop“. To jako vzácný pán je ten „umrlec“ a on ta holka „hopla hop“. Ale on není holka, on je kluk. A jéje, kdyby věděl vzácný pán, že je teď jako ten „umrlec“, to by Kája dostal!

„Vzácný pane, tak je to jako v&nb…