Školák Kája Mařík 1

28. Smrt Frantíkova

„Copak, Frantíku, copak tak kašleš?“ ptával se pan řídící teď často Frantíka Šebestovic. „Musíš dávat na sebe pozor, neuhonit se,“ soucitně díval se po bleďoučkém chlapci, který vedle zdraví plného Káji vypadal jako útloučký, stále chorý květ.

A Frantík jen hlavičku skláněl a znovu se rozkašlával. A ještě se našli chlapci zlí, kteří v zimě do sněhu ho povalili, hrudovali, ale to než ho vzal pod svou ochranu Kája a než poznali, že Kája je obratný a má sílu. Hned se postavil před Frantíka, vysoukal si rukávy a zavolal: „Jestli mu chcete ublížit, jen to zkuste!“

A kluci odmítli. Sám pan řídící řekl Kájovi na jaře: „Vezmi ho do lesa, popros pro něho o trochu mléka! Je chudák nemocný.“

Kája lákal Frantíka do lesa. Ale jak vyšli za Lážov a šlo to do vršku, Frantík začal těžko dýchat a musil jít krok za krokem. Dávala mu hajná smetanu, dávala paní lesní silnou polévku, ale Frantík se jen mdle usmál. Upil maličko smetany, snědl lžíci polévky. Nemohl, chuti neměl. Marně ho Kája pobízel na rovině k utíkání. Frantík seděl na kameni nebo mechu a jen tak smutně kolem sebe se díval.

Chodíval s ním zpět do Lážova. V tašce nesl z hajnovny i lesovny, co bylo doma. Vždyť Šebestovi byli živi jen na ty ruce a děti doma po Františkovi ještě čtyři. A přece ta prací zedřená Šebestová nedočkavě vyhlížela svého nejstaršího, jestli už se s večerem nevrací, jestli se snad usmívá, jestli mu tvářičky trošku zrůžověly. Ale Frantík chodil čím dál namáhavěji, až docela ulehl.

V tu dobu Kája, kterého jindy býval plný les, jak říkal pan lesní, posmutněl. Každý den nosil mu něco ze samot, ale i jeho dětské oči pozorovaly na Frantíkovi změnu. Hubnul, ručičky už měl jako hůlky, tvářičky zrovna průsvitné, jen ty teskné, tmavé oči rozhlížely se světnicí. Šebestová jen si oči utírala, z práce odbíhala na něho se podívat, rukama lomila.

Když jednoho horkého odpoledne roztřáslo se vyhublé tělíčko hrozným záchvatem kašle a Šebestová v hrůze vykřikla: „On mi snad umře,“ utíkal Kája domů s duší plničkou bolesti: „Maminko, maminko, paní Šebestová tolik pláče, že prý snad Frantík umře.“

„Ba umře, hochu, umře. Všichni to víme, jen jeho maminka nechce tomu věřit.“

S očima plnýma slz ptá se Kája, který ještě nikdy na pohřbu nebyl: „Umře, co je to, maminko?“

„Pojď sem ke mně, Kájo!“ objala maminka Kájovu hlavičku. „Umře. Jeho nesmrtelnou dušičku zavolá si Bůh do nebe mezi andělíčky. Jeho neživé tělíčko, oblečené v bílý rubášek, dají do bílé rakvičky, kytiček složí okolo něho, na něho, do ručičky dá mu maminka křížek. Přijdou děti a dospělí, pomodlí se u něho, potom přiklopí rakvičku víkem a přibijí. Přijde pan farář s panem řídícím, zpěváci a ministranti, pomodlí se nad ním, zazpívají, odvezou ho na hřbitov a do hrobečku složí.“

„A on, maminko, Frantík už nic o tom nebude vědět?“

„To jeho mrtvé tělíčko ne, Kájo, to nebude už vědět ničeho.“

„Maminko, prosím vás, snad Frantík neumře.“

„Jsme v rukou Božích, Kájo!“

A Kája odbíhá do lesa, lehá do mechu a bolestným pláčem oplakává to, co mu teď maminka pověděla. Frantík umře, do rakvičky ho dají. Do země zakopají. Zima mu tam bude, stýskat se mu bude.

„A prach světe,“ rozhlaholil se nad ním hlas pana lesního. „Copak se stalo, Kájo? Copak jsi provedl? Mně se zdá, že byla vejplata v pondělí, místo v sobotu.“

Kája vstal, ale plakat nepřestal: „Vzácný pane, Frantík Šebestovic asi umře. Povídala naše maminka, do země že ho zakopají, a mně je ho tak líto!“