Školák Kája Mařík 5

23. Kája na praxi v Dražově

Jel Kája teď ne za triumfy svých hbitých prstů, ale jel, aby naskočila mu praxe. Obětoval na to prázdniny. V České Třebové čekal na vlak. V čekárně už pozoroval mísení se různých nářečí. V Brně už poznal, že je tam jiný lid než u nás v Čechách. Na každou otázku dostal vlídnou odpověď. Divně zpěvné nářečí měkce zalehlo mu v sluch.

Jel dlouho a přijel do Skochoře o půl deváté večer. V plném létě jel, světlo ještě bylo, když se vydal na cestu do Dražova, dvě hodiny od stanice. Divné lesy, jiné lesy než ty jeho brdské, stály po pravé straně cesty jako vysoká hráz. Snad se mu to jen zdálo, ale byly tak cizí, tak tvrdé, jako to jehličí tam u nich doma, když v podzimu bos po něm běhal. Dlouhá vesnice, tak nekonečně dlouhá vesnice! Lesy cizí a tvrdé, skoro nepřátelské, ale řeč těch, kterých se ptal na cestu do myslivny, dětsky měkká, milá, teplejší než v Čechách, že si hned připomenul „sesterská Morava“, právě jako sestra vždycky měkčí, milejší bratra Čecha.

Konečně prosvitlo z rychle padajícího šera. Bílé zdi myslivny postříbřily se vycházejícím měsícem. Zaklepal na zamčená vrátka. Psi už dávno se rozštěkali. Zaklepal silněji.

„– s schon Nacht – wollen Sie?“^[11]

„Prosím,“ ozval se jasným hlasem, „jsem přidělen jako praktikant do vaší myslivny.“

„So, so,“^[12] ozval se drsný hlas u dřevěné okenice, „tak jen dál! Závorku vpravo odstrčit, psi jsou ještě uvázáni, a zase zastrčit!“

Tak se dostal Kája do nového domova. Kdesi se rozlehl křaplavý hlas: „—m so spät?“^[13]

„Pán Čech, no dobře, jen dál! Pokojík je připraven.“

Kája vešel do chodby. Odkudsi z hůry po dřevěných schodech těžce dokráčely pevné kroky.

V jedné ruce svíčku, v druhé silnou hůl, tak přivítal pan lesní Rosenauer Káju.

„Odvedu vás do vašeho pokojíku, ale vyrušil jste mne ze spaní, a to nemám rád, příteli. Tedy pan praktikant Maržík, pravda, Maržík? – Gábi, jdi spát!“ řekl směrem k domovním dveřím, a za chvíli stál Kája v úzkém pokojíku. „Pan Maržík studuje na technice, ale teorie – v lesích pro kočku!“

Úzký pokojík, ozářený jen naplno sem vnikajícím měsíčním světlem, byl i v tomto pološeru opravdu velice nevlídný. Ale Kája po krátké modlitbě ulehl a spal znamenitě. Probudil se záhy. Při denním světle byl dojem ještě horší. Šedé stěny, černavě hnědá otlučená skříň, postel, stolek, dvě židle, natlučené umyvadlo na rozviklané židli, více nic.

Kája si řekl: „Jakáž pomoc!“ A vyšel do chodby.

Pan lesní Rosenauer otvíral dveře. Na Kájův pozdrav zahučel: „– Morn!“^[14] a podmračeně řekl: „To vstáváte vždycky tak časně?“ A vyvalil na něho oči.

Kája si hned vzpomněl na maminčino: „Čím kdo hřeší, tím bývá trestán.“ Co on se navyvaloval očí na Zdeňu, teď to má z Prahy doma.

„Jděte dolů k snídani! Pak vám povím, co budete dnes dělat. Mazlit se s vámi nebudu. Řeknu vám to rovnou: Takovéhle pány od pera nemám tuze rád. Je to samá teorie, ale v lese nerozezná smrk od buku a konipasa od bažanta!“ spustil zhurta.

Kája šel a myslil si: „Moc hezky to nezačíná!“ Zaklepal na dveře, za nimiž slyšel hovor.

