Školák Kája Mařík 7

14. Kovářka se vrátila z kriminálu

Tenkrát, když pustili starou kovářku od okresního soudu, čekala, až se hodně setmělo. Potom teprve vydala se na cestu. Má před sebou cestu tříhodinovou. Bude mít aspoň kdy zopakovat si všecko to, co si v kriminále umínila. Nějaký den ani nevyleze z chalupy. Potom půjde jako by nic. Běda tomu, kdo by se jí poškubl! Každému bude vykládat, jak je teď ve Všenorech krásně, že by tam chtěla zůstat. Neteř ji pořád zvala a teď ji ne a ne pustit. Až to všude vypoví, počká si na Tancibudčici a vynadá jí. Potom si vyčíhá vachmajstra a dá mu co proto. Potom nadběhne fořtovi a řekne mu – no, však ona ví, co mu řekne. Zkrátka, dostanou to od ní všichni.

Pospíchá, ale cesty přece jen málo ubývá. Žízeň má, jedla by. Jen jestli táta nezapomněl, že dnes ona se vrátí. Kdepak by zapomněl! Vždyť beztoho seděla taky kvůli němu. Kdyby se nebyla zakoukala do těch pitomých pomněnek, byla by tenkrát frnkla, a bylo to! To on táta vzpomínal a počítal, kdy přijde. Třeba jí přijde naproti. Přinese něco k jídlu. Takhle kdyby bylo kousek paštiky! Ulízla se. Anebo třeba mazaný chleba a do láhve kapku kafe. To on ví, že za dne domů nepůjde. Ňákou korunu v kapse má, ale do hospody nikam nezajde, toto! Tady ji všude znají.

Byla to dlouhá cesta, než konečně se blížila k Lážovu. Teď to bude musit vzít zadem kolem zahrad, aby nikoho nepotkala. Jen aby se jí neudělaly na nohou puchejře, to by se jí to špatně běhalo po Lážově. Nač by v chalupě civěla kolik dní? Stačí, když ji nikdo neuvidí teď domů běžet, z kovárny přece může vyjít, kdy chce. Už myslila, když spěchala krajem Supovic sadu, že má vyhráno.

V tu chvíli Vít Supovic, hoch 23letý, zkřížil jí cestu. Zrovna jako v pohádce. Kde se vzal, tu se vzal! Patrně se polekal, protože řekl mrzutě: „Kterou to babu čert nosí naším sadem? Co tu smejčíte?“ Posvítil si na ni elektrickou kapesní lucerničkou, až ona tím prudkým světlem oči na vteřinu zavřít musila. Vít se rozesmál hlasitě. Tak hlasitě, až se staré jabloně podivily: „Tenhle náš Vít se umí smát!“

„No ovšem, když zaskočil starou kovářku, která uháněla zadem! Té on něco provede! Však nezapomněl, co darebných řečí o něm napovídala Pepičce Slámovic, div se proto nerozešli,“ řekla panenská jabloň.

Zlatá reneta se tiše usmála: „Zrovna tady pode mnou na té březové lávce se smířila Pepička s Vítem, když on na duši se jí zaručil, že to všecko byly jen darebné, vylhané pomluvy, které kovářka na něho si vymyslila, protože ji prohnal, když s trakařem si přijela krást jejich jetel. Skoro jsem se tenkrát bála, že Pepička plakat nepřestane, že přece jen se rozejdou, a bylo by škoda, aby oni dva spolu do kostela nešli. Vždyť jsou oba mladí, hezcí, spořádaní, jak pro sebe rostlí.“

Štěp dovádivých malvazinek se rozesmál: „Však se brzy svatby dočkáme. Ale stará kovářka uhání, vidíte? A slyšíte? Co to volá náš Vít?“

Slyšel celý sad, slyšel každý statek, dům i chalupa, protože Vít vyvolával: „Trú–trú–trú! Kovářka je tu. Už přijela z lázní!“

