Školák Kája Mařík 7

11. Malého Káji „kuférek“

Koncem února přijel, jak bylo sjednáno, pan lesní a měl malého Káju nadchnout pro odjezd na samoty přes tu dobu, než – jak řekl pan Weber – zase bude všecko v pořádku a přibude „břískloun“. „Kakraholti,“ zahuboval, tak jsem se těšil, že sláva bude u nás, ale v těchhle zimách není ani pomyšlení. To bych s děckem do lesů neběžel. Snad se dočkám jindy!“ Sotva se zmínil, že jsou u lesovny i hajnovny moc krásné klouzačky a že je možno stavět kolem myslivny sněhuláky, Kája si poposkočil: „Dědo, prosím vás, já s vámi pojedu. Tatínku, smím? Mohli bysme hned!“

„Dnes už ne, Kájo,“ smáli se. „Až pozítřku, až si děda odpočine.“

Pozítří od rána Kája chvátal. Už v sedm hodin přišel do kuchyně. Kapsičky měl všechny nadité míči, figurkami – a konečně i za košilku dal, co se vešlo. Sotva dveřmi prošel. Co viděl teď a čeho dřív si nevšiml, byl dědův, jak řekl, „kuférek“. Měl pan lesní pěkný menší kožený kufřík s sebou.

„Maminko, nic na světě bych nechtěl, jen takový ,kuférek‘. A nemusil by být ani tak krásný, jen kdyby to byl kuférek.“ Jeho oči byly plny veliké touhy.

„Maminko“ říká děda Zdeně, „máš přece někde podobný, také kožený, jenže už trochu otřelý.“

A maminka přišla za chvíli s kuférkem.

„Propánakrále, maminko, to je krásný kuférek! Prosím vás, půjčíte mi jej na cestu?“

„I dám, nejen půjčím! Je tvůj!“

„Má zlatá maminko, to jsem rád!“

Nic nevadilo, že byl odřený, že se špatně zavíral, byl jeho. Obsah kapsičky stěhoval se do kuférku. Měli od Káji pokoj do chvíle odjezdu. Chodil s kuférkem blaženě všemi místnostmi.

Velký Kája měl nutnou úřední cestu do Prahy. Zajede s chlapcem a dědou až na samoty a bude tak dobře, protože chlapec je příliš živý a mohl by dědu cestou znavit. Zdeňa chystala leccos, co posílala na samoty, nevšímali si příliš chlapce, který se konečně rozhodl, že z krásného kuférku všecky ty věci vyhází a dá tam jiné, jen ty nejlepší.

V Kájových očích mezi nejlepší věci patřily zlaté rybky. Našel čistou sklenku od zeleniny, hravě vytáhl dvě zlaté rybky, nasypal jim do sklenky hrst mravenčích vajíček, ovázal otvor nahoře plátýnkem a provázkem a postavil na dno. To bude Pepka koukat! Možná, že už je z ní Pepík, to bude dobrota! To se budou koulovati. Taky by měl vzít babí zavařeninu. Třeba na samotách už je snědli, budou mít radost. Ve špíži se moc netočí. Maminka to nemá ráda.

Sáhne po jedné lahvičce a klade ji vedle sklenky s rybičkami. Taky by měl vzít pár vajíček.

Maminka jich tu má! Vzal čtyři a k tomu dvě tvrdé žemle. Ať má taky něco pro babí do hajnovny. Kuférek ještě není plný. Škoda, že sem dal ty zlaté rybičky. Tady by zrovna bylo místo pro tu krásnou krabičku, kterou našel v zásuvce umyvadla. Byla plna jemného, bílého prášku. O tom se přesvědčil, ale nevěděl, k čemu je. Maminka mu řekla: „To nech být! To je pro malé dětičky, a ty už jsi školák.“ Když maminka něco nechce nebo nemůže mu dát, hned mu připomene, to že je pro malé dětičky, a on už je školák. Kája si myslí, že by to bylo moc hezké z toho prášku dělat v lesovně s Pepkou koláčky, a proto opatrně vytahuje sklenku s rybkami a na její místo klade vysokou krabici se zasýpacím práškem. Rybičky dává k ostatním zpět do akvária. A čím by zaplnil kuférek?

Když přišel tuhle ze školy domů, maminka něco vyšívala. Bylo to moc hezké. A když se ptal, co to je, řekla maminka: „To je překvapení pro babí z lesovny.“ Překvapení! Kája moc rád dělá překvapení. Což kdyby to vyšívání odvezl babí on?

Šel tiše do pokoje, z maminčina stolku vytáhl nedokončenou nádhernou přikrývku, pestrým hedvábím vyšívanou, určenou za přikrývku na kočárek druhého dítěte. Už je s tím u kuférku.

Vidí, že to není hotovo, ale říká si blaženě: „Ona si to babí dodělá! Ta bude mít radost!“

A cpe přikrývku, pod kterou už je na jedné straně přišitý růžový atlas, do kuférku. Protože tam ještě zbývá kousek místa, podnikne ještě jednou cestu do špižírny.

Rajská jablíčka! Vida! Týna v lesovně říkala: „Rajskou bych mohla jíst každý den. Ta bude mít radost!“ Z láhve jich trochu dává do sáčku od kávy a ukládá do kuférku.

Prve viděl maminku, jak skládá věci do koše, když už je plný, a říká: „Ještě něco navrch na přikrytí. Co by to tak bylo, aby taky babí měla z toho radost? V létě naříkala, co se spotřebuje utěrek. A my máme takových krásných, bílých v prádlové skříni. Nejsou to utěrky červeně nebo modře kostkované, jen bílé jsou. Takové měkoučké. Kája se maminky ptal: „Na co to je?“ A maminka řekla: „Na okna, hošíčku, na čištění oken. A nebuď zvědavý! Na okna!“

Na to vzpomněl si Kája, když naplňoval kuférek a zrak jeho padl na utěrky, které maminka ještě do koše nesložila. Uvažuje: „Než by se u nás roztrhaly! Okna se myjou jednou za měsíc, nádobí se utírá každý den. Přiveze je babí. Ta bude mít radost!“ A už je násilím cpe navrch kuférku. Ale maminka před ním zatajila, že jsou to heboučké pleny pro čekané dítě.

Jsou připraveni k odchodu. Kája se nadnáší s kuférkem: „Maminko, vzal jsem si něco ze špíže, abych nejel s prázdnem.“ Ale Zdeňa nemá kdy poslouchat. Tuze ráda by jela také, ale teď už nelze na cestu se vydat. To jí bude smutno po obou. Ovšem, teti Webrová bude u ní přes den i přes noc, ale co je to platné! Bude počítat hodiny, až se aspoň jeden z nich vrátí.

Malý Kája posmutněl hned na nádraží. Myslil, že maminka také jede s sebou, a v očích se mu ukázaly slzičky. Ve vlaku byl velice hodný. Jeli už skoro dvě hodiny, když se tatínek zeptal: „Nezapomněl jsi slabikář a sešity, Kájo?“

„Na co, tatínku! Přece na klouzačce a při stavění sněhuláků nebudu je potřebovat?“

„Propánakrále, Kájo, vždyť budeš chodit v Lážově do školy!“

„Tááák!“ leká se Kája. „A to já bysem radši zůstal u maminky. To nic není, tatínku, to já bych jel hned zpátky.“

Ale tatínek se zabral do čtení novin a děda mu povídal tak přesvědčivě o zimních krásách samoty, že se začal usmívat. –

Kája ani nevěděl, kdy tatínek odjížděl ze samot. Nechtěl mu kazit náladu, když ho viděl…