Někdo zavolal „Herrain!“^[15] a Kája otevřel. Ženský hlas zapištěl, za ním druhý, kolem stolu přeběhly dvě ženské postavy – jak Kája jen postřehl – s teničkým copánkem jedna, ta druhá s hlavou, jak si řekl, jako „rorejs“, a Kája osaměl. Rozhlédl se kuchyní. „Panečku, kdyby sem maminka přišla, ta by tu měla práce!“

Z vedlejšího pokoje bylo slyšeti výkřiky, hádání, šuškání, odstrkování židlí, lití vody.

„Tam mají snad penzionát,“ pomyslil si Kája, „to tam musí být ženských!“

Ten nejvřískavější hlas pořád pobízel: „Geschwind! Geshwind Mäderlain!“^[16]

Po hodné době vešla. Kája hned poznal, že je to paní domu. Usmívala se sice přelíbezně: „Pěkně vítám na Dubovou skálu“ – tak se té samotě říkalo – „hned bude snídaně, hned. Nevstávám tak brzo. Naše děvčátka teprve se upravují, představím je potom,“ a chystala snídani. Stále hovořila, ptajíc se a nečekajíc odpovědi. Její bledý obličej zřejmě se rozehříval při povídání o „děvčátkách“.

Kája si myslil: „Asi děti ještě,“ a jen toužil po tom, aby přišel pan lesní a řekl mu, co bude dělat. Za hodnou chvíli stál před ním hrneček řídké, bledé kávy a chléb, takový nějaký otrubový, podivný, ale Kája dobře si pamatoval, co říkala maminka: „Jez doma, co máš, v cizině, co ti dají.“ Dopil kávu, dojedl chléb, když paní lesní otevřela dveře do pokoje a volala: „Vilemín, Gretchen, Mary, Gáby! Pan inženýr prosí, abych vás představila.“

Bůh ví, že o to Kája nestál, ale nic neřekl.

„Děvčátka, pojďte!“ pobízela paní lesní.

Plavným krokem vykročily čtyři dcery Rosenauerovy z pokoje do kuchyně. Každá udělala rozkošné „pukrlátko“ a stály jako živý obraz matčin v řádce vedle sebe. Na žlutavé pleti rděly se ohnivé, kulaté růže ličidla, žlutavé vlasy všech čtyř, do stejného mikáda zastřižených, vypadaly jako slaměné věchty^[17]. Všechny byly v bílých kratičkých šatech a němě a vyčkávavě zadívaly se na Káju.

Paní lesní je představila. Byla patrně nesmírně hrdá na ta svoje děvčátka. Jen Kája shrnul úsudek o nich v jednu větu: „A to jsou tety!“ Protože byl zvyklý pohybovat se mezi lidmi, prohodil ke každé pár konvenčních vět a v duchu už jen Boha prosil, aby přišel pan lesní.

„Prach světe,“ říkal si v duchu, „to už jsou vyrostlá děvčátka! A zdá se mi, dost krotká.“

Aspoň Vilemín, kterou odhadl na třicítku, položila mu ruku na rameno (ovšem, on hned je odtáhl) a řekla s cukerínovým úsměvem: „Napíšete mi verše do Stambuchu^[18]?“

Vtom vcházel pan lesní s hromovým zavoláním: „Kávu!“ A všecky čtyři grácie zmizely v pokoji. Pan lesní vypil kávu stoje a zavelel: „Jdeme!“ Mezi dveřmi se obrátil: „Loni tu byl taky jeden z Prahy, taky z techniky. Šel do lesa a měl plné kapsy knih. Když jsme potkali první sosnu, vytáhl knížku s obrázky a hledal, jak se ten strom jmenuje. Nemáte také v kapsách své vědomosti?“ Nečekal na odpověď a rázně vykročil. Panečku, ten Káju proháněl! Ale Kája byl kovaný, nedal se. To pana lesního začínalo rozčilovat, že už potom na něho křičel.

A z ničeho nic obrátil řeč…