Školák Kája Mařík 2

41. Po posvícení

„Tohle posvícení,“ jak řekl Kája, „vůbec se nepovedlo.“ Teta vzkázala, že nepřijde, protože jí stůňou děti, a když maminka hajná vzdychala, že se těšila, a má všecko připraveno, přišla v neděli hned po ránu paní lesní postěžovat si, že Jirsovi také letos nemohou přijet. Poselák měl psaní doručit v sobotu, ale už se mu na samotu nechtělo, přišel časně ráno.

Obě maminky sedly si ke Zdeně a vzdychaly o závod. Paní lesní i slzička ukápla: „Takový krásný dort jsem udělala se šlehanou smetanou, takové pěkné kachničky chystala…“

„Já zase husu měla připravenu,“ pokračovala hajná, „i játýrka jsem nechala pro Stázu, ona je tolik ráda!“

„Já taky tuze rád játýrka,“ přejel si Kája červené rtíky jazýčkem. „Ty jdou taky hned do ledvin. Jenže když je naše maminka peče, dá je tatínkovi a já dostanu jen malý drobíček a kousek srdíčka. To už není takové, to se tak nerozplizne na jazyku jako játýrka. Tatínek nechá vždycky kousek pro maminku, ta mi ještě udrůbne a dá mi kastrůlek s omáčkou. Jéje, s chlebíčkem, to je dobrota! Šlehaná smetana je taky tuze dobrá. Naše maminka ji nikdy nešlehá. Jednou jsem se ptal: ‚Maminko, pročpak nešleháte smetanu?‘ A maminka řekla: ‚Proč bych šlehala smetanu? Mohla bych našlehat tobě pro tvou mlsnou hubičku. Ještě toho málo slízneš u pánů?‘ A udělá ze smetany máslo a je to.“

Paní lesní ze slziček přeskočila do smíchu: „Ty jsi vejklada, Kájo, tobě se člověk musí smát.“

„Jako říká slečna řídících,“ pospíchal s řečí Kája, „hned mám náhodu, když s tebou chvíli mluvím.“

„Snad náladu, Kájo,“ smála se paní lesní.

„Tak snad, vzácná paní, ale já nevím ani co je nálada, ani náhoda, tak je mi to jedno. Co neleze nebo nelítá anebo neběhá, to nic není. Zdeňo, mně se zdá, že máš chuť na játýrka, viď?“

Ale paní lesní mu pohrozila: „Neval na ni oči, nebo řekne, že ano!“

Zdeňa, které se v hajnovně náramně líbilo, přeložila ručičky na peřině a řekla: „Maminko, ajcem trajcen, že mám na ně chuť. Teta nám je udělá, a jestli chcete, my bysme vám dali srdíčko.“

„Jen si je nech, děvenko! Ty, mně se zdá, taky se nedáš prodat. Játýrka by snědli, a mámo, vem si srdíčko, je tvrdé. Prosím vás,“ obrátila se na Maříkovou, „udělejte jim je, pošlu vám za ně dvoje kachní.“

„To tak, vzácná paní! Ani pomyšlení! Jen z nich udělají vzácnému pánovi paštiku, my máme dnes jídla, že ani nesníme. Játýrka udělám, aby je měly děti dopoledne.“

„Já sem pošlu kus toho dortu a už zase půjdu. Zdeňo, dnes už by tě mohl tatínek vzít na záda a donést domů.“

„Maminko, prosím vás, já tu zůstanu. Mně se tady moc líbí.“

„Tak já zase odpoledne přijdu a nezlob!“

Jak táhlo k desáté, okukoval Kája v komoře: „Jéje, maminko, to jsou moc pěkná játra. My je ani nesníme.“

„Bodejť byste snědli! Polovičky máte až dost!“

„Ale kastrůlek dostanem’ s chlebíčkem vybrat?“

„To víš!“

Přípravy k dušení jater sledovaly děti s velikou pozorností. Jak zavoněla dusící se játra, řekla Zdeňa: „Až budu veliká, budu Kájovi dělat pořád játýrka.“

Maříková se usmála: „Milá Zdeničko, až budeš veliká, kdož ví, jaký pán z města si pro tebe přijede. Kdepak náš Kája! Pomýšlím na to, dá-li nám Pán Bůh dočkat, k Malinovi na truhlařinu ho dát.“

„Tak to bych byla paní Týnová. No, ono se jim dobře vede, říká naše maminka, ale on také dělá rakve, a to Kája nesmí. My jsme tam tuhle zašly s maminkou, a v kuchyni na dvou židlích měli rakev. No, teta, dočista rakev, aby prý uschla barva. V kuchyni, teta! Naše maminka by se zbláznila! Ani jsme nešly dál. Hned jsme byly pryč. Kdepak, to ne, aby se nám tu Kája roztahoval s rakvemi. Za pána z města bych ani nešla. Třeba neumí ani válet sudy. Už to bude dost, teta?“

„Za chviličku, Zdeničko!“

Děti si játýrka nesmírně libovaly, ale ani nedojedly, co jim hajná dala. Maminka si hleděla plotny a Kája, který až do té chvíle vážně přemýšlel, přitáhl blíž židli k Zdeně: „Hodně to bolelo? Ta nožička, víš?“

„No, dost, ale jen chvíli. Víc bolelo, když váš tatínek napravoval. Ale také jen chviličku. Proč se ptáš?“

„Jen tak. Myslil jsem si vůbec: Vzácný pán řekl, do školy že nepůjdeš až ve středu, heleď, co nám naskočí. Kdybych já si ji vyvrk‘ zase na druhý týden, zas bysme nemusili do školy.“

„Ju, to není jen tak,“ řekla Zdeňa. „Kdo by tě táh’ na zádech, jako ty mne? Já bych tě neunesla.“

„Třeba bych došel,“ namítal Kája.

Maminka však ho pleskla: „Kdybys nepokoušel Pána Boha!“

Kája sice řekl, že posvícení letos vůbec se nepovedlo, ale když se v pon…