Sbíhala se dospělejší mládež, vybíhali starší i staří. Vít proběhl celým Lážovem. Až panímáma Slámovic, která také přispěchala do houfu na silnici, se zlobila: „Víte, Víte, tyť tropíš, jako bys byl chlapcem!“

Ale Pepička se ho zastala: „Jen si vzpomeňte, maminko, že by nás hnedle byla rozvedla.“

Kovářka také slyšela. Když vzala vršíček „trapem“, zastavila se, obrátila se k Lážovu, zahrozila a řekla: „Počkej, kluku, teprve poznáš, co dokáže kovářka! Já ti dám vytrubovat! Já ti dám lázně!“ A potom, třeba už ji nohy bolely, poklusem běžela ke kovárně. Bouchá do dveří.

Po dlouhé chvíli je slyšet hlas kováře: „Kdo je?“

„Kdopak jiný než já! Nebo jsi čekal ňákou mladší? Podívejme se! Kdopak má u tebe večír co dělat než tvoje věrná, počestná manželka, co? Otevři, než to rozkopám!“

„Jen ne tak zhurta! A pěkně vítám z kriminálu!“ odpovídá pořád ze světnice kovář. „To tě pustili moc brzo! Tady bylo jako v nebi! Přestaň kopat, nebo tě nechám přespat na mlátku! To si nemysli, že to bude jako dřív! Že budu mlčet nebo se tě bát! Hůl na tebe patří!“

Kovářka myslila, že padne. Kopala čím dál zuřivěji, ale kovář se neozval. Když už ji nohy bolely od kopání, sedla si na práh. Křičet se bála, aby nezaslechli do dolejších chalup. Domů se dostat musí. Zkusí to po dobrém. A jak bude uvnitř, zahraje mu. „Táto,“ klepá tiše, „pusť mne domů!“

Kovář otvírá: „V troubě máš kafe, a snad jsi už uznala, že si teď musíš dát pozor na hubu, nebo budeš v kriminále našup!“

Nejdřív vypila kafe, potom si založila ruce v bok a spustila: „Tak ty takhle? A to budeš teprve koukat, co dokážu!“

Ostré nadávky vybíhaly jí z úst jedna za druhou. Ale než chviličku. Kovář vyskočil z postele, otevřel dveře do komory, chyt’ kovářku v pasu a už stála v komoře. Přirazil dveře, zamkl a šel si lehnout.

Kovářka jen tak popaměti našla starou lavici. Sedla si na ni a začala uvažovat: „A to se všecko sepsulo proti mně. Heleme se, táta! Jak si troufá! Však ono ho to přejde. To jen tak hrůzu pouští. Vyspím se dnes na tom slamníku tady a zítra budu dělat jako by nic. Do Lážova si vyjdu po obědě. Na co leda budu čekat?“

Kovář ráno ani muk. Odemkl a ona vařila snídani, uklízela, kozu obstarala. Zrovna chtěla zadělati na pár vdolků, když ji chytla nesmírná touha vyzvědět v Lážově, co je nového, a ukázat, že se nikoho nebojí. Kovář si při práci hvízdal, ona chytla lepší sukni a zástěru, ňákou tu korunu do kapsy, a už zadními vrátky upalovala k Lážovu. Čekala pokřikování. Už se těšila, jak spustí, jak jim všem poví, ale nikdo si jí nevšiml. Řekli si včera: „Vít Supovic jí to pověděl. Dobrá! A protože se jistě nezměnila, necháme ji být.“

Kovářka se usmívala na všecky strany, ale nikdo úsměv neopětoval. Ba pekařovic rychle zašli do krámu, pan Štulc se obrátil zády, Bětuška ze školy práskla před ní dveřmi.

Několik výrostků, kteří o včerejší úmluvě nevěděli, začalo zpívat:

„Když jsem já šel z kriminálu,
potkal jsem starou bábu.
Povídala, že bručela,
v base že zle se měla.
Povídala, je z Lážova,
pro hubu ji za…