Školák Kája Mařík 7

8. O letní dovolené

Mladí se chystají na letní dovolenou. Kája už je chlapčík vyrostlý, roztomilý. Když mu byla čtyři léta, prodělal hned několik dětských nemocí za sebou. Po spalničkách přišla spála, po ní zanedlouho záškrt. Tenkrát, když přijela maminka z lesovny, div nad všemi nezaplakala, jak byli sešlí, bezbarví, zhubenělí. Vždyť už i paní Webrová přestala říkat: „Však dá Pán Bůh, pozdraví se.“

Dítě bylo sice už mimo nebezpečí, ale lékaři se obávali zápalů, které by při vyčerpanosti tělesné těžko bylo léčit. Maminka se zapřela, přemohla, těšila laskavým povzbuzováním a poukazováním na Boží všemohoucnost. Opravdu, její zásluhou všichni pomaličku osvěžovali, dítě nejrychleji. Teprve po čase se přiznala, že pochybovala nejen o dítěti, ale o všech.

Než vypadal malý Kája jako dřív, doslovně krev a mléko, trvalo dost dlouho. – Tenkrát šafářka při senách dostala se nohou pod vůz. Musila ulehnout, nad kotníkem byla noha zlomena. Že si poleží, věděla. Proto šafář dopsal její neteři Barušce na Dobříš, aby hned přijela na delší dobu ji zastávat.

Baruška Křížová ráda poslechla. Její muž – zedník – jezdil v pondělí ráno na práci až k Plzni, vracel se v sobotu večer. A to on se v sobotu doma umyje, oholí, převlékne a přispěchá za nimi do lesovny. Chalupu, kravičku i drůbež obstará jeho matka, která je u nich už kolik let, a Baruška, třebaže se celkem dobře snášely, přece bude ráda, když na pár týdnů nebude pořád musit poslouchat: „Baruško, tohle musíš tak, a tohle musíš zase tak! To víš, jak jsme to dělávaly za nebožtíků rodičů, tak musíš ty taky.“

Ano, Josefova matka byla sice dobrá duše, ale jen potud, pokud nepřišel někdo s novotami. Jen jednou si troufala Baruška zavázat si šátek místo pod bradu „na babku“, a už bylo zle.

„Světská pejcha se tě chytá, no, to moc radosti s tebou neužijem. Za chvilku si vzpomeneš na šálu a potom snad na klobouk, ne? Paraplíčko bys nechtěla? Což rukavičky a polobotky?“

Je pravda, před Josefem nikdy ani muk. Nechtěla mu žalovat na jeho matku, když on po týdnu práce domů přijel. Zato teď bude pořád nosit šátek „na babku“, těší se. Malou Josefku vezme s sebou. Babička ji má sice velice ráda, ale tuze brzo ji do práce zapřahá. Žába je sotva pětiletá, a už ji učí otírat nádobí, trhat „pamprlici“, zametat. To všecko by nebylo zlé, ale babí by nejraději, aby holka mezi ostatní nevyběhla, nepohrála si s nimi, nezavýskla.

A tak se stalo, že Baruška s Josefkou byla v lesovně zrovna třetí den, když přejeli mladí ze Slovenska. Po prázdninách půjde už Kája do školy. Je to roztomilý chlapec, ale aby se řeklo, že pokojný nebo tichý, toto! Sotva si odbyl přivítání, které záleželo v tom, že šel z náruče do náruče, a maminky i tatínkové hojně při tom slzeli, sotva si pochutnal na smetaně a krajíci mazaného chleba, už ho byla plná lesovna. – Týna, která opravdu zvídala z okolí zprávy o Křampulovi, vážně uvažovala o možné svatbě s ním. Slyšela, že on ničeho víc nepotřebuje, jen řádnou ženu, že nemá jen svou světničku, ale celá chalupa mu patří, a že jen taková toulavost ho později chytla, protože před lety byl pořádným člověkem a měl se ženit, a ta jeho vyvolená na měsíc před veselkou chytla úžeh, dostala zápal mozkových blan a umřela. Tak nějak na všecko zanevřel a potloukal se světem. Týna si řekla: „Tak byl vlastně chudák!“ Má prý i kousek pole. Kdyby oba pracovali, mohli by kus k tomu pronajmout, a ona by přece nemusila po smrti písek do povřísel vázat, ale Boha chválit a velebit za to, že se jí dal dočkat manželského stavu. Má uloženo hezkých pár zlatek, a kdyby ona přehlídla jeho nynější špatnou pověst, přehlídl by on ten její veliký nos, a bylo by jim s pomocí boží dobře.

Týna zabývala se takovými myšlenkami celé dny. A proto dnes, kdy mladí přijeli, jakby ze sna se probouzela. Bývalo tu přes celý rok ticho, a malý Kája naplnil svým běháním a křikem celou lesovnu. Už to vidí, že na chvíli musí Křampulu pustit z hlavy a dávat pozor, aby se nic nestalo.

Psi byli uvázáni, vzpínali se a už i vyli, jen aby mohli jít olíznout ruku hostům. Malý Kája zrovna na krk pověsil se feně Rilce, která mu radostně olizovala tvář, a volal: „Týno, pojďte je pustit, budeme se honit!“

Tenkrát měli v lesovně Rilku, stepního křepeláka, loveckého psa Káru a jezevčíka Vejříka.

Kája ještě nikdy jezevčíka neviděl. Když teď Týna ho pustila, nejdřív se na něho zadíval a hned nato se začal srdečně smát: „Týno, ten má otočené nožičky! Jeje, Týno, ten je k smíchu! Jak se jmenuje?“

„Vejřík, Kájo, a když zlobí, říká vzácný pán: ,Vejre, budeš bit! ‘“

Vejra Kája znal. Vejra mají doma vycpaného, jenže tatínek říká „výr“. „Vejr“ se řekne o moc lepší a moc hezky to z hubičky vyklouzne.

„Týno, já bysem Vejříka donesl ukázat tatínkovi!“

„Toho neuneseš, Kájo,“ směje se Týna.

„O unesení není, ale víte, což jestli – což kdyby kousl?“

„I nekousne! Vejřík je starý dobrák,“ utíká Týna do kuchyně, odkud podezřele něco syčí.

„Vejříku, já bysem tě nes, chceš?“ shýbá se Kája k jezevčíku. Ten seká prutem, upřímně se na dítě dívá. Ale Rilce to není vhod. Týna ji prve odvázala, i Káru, a jak se Kája shýbl, oba velcí psi se o něho radostně opírali, až se svalil do trávníku, výskal a křičel. Když vyběhla Zdeňa, ruce spráskla: „Propánakrále, Kájo!“ Ale musila se smát, když viděla to klubko vrtících se nohou a hlav. Zakřikla psy, ale ti nedbali. Zdvihla Káju, ale ten jen po Vejříkovi se natahoval.

Protože Týna skoro zoufale volala z kuchyně: „Milo…