Školák Kája Mařík 3

37. Srneček

Děti ožehávají maliny v průseku, když zaslechnou konejšivý hlas pana lesního: „Neboj se, neublížíme ti! Mámu ti nějaký darebák zastřelil a ještě na tebe namířil, ubožátko! Srdíčko se ti strachem tetelí, neboj se!“

Děti ztichly docela: Kája tichounce šeptá: „Vzácný pán něco nese. Buďto mladou vránu, nebo sojku, nebo lesní hrdličku.“

„Počkej,“ slyšely dál děti, „psi dostanou nářez hned, jak přijdu. Musí to být, aby ti neublížili. A děti budou mít ohromnou radost a také ti neublíží, toto, jsou to děti dobrého srdce.“

„Zdeňo, až bych plakal, jak vzácný pán o nás krásně mluví,“ šeptal Kája Zdeně. „Ani si toho nezasloužíme.“

„Mlíčka ti dají, rohlíček…“

„Slyšíš, Zdeňo? Mlíčka — tak to nebude vrána ani sojka. U tety pekařovic měli šváby, tatínek jim chyt’ dva ježky. Povídala teta, že už mají pokoj, po ránu že dá na misku mlíčko a ježkové se ládujou. Tak to nese vzácný pán ježka.“ Ale už nemohl vydržet za keřem, už vyběhl na cestu a zavolal na celý les: „Ježka nese vzácný pán!“

A pan lesní se zasmál: „Ouha! Srnečka! Kolouška sirotečka.“

Děti měly nesmírnou radost. Kája udělal hned tři kotrmelce za sebou. „A prosím, já bysem ho nes’.“

„A já bysem,“ smál se pan lesní, „ti ho nesvěřil, protože nevíš, kde je, chudinka, postřelený.“

Srneček se díval poplašeně a smutně. Chvěl se strachem a bolestí. Paní lesní ho držela, pan lesní ránu vyčistil, ovázal, a srneček ležel zatím ve starém prádlovém koši v kuchyni v koutě. Do večera trochu oživl, vrtěl se, očka už nebyla tak smutná. Paní lesní mu přinesla na misce vlažné mléko. Srneček nejdřív trochu prskal, ale najednou začal pořádně pít a za chviličku byla miska prázdná.

Dostal ještě jednu s nadrobenou žemlí, snědl zase. Týna mu přinesla ještě starou zástěru, aby se mu měkce spalo, a srneček se stočil a spal.

„Zítra bude běhat,“ řekl pan lesní. „Vezmete ho do druhé zahrady, ať si zvyká. A teď ještě musí se s ním seznámit Nero a Agra, nic platno. Nero, Agro!“ zavolal a hvízdl. Psi div dveří nevyrazili a rovnou ke koši.

Srneček uděšeně zdvihl hlavu, Týna ho pohladila a pan lesní řekl: „Nero, Agro!“ a zahrozil. „Ani nevšimnout!“

Nero i Agra měli ohromný zájem pro nového tvora. Očmuchali ho a skoro současně zdvihli pracku, aby zkusili, byla-li by možná pranice. V tutéž chvíli švihl karabáč jednou na Nerona, podruhé na Agru. Stáhli prut mezi nohy a běželi, jako když je vystřelí. Za hodinu zas je pan lesní zavolal, ale psi si košíku už ani nevšimli. Marně je tam Týna lákala. A když pan lesní srnečka vyzdvihl a blížil se k nim, vyrazili ven jako prve.

„Už se k němu nepřiblíží,“ smál se pan lesní, „ale jestli tu srneček zvykne, ochočí se, možná, že sám je bude prohánět.“

Děti se z kuchyně ani nehnuly.

„To budou kluci v Lážově koukat!“ těšil se Kája. „Ale jak mu budou říkat? A kdo ho naučí, aby tu ničeho neproved’? To asi Týna, když se něco přitrefí, bude chtít srnečkovi napráskat, ale srneček není kočka nebo pes. A můžeme mu třebas říkat ,Mamlásku‘.“

Týna vyletěla z chodby: „Cože, ,Mamlásku‘? To je hnedle jako ‚mamlas‘, a mamlas, to je člověk budižkničemu.“

„A to ne, Týno! Mamlas, to je než jako přezdívka toho, kdo je budižkničemu. A přezdívka není člověk. Člověčí jméno mu dát přece nemůžeme, když je to zvířátko,“ vysvětloval Kája.

„I toto! Budeme mu říkat třeba Honzíček nebo Pepíček,“ rozvinovala svůj plán o pojmenování srnečka Týna. „Anebo nemusíme na to koukat, že je to srneček, můžeme si myslit, že je to laňka, a můžeme ji volat ‚Soňo‘. Na Rochotech taky měli srnku Soňu.“

„Jéje, Týno, buďte ráda, že vás neslyší vzácný pán. Kdepak Honzíček! To je přece pan Tancibudka, a ne srneček. A jak jste to povídala? ,Soma‘? To je asi ňáká ženská, a nesmí se ani tak říkat. To je hnedle jako Zdeňa. Ale Mamlásek, to by se moc dobře říkalo.“

Pan lesní vcházel do kuchyně a zaslechl poslední Kájova slova.

„Máš pravdu, ‚Mamlásek‘, je to takový ubožáček. Ano budeme mu říkat ‚Mamlásku‘! A k večeři nemáte nic?“

„Máme, vzácný pane!“ hlásila Týna. „Dnes to máme na dví. Králíka na paprice a knedlíky s vajíčky.“

„To jsem rád, moc rád! Já už měl strach, abyste neudělaly Mamláska na smetaně. Ty knedlíky snědí děti, což?“

Kájovi se od srnečka nechtělo. Maminka pro něho přišla a cestou mu povídala: „Už se mi po tobě moc stýskalo. Což nemůžeš přijít domů aspoň na chvíli?“

„Má zlatá maminko, mně se taky moc stejskalo, ale teď se zas bude stejskat Mamláskovi. Já ani nedospím, už abych tam zase byl!“

Taková bílá, teplá noc ležela nad samotami. V hajnovně už všichni spali. Jen Péťa pobíhal dvorem. „Haf, haf!“ rozštěkal se na měsíček: „Dneska to bylo slabé. Maminka hajných vařila čočku se sá…