Školák Kája Mařík 7

24. Přišla Fila

Ve středu kolem 2. hodiny zazvonil nesměle zvonek v předsíni Maříkových. Zdeňa otevřela. Nepatrné, pihovaté děvče, zdánlivě slabé, s ustrašeným výrazem v očích, tiše se ptalo: „Prosím, jsem dobře na místě? Milostpaní Maříková? Jsem Filomena Haralíková. Mám, prosím, s sebou knížku. Ono to už teď neplatí – knížka –, ale tam u nás v kraji, co je jako pořádná holka, si na ni drží.“ Podávala Zdeně zabalenou čelední knížku.

„Pantáta Bařilovic mi rád napsal, že jsem sloužila k ouplné spokojenosti. A kolik kusů hovězího dobytka máme?“ ptala se sdílně.

Zdeňa se usmála: „Ani jeden!“

Fila se podivila: „Tak kolik prasat, milostpaní? Jistě čtyři.“

„Ani jedno!“ zas odpovídá Zdeňa.

Fila vrtí hlavou: „Slepice, krůty, husy?“

„Nic z toho, Filo! Máme jen školáka Káju a tuhle maličkou Stáňu. Zmohla byste sama prádlo? Vypijte si trochu kávy! I bábovku tu máme ještě od křtin. Poslužte si!“

Nikdo neví, co se odehrálo v duši prostého venkovského děvčete z Podbrdí ve chvíli, kdy hezoučká paní Zdeňa přinesla jí pořádný hrneček výborné kávy a bábovku. Než se Zdeňa od kočárku vrátila, dojedla Fila. Smetla opatrně drobečky ze stolu na dlaň, nasypala je do úst a řekla tiše: „Tak zaplať Pán Bůh, milostpaní! Takovéhle ,kafe‘ u nás ani o největší veselce nepodávají. A prosím, tak na co budou mít služku, milostpaní?“ diví se Fila zas už tak ustrašeně.

„Na praní, mytí, luxování, uklízení, žehlení, milá Filo, práce pořád dost,“ říká Zdeňa.

„To všecko nic není!“ zadívá se Fila beznadějně k zemi. Ale v tu chvíli ukáže se na jejích rtech široký úsměv: „Kouknou se, milostpaní, tuhlec okolo těch kamen je našlapáno. Jestli mají trochu teplé vody, na jedno zakleknutí bych to vytřela.“

Teplé vody bylo dost a Fila v červené spodánce a vyrudlé blůzce řekla: „Milostpaní, jdou do pokoje, ať mi tu nepřekážejí!“

Zdeňa šla. Stánička zrovna se probouzela, nejspíš ukrutným hladem. Potom zas usnula, a zdřímla i Zdeňa. Po hodince promnula si oči: „Propánakrále, kdyby mne viděla maminka, to bych dostala! Ve dne spát!“

Honem se hrnula do kuchyně. Podivila se. Fila zatím vydrhla do běla celou kuchyň a teď čistila boty. Kolik párů stálo jich pod okny, k čištění připravených. Tváře jí jen hořely a nesmírně radostně se usmívala: „Milostpaní, prosim’ich, jestli mě tu mohou nechat na tu malou práci! Radši mi dají míň na službě, jen když budu smět u nich zůstat. Povídali prve něco, že budu ,rukcovat‘, a to teda nevím. Co jsem sloužila v Pardubicích v tom statku, říkala pajmáma: Chytni, Filo, ,ruksak‘, poběžíš do města! Tak jestli něco takového –“

„Luxovat, Filo, jsem řekla. Lux je vysavač prachu. Máme známku ,Praga‘, je to výborný strojek. Ukážu vám, chcete? Vůbec se nepráší.“

„Milostpaní, to teda já bych radši koštětem než tím. Jak by se okolo mne kolem dokola neprášilo, myslila bych, že neuklízím.“ Než vešla za Zdeňou do pokoje, zula střevíce. Řekla: „To je krásy všude!“ Ke kočárku šla po špičkách a děcko pokřižovala: „Požehnej Pán Bůh! Milostpaní zapomněla holčičku utáhnout povianem. To by jim rostla nakřivo. Já bych ji…“

„I toto, Filo,“ směje se Zdeňa, „takhle volně to stačí. Tak se podívejte!“ Vytáhla lux, vzala kaučukovou rouru, utáhla ji na místo elektrické žárovky do lampy, otočila kličkou elektrického vedení a motorek začal hlučně pracovat.

Škubla sebou Fila a vyrazila z pokoje. Přišla za ní Zdeňa. „Milostpaní, to do ruky nevezmu!“

„Ještě ráda, Filo,“ směje se Zdeňa. „Tož abyste sem dopravila kufr nebo košík nebo co máte. Myslím, že budu s vámi spokojena.“

Fila už jen zářila. „Zaplať jim to Pán Bůh, milostpaní! Já tu budu za chvíli.“ Odešla.

Zdeňa se zamyslila: „První služka! Nemýlí se v ní? Bude to taková Týna z lesovny, která každá vždycky u nich doma byla zrovna jako …