Školák Kája Mařík 2

31. V Národním divadle

Paní lesní šla ještě dopoledne něco koupit, odpoledne že půjdou do Národního divadla na dětské představení a potom že už pojedou.

Děti zůstaly v kuchyni. Prohlížely obrázkové knížky, které jim Lola donesla, ale co chvíle vzpomínaly na domov. Tesknota po lesích dolehla do jejich dušiček a nedala se zapřít.

Po obědě srovnala paní lesní balík a balíčky do bílého koše, nařídila Anně, aby včas obstarala posluhu na nádraží, a potom se už chystali do divadla. Rozloučili se s Annou a paní doktorová, paní lesní, Kája a Zdeňa vyšli. Žhnulo jasné slunce nad rozžhavenými chodníky. Z vysokých domů jako z výhně to sálalo. Všude ležel bílý, lehký prach, který zlobně se zdvíhal, jak do něj vjelo auto nebo vůz. Šli ulicí kolem otevřených obchodů. Kája vtáhl do sebe vzduch: „Tady to nic nevoní po konvalinkách ani po pryskyřici, ale po petroleji a syrečkách. Jéje, já bych tu nevydržel!“

Líbily se jim nádherné výkladní skříně, ale Kája přece řekl upřímně: „Je to tu moc krásné, ale pan Štulc má lepší vejklad. Má tam káči, biče a samé takové věci, které mají kluci rádi.“

„A tady, děti,“ ukázala paní doktorová na divadlo, „tady je naše zlatá kaplička nad Vltavou.“

Kája se podíval nahoru, zprava, zleva a usmál se: „Vzácná paní řekne ‚kaplička‘. Ju, kapličku mají v Lážově dole na ‚drahách‘, kapličku mají v Rymáni, v Čisovicích – i na malé Svaté Hoře se říká ‚u kaple‘, ale tohle? Takovou kapličku kdyby postavili v Lážově na rynku, moh’ by pan Štulc jen okno otevřít, zaklepat a říct: ‚Chtěl bych dnes do divadla. Podejte mi cedulku za korunu!‘ Oni by otevřeli a podali by mu ji oknem.“

Neměl však kdy na úvahy. Už vešli dovnitř, a Kája, jak viděl portýra v uniformě, poklonil se mu tak hluboce, no, skoro jako panu faráři v Lážově. Jakž by ne! On – samý lesklý prýmek. Hlavou se mu mihla vzpomínka, jak vojáci procházeli Lážovem na manévry. Tenkrát tam také byli takoví páni a strejček pekařovic měl jednoho na bytě přes noc a říkal potom: „Copak my! My máme pokojíček, že sám pan oficír řekl: ‚To se mi tu líbí‘.“ Ano, „pan oficír“, řekl, a proto Kája po hluboké pokloně přidal: „Pěkně vítám, pane oficír, nebyl jste, prosím, tenkrát v Lážově, když tam byli vojáci?“

Vzácná paní řekla: „Prosím tě, mlč, Kájo, ty máš zas řečí!“

Ale portýr se z napjatého postoje schýlil ke Kájovi, pohladil ho po tváři a řekl: „V Lážově jsi řekl? V Lážově jsem nebyl, ale mám tam tetu, Dvořáková se jmenuje. Chystám se tam už kolik let, neznáš ji snad?“

„Ju, jak bych jí neznal? Zvostává takhle vpravo za školou a nosí z dubčí malé dětičky. Tetovům šafářovic přinesla Marjánku, ale ňák špatně vybrala. Holka ne a ne s námi běhat po lesích.“

Ostatní ovšem musili zůstat stát a pan portýr se smál a už i kolem leckdo se zastavil, když Kája se podíval zálibně na portýra a řekl: „Zrovínka tak se vám bříško hází, když se smějete, jako vzácnému pánovi.“

A portýr s novým smíchem odpověděl: „Tak tetu znáš. Vyřiď jí, že ji pozdravuje Jaromír Brabenec a že tam brzy přijede. Nezapomeneš to?“

„Kdepak!“ usmíval se Kája a očka mu svítila: „Jaromír nezapomenu, protože za Lážovem je vila Jaromírka, a Brabenec? Jéje, Vojta Brabencovic chodí se mnou do školy a jednou jsem ho přepral.“

Vtom navalil se dovnitř proud lidí a Kája se Zdeňou i ostatními byli posunuti kupředu.

