O Americe a američanech

Válka ve Vietnamu: žádné vpředu, žádné vzadu

14. ledna 1967, sobota, Saigon

Milá Alicie,

tahle válka ve Vietnamu je dost tvrdým oříškem nejen pro zkušené válečné komentátory, ale i pro lidi doma, kteří ji sledují a snaží se ji pochopit. Je to tak obtížné zejména proto, že jsme si za posledních několik tisíc let nashromáždili slušnou řádku předsudků. Tahle válka je totiž jiná než všechny války, jichž jsme se doposud účastnili. Povím ti, v čem se, podle mého pozorování, tak liší.

Psát zprávy z války, kde se jednotky přesouvají, dobývají či ztrácejí určité posty, kde jsou jasné bojové linie, kde spolu muži bojují tak dlouho, až je jedna ze stran poražena, z takové války se zprávy píší dobře. Také velké bitvy si čtenář umí představit, a novinář je může popsat jako býčí zápasy. Všechny předešlé války mohl člověk bez problémů pozorovat, byť jenom na mapě. Na jedné straně stály jednotky našich přátel, na druhé naši protivníci. Jenomže válka ve Vietnamu taková není, a tak si říkám, jestli je vůbec možné ji nějak popsat. Možná právě proto jsou zdejší novináři tak nespokojení a frustrovaní – protože se jim nedaří vylíčit její skutečný charakter. Většina těch skvělých žurnalistů, co tu jsou, této válce rozumí, jenže jejich čtenáři jí nerozumí a jejich šéfredaktoři po nich často chtějí válku, na jakou jsou zvyklí a jakou jsou schopni si představit.

Možná se mi nepodaří ti přesně vylíčit, jaké to tu je, Alicie, ale i tak se o to alespoň pokusím, aby sis mohla udělat obrázek, abys to trochu pocítila. Ve vzduchu se tu vznáší pocit, že tahle válka nemá žádné vpředu, ani žádné vzadu. Ten pocit je tu všudypřítomný, jako jemný, sotva znatelný opar či zápach. Píšu ti z pohodlného hotelového pokoje v Saigonu, jenž býval překrásným městem, teď ovšem připomíná obnošený a vytahaný oblek, který však kdysi zhotovil ten nejlepší krejčí. Válka je přítomná i ta-dy, na ulici pod mými okny, na střechách, všude a stále. Když tu nechám svou ženu a vyrazím za město do malých pevnůstek z pytlů, naplněných pískem, hrozí jí tu stejné nebezpečí jako mně, možná dokonce ještě větší, protože já jsem ozbrojen svou bdělostí, zatímco ona se může do vražedné přestřelky dostat i na zdánlivě civilizované ulici, když jde poslat dopis.

Po večerech, když si na střeše sedneme k večeři a pak na skleničku, vídáme světlice, celé noci slýcháme dunění děl, a často také rychlé ostré rachocení malých automatických zbraní. Oba, ona i já, bezpečně rozpoznáme zvuk minometu, a když se začne přibližovat, jako na povel se najednou svalíme z postelí a přetáhneme si přes sebe matrace, abychom se ochránili před poletujícím sklem a kusy zdiva. Celé město je silně opevněno,

a přesto je možné, že most, po kterém se vydáme na večeři do malé hospůdky, tam při cestě nazpět už nebude. Onen usměvavý muž, co na ulici z napěchovaného kufříku prodává kolorované lepty, má možná pod svými obrázky schovanou trhavinu – a n…