Školák Kája Mařík 2

45. V divadelní šatně

V neděli ráno dřív než sluníčko Kája se vyspal. Nic mu nebylo do smíchu. Včera přinesli páťáci z pošty dva koše obleků. On už ten svůj viděl. Což o to, tuze se mu líbil, ale už to šlo do tuhého. Po „velké“ půjdou se Zdeňou do školy k obědu a potom rovnou do hostince. I maminka už vstávala, tatínek už se oblékal, aby šel do lesa.

Jak se Kája nasnídal, řekla maminka, dělajíc mu křížek na čele: „Kájo, já se taky přijdu večer podívat. Vzácná paní za jiné nedá! Neudělej nám hanby. Mluv jen to, co máš v úloze! Já tam budu schnout úzkostí, abys nezačal o tetě Dvořákovic nebo o vzácné paní. Teta kovářovic mi povídala, že prý to jistě zkazíš. Jdi s Bohem, dej pozor na Zdeničku a –“ (maminka hajná věděla, že je třeba trošičku Káju postrašit) – „a nezapomeň, že tam bude pan strážmistr s bajonetem!“

Kája šel a hned na dvoře si řekl: „Maminka povídala: jdi s Pánem, a já jen se strachem. Pan Kalbík řekl, že přidali náskoky. Propánakrále, dneska se něco stane!“

Zašel pro Zdeňu. Týna měla připravený malý prádlový košík a v něm položený „jako nadýchaný“, řekla, „vílí oblek, jemný šrajer“, mnoho čerstvých květů, hedvábných stuh, bílé střevíčky a punčošky, na dně balíčky s jídlem pro děti.

Kája si vzpomněl slov pana lesního: „Bylo by škoda tvého mladého života.“ Slzičky mu do očí vskočily. „Tak tu zvostávejte s Pánem Bohem, vzácná paní, a jestli mě tam propíchnou –“

„I nepropíchnou, Kájo,“ pospíšila paní lesní s odpovědí, „nesmíš se bát! Já bych tě ani nedala propíchnout. Kdopak by vychovával naši Zdeňu, co? Kdo by z ní dělal kluka? To by se mohl někdo opovážit! Nic se neboj! Však ono to dobře dopadne!“

V Kájovi vděkem dušička poskočila. Vzácná paní ho nedá. Půl strachu z něho spadlo. Poskočil radostí.

U řídících při obědě to bylo moc hezké. Paní řídící přinesla dětem po polévce a mase nákyp. Mohly si vzít, co chtěly. Pan řídící po obědě vzal do ruky noviny, zapálil si cigárko, paní řídící si sedla na pohovku a taky si vzala noviny. Podívala se po hodinách a řekla laskavě: „Abyste šly, děti! Tatínek přijde za vámi ve tři hodiny, já večer.“

Děti poděkovaly za oběd a Kája se ve dveřích otočil: „Pane řídící, kdybych byl na vašem místě, ani bych se z domova nehnul.“

Na sále už bylo rušno. Ještě rušněji za kulisami a v přilehlém pokojíku. Tam se rozháněl pan Višňák s učedníkem. Na stole přehazovaly holky celou haldu nakupených šatů. Tonička Kvíčalkovic volala, že se jí ztratila mašle. Nanda Troníčkovic plakala, že ji tlačí střevíc, a Terina Pachlovic vysokým ječivým hláskem bědovala, že jí Vojta Brabencovic do téhle hromady šatstva zastrčil závoj a ona ne a ne jej najít! Pan Višňák huboval, že křičí jeden přes druhého, Vojtovi Brabencovic dal pohlavek, Nandě Troníčkovic řekl, že je „všech uličnic futrál“. Páni učitelé upravovali ještě jeviště. V koutě pokojíku provozoval Vojta Brabencovic s třeťákama čilý obchod. Půjčoval jim na chviličku loupežnickou kuklu – černou dlouhou čapku, která měla jen otvor pro oči a ústa a stáhne se až k ramenům. Vincek Rajčkovic už byl doma pro čtvrtý kus koláče. Za každý mu Vojta na chviličku půjčil kuklu. Oni sice taky měli doma koláče, ale ne s povidly jako Rajčkovic. Jenda Hejcmanovic nabízel Vojtovi za půjčení slaný preclík, ale protože mu čekání dlouho trvalo, po kousku okusoval, až dojedl. Vojta Brabencovic zrovna v tu chvíli volal: „Jendo, ten preclík!“

Jenda řekl, že preclík snědl, ale že mu přinese zejtra do školy barvičku, a natahoval ruku po kukle.

Vojta řekl: „Čuc!“ Trhl rukou, pleskl Jendu a řekl: „Takovejch bych našel! Na dluh to nevedu,“ a obrátil se k Lojzíkovi Žilinovic: „Ukaž tu píšťalku!“ Vstrčil ji do kapsy a podal mu kuklu. Ohmatával si blaženě nacpané kapsy.

„To jsem to trh‘,“ řekl si v duchu.

V tu chvíli vyběhl Lojzík z kouta s kuklí na hlavě a s křikem chytl Terinu Pachlovic za copánek. Ta se hrozně lekla, vypískla, rozehnala se rukou po stolku, u kterého pan Višňák chystal si hřebeny, paruky, vousy a líčidla, shodila otevřenou velkou krabičku pudru, ten se ovšem vysypal po podlaze, Vojta Brabencovic s Vinckem Rajčkovic hned přiskočili, nabírali si oběma rukama bělostné moučky a roztírali si ji po obličeji. Křik byl přitom náramný. V tu chvíli vešli páni učitelé i slečna z ručních prací. Sem tam mlasklo pár pohlavků a nastalo náramné ticho. Pan učitel Štulc se tuze zlobil, když viděl z Prahy vypůjčené obleky v takovém nepořádku na stole. Honem kus po kuse roztřepával a vyvolával, komu co patří.

Kája se Zdeňou při tomhle všem stáli u dveří. Na děti lesa hrozně nezvykle působilo to prostředí.

„Čaroději Čumpryhnátku!“ volal pan učitel a podával Kájovi jeho šaty. Zatřpytily se hvězdami na černém plášti. Na čapce černé, vysoké – jako dlouhý kornout utvořené – podivné červené, žluté, modré značky byly našity. Pod plášť natáhne kalhotky z červeného atlasu a kabátek černý s červenými hvězdičkami. Čarodějná hůlka byla krásná, lesklá, černá. Střevíce nebyly černé, ale čer…