Školák Kája Mařík 1

40. Kája bude mít přivítání na Svaté Hoře

Příhoda s Vinklerem zapadla rychle v zapomenutí, protože se blížila pouť na Svatou Horu.

Kája věděl všechny děti, které také pojedou. „Z prvňáků jen tři kluci a pět holek,“ hlásil mamince. „A Terina aby všude nebyla! Snad si myslí, hloupá, že tam také bude mít nějaké ,říkání‘?“

„To asi bude,“ řekla maminka. „Jedna má přivítání, druhá rozloučení.“

Kája vyvalil oči, zadíval se na maminku s nesmírným úžasem, polkl slinu a trhaně se ptal: „To — to — snad — ne!“

„Ale ano! Prosím tě, co je na tom divného?“

Kája neříkal nic. Lítost a zlost ho zalila, že zas holky se budou vynášet a kluci nic. Ať by třeba Lojza Vytasilovic nebo Jenda Brousilů, jen kdyby to byl kluk! Kdyby začal teď mluvit, ví, že by dostal.

Tenkrát, jak tu byla teta kovářka, ona byla taková maličká, to bylo zrovínka než šel do školy, řekla: „Ten váš kluk je čím dál menší.“

On dostal zlost a řekl: „Ať, já ještě vyrostu, ale vo co, teta, že mi nebudou přezdívat ,jedovatá huba‘, jako vám říkají ženské v lese?“

Teta vyváděla a maminka ho vyplatila. Když teta odešla, řekla: „Co tě to napadlo? Slyšels to snad doma?“

„To ne, maminko, ale v lese to ženské povídaly kolikrát. A já dostal takovou zlost…“

„Ty už máš taky vědět, co je to zlost? Tak kdyby tě zas jednou zlost chytla, pomodli se Otčenáš a ona tě pustí!“

Teď ho chytla a s lítostí k tomu. Kdopak by se teď mohl modlit Otčenáš!

Terina bude „říkat“ až na Svaté Hoře. Kam se neděje! Ta to zase zkazí. Jen by rád věděl, proč ty holky se do všeho tak derou. Pořádný kotrmelec Terina neumí, na strom lézt — jéje, ani podívat! Holky vůbec neumějí nic pořádného. Ani dračky naštípat, ani otýpku svázat, všeho se bojí, před vším utíkají, ječí, pískají, koroptev od špačka nepoznají. Jako Madlena Piskáčkovic. Pan řídící jim ukázal vycpanou žlunu a ona řekla: „Jéje, to je krásnej jestřáb!“ Kája se jen divil, že pan řídící jí nedal přes nos, holce hloupé.

Když vykládal klukům o tom, jak tatínek v zimě chodí zasýpat vysoké (zvěři) zrní a kaštany, nachomejtla se tam Kačka Buňátovic, poslouchala a pak řekla takovým tenounkým vysokým hláskem: „Jéje, a to papají studené?“ Podíval se na ni a řekl: „Kdepak! Každý kus má s sebou hrneček na krku přivázaný, do toho jim tatínek nasype a potom jeden za druhým mašírujou k nám do kuchyně a maminka jim to ohřeje, aby to měli teplé.“

Kluci se smáli. Kačka se urazila, vyplázla na něj jazyk, chytla si copánek a šla žalovat holkám. Ještě za ní zavolal: „Jen si drž ten cupánek! Máš to jako myší ocásek, moh’ by ti ho vítr odfouknout.“ Holky pištěly a volaly, že to řeknou, ale Kája už zas vykládal klukům dál. Když přišel pan řídící, všecky ruce holek se zvedly, všechny zároveň volaly, ukazujíce na Káju: „Prosím, on tamhle Kája přezdíval Kačence ,myší ocásek‘!“

Nejspíš myslily, že pan řídící ho hned zapíchne. Ten se na něj přísně podíval a ptal se: „Jak to bylo?“

Kájovi nic na světě se tolik neprotivilo, jako když někdo žaloval a překroutil to. A to nejlépe uměly holky.

