Školák Kája Mařík 1

24. Kája nese do školy zabitou zmiji, a přijde pan inspektor

Ve škole se to bralo teď přísně. Pořád se opakovalo, ani na písničku skoro nezbyl čas. A toho dne, v němž Kája cestou do školy skutečně sám zabil mladou zmiji a plný nadšení utíkal do školy, aby to pověděl, vešel pan řídící do třídy s prstem na ústech a zašeptal: „Je tu pan inspektor!“

Kájovi se zdálo, že se mu dušička scvrká a že z ní za chvíli nezbude nic. Než bude moci ohlásit, že ji zabil, tak se zalkne. Šel ráno a jako vždycky díval se kolem na všechny strany. Sluníčko dnes žahlo jako v poledne. Tatínek řekl: „Dnes přijde jistě bouřka.“

A zrovna tam na tom místě, kde říkali „u zmrzlého“, protože tam jednou člověk zmrzl, ležela mladá zmije. Poznal ji hned podle tmavého pruhu na zádech. Vzal kámen, ostrý kámen — prásk — za chvíli bylo po ní. Jen ocáskem sekala.

A on to teď nemůže říct! Zmijí hlavu tam nechal a ostatní zabalil do desek starého sešitu. Má to v lavici. Ale k slovu se dnes nedostane, to je marné. Už se hlásil jakou dobu, a když pan řídící řekl: „Co chceš, Kájo?“, vyrazil: „Já ji bacil a bylo po ní,“ — ani si toho nevšiml, jen odpověděl: „Zas nějaké hlouposti. Dávej pozor!“

Vida. Hlouposti! Zmije jsou hlouposti. Jen kdyby takhle pan řídící si tam sed’ a ona ho zobla, panečku, to by nebyly hlouposti.

Když ho pan řídící zavolal, aby napsal pěkně na tabuli číslice, které mu říkal, podíval se ještě jednou na něj a řekl: „Zaklejt se na to mohu, že jsem ji zabil.“

Pan řídící se rozzlobil. Řekl, že je to ošklivé slovo a nemá je říkat.

Vtom vcházel pan inspektor. Kája se jen na něj podíval a myslil si: „Ten se nebude zlobit. Má oči jako náš tatínek a bradu s fousama jako vzácný pán. Jenže je má jen po stranách a vzácný pán až přes krk.“

Pan inspektor si sedl stranou, usmál se na pana řídícího a řekl mu: „Prosím, pokračujte!“

Pan řídící zkoušel Káju z počtů. Jasně a správně odpovídal, až ho poslal na místo a začal „skákavě“. Pan inspektor za chvíli vstal a sám se začal ptát. Asi byl spokojen, protože se pořád usmíval. Často ukázal na Káju, který vždycky správně odpověděl. Poznal však, že Kája po každé odpovědi ještě otvírá pusu, jako by chtěl něco dodat. Zeptal se vlídně: „Jak se jmenuješ?“

„Prosím, Kája Mařík. Já jsem jen hajnejch…“ Vtom se podíval na pana řídícího a viděl, že mu pořád rukou naznačuje, aby si už sedl — a proto řekl: „Prosím, pane řídící, hned si sednu, jen co dopovím. — Já jsem jen hajnejch, ale naše maminka umí moc dobré rozpíčky. Pánovic vaří také krémové trubičky. Ty jsou moc dobré, ty taky jdou rovnou do ledvin.“

Pan inspektor se hlasitě rozesmál, ale pan řídící trnul u okna hrůzou, co ještě Kája bude povídat.

„A já ji dnes bacil. Bacil jsem ji kamenem a už bylo po ní. Pan řídící řek’, že jsou to hlouposti, a zatím to byla mladá zmije. Já vám ji, vzácný pane, ukážu, ju?“ A nečekaje svolení, sáhl do lavice, vstrčil to Terině Pachlovic až pod nos a ona začala ječet a ostatní holky také. Ale Kája už byl před panem inspektorem.

Položil papír na stůl a pan inspektor velice opatrně se k tomu blížil. Kája uhodl hned, že se asi trochu bojí, a proto řekl chlácholivě: „Nic se nebojte, vzácný pane, už je dočista po ní.“

Holky přestaly ječet a natahovaly krky směrem k…