Svět jako vědomí a nic

2. JEDNOTLIVEC

I.

1.

Každá idea má svou vůli, každá vůle spočívá jen v ideách: není ani „vůle“, ani „intelektu“…, – jsou jen „instinkty“. – Instinkty naše dělí se na vnější, tj. ty, jejichž objektem jsou zevní věci nebo ideje od nich odvozené; – a na vnitřní, „volní“, řídící, tj. ty, jejichž objektem je řízení jiných, hlavně „vůle“. – Oba druhy vyvinovaly se paralelně a současně. Oba vrcholí ve svých objektivních instinktech, tj. instinktech, pozorujících věci tak, jako „o sobě jsou“, – nebo instinktech z těchto vzniklých, – praktickými se stavších, – zkamenělých.

2.

Ideje vznikají trojím způsobem: 1. na popud smyslových pocitů, 2. prostou, 3. volní asociací. – Zvláštností člověka je abnormní rozmnožení asociačních, – vnitřních, myšlenkových –, zmenšení smyslových popudů… –: „usamostatňování“ ducha: – duch stává se stále bohatší a omylnější. Bohatý vnitřní život dusí vnější, mezi vnějškem a vnitřkem je antagonismus: – úpadek a stálé upadání lidských smyslů; pozbývání smyslu pro zevní věci u myslících duchů. Člověk je jednou už monstrum, v monstróznosti je jeho velikost, jeho cílem musí být stát se monstrem ještě větším, – nebo vrátit se k opici! …

3.

Jsou čtyři druhy volní asociace: 1. Idea povstane na popud „mechanického“ chtění; 2. na popud „vědomého“ chtění; 3. na popud chtění chtění, tj. úmyslným vyvoláním chtění…, – „svobodnou vůlí“. Tato spočívá ve velmi vědomých řídících instinktech, k volnímu aktu podnět davších. „Svobodnou vůlí“ možno vše nám ovládat; že ovládáme ji, je psychický klam: Ve své moci nemáme nakonec pranic, – to vyplývá už z pojmu kauzality –; „svobodná vůle“ je jen zvyk…, – ale člověku je zvyk něčím absolutním: – kde se mu obyčejně něco podaří, myslí ve své hrubosti, že se mu to musí podařit vždy; stav, který zdání toto vyvrací, je šílenství, – zde selže zvyklost „svobodné vůle“. – „Svobodná vůle“ je možnost dělat nepříjemné, – příjemné učiní se samo od sebe –: – „svobodná vůle“ je totožná“ se sebepřemáháním; – samozřejmě je sebepřemáhání jen rozumným sledováním příjemnosti, – privilegium člověka. Vysoký stupeň „svobodné vůle“, sebeovládání, rozumnosti, – vše totéž –, – to je člověk. 4. Na popud chtění svobodné vůle a ještě vyšších gradací –: komandování svých duševních stavů: – nejvyšší samostatnost ducha, – akme lidského intelektu, – „geniálnost“.

4.

Příroda tropí si z nás všude šašky: – Myšlenky povstávají v nás samy, a my se musíme hanebně domnívat, že my je vyvoláváme, – jako fotograf Ekdal v Ibsenově dramatu se domníval, že vydělává peníze, které jeho žena dostávala. Vyhazujeme myšlenky nazdařbůh, aby se něco na ně přilepilo…, toto „něco“ určit není v naší moci: zcela nikdy, málo často, a obyčejně vidíme jen krok před sebe –: toto směšné tápání slepce, – který je k tomu ještě pouze strkán –, je naše vznešené myšlení, na něž jsme tak hrdi! Přemýšlení spočívá v ustavičných odraženích, porážkách, nezdarech: – ale jakoby nic nebylo, vracíme se s obdivuhodnou houževnatostí a trpělivostí mezka znovu a znovu…