Školák Kája Mařík 7

10. Kája cítí, že mu ublíženo

Kája ve škole si brzo zvykl a pro svou až příslovečnou ochotu byl velmi oblíben. To bylo už koncem listopadu, kdy přišel ze školy místo v 10 před polednem. Sotva dveře u kuchyně zavřel, bolestně se rozplakal.

To bylo tak: Jejich pan učitel ochuravěl a místo něho toho dne učil pan učitel ze třetí třídy. O něm říkali třeťáci: „Pane, u toho se musí i kejchat potichu!“

„Je ,nervézní‘. Když někomu spadne penál z lavice,“ vykládal kolikrát Jenda Šešničkovic, „dostane přes záda, jen to fikne. To pane, není potom žádná ,nervézní‘ rána, ta vydá!“

Tenkrát Kája natahoval ouška a za tepla se doma přeptal: „Maminko, copak je to – počkej, jak to povídal Jenda – ,furvézní‘? To asi, víte, jak jsem byl s dědou z lesovny v Praze, a zrovna šli vojáci, tak těm jedněm povídal děda: ,To jsou od »furvezny«.‘ Tak to snad pan učitel ze třetí třídy je taky od nich?“

Maminka chvíli přemýšlela. „To řekl asi Jenda ,nervózní‘. To znamená, Kájo, že pana učitele děti ve škole moc zlobí, až ho hlava ukrutně bolí, a on musí mít kolem sebe ticho. Má slabé nervy.“

Kája o tom dlouho nepřemýšlel. Toho dne, kdy jejich pan učitel v 9 hodin řekl skoro tiše: „Není mi dobře, děti! Musím odejít domů. Pan kolega ze třetí třídy mne zastane. Ať jste hodné a neslyším žalob! Pamatujte si, že ani on není zcela zdráv, že musí mít ticho,“doprovázely ho posmutnělé dětské obličeje. Za chvíli opravdu přišel obávaný pan učitel ze třetí. Hned od dveří zavolal: „Kdopak psal posledně na tabuli písmenka? Jsou nakřivo. Smazat a psát znova! A rovně, ať se nemusím rozčilovat! Kdo to psal?“

Kája v rozpacích už stál u tabule a mazal. Pan učitel přecházel rychlými kroky třídou.

Durdík, největší uličník ve třídě, který také opakoval, pošeptal Čechulovi: „Co myslíš, přiběhne na nás, když oba sešoupneme penály na zem? Sjedeme za nimi pod lavice, jo?“

Penály už bouchly a kluci jako blesk sjeli pod lavici. Pan učitel se chytil za hlavu a pospíšil k posledním lavicím. Jen se sehnul, vytáhl je, dal každému po zádech a kluci už ani nemrkli.

Kája opatrně stavěl na tabuli písmenka. Neměl dnes štěstí. Prve běžely řádky nahoru, teď dolů. Pan učitel se zlobil: „Copak nemůžeš dát pozor? Tak dlouho budeš psát, až to bude správně a rovně!“

Kája se zadíval na pana učitele a řekl upřímně: „Prosím, pane učitel, to tu budeme dnes přes poledne, protože pořád se ,strefuju‘ špatně.“

„Zbytečně odmlouvání! Piš!“

Káju už hodně bolela ruka a psal opravdu čím dál hůř. Vždyť to už bylo písmenek, co dnes napsal a musil smazat. Ruka mu umdlévá. Pan učitel stojí a dívá se na tabuli. Ne, není spokojen. Má v ruce dlouhé ukazovátko a jím ukazuje chyby na tabuli. Konečně se rozčílí, ukazovátko pohodí na stůl tak, že přečnívá přes stůl. Kdyby Kája udělal dva kroky zpět, jistě do něj vrazí, a ono spadne. Pan učitel sedá za stůl a volá: „Sedni si, nic neumíš!“

Kája sice cítí v očích slzy, že ho tlačí, ale uklání se hluboce panu učiteli, a v tu chvíli padá dlouhé ukazovátko ze stolu a béře s sebou oba kousky křídy.

„Uličníku, to ty úmyslně děláš hluk, viď?“ zlobí se pan učitel. „Po škole budeš dopoledne!“

Kája jen hoří v obličeji. Sbírá přeraženou křídu i ukazovátko a říká tiše: „Prosím vás, pane učiteli, já nerad, na mou pravdu, já moc nerad. Křídu přinesu novou a jen mi to, prosím vás, odpusťte, pane učiteli!“

Skoro by ručky sepjal a zaprosil, ale pan učitel se zlobí: „Schválně jsi to shodil! Vím to! Na místo!“

Kájovi se srdíčko svírá bolestí. Jistě, on tak nerad! Vždyť ví od maminky, že jen z dětí pan učitel je „fur-nor-ver-“ – už ví, je „nervovej“. Kája by radši sám bolest měl, než by ji někomu udělal, a pře…