Školák Kája Mařík 7

13. Malý Kája jde do školy v Lážově

Už v 6 hodin po ránu pět kluků přešlapovalo před lesovnou. Těšili se na snídani. Panečku, vzácná paní zakrojí kalvasy chleba! To je jináč než doma, když maminka musí počítat s každou kůrčičkou. Vzácná paní maže, panečku, medem nebo máslem, maminka doma jen posolit může.

Psi se rozštěkali hned, jak chlapce z dálky cítili. A pronikavým štěkotem probudili nejdřív Týnu. Ta poznala hned, že ještě není její hodina. Jak nemohla honem otevřít oči, věděla, že není půl sedmé. Vzpomněla si: „Že ti kluci! Prach sec, ti si přivstali!“ Měla zrovna takový krásný sen. Přišel Křampula a povídal: „Týninko, nic platno, jdu si pro poslední slovo.“ Měl zase ten myslivecký klobouk, ale kalhoty s „lampasy“ zrovna jako jenerál a kytku v ruce z červených růží. To je všecko hezké. Zelené lampasy, naděje na dobré časy. Červené růže – radost. Ona zrovna hladila psy. Pes je věrnost. A z toho nejkrásnějšího ji kluci probudili. Dnes aby zrovna o dva litry mléka víc svařila. Kluci jsou k nedojedení. Je jim přáno. Mají doma víc hladu než čeho jiného.

Když se včera pořádně najedli, řekl Vincek Počátkovic: „To není jako u nás doma – po obědě jako po vejprasku! To jsem se najed’!“

Týna zakřikne psy a pouští kluky do kuchyně s rozkazem, že musí být tiši. Oheň už praská, kluci slídí očima po kuchyni. Támhle stojí kolik párů nevyčištěných bot, támhle je bedýnka a v ní kartáče. Patero klukovských rukou vztáhlo se po botách i kartáčích. Nejdřív bláto dolů, ale to venku. Kluci tiše vyběhnou. Potom jeden otevře velikou krabičku krému.

„Kluci,“ šeptá, „to je jiná než doma, když maminka dá ,naviksovat‘ jen v sobotu večer a krém potom zamkne do jarmárky vedle perníku.“

Týna má radost. Boty se za chvíli jen lesknou. Než přinese z venku mléko, jeden zametl kuchyni, druhý semlel kávu, třetí nesl košík s dřívím, čtvrtý přikládal. Pátý – aby všichni nebyli tak moc hodní, a byl to ten, který měl největší hlad – vyskočil na židli a pošoupl hodiny. „Aby bylo dřív kafe,“ řekl šeptem ostatním.

Týna opravdu se hned podívala na zeď a řekla: „To zrovna letí ten čas. A když jste mne dnes zastali, a vzácná paní řekla, abych vám dnes uvařila dobrou kávu, máme tu od včíra smetanu, ať se máte, kluci, dobře!“

Káva už se zavařila, už ji Týna zakápla studenou vodou, aby se dřív usadila, už pět pořádných „kafáčů“ s velkými lžícemi bylo připraveno a pět hladových kluků sedělo na lavici za stolem. Jen se ulizovali už z té vůně. Před každým stojí hrnek a Týna nese mísu buchet. Bodejť by v lesovně neměli vždycky v zásobě! Buchty byly s rybízem a Týna je poctivě rozdělila mezi kluky. Na míse zůstala jedna lichá. Jen se Týna obrátila, pět rukou se po ní vztáhlo. Vincek Počátkovic to vyhrál. Už se do ní zakousl, když ho Pepík Zvonečkovic tak silně štípl do lýtka, že zbytek buchty upustil. Čtyři ježaté hlavy zmizely pod stolem. Pepík Zvonečkovic nacpal si ji ještě do úst, dokud byl pod stolem. To je nejjistější.

Týna šla na dvůr. Klukům blahem a dobrotou vystupoval pot na čele. Hrnky byly prázdné.

Týna se vrací: „Jen jezte, kluci! Pijte!“

Vincek se odvážil: „My už jsme, slečno, snědli a vypili.“

Týna si honem urovnala drdůlek na hlavě a obrátila zástěru. Vida, kdo by to do Vincka řek’! „Slečno“, jí řekl. Inu, svobodná a zachovalá je, proč by jí to neřek’? Usmívá se: „Což abych vám dala ještě jednou?“

Klukům zasvítily oči, a druhá porce, než bylo sedm hodin, v nich zmizela.

Paní lesní vzbouzí Káju: „Je čas do školy. Kájo, vstávej!“

Ten se nemůže vzpamatovat, kde je, a je mu najednou do pláče steskem po domově, mamince a tatínkovi. Babí pochopuje smutek malého človíčka: „Kluci už čekají v kuchyni, už jsou po snídani.“

Kája se posadil: „To jsem moc rád. Tak, babí, to já už vstávám.“

„A copak tě napadlo brát rozešitou ruční práci z domova, hochu? Víš, že jsi ji úplně zničil? Víckrát, Kájo, nic takového neproveď! Pomodli se a pospěš!“

„Copak jsem mohl, babí, přijet jen tak s prázdnem?“ vysvětluje Kája. „Já ji nezničil, já ji dal pěkně do kuférku a přikryl utěrkami.“

„To nejsou utěrky, miláčku! A co se týče toho zničení, mám pravdu. Rajská jablíčka a vajíčka se na přikrývce rozmazala.“

„Tak vidíte, babí, tak to já ne!“

Za chvíli byl připraven a paní lesní šla do kuchyně připravit všem těm školákům mazaný chléb na „desátou“. „Děda půjde s vámi, děti! Koupí Kájovi slabikář, sešit a čeho je třeba, když to doma zapomněl.“

Kluci se trochu lekli. Copak vzácný pán byl moc hodný, ale že by zrovna musil s nimi až do školy, to není moc dobře. Cestou je největší příležitost k dělání otisků ve sněhu a všelijakým takovým věcem, pro které, jak si v duchu řekl Vincek, „vzácný pán nemá ,pochopa‘.“ Snad pan lesní vycítil, že by kluci nejradši sami, proto napsal dopis panu řídícímu, doporučil mu Káju a k večeru že přijde.

„Však oni trefí beze mne, maminko! Vinckovi vidím na nose, že se začne otiskovat hned u průseku. Tuhle ti čtyři už se jen třesou, aby se začali koulovat, a náš Kája zrovna teď si myslí: To jsem rád, že půjdeme sami, viď?“

Kája kývá hlavičkou: „Jak to tak všecko umíte uhádnout, dědo!“

Sotva děti vyšly k průseku, hned podotkl Vincek: „Budem se otiskovat do sněhu, ale věčná škoda by byla těch mazaných krajíců, aby se rozplácly. Nejlepší bude, když je sníme.“

Kluci rozhodně byli při tom a hned se do krajíců zakousli. Jejich chuť povzbudila i Káju, který sice prve řekl, že má bříško plné až do pasu, ale teď následoval jejich příkladu. Do školy přiběhli s tvářemi do červena rozhořelými a Kája si honem vzpomněl, že má odevzdat dopis.

Způsobně se uklonil a pozdravil: „Pochválen Pán Ježíš K…