O Americe a američanech

E Pluribus Unum

Naše země je geologicky i klimaticky neobyčejně různorodá,

a právě tak různorodí jsou i lidé, kteří ji obývají – pocházejí z ras celého světa, ze všech etnických skupin – a přesto v naší zemi žije jediný národ, a všichni jeho příslušníci jsou Američané. Motta jsou obvykle spojením přání a snů. Motto Spojených států amerických, “E Pluribus Unum”*, je holou skutečností. Je to zvláštní a přitom téměř neuvěřitelná pravda;

a ještě neuvěřitelnější je, že Spojeným státům jakožto celku trval zrod něco málo přes čtyři sta let – tedy podobně dlouho, jako byla Velká Británie okupována římskými legiemi.

Je zvykem (a u maturitních zkoušek i povinností) mluvit o Americe jako o “drahocenném dědictví”, našem dědictví, daru, zdvořile nabízeném jako sendvič zabalený do plastového obalu, předkládaný na plastovém tácu. Ono sousloví v nás má vzbuzovat dojem, že naši předci uposlechli výzvy a přišli do země zaslíbené, a přijali dar zdejšího mléka a strdí. Tak to ale nebylo.

Na počátku jsme se plazili, prchali, utíkali, byli vyháněni z bezpečí

a usazovali jsme se v zapadlých koutech země, v neznámé a nehostinné divočině, na bezejmenném a nepřátelském světadílu. Nepřítomní vládci přidělovali velké části nezmapovaného území, v místech, která nejen neznali, ale ani nevlastnili, jako laciné dary svým oblíbencům nebo možným nepřátelům, jichž se tak chtěli zbavit. Pro řadu dalších lidí byla cesta za oceán trestem za spáchané zločiny. Nový světadíl nás nevítal, naopak se nám bránil. Domorodci bojovali ze všech sil, aby si udrželi zemi, kterou považovali za svou. Bránila se nám i kamenitá půda, husté pralesy

a pouště. První příchozí decimovaly také neznámé a tudíž nevyléčitelné choroby, a také vzájemné šarvátky, způsobené nejistotou a neklidem. Tahle země nebyla žádným darem. První osadníci museli tvrdě pracovat, aby si ji zasloužili, museli o ni bojovat, a nakonec pro ni i umírali. Kradli pro ni a podváděli, zradili nejednoho přítele, a když si jí konečně kousek vydobyli, jako když zarputilý honák konečně chytí do lasa divokého mustanga, museli ji zušlechtit a zkrotit a učinit ji obyvatelnou. A jakmile si vytvořili takovéto první zázemí, museli své vlastnictví bránit proti

dalším vlnám neklidných a lítých a hladových.

Amerika neexistovala. Naši zemi stvořila čtyři století práce, krveprolití, osamělosti a strachu. To my jsme vybudovali Ameriku, a onen proces z nás učinil Američany – nový druh, zakořeněný ve všech rasách, zbarvený všemi barvami pleti, zdánlivý etnický chaos. Netrvalo však dlouho,

a začali jsme být více stejní než odlišní, vzniklo nové společenství; ne snad velké, ale všemi svými chybami předurčené k velikosti, E Pluribus Unum.

Celá ta záležitost je neskutečná. Každý jedinec v naší rodící se zemi bojoval sám za sebe, proti všem ostatním, zápasil o své bezpečí, výdělek, budoucnost. Na zemi mu příliš nezáleželo; rozerval ji, znásilňoval, a v některých případech dokonce zničil. Vykácel a vypálil lesy, vypaloval a rozorával planiny, z překrásných řek mamonil zlato, až z nich zbyla jen

zpřevracená koryta kamení. Když kolem něj vyrostla rodina, štval ji proti rodinám všech ostatních. Když vznikla první společenství, každé z nich se muselo bránit proti dalším společenstvím. Provincie, ze kterých později vznikly státy, byly pro všechny ostatní podezřelými celky se žárlivě střeženými hranicemi i daněmi, poplatky a pokutami, vyměřovanými všem cizincům. Vlny dalších neklidných, potřebných a silných, přivážené se značnou nevolí na těžkou práci za nízké platy, byly odstrkovány, nenáviděny a nakonec přijímány, až když dorazila další vlna. Jen si vzpomeňme, jak třeba Němci drželi v sebeobraně při sobě, dokud na jejich nenáviděné místo nenastoupili Irové; jak se pak Irové stali “Američany”, když přišli Poláci, a Slované pak následovali Iry, když přišli Italové. Číňané na západním pobřeží přestali být nepřáteli, až když dorazili Japonci, a ti pak ztratili svou špatnou pověst až tváří v tvář invazi Indů, Filipínců

a Mexičanů. Terčem nechuti a nenávisti však nebyli jenom cizinci. Když sucho a ekonomické problémy vyhnaly drobné farmáře z Oklahomy

a zatlačily je dál na západ, čekalo je tam ještě více podezíravosti a zášti než všechny předchozí vlny nově příchozích.

To všechno je pravda, a přesto stačila jedna až dvě, rozhodně však ne více než tři generace, a každá etnická skupina si našla nový domov v jednotě s ostatními a vůbec neztratila své již zmiňované pluribus. Když čteme seznam členů fotbalového týmu univerzity Notre Dame, týmu, který si říká “Bojovní Irové”, nepřijde nám vůbec divné, že zde najdeme polská, slovenská, italská nebo melanéská jména. Ti hoši jsou “Bojovní Irové”.

Jak se všechny ty zlomky národů z celého světa, které osídlily Ameriku, staly národem jediným, je nejen záhadou, ale zároveň je to v ostrém protikladu k jejich původním touhám a úmyslům. První evropští osadníci na americkém východním pobřeží se nejen nechtěli míchat s příslušníky jiných národů, ale dokonce zavedli taková nařízení a opatření, aby k tomu nemohlo docházet. Otcové poutníci, kteří přistáli v Massachusetts, neváhali vystřelit na každého, ať už to byl Angličan nebo příslušník jiného etnika, kdo nebyl úplně stejný jako oni. Majitelé plantáží ve Virginii

a Karolíně, kteří měli od evropských panovníků glejty na pozemky za oceánem, chtěli otroky a nevolníky, ne svobodné, a tím nebezpečné jedince; v mnoha případech však byly jejich jediným zdrojem anglické věznice, takže se jim nakonec stejně dostalo nebezpečných jedinců. Každá sebemenší vlna raných osadníků buď vyrážela do vzdálených,

a tím svou nepřístupností chráněných oblastí, nebo si budovala ochranu proti dalším vlnám. Chudí Irové, prchající před nedostatkem brambor

a hladomorem, se tváří v tvář nepřátelství Severní Ameriky seskupovali s dalšími Iry, Židé se dávali dohromady se Židy. Na západním pobřeží si svá společenství vytvořili Číňané. Každé větší město má své národní čtvrti, většinou známé jako “Irská čtvrť”, “Čínská čtvrť”, “Německá…