O Americe a američanech

Proslov u příležitosti převzetí Nobelovy ceny

Děkuji švédské Akademii, že mou práci shledala hodnou této nejvyšší pocty. V hloubi duše možná trochu pochybuji o tom, že si zasloužím být oceněn Nobelovou cenou na úkor všech ostatních mužů pera, mužů, které chovám v nejvyšší úctě a vážnosti – na druhou stranu mám velikou radost a jsem ohromně pyšný, že ji mám sám pro sebe.

Je zde zvykem, že oceněný prosloví několik akademických či osobních poznámek k podstatě a dalšímu směřování literatury. Já si však myslím, že by bylo vhodnější tento okamžik využít k úvaze o povinnostech

a závazcích literárních tvůrců.

Nobelova cena i místo, na kterém se teď nacházím, se těší takovému věhlasu, že mě nutí nepištět tu jako vděčná a ustrašená myška, nýbrž zařvat jako lev pýchou na své povolání a na všechny ty velké a skvělé osobnosti, které se mu věnovaly v předchozích věcích.

Literatura nebyla výdobytkem bledého a zženštilého kritického kněžstva, jež si v prázdných chrámech zpívalo své žalozpěvy, nebyla ani hračkou pro vybrané muže, žijící v ústraní, žebravé mnichy věčného zoufalství.

Literatura je tak stará jako sama řeč. Vyrostla z vnitřní lidské potřeby

a od té doby se vůbec nezměnila, snad jen v tom, že je nám jí dnes zapotřebí ještě více. Autoři, bardové, spisovatelé nestojí mimo společnost, nejsou od ní odloučeni. Jejich poslání, povinnosti a úkoly byly od samého počátku určovány naším druhem.

Lidstvo má za sebou temné a tragické časy zmatku. Když tu hovořil můj slavný předchůdce William Faulkner, nazval tuto skutečnost tragédií všeobecného fyzického strachu, který jsme potlačovali už tak dlouho, že jsme tím umlčeli našeho ducha, a jediné, o čem stálo za to ještě psát, bylo lidské srdce, bojující samo se sebou. Faulkner si více než jiní uvědomoval lidskou odolnost i lidské slabosti. Věděl, že právo spisovatele na

existenci sestává především z porozumění a odhalování tohoto strachu.

To není žádná novinka. Odvěký úkol spisovatele se nijak nezměnil.

I dnes je jeho úkolem odhalovat naše bolestné chyby a poklesky, vytahovat na světlo naše temné a nebezpečné sny, abychom na sobě mohli pracovat.

Dále je jeho úkolem vyznat a oslavit nepochybnou velikost lidského srdce a ducha – statečnost při porážce, odvahu, soucit a lásku. Toto jsou barevné korouhve naděje v naší nekonečné válce proti slabosti a zoufalství. Jsem toho názoru, že spisovatel, který není vnitřně přesvědčen, že se

člověk může stát dokonalejším, není věci oddán a nemá v literatuře místo.

Náš současný strach je důsledkem…