Svět jako vědomí a nic

V.

1.

O čem jedině víme, co bezprostředně cítíme, je intenzivnost myšlenky… –: Jedině dle své síly, – duchaplnosti má být myšlení posuzováno. Vše ostatní je vedlejší –: posuzování podle „pravdivosti“ svědčí vždy o pedantickém škatulkářství, o omezenosti… –: – Distinkce „pravdivost“, „nepravdivost“ jsou nepravdivé –: všechny úsudky o pravdivosti jsou povrchní a relativní: – krátkozrace, nejapně srovnávající…, – spočívajíce na zvyklosti a konvenci; – je-li myšlenka vůbec pravdivá nebo lživá, má-li vůbec smysl nebo je-li nesmyslem…, – pro to schází nám empiricky každé jisté, – absolutní kritérium; – ale a priori víme, že pravdivé jsou myšlenky všechny…; že jsou stupně pravdy; – že tyto určuje intenzita, duchaplnost myšlenky –. –Že nevíme o pravdě pranic, dokazuje už stálá hrubá zkušenost –: – Ustavičně měníme úsudky o svých myšlenkách: často shledáme, že to, co jsme považovali za velmi hlubokou myšlenku, je čirý nesmysl; často, že výrok, za nějž jsme se styděli, má hluboký smysl; později, že tento hluboký smysl je přece jen nesmyslem; a ještě později, že tento nesmysl má přece jen hluboký smysl –: – Každá myšlenka má logicky mnoho stran, jež přehlédnout je i nejbystřejšímu duchu nemožné; – každá myšlenka může, podle toho, chápeme-li ji ve stavu svěžesti nebo otupělosti, mít hluboký nebo mělký význam. Nevíme-li, je-li naše vlastní myšlenka pravda, oč méně můžeme to vědět o cizí, mediem našich skvostných dorozumívacích prostředků prošlé!: – Hovor je jediným nedorozuměním, nevíme nikdy zcela jistě, co jiný vskutku myslí, naše „rozumění“ je jen konjekturální, na zvyku a vkusu spočívající, nebýt okolností, že jsou lidé děláni na jedno kopyto a že jsou velmi skromní co do srozumění se, – raději by spolu vůbec nemluvili. Kdo chce seznat, jak si lidé rozumějí ve vyšších regionech ducha, ať čte sto kritik o znamenité knize!: každá rozumí jí jinak, to je nerozumí jí žádná…, „subjektivní rozumění“ je nerozumění. Řeči prázdných lidí činí často dojem hloubky, hlubokých hloupostí –: – Je sorta lidí s duchem po výtce konverzačním…, – lidé, jejichž všechno mluvení a psaní je vypočteno jen na dobrý dojem, kteří mají rafinovaný talent ke vzbuzení klamavého zdání hloubky…, – zatímco jsou, darebové, prázdní jako zkažený ořech…, – 90 % „lepších“ spisovatelů patří k této sortě…, – „spisovatelský talent“ je totéž co intelektuální darebáctví. Naopak jsou značným živlem všech bohatých duchů nejasné ohlasy dřívějších hlubokých myšlenek; ohlasy ty jsou „pravdivější“ než tisíce jiných jasných myšlenek…, – ale, jsouce nejasné, nemohou být „jasně“ vyjádřeny. Ale i jasná, tedy i relativně vhodně exprimovaná myšlenka, je absolutně exprimována vždy velmi nedokonale a bídně, – pro neschopnost řeči k vyjádření vyššího myšlení…, – účelem řeči je jen sloužit všedním potřebám. Řeč bere vždy hlupáky, – kteří ji stvořili –, pod ochranná křídla; hluboký duch, který vyjadřuje své myšlenky slovy, je politování hoden, právě tak, jako dřevorubec, který má k porážení stromů jen kuchyň…