Školák Kája Mařík 1

1. Kájův první den školy

Maminka Káji Maříka chystala svého nejmladšího synka k zápisu do 1. třídy obecné školy. Tatínek, hajný Mařík, byl vysoké postavy, silný v ramenou, měl dlouhý šedivý plnovous. Pobízel: „Tak už, maminko, abychom vyšli; máme hodinu cesty, ať včas ještě dojdeme do kostela.“

Maminka Káju pokřižovala a posledně ho napomenula: „Kájo, buď hodný, nezlob a zastav se u tety Albíny, aby si přišla pro tu husu! Každého pozdrav! A ne, abys rukávem utřel nos! Máš v kapsičce šátek. A už s Pánem Bohem jděte!“

Kájovi se nechtělo. Dodneška vyrůstal na samotě, v lese, v zahradě. Maminka prominula mu víc než ostatním, už odrostlým. Tatínek byl skoro celý den v lese, a Kája, když slyšel, že musí do školy, zavrtěl kučeravou hlavičkou a řekl rozhodně: „Ba ne, mami! Já do školy nepůjdu. Nemám na to kdy!“

Trvalo dlouho, než Kája pochopil, že musí. A když řekla maminka: „Za týden půjdeš,“ ohrnul červený rtík a usmál se: „Jéje, za týden, to je ještě doba! Mami, to je asi jako rok?“ A vyběhl do lesa.

Ale týden se překlonil jako hodina, a dnes tedy přišel den, v němž Kája vyšel s otcem do školy. Jediné, co ho utěšovalo, byly kapsičky, které mu maminka na bundičce i v kalhotkách musila ušít. Liboval si: „Tatínku, to už jsem jako velkej pán. Mám sto kapes.“

„Sto?“ ptal se otec. „Máš tři.“

„A to je víc než sto, tati?“

„Počkej, tomu se ve škole naučíš!“

Kája poskakoval vedle tatínka a zdál se býti podle jeho vysoké, statné postavy jako hříbeček pod doubkem. Jenže nebyl tak nehybný jako hříbeček.

Jak se ukázala věž kostela, zastavil se Kája: „Tati, já tam přece nepůjdu! Pojďte, vrátíme se! Mamince je beztoho doma smutno. Já tam ve škole nevydržím sedět!“

„A to by tak bylo, Kájo! Jen pěkně pojď! Nic se neboj! Kdyby se ti ve škole nelíbilo, nesu panu učiteli zázračnou mast. Tou tě pomázne a hned se ti bude ve škole líbiti.“

„Mast, tatínku? A kde ji máte?“

„Pod kabátem, synáčku, tu nesmí ofouknout vítr.“

Sezváněli do kostela, když vcházeli oba na náměstí. Kája znal v městě jen kostel, kam ho někdy v neděli vzali rodiče s sebou. Pod kostelem znal krámek tety Albíny, pekařky.

„Hezky si narovnej kapsy a pojď! To budou kluci koukat, že už máš kapsy.“

Kája se usmál: „A což kdyby věděl tatínek, že mám v každé kapse něco? V jedné malou žabičku, tu zelenou, v druhé ve škatulce pár chlupatých housenek, a v třetí na bundičce — střevlíky!“

Usmál se blaženě a vcházel s otcem do kostela. Tam bylo plno dětí. U mřížek se jich jen hemžilo. Hajný postrčil Káju mezi ně, sám sedl do první lavice: „Musím dát pozor na toho našeho divocha.“

Po mši svaté šli do školy. Mařík představil Káju: „Prosím, vedu synka k zápisu. Karel Mařík se jmenuje, ale Kája mu říkáme. Neuměl vyslovit Karel. Když o sobě mluvil, říkal vždycky: ,Já Kája,‘ a už m…