Kouzelný dráček Puff
25. února 1967, sobota, Saigon
Milá Alicie,
čas se nachýlil, a tak se chystáme pokračovat v cestě do Thajska. Už jsme si udělali rezervaci na spoj do Bangkoku a rozloučili se s mnoha přáteli. Vím, že jsem Ti nepsal o všem, čeho jsem tu byl svědkem. To by zabralo celý jeden lidský život. Byl jsem tu však šest týdnů, z toho pět v oblastech, kde se bojuje, a můj věk na mně začíná být znát. Často jsem si přál, aby ve válce, pokud už by byla opravdu nevyhnutelná, bojovali raději muži mého věku než chlapci, kteří mají celý život před sebou. Problém je v tom, že by nám to asi moc nešlo. Vrzalo by nám v kloubech a naše vidění už nemá požadovanou ostrost. Přiznejme si to, Alicie, unavím se mnohem rychleji než ti chlapci, a také se z toho nevzpamatuji tak rychle.
Včera byl můj poslední večer tady, a tak jsem si ho vyhradil pro poslední úkol. Vzpomínáš si, co je to Kouzelný dráček Puff, nezmiňoval jsem se o něm někdy? Často jsem ho ze země pozoroval při nočních akcích, nikdy jsem v něm však neletěl. Svou přezdívku nedostal od nás, ale od Vietkongu, když s ním udělal první zkušenosti. Puff je vskutku podivuhodný stroj. Je to takový ten starý dvoumotorový Douglas, C-47, celosvětově rozšířený tahoun už od prvních let druhé světové války.
Ten, ve kterém jsem měl letět já, právě oslavil své čtyřiadvacáté narozeniny, a to je na letadlo už pěkný stařík. Nevím, kdo Puffa sestrojil, ať to však byl kdo chtěl, byl neuvěřitelně vynalézavý. Puff je vyzbrojený třemi šestihlavňovými gatlingy, nosy jim vykukují z bočních okének a z otevřených dveří. Všechny tři dohromady dokáží vyslat 2800 dávek za minutu – ano, čteš správně, 2800. Během jediné čtvrtobrátky dokáží pokropit oblast větší než fotbalové hřiště, a to tak důkladně, že tam nezůstane naživu ani drn trávy. Všechny tři jsou přišroubované napevno, takže z nich střílí sám pilot. Na skle bočního okénka má namalovanou záměrnou síť. Když je střed sítě nad cílem, pilot stiskne knoflík a na zem se snese vodopád palby, Niagara oceli.
Tato letadla, alespoň některá z nich, vzlétají v jistých oblastech každou noc, a jsou pak ve vzduchu celou noc. Když přijde volání o pomoc, jsou na místě raz dva. Na palubě mají spoustu světlic, jaké vídáme na obloze každou noc, světlic tak silných, že dokáží do oblasti pohlcené tmou na okamžik vnést jas poledního slunce. Tyto světlice se nevypouštějí mechanicky, má je na starosti posádka, která je vyhazuje z otevřených dveří letadla. Vím, jak to funguje, ale ještě nikdy jsem s Puffem na žádné noční misi nebyl. To jsem si nechal na svůj poslední večer v Jižním Vietnamu. Měli jsme vzlétnout se soumrakem a vrátit jsme se chtěli kolem půlnoci.
Moje žena Elaine, která tady všechno báječně zvládla, za což ji bezmezně obdivuji, nechtěla zůstat sama v hotelu Caravelle a čekat tam, až se vrátím, a tak jí Johnny Floyd z pravidelné armády, nedávno zraněný, nyní už na cestě k uzdravení, nabídl, aby s ním povečeřela v malé restauraci poblíž hotelu, a přečkala tak čekání na můj návrat.
Na letiště, kde žijí Puffové, jsme odletěli vrtulníkem. Seznámil jsem se s pilotem a jeho posádkou a povečeřel s nimi. Ten večer nemělo jít o běžnou misi. Hlídky v poslední době zpozorovaly, že se v oblasti, kde se křížilo několik cest, po setmění rojí nepřítel a z důvodů známých jen jemu samotnému přesouvá zásoby. Nad oblast nás mělo navést malé letadlo předsunuté letecké hlídky, o níž jsem psal v jednom z předchozích dopisů.
Bylo horko a ani žádný vítr se k nám nechystal, tak jsem měl na sobě jen tenké kalhoty a bavlněné tričko. Vzlétli jsme za soumraku. Netrvalo dlouho a já se začal třást zimou. Puff není zrovna nejtišší letadlo, dveře zůstávají pořád otevřené, také střílny jsou otevřené, motory řvou a všechno se třese. Nevzal jsem si sluchátka, protože jsem chtěl mít volnost pohybu, a tak mi jeden z mužů, kteří měli na starosti světlice, takový obr, musel rezervní leteckou kombinézu nabídnout pomocí pantomimy. S cvakajícími zuby jsem ji přijal, se značným úsilím jsem se do ní nasoukal
a zatáhl si zip. Pak mě navlékli do postroje od padáku, a ukázali mi, kde v případě potřeby najdu svůj balík. Já jsem však věděl, že letíme v tak malé výšce, že kdyby to bylo nutné, neměl bych na vyskočení dost času, a to ani tehdy, kdybych byl mladý a pohotový.
V prostoru mezi předními kulomety a otevřenými dveřmi byly upevněné stojany a v nich světlice, metr vysoké, deset centimetrů v průměru. Odhaduji, že každá váží tak dvacet kilo. Taková noc, kdy je jich potřeba vyvláčet dvě stě nebo i tři sta, může být pěkně náročná. Letadlo až na poznávací světla a tlumené červené světélko nad palubní deskou navigátora tonulo ve tmě.
Dali mi ucpávky do uší. Slyšel jsem, že tyhle kulome…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.