Když svedli kluci při hrudování nějakou malou bitvu a když jednou Lojza Vytasilovic dostal od některého sněhovou koulí, v níž byl kámen, a seklo ho to tak, až krvácel z nosu, nechal Kája hrudování a řekl: „Tohle udělal Pepík Růžkovic. Viď, Pepíku?“ Tak ten kývl hlavou a přiznal se i ve škole. Ale holky, kdepak! Ty pořád špitají, fňukají, všechno překroutí.

Postavil se před pana řídícího, který zároveň kývl na Kačku.

„Prosím, pane řídící,“ řekl Kája a zdvihl Kačce cůpek, který skutečně nebyl silnější než myší ocásek, „jen se podívejte! Je jako myší ocásek, nebo ne? Já bych zejtra přines’ myš. Péťa přinese ji každou chvíli z pole, a vo co, změříme to, ju?“

Pan řídící se kousl do rtů, nějak dlouho obracel listy v knize na stole a potom řekl: „Nic nenos a pamatuj si: Kačenka poroste, s ní i vlasy. Nesmíš, Kájo, nikdy nic takového říkat. A vy, děvčátka, nesmíte nic překrucovat, to by s vámi rostlo a každý by se vás bál, že lžete. Sedněte si!“

Kája si v duchu řekl: „Dostaly to.“ A bylo po všem.

Kája nosil dříví a uvažoval o všem, co ho nutně svádělo k tomu, že pokládal holky za méněcenné kluků.

„Terinka bude mít říkání,“ opakoval si v duchu posměšně.

„Rozloučení by mohla mít třeba Marjánka šafářovic. Je ještě v peřince, ale snad by ji tomu teta naučila, jen aby Marjánka se nafoukla před kluky. Že ta paní Pachlová Terinu pustí! Při zkoušce to zkazila, a zas začíná. Pan řídící vůbec myslí, že jsou holky vůbec hodnější. Ju, ve škole se dělají, ale kdyby je slyšel, co dělají za rámus pod pivovárkou, ten by koukal! Jako bych měl půl radosti z pouti pryč. Tak mi je. Ale za tohle pan řídící nemůže. V tom bude asi pan farář.“

Což aby si zašel některý den na faru, ale brzo. Ne pro sebe, ale pro všechny kluky. Vždyť jedou taky z vyšších tříd. Doma se tím ovšem nepochlubil. Pamatoval si, že maminka říkala: „Když my lidé z lesa jdeme do města k známým, vždycky máme něco donést. Les je náš živitel a dává nám tolik, že to sami nespotřebujeme. Ať jsou to jahody, maliny, houby, borůvky, trochu květů ze zahrady s lesní zelení, ať trochu medu, kousek másla, pár vajíček. Říkají v městě, že žloutky našich slepic těsto zrovna obarví.“ On tedy také nemůže jít s prázdnýma rukama. Tamhle za mlázím zrají trávnice jako pecky. Zdeňa mu pomůže. Vezme ten bílý proutěný košíček, vyloží jej křenovými listy, a do něj budou sypat, a on to donese na faru a poví, co ho tolik bolí.

A vida, byl dříve plný, než myslil. Pomohla jim Týna, která šla z města. Jak to domů donesl, hned hlásil: „Maminko, smím tyhle jahody donést zítra na faru?“

„Však dones! Rozinky jsi nevrátil, dones aspoň jahody, ale slušně se chovej! A ne abys zase spustil: ,Pěkně vítám, děkuji pěkně,‘ a jak ty to umíš.“

Nic maminku nenapadlo. A tak Kája, jak k jedenácté ze školy přišel, jen kousek chleba si vzal a do sklepa pro jahody a s nimi do městečka. Srdíčko mu tlouklo, když klepal na dveře farské kuchyně.

„Pochválen Pán Ježíš Kristus! Pěkně vítám, děkuji pěkně, a sedněte si u nás, abyste nám nevynesl…