Lolita

32

VYLÍČILA MI, jak ji svedli. Pojídali jsme mdlé, moučnate banány otlučené broskve a velmi chutné brambůrky a die Kleine mi všechno vyklopila. Její mnohomluvné, byt nesouvislé vyprávění doprovázela spousta zábavných moues. Tuším jsem již poznamenal, že mi v paměti uvízl zvlášt jeden obličej, založený na zvuku „uhm!«: do stran protažená želatinová ústa a oči v sloup ve všední všehochuti komického znechucení, odevzdanosti i shovívavosti k slabostem mládí.

Její ohromující vyprávění začalo zmínkou o kamarádce, s níž bydlela ve stanu v jiném (prý „senzačním“) táboře minulého léta. Ta kamarádka - „úplně bezprizorná“, „napůl cvoklá“, leč „fantastická žába“ - ji zaučila do různých technik. Loajální Lo se zprvu zdráhala prozradit její jméno.

„Grace Angelova?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou. Ne, ta ne, byla to dcera jednoho velkýho zvířete. Dělá -

„Že by snad Rose Carmineová?“

„Ne, kdepak. Její otec -“

„A co Agnes Sheridanová?“

Polkla a zavrtěla hlavou - a pak ji to trklo.

„Počkat, jak to, že všecky ty holky znáš?“

Vysvětlil jsem.

„No jo,“ řekla. „Některý z tý bandy ze školy jsou dost zkažený, ale ne zas tak moc. Jestli to chceš vědět, jmenovala se Elizabeth Talbotová, jde teďka do jedny príma soukromý školy, její otec dělá nějakýho ředitele nebo co.“

Vzpomněl jsem si, a divně mě přitom píchlo u srdce, jak často chudák Charlotta vnášela na večírcích do hovoru takové vybrané lahůdky jako „když byla vloni dcerka stanovat s tou malou Talbotovou“.

Vyzvídal jsem, jestli některá z matek o těch sapfických hrátkách věděla.

„Ježíši, ne,“ vydechla schlíplá Lo, a chytla se předstíraně roztřesenou rukou za srdce v nápodobě úleku i úlevy.

Víc mě však zajímaly zkušenosti heterosexuální. Šla do šestky v jedenácti, brzy poté, co se ze Středozápadu přestěhovali do Ramsdale. Co měla na mysli tím „dost zkažený“?

Mimochodem, dvojčata Mirandových spávala dlouhá léta na jedné posteli a Donald Scott, nejnatvrdlejší kluk ze školy, to dělal s Házel Smithovou v garáži svého strýčka, a Kenneth Knight, který byl ze všech nejbystřejší, vybaloval nádobíčko, kdekoli a kdykoli se mu naskytla příležitost.

„A co Tábor Q?“ zeptal jsem se. A za chvíli jsem znal celou historii.

Barbara Burkeová, statná blondýna, o dva roky starší než Lo a daleko nejlepší plavkyně v táboře, měla jakousi zvláštní kánoi, o niž se dělila s Lo „protože kromě ní jsem akorát já zvládla Vrbovej ostrov“

(nejspíš nějaká zkouška plavání). Během celého července každé ráno - všimni si čtenáři, každé požehnané ráno! - Barbaře a Lo pomáhal nést loďku k Onyxu nebo Eryxu (dvěma jezírkům v lese) třináctiletý Charlie Holmes, syn vedoucí tábora a jediná osoba mužského pohlaví široko daleko (vyjma starého dobráckého údržbáře, hluchého jak poleno, a jednoho farmáře ve staré fordce, který občas prodával táborníkům vejce, jak už to tak farmáři dělají); každé ráno, ach, můj čtenáři, se ty tři děti vydávaly zkratkou přes překrásný panenský les, přetékající všemi symboly mládí, rosou, ptačím zpěvem, a na jednom místě v bujném podrostu Lo zůstávala na stráži, zatímco za křovím Barbara s tím klukem kopulovali.

Zpočátku Lo odmítala „zkusit, jaké to je“, jenže zvědavost a pocit kamarádství byly nakonec silnější, a tak to brzy s Barbarou dělaly na střídačku s tichým, hrubým a neurvalým Charliem, jenž měl v sobě sice asi tolik sex-appealu jako syrová mrkev, zato však vlastnil obdivuhodnou sbírku prezervativů, které lovíval v nedalekém třetím jezeře, daleko větším a navštěvovanějším, jménem Climax, podle bouřlivě se rozvíjejícího průmyslového města téhož jména. Třebaže Lolita připouštěla, že to je „jenom taková psina“ a „dobrý na pleť“, Charlieho mozkem a manýry, a to říkám rád, pohrdala. Ten oplzlý ďábel neprobudil ani její temperament. Mám pocit, že ho spíš zarazil v rozletu, přes všechnu tu „psinu“.

To už bylo krátce před desátou. S odlivem rozkoše mě obcházel a hučel mi ve spáncích popelečný pocit děsu, podněcovaný realistickou monotónností šedivého neuralgického dne. Opálená, nahá, útlá Lo, úzkým bílým zadečkem otočená ke mně a rozdurděným obličejem k zrcadlu na dveřích, stála rozkročená s rukama v bok (na nohou nové trepky s kožešinkou) a přes lokýnku, která jí padala do očí, se na sebe do zrcadla pitvořila. Z chodby se ozývalo štěbetání černých pokojských a za okamžik někdo zkusil vzít jemně za kliku u našich dveří. Zahnal jsem Lo do koupelny pod tolik potřebnou sprchu. Z postele byl příšerný kutloch, všude se válely brambůrky. Zkusila si modrý vlněný kostýmek, potom blůzu bez rukávů s kolovou kostkovanou sukní, jenže první jí bylo moc těsné a druhé pro změnu moc volné, a když jsem ji snažně prosil, aby si pospíšila (situace mě začínala děsit), Lo moje hezké dárky vztekle zmuchlala, mrštila jimi do kouta a oblékla si šaty z předchozího dne. Když byla konečně hotová, dal jsem jí novou roztomilou kabelku z imitace teletiny (do níž jsem předtím hodil hromádku centů a dva novotou zářící desetníky) a řekl jsem jí, ať si dole v hale koupí nějaký časopis.

„Hned jsem tam. A na tvém místě, drahoušku, bych se nedával do řeči s cizími lidmi.“

Až na mé nebohé dárečky toho k balení moc nebylo; byl jsem však nucen věnovat nebezpečnou spoustu času (jestlipak nemá dole něco za lubem?) úpravě postele do takového stavu, aby připomínala opuštěné hnízdo rozrušeného otce a jeho uličnické dcerky, a ne saturnálie propuštěného trestance s párem tlustých starých kurev. Potom jsem se dooblékl a zavolal šedivého nosiče pro zavazadla.

Všechno bylo v pořádku. Seděla v hale, zabořená do krvavě rudé klubovky a zahloubaná do úděsného filmového plátku. Nějaký chlap v mém věku a tvídovém obleku (žánr místa se přes noc změnil v prostředí rádoby britského zemanského sídla) držel v ruce vyhaslý doutník a staré noviny a nespouštěl z mé Lolity oči. Měla na sobě své stavovské bílé ponožky, páskové boty a ty světlé šaty z potištěné látky s hranatým výstřihem; utahané světlo lampy odhalovalo zlaté chmýří na ohnivých údech. Seděla tam, nohy přes sebe, vysoko a lehkomyslně, a bledýma o…