Školák Kája Mařík 2

34. Kája vyjednává s panem farářem. Jede na koni

Kája opravdu dospat nemohl. A maminka slíbila mu výprask hned po ránu. Honem si ještě lehl, ale přece jen ustavičně myslil na slibné dopoledne.

Jak ho maminka do kostela vypravila, napomenutí přidala: „Na darebnosti ať mi nemyslíš!“

Kája uháněl k lesovně a liboval si: „To je ráno! Jako ze zlata! Div že by člověk bos neběžel!“

Zdeňa byla taky hnedle hotova a paní lesní se ptala: „Což, Kájo, kakao bys nechtěl?“

„A to ano, vzácná paní! To já tuze rád, a potom – marně by to tady zhoustlo.“ Bral hrneček s chutným nápojem. Třebaže doma snídal, byl velmi brzo hotov a hned řekl: „Tak zaplať Pán Bůh! A kdybysme se už dneska neviděli, tak dej Pán Bůh dobrou noc!“

„Cože?“ lekla se paní. „Přece přijdete v poledne?“

Ale děti už uháněly k Lážovu.

„Největší starost mám, Zdeňo, jak se shodneme: pan farář, pan voják a já. Copak ministrovat, to mohu pořád, ale na koni se projet, kdypak se mi to hodí?“

Zdeňa dodala: „No, kdyby tě slyšela vaše maminka, ta by ti dala!“

Kája měl myšlenky příliš rozběhané, než aby mohl odpovědět. Jisto je, že přispěchali do Lážova, když bylo prvně na „ranní“ pozvoněno. To už i Kája věděl, že musí rovnou do kostela. Zdeňa šla k mřížkám, on do sakristie.

Strejček kostelníkovic hned řekl: „To jsem rád, že jsi tady, Kájo. Doběhni na faru pro víno, popros tam o ručník a čistou albu^[8]!“

Kája jen letěl. „Tři věci,“ říkal si, „víno, ručníček, albu“. Jen aby albu necoural po zemi jako posledně. A kdyby to tak Pán Bůh dal, a byl pan farář v kanceláři! Kája by mu hned řekl, jestli by nemohla být „velká“ drobínek kratší, že přece jen musí se poohlédnout po tom panu vojákovi, který ho slíbil svézt na koni.

A vida, štěstí mu přálo. Zaklepal tiše na kancelář a zrovínka to byl pan farář, který řekl: „Volno!“

Kája pěkně pozdravil, pan farář s lejstrem v ruce seděl u okna. Odpověděl: „Na věky, Kájo!“ A víc nic.

Kája už to na faře znal. Za kamny jistě stojí láhev s mešním vínem, v šuplíčku u malého stolku je ručníček, ale s albou bude potíž. Ta visí tamhle v té vysoké skříni na věšáčku a tam Kája nedosáhne, kdepak! A pan farář ani muk. Pořád jen se do lejstra dívá.

Kája dává si na stůl víno, ručníček a otvírá vysokou skříň. Chce sundat albu, ale nedosáhne. Pan farář pořád nic. Kája nechává skříň skříní a začíná diplomatický rozhovor: „A to sem přijelo těch vojáků, důstojný pane faráři, jako čmejří.“

Pan farář jen tak ledabyle řekne: „Hm.“

„Taky povídal včera jeden pan voják, že mne dneska sveze na koni.“ Myslil, že pan farář položí lejstra a řekne udiveně: „A to snad ne!“

Ale pan farář zase už jen něco čte. Kája si myslí: „Teď, anebo nikdy.“ Hodně hlasitě povídá: „Snad by, důstojný pane faráři, mohla být dnes ‚velká‘ kratší. Třeba bysme mohli něco vynechati, aby ten pan voják nečekal.

