Školák Kája Mařík 2

Felix Háj

74 

Elektronická kniha: Felix Háj – Školák Kája Mařík 2 (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: haj03 Kategorie:

Popis

Felix Háj: Školák Kája Mařík 2

Anotace

Felix Háj – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

2

Jazyk

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Školák Kája Mařík 2“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

19. Děti na Dobříši

Když přišly děti k železným otevřeným vratům zámeckého parku, zrovna šlo několik pánů před nimi. Děti v povzdálí šly za nimi. A tak se dostaly ke kleci, ve které byl nádherný zlatý bažant, a ony se nemohly dost vynadívat. Dostaly se i do skleníku, kde skutečně žluté citrony na stromech zrály. Zdeňa dokonce na ně otevřela údivem hubičku a potom řekla: „Já myslím, že je mají jen u Štulců a Lašků v košíkách za výkladem, a zatím tuhle rostou.“

Potom viděli spoustu překrásných růží. Na několika keřích byly květy skoro černé. Kája si dodal odvahy a řekl tomu pánovi, který je prováděl parkem: „Prosím vás, strejčku, nemohl byste poslat vzácné paní sazeničku od těchhle?“

Ale ten se jen usmál a zavrtěl hlavou.

A zase vyšli. Vrátili se ke kostelu: „To náš je větší, viď, Zdeňo! A zrovínka vprostřed náměstí. Tuhle mají daleko do kostela. A teď půjdeme po chodníčku až k radnici. Tam už to znám.“

Šli po levém chodníku a zastavili se u otevřených dvířek zelinářské zahrady. Na proutěných koších tam byly vyloženy okurky, brukev, karfiol.

„Potom něco koupíme domů. Vzácné paní se letos okurky nevyvedly, koupíme jednu. Strejčku,“ volal na zahradnického pomocníka, který pospíchal kolem dvířek s plnými konvemi, „po čem jsou ty okurky?“

Ale mladík se ani nezastavil. Tak Kája za ním volal: „Nemusíte pospíchat s tím zalejváním, do tří dní bude pršet! Povídal strejček Škrábkovic z Rochot, tuze ho bolí noha. On má píchací!“

Zprava přicházel zahradník: „Copak bys rád, chlapečku?“

„Dej Pán Bůh dobré ráno! Pěkně vítám a to jsou k nám hosti, posaďte se u nás!“

Zahradník se smál: „Rád bych vás někam posadil, ale nemám tu židli.“

„To nevadí, my postojíme. Po čem ty okurky, strejčku?“

„Po koruně padesáti, synáčku!“

„A jéje, to je drahota! V Lážově na jarmárce jsou po dvou šestákách a jak jsou tlusté! Tohle je jako nic!“

„Na jarmarce prodávají polní, chlapečku, bachraté a nažloutlé, ale tyhle jsou stolní, primové, tabulové.“

„No, my snad až půjdem’ zpátky, jeden koupíme, ale to musíte slevit! Za korunu dvě, ju?“

„No, budeme vidět,“ smál se zahradník. „A kampak jdete?“

„My k panu Varentínovi do školy a k Šprunglovům. To on pan Varentín má asi taky matku v zemi na osmej rok, jak povídal strejček Škrábkovic. Tak my se tu zastavíme. Opatruj Pán Bůh a pozdravujte doma!“

„Já mám hlad a žízeň!“ řekl Ládíček.

„Já taky,“ souhlasila Zdeňa.

„Já bych taky jedl,“ přizvukoval Kája. „Kdyby tak byla ta bábovka! Koláčky už jsme snědli, no, to je jedno. Koupíme si housky a něco u Šprunglů.“

Do široka otevřelo se před nimi dobříšské náměstí. Vlevo zrovna palác – škola –, vpravo radnice. Kája se zastavil před pekařstvím proti radnici. Sáhl do pravé kapsičky, do levé, sjezdil už všechny kapsičky, ale co vytáhl, byl než dopis pro pana ředitele. Peníze zůstaly ve všední bundičce.

„Zrovínka se šacuju jako strejček Škrábkovic a taky jsem peníze nenašel. No, když mám nedělní budničku, korunky leží ve všední. Tak nemáme nic a jazýček se mi lepí na patro žízní. Musíme dojít k tomu panu řediteli Varentínovi. Třeba nám něco dá, když mu přineseme těch pár řádků. Aspoň kdyby tu někde rostly jahody nebo maliny, nebo aspoň šťovík,“ slevoval Kája z požadavků, když šli ke škole.

Bylo tam ticho, jaké bývá ve škole o prázdninách. S námahou otevřel Kája těžké dveře.

Odkudsi vyšel školník: „Copak byste rádi?“

„Pěkně vítám, prosím, nesem’ tuhle pár řádků panu řediteli Varentinovi od vzácné paní,“ ukazoval Kája list.

„Tak to běžte nahoru po schodech a zazvoňte!“

Děti vyběhly. Dveří tam bylo kolikero. Kde zazvonit, kde visí nějaký zvonek? Láďa řekl hned: „Tuhle je zvonek. Tuhle zmáčknu a to budete koukat, jak to bude zvonit!“ A stiskl knoflík elektrického zvonění. Opravdu! Zazvonilo to. Kdosi šel pevnými kroky ke dveřím, otevřel, a Kája div od dveří neodletěl. Takový veliký pán otevřel, vousy měl dlouhé, černé a takovým hlubokým hlasem, se přísně zeptal: „Co chcete, děti?“

Kája honem srovnával trochu pomačkaný dopis a v leknutí zapomněl i pozdravit. Jen řekl: „Neseme, prosím, pár řádků od vzácné paní.“

Pán vzal dopis, přibouchl dveře a děti osaměly na chodbě.

„Tááák!“ řekl po chvíli Kája. „Já čekal, že nám ten pan Varentín dá aspoň trochu mléka a on div mi nos mezi dveře nepřirazil. Až mě z toho začaly bolet nohy. Jestli nám nedá něco oblíznout paní Šprunglová, tak domů nedojdeme. Musíme si chvíli odpočinout. Je to přece dálina! Říká naše maminka, to že se musí přidat do kroku, aby se od nás za půl třetí hodiny došlo na Dobříš, a my tu byli jako nic.“ Sedal si na schod, sedl i Láďa a Zdeňa.

Pan ředitel Valentin Řehák četl zatím dopis své sestřenice, na jehož konci bylo připsáno: „Doručitelům tohoto listu poskytni občerstvení! Upozorňuji tě zvlášť na Káju, to je originál. Je s ním Láďa Černých z Příbramě, který je na letní bytě v hajnovně, a naše Zdeňa, kterou ještě ani neznáš.“

Sotva tohle dočetl, prudce přeběhl předsíň a otevřel, aby se za dětmi rozběhl. Ale ty seděly tiše na schodě.

„Zdeňo,“ zavolal, „pročpak jsi neřekla, že jsi Rédlova? A Kája který je to? A Láďa?“

„Prosím, jakpak jsme mohli něco říct, když vzácný pán práskl dveřmi?“ řekl Kája. „Už jsem myslil, že budu bez nosu.“

„Tak jen pojďte dál, kdožpak mohl vědět!“

Děti vešly. Otevřel dveře pokoje: „Posaďte se!“ Hladil Zdeňu po vlasech. „Něco vám přinesu zajíst.“

„To bude moc dobře, vzácný pane,“ podotkl Kája. „Korunky jsem nechal ve všední budničce a hladu a žízně máme plné bříško.“

„Ale co jen, …