Svět jako vědomí a nic

IV.

1.

Dosud bylo napsáno málo významného o síle vůle, o sílení vůle. Spisovatelé vysají vždy svou dušičku, jako květinka svůj kořenáček –: tedy našli v sobě k předmětu tomuto málo látky –: – Nejlepší tohoto druhu jsou jednotlivé výroky Napoleonovy.

2.

Má-li jednání a život mít větší cenu, musí mít duch jeden pevný bod, – jednu vůdčí myšlenku…, – vulgo: musí mít člověk cíl. – Myšlenka ta musí být zcela určitá, vždy tatáž a snadno vyvolatelná –: řečeno s ohledem na příliš analyzující duchy: – zcela ve své moci nemáme vyvolání žádné myšlenky –. – Která myšlenka může tím rozumně, – ovšem u vysokého ducha –, být?: „JE MNĚ PRACOVAT K CO NEJVĚTŠÍ AMPLIFIKACI POZITIVNÍHO STAVU MÉHO DUCHA“. – Při tom nutno si stanovit co pravdě nejpodobnější střední linii mezi „přítomností“, blízkou, vzdálenou, nejvzdálenější budoucností –. – Jak je možno k cíli tomu pracovat?: Vyvoláváním aktivních instinktů nebo prostředků k nim –: – Každý okamžik musí se vynořovat přirozená, nenásilná otázka: „Jak použít ho vzhledem k mému cíli? –: – Pečování o budoucnost může se dít jen v přítomnosti, – je obstaráváním přítomnosti; a nejlépe pečujeme o budoucnost, obstaráváme-li dobře přítomnost. – Která je hlavní cesta k cíli onomu?: Zdokonalování svého ducha, – zesilováním dobrých, zeslabováním špatných instinktů, opakováním a zapuzováním –: vulgo: moudrost je nejlepší cesta k štěstí. – Co třeba především zdokonalovat?: Vůli, sílu vůle, charakter…, – jakožto nejdůležitější část ducha a jakožto prostředek ke všemu ostatnímu. – Co je charakter?: Vědět, co dělám! … – – Komu tato naznačeni nejsou úplně jasna, ten nepřikročil dosud nikdy vážně k sebezdokonalování.

3.

To je vlastností ducha, že řízení jeho zdá se být nejlehčí a nejtěžší být. Mezi myšlením samým a teoriemi o něm je obyčejně odpor. Následkem nechtění rozumět sobě, starého jako lidstvo, jsou naše názory o psychických procesech úžasně mělké a falešné; – inklinujeme všude k hrubému zjednodušování duševních stavů; – tři metry pod hladinou zveme už hloubkou: – Intelekt náš není ještě zralý k sebepoznání. Obzvláště znalost volních procesů rovná se nule…, – jak směšné jsou rozepře moderních „filozofů“ o vůli! – kdo z nich má jasný pojem, co „vůle“ je? –. Chceme-li pomocí rozboru svých volních pochodů dobře jednat, jednáme, když v našem rozumu je vše určité a hotové, pomalu, nemotorně, hloupě; co jsme dřív učinili ihned, učiníme teď teprve po minutovém uvažování, pracném zařaďování do různých přihrádek – a nakonec špatně. Konečně pochopíme, že jsme na vše myslili, jen na jedno důležité pravidlo zapomněli: „nepříliš myslet a více jednat!“ –: Mezi myšlením a jednáním je antagonismus: jisté jednání má tendenci k nerozumnosti, rozumné k pomalosti; lehké jednání musí být nevědomé, rozumné vědomé, – dobré jednání spojením obého…, – – ale jak je možný tento poloviční zázrak? … –: Pochopením, že není většího osla nad rozum; používáním toho, co se v nás děje, rozumem, ale největší opatrností v řízení toho!: omezením vlády roz…