Panečku, pan farář nejen odložil lejstra, ale klepl dlouhým pravítkem o psací stůl, jen to břinklo, a řekl přísně: „Ze mše svaté se nedá nic vynechávat, Kájo, rozumíš? Mše svatá není talíř hrachu, abys snědl dvě lžíce a ostatní nechal. Jestli ten pan voják za něco stojí, jistě přijde na ‚ranní‘ nebo na ‚velkou‘, a když ne, je to jeho škoda. Ostatně nemusíš jít ministrovat na ‚velkou‘. Jenda Rožkovic jen se třese, aby ministroval.“

Kája už byl u skříně.

„Copak tam hledáš?“ ptal se pan farář.

„Prosím, albu!“

Pan farář vstal, vytáhl albu, přeložil ji na půl, položil ji na Kájův loket a najednou, jak by si to byl všecko rozmyslil, usmál se a řekl: „Pojedeš-li na tom koni po ‚velké‘, jeď kolem fary! Já bych tě přece jen rád viděl, Kájo!“

Kája uháněl do sakristie. „Ranní mše svatá utekla jako nic,“ řekl Kája a potom vyběhl před kostel. Vida, to bylo vojáků v kostele! A tamhle vzadu jde ten mladý pan voják, co mu řekli o něm, že je kapitánem. A jde v celém hloučku s pány. A, to není jen tak pan voják, vždyť na něm a na těch ostatních se všechno jen třpytí! A teď zrovínka vidí Káju a jde k němu:

„Po ‚velké‘, Kájo, přijď pod kostel! A hezky umíš ministrovat, jen co je pravda!“ Pohladil ho po hlavě a Kája jen poskočil.

„Velká“ taky tak rychle přeběhla a potom už Kája se Zdeňou stáli pod kostelem. Mladý kapitán dostál slovu. Jak Káju uviděl, jen tak zlehoučka svého koně po krku popleskla ten se dal do cvalu. Naráz před Kájou zastavil. Seskočil z koně: „Zdeničko, zrovna v poledne přijede hudba s poníkem. Potom se sveze ona. Jen tu počkala! A Kájo, hup na koně!“

Než se Kája nadál, už seděl na koni. Jen pan voják mu podal otěže a řekl: „Drž je pevně v ruce, pojedu vedle tebe na Lubíně!“

Opravdu! Už tu stál jiný kůň – to byla ta Lubína – pan kapitán na ni vyskočil, maličko zamlaskal, zavolal na koně, na kterém seděl Kája: „Zvolna, Prušíku, zvolna!“

A už jel Kája sám na koni kaštanovou alejí, vedle něj pan kapitán na Lubíně. Kájovi se zdálo, že je na prahu ráje. Sám jede, otěže v rukou drží, strachu má dost, ale radost náramnou. Tamhle u školy stojí teta pekařovic a teta kovářovic. Jak ho viděly, div nevykřikly. Ale Prušík cválá mírným poklusem dál. Propánakrále, tamhle stojí vzácný pán, je tam i tatínek hajný, oba se zdiveně zadívali na Káju. Prušík cválá ulicí dolů, objíždí lážovské náměstí, každý ho vidí, i pan farář stojí u okna. Konečně se vracejí pod kostel. Ne jedny, ale hned několikeré ruce se vztahují, aby Káju z koně vzaly. Kájovy černé oči div jiskřičky kolem nerozsévají. Hluboko posmekl čapku a klaněl se na všecky strany: „Mockrát děkuju, vzácný pane voják, byla to tuze velká krása.“ Bůh ví, kde slyšel to, co dodal: „Je to od vás hezké, že se nestydíte za chudého člověka.“

Vojáci se zasmáli, on se pěkně poklonil a řekl: „S Pánem Bohem, pozdravujte doma a zas brzo přijďte!“

S pocitem nevýslovného uspokojení šel si pro Zdeňu. Ale už se k němu sbíhali kluci.

„Jéje, Kájo, ty ses nebál? Já bych sám nejel za nic,“ s obdivem volal Tonda Renešovic.

„Já zas jo,“ tvrdil Vojta Brabencovic. „Já bych drančil!“

„Ju, drančil bys,“ podíval se naň Kája. „Seděl jsi už na živém vojanském koni?“

„To neseděl,“ doznal Vojta.

„Tak vůbec nemůžeš nic…