„To je škoda,“ řekl upřímně, „byli jsme tak v nejlepším povídání.“ Ale už stáli u pokladny a Kájovi oči zrovna strnuly nad hrůzou peněz, které tam položila paní doktorová. Jéje! Za to by mohl chodit kolik let na koníčky, nebo, jak říkala jejich maminka, na „komedaj“. Když loudil krejcary při příjezdu „komedie“ do Lážova, říkávala: „Zas na ňákou komedaj budeš zbůhdarma vyhazovat peníze?“ Ale po dlouhém škemrání přece dala. A tady za jedno podívání takových peněz! Jak paní doktorová lístky dostala, obrátil se k okénku: „Panečku, vy tu jste mazaní! To u nás v Lážově…,“ ale paní lesní ho rychle odtrhla. Za nimi se valili jiní a pan pokladník přišel o jistě zajímavé sdělení, jak to chodí v Lážově, když je tam „komedaj“.

Za Kájou a ostatními tiše zavřely se jakési dveře, tmavý samet balkonů zmámil jeho oči. Najednou seděli a před nimi, co ruka dosáhla, bylo sametové opěradlo. Jak se Kája obrátil, až tam nahoře u stropu hlava vedle hlavy a pod nimi zase mnoho dětí v přízemku i v těch jako kapličkách^[5]  s dospělými kolem. Dětské štěbetání rozléhalo se hledištěm.

Teprve po hodné chvíli se Kája vzpamatoval. Poznal, že před nimi je opona. Už se zvonilo a za chvíli zase a konečně opona se zvedla. Kája div že z balkónu dolů neskočil: „Zdeňo, heleď, to je zrovínka jako u zadního rybníka. Vo co, že přijde teď pan…“ Loupežník už nedořekl, protože paní lesní mu položila ruku na pusu a řekla důrazně: „Mlč, Kájo!“

Kája sice mlčel, ale očima hltal výsek lesa, jak se mu zjevil. Děj sledovaly obě děti nesmírně napjatě. Jak bylo po prvním jednání, řekl Kája: „To jsem si jakživ nemyslil, že by v Praze tohle dokázali! Hajný tam chodil, skoro bych byl zavolal, než se obrátil, ‚tatínku‘ – pan loupežník jak ten z brdských lesů. Pane Bože, ale jak to s těmi dětmi dopadlo? Ztratily se zvečera, jen aby je našli. My jsme se už také kolikrát ztratili, viď, Zdeňo, ale jen jestli tyhle děti dojdou domů?“

Druhé jednání bylo nejnapínavější. Zlý čaroděj proměnil se v draka a otevřel ohromnou tlamu právě proti dvěma dětem, které ničeho zlého netušíce, šly tmavým lesem a namířily zrovna do té jeho otevřené tlamy. V hledišti bylo naprosté ticho. V očekávání, jak to dopadne, chvěly se děti úzkostí, když z balkónu, kde Kája seděl, ozval se jeho jasný, silný hlásek: „Bacte ho po hlavě kamenem!“

Kolemsedící začali se smát, ale Kája skoro bez dechu pozoroval, zdali děti poslechnou. Nebacily ho po hlavě, protože zrovna v tu chvíli dobrá víla kývla na děti a odvedla je stranou.

A nakonec všechno dobře dopadlo. Děti našly domov, maminka jim upekla buchty, ony přinesly v ranečkách kusy zlata a Kája si vzdychl: „Bože náš, to byla krása!“

A už šli po schodech a zase po schodech a už stáli před divadlem. K…