Školák Kája Mařík 1

23. Pan inspektor a pan faktor

Byl květen asi v polovici, kdy Kája ve škole zaslechl podivné nové slovo. Zapomněl je, než přišel domů, a proto ohlásil stručně: „Do školy prý přijede pan faktor!“

Pana faktora Čmelíka znal tuze dobře. Kupoval dříví v jejich lese, byl ohromně veliký a silný. Kájovi div nespadlo v krku, když se mu chtěl podívat „na hlavu“. Bylo mu vždycky tak divné, proč se jmenuje Čmelík. Čmelíky znal — jsou jako nic. A pan faktor je obr. Ten by se tak neměl jmenovat. Jemu by slušelo jiné jméno, někoho moc velikého.

Podle jeho vědomostí největší tvor na světě byl slon a vembloud. Protože Kája měl rád ve všem jasno, když posledně se pan faktor u nich zastavil, zeptal se: „Prosím pěkně, pane faktor, proč se jmenujete Čmelík, když jste takový veliký?“

Ten se usmál a řekl: „No a co myslíš, jak bych se měl jmenovat?“

„Já myslím pan Vembloud nebo pan Slon.“

Pan faktor se moc smál a řekl: „To bych to chyt’! To radši zůstanu Čmelíkem.“

Ale vtom už rákoska sekla po zádech, a než mohl pan faktor zabránit, vynesl ho tatínek na dvůr a tam mu jich naložil a huboval, že je Kája ošklivý a prostořeký kluk. A přece pan faktor se přimlouval, aby ho tatínek nechal, že tím nic nemyslil, a pořád se smál.

Druhý den si ho v městě zastavil, dal mu kus čokolády a řekl: „Už tě to nebolí, Kájo?“

A Kája řekl: „Ba ne, prosím! Od tatínka jen chviličku, od maminky nic!“

Na to si vzpomněl, když hlásil, že přijde do školy pan faktor.

Maminka se usmála a řekla: „Ty jsi pleticha, Kájo. Snad pan inspektor, ne?“

„Ju, pan išpektor.“

„No, to se musíš moc učit a dávat ve škole pozor! Pan inspektor sám bude zkoušet.“

Než se Kája z toho vzpamatoval, už zas tu byla nová pohroma. Měli náboženství. Kája poslouchal, očí z pana faráře nespustil, jak vykládal, kterak Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání se zjevoval. Kája si jen myslil: „Kdybych Ho byl taky viděl!“ Bezstarostně oddal se radosti, kterou cítil s učedníky Kristovými nad tím, že Pán se jim zjevil.

Ale té radosti byl hnedle konec. Pan farář dopověděl, psal do knihy, zavřel ji, a ne jako jindy, aby byl řekl: „Tak, a teď si zazpíváme třeba: Anděle Boží.“

Kdepak! Jen si pošoupl brýle na nose, položil ruce přes sebe na stůl a řekl vážně: „Za tři týdny přijede pan vikář, aby se přesvědčil, jak se učíte. Budeme všechno opakovat od začátku.

Pan vikář bude sám také zkoušet. Na ten den smějí přijít vaši rodiče do školy poslechnout, jak umíte! Natrháte květiny, ozdobíte kříž i celou místnost, a jedna bude říkat přivítání.“

Kája pustil z hlavy pana vikáře, rodiče i kytky a nechtěl rozumět, jak řekl pan farář „jedna“. Zdvihl ruku.

„Co chceš, Kájo?“

„Prosím, důstojný pane, řekl jste jedna nebo jsem špatně slyšel?“

„Jedna.“

„To by tedy byla holka, ju?“

„Ano, Kájo! Vždycky děvčátko z první třídy vítá a hoch z poslední třídy se loučí.“

Kája už otvíral pusu, ale včas se po ní dlaní pleskl a sedl si.

„Chtěl jsi něco říci?“ postřehl pan farář plesknutí.

Kája znovu vstal: „Já jen myslil, že to holka zkazí. Kdepak holka! Ta jak vidí malého broučka, už piští. Jak uvidí toho pána, jak jste říkal, začne řvát a všecko to pokazí.“

„Terinka Pachlovic snad ne!“ řekl pan farář.

„Terina? Já jsem jí jenom jednou ukázal chlupatou housenku a ona křičela, div mi uši neupadly! No, já už teda nic neříkám.“

„Dobře uděláš, Kájo!“ řekl pan farář.

Kája bojoval těžký boj: „Holka bude mít říkání!“ Jak šli ze školy, zatahal Terinu za copánek a řekl jí: „Ty jsi hloupá Terina, ty to všecko zkazíš!“

Ale Terina se nafoukla a odsekla: „Nech můj cop! A abys věděl, budu mít na to nové bílé šaty a slečna řídících mi to napíše a naučí mě tomu!“

„Bodejť,“ dodal Kája. „Ženská jako ženská. Pan řídící by ti to nenapsal!“

Nic ho však netěšilo. Šel domů a uvažoval: „Co v tom ti páni vidějí, jezdit po světě a zkoušet malé lidi! Kdybych byl panem išpektorem, nebo jak to pan farář řek’, už nevím, seděl bych doma, jed’ bych rozinky a ani by mě nenapadlo někam jezdit. Všecko je to jen pro trápení malých lidí vymyšleno.“

S plnou h…