O Americe a američanech

Američané a půda

Často jsem se v duchu pozastavoval nad krutostí a bezohledností, s níž se naši první osadníci chovali k tomuto bohatému světadílu. Přistupovali k němu, jako by byl jejich nepřítelem, což vlastně byl. Vypálili lesy, čímž se změnilo množství dopadajících srážek; vybili bizony, kteří se pásli na zdejších pláních, podpalovali trávu a v lesích namátkou káceli panenské, ušlechtilé stromy. Možná se domnívali, že je nekonečný a ne-může být nikdy vyčerpán a že se člověk bude moci donekonečna přesouvat za dalšími a dalšími divy přírody. Jistě by se našla i celá řada případů, svědčících o pravém opaku, v zásadě se dá ale prohlásit, že první osadníci tuto zemi drancovali, jako by ji nenáviděli až do morku kostí, jako by ji měli v držení jenom načas, jako by je každou chvíli mohl někdo vyhnat.

Tato tendence chovat se nezodpovědně přetrvává v mnohých z nás až do současnosti; naše řeky jsou otráveny bezohledně vypouštěnými splaš-ky a toxickým odpadem z továren, vzduch v našich městech je bezmezným spalováním uhlí, koksu, nafty a benzinu znečištěný tak silně, že je nebezpečné ho dýchat. Naše města jsou obehnána skládkami trosek

a vraků našich hraček – našich automobilů a dalších radůstek. Nezřízeným nadužíváním postřiků jsme zničili přírodní rovnováhu, které je nám zapotřebí pro holé přežití. Amerika a Američané však mohou

a dokonce musejí všechna tato zla překonat, mají-li skutečně přežít. Řada z nás se však ještě dnes chová úplně stejně jako naši předkové, jednáme na úkor budoucnosti, jen abychom se teď měli dobře.

Ti, co otravují řeky a znečišťují vzduch, jistě nejsou žádní zločinci, nejspíš nejsou ani zlí, takže musíme předpokládat, že jsou jen dědici raného přesvědčení, že zdejší nebe a vody předtím nikomu nepatřily a že jsou nekonečné. Ve světle našeho chování doma mě dosti překvapilo, když jsem se dočetl, kolik péče vynakládáme na to, aby sondy, které vysíláme do vesmíru, nenesly na svých pláštích ani nikde jinde žádné znečištění. Nechceme Měsíci způsobit cosi, co každý den činíme naší předrahé domovině.

Když do Ameriky přišli první osadníci a zakousli se do jejího pobřeží, choulili se v obranných vesnicích z jedné strany omývaných oceánem

a z druhé strany ohrožovaných nekonečnými lesy, rudochy, a co bylo ze všeho nejděsivější, tajemnem neznámé země, o níž nikdo nevěděl, jak daleko se táhne. A velmi dlouho měla jen hrstka lidí zájem nebo odvahu pokoušet se to zjistit. Naši první Američané se zorganizovali a žili v neustálé vojenské pohotovosti; každé společenství si postavilo svůj dřevěný obranný kryt. Podle zákona museli muži chodit ozbrojení a dbát na to, aby jejich zbraně byly funkční a neustálé připravené k výstřelu. Řada jich nosila brnění, buď vyrobené tady, nebo dovezené; na východním pobřeží se nosily kyrysy a helmice, Španělé na západním pobřeží se před šípy chránili plechovým a těžkým koženým brněním.

Kolonisté na východním pobřeží, a zejména pak v Nové Anglii, obdělávali skrovná políčka poblíž svých obydlí a tedy v bezpečí. Každý muž byl neustále na stráži, aby ochránil svou rodinu a vesnici. Dokonce i lovci se vydávali do okolních lesů s nebývalou urputností a silou, spíše jako nájezdníci než lovčí, a jejich následné bitky s indiány, ústící ve vzájemné přepady a masakry, nám připomínají, že nebezpečí, jehož se obávali, bylo velmi skutečné. Muži si brali pušky s sebou i na polní práce, ženy se zdržovaly poblíž svých domů se silnými zdmi, a všichni ve dne v noci špicovali uši, zda nezaslechnou troubení k poplachu. Města, ve kterých se tehdy usadili, nezanikla, většina jich existuje do dnešních dnů a jejich kroniky vydávají svědectví o indiánských nájezdech, zabíjení, skalpování a trestných protiútocích. Vojenský velitel společenství se v takových situacích stával nejvyšší autoritou, a trvalo velmi dlouho, než nebezpečí pominulo a tajemství nového světadílu mohlo začít být odhalováno.

Po čase se stateční muži, kteří se vyznali v lese, začali vydávat na západ, kde lovili, kladli pasti a nakonec obchodovali s kožešinami ulovených zvířat, jež se staly prvním drahocenným zbožím, schopným prodeje a vývozu, které ze sebe Amerika vydala. Pak se začaly zakládat první obchodní stanice, kde se zboží shromažďovalo, a ti, kdo se vydávali na průzkum okolní krajiny, postupovali po a proti proudům řek, přecházeli horská pásma, navazovali oboustranně prospěšná přátelství s indiány, učili se přežívat v divočině, a tak netrvalo dlouho, a tito průzkumníci

a obchodníci v jedné osobě se oblékali, stravovali a vůbec chovali jako původní domorodé obyvatelstvo. Vzájemná nedůvěra jen tak nevymizela, naopak byla čas od času ještě přiživována střety, jež bychom mohli směle prohlásit za plnohodnotnou válku; tou dobou už však Američané útočili

a zároveň se bránili úplně stejně jako indiáni.

První Američané zůstali dost dlouho v pohybu, cestovali po neznámé zemi, obírali ji o nejrůznější cennosti, neměli však v úmyslu zakotvit natrvalo na jednom místě. Jejich kořeny a srdce zůstávaly v městečkách a rostoucích městech na východním pobřeží. Těch několik málo, kteří zůstali na západě a žili mezi indiány, přijalo zvyky domorodého obyvatelstva, někteří z nich si dokonce vzali za manželky indiánky, poté však byli považováni za podivíny a v jistém smyslu dokonce za vlastizrádce. Jejich děti, míšence, původní kmen občas přijal do svých řad, pro obyvatele kolonií na východě však tito lidé byli nepřijatelní.

Potůček nově příchozích imigrantů se pak proměnil v širokou řeku

a lidé se začali stěhovat na západ. Už ne proto, aby tu sebrali, co se dá,

a šli zase dál, ale by se tu usadili a žili tu – tak si to alespoň představovali. Nově příchozí byli povětšinou rolníci, a do nové vlasti přijeli z Evropy, kde nevlastnili žádnou půdu, neboť vlastnictví půdy bylo podmínkou

a důkazem přináležitosti k vyšší společenské třídě. V Americe našli nádhernou a nekonečnou krajinu, která přímo vyzývala k tomu, aby si ji někdo zabral pro sebe – a tak to udělali.

Není divu, že začali být půdou přímo posed…