Školák Kája Mařík 5

13. Kájovo setkání se Zdeňou o Vánocích

Kája přijel o Štědrém večeru. Hned hlásil, že časně ráno musí odjet, protože slíbil účinkování v pražských kostelích. Až po svátcích, asi tak po 6. lednu, že přijede na několik dní. Zdeňu ovšem ani neviděl, do lesovny přání veselých svátků po tatínkovi poslal. Přivezl mamince na tmavě modré šaty – teta školníkovic to s ním vybírala – a tatínkovi flintu. Ale to, pane, byla bouchačka! Tatínek se jen usmíval a pořád se ptal: „Hochu, kde těch peněz nabereš?“

Kája se taky usmíval: „Copak teď, tatínku, teď je hej! Když hraji na koncertě, peníze musím vzít!“

Maminka pořád ve dvou prstech látku zkoušela: „Kájo, to budu nosit jen na velké svátky! Tuze pěkná látka!“

S tím se Kája nepřiznal, že na dně příručního vaku nesl Zdeně přepychově vázaný výtisk Červenkových „Závišových písní“, že spoléhal v náhodné setkání a doručení. Jak časně ráno na Hod boží vstal, knihu založil hluboko do své knihovny a vyšel do zimavého šerého rána.

Zdeňa týden před Vánocemi byla návštěvou u lesních na Branžově a přišla tam odtud celá nesvá. Za ty dva dny viděla tolik spokojenosti a dokonalého štěstí, že si jen pořád myslila: „Bože na nebi, kéž bych jednou takového štěstí došla!“

Jak by ne? Pan lesní říkal paní Libuši před ní: „Tak jsem se jí chtěl zbavit. Až za Halouny jsem ji v létě doved’, na pařez posadil a řekl : ,Jen tu seď, Libuško, projdu lesem.‘ Uháněl jsem, mysle si bláhově, že ji někdo najde a odvede si domů. Ale kdyby se na ni podívali při denním světle, zle by bylo. Hned by ji poslali zpátky. Ale to jsem si dal! Jen jsem jí z očí zmizel, už začala volat: ,Pavle, Pavlíčku, nechoď daleko, já bych se tu bála!‘ A když jsem se honem nevrátil, rozběhla se za mnou. A už se mojí ruky nepustila. A ne a ne se jí zbavit!“ usmíval se šibalsky.

Libuše oplácela mu smíchem: „Však ty by ses tuze rád pro mne vrátil. Kdopak by tě zlobil, co? A kdo by ti vařil, co ty rád? A kdo by byl u našeho malého Pavlíčka? Na Halouny! Ať si tam jde sám! Mne už tam jakživ na pařez neusadí. Vidíte, slečno, to má člověk vděk za věrnou lásku.“

Něco skoro jako maličkou závist nesla si Zdeňa z té návštěvy. „Vidí se jeden v druhém,“ říkala si tiše, když odtud jela. „Já bych také tak chtěla žít, ale s Kájou, se žádným jiným.“ —

Když přijel po svátcích Kája na pár dní domů a šel dopoledne složit poklonu do lesovny, zařídila to už paní lesní, že Zdeňa byla zrovna na cestě do Lážova. Pan lesní ležel nemocen chřipkou, sotva sípal a hlava ho bolela. Jen pár slov vyměnil s Kájou. Ten myslil, že Zdeňa úmyslně se skrývá, a říkal si tiše, že není toho třeba, že sám se bude střežit někde ji potkat, když ona o to nestojí.

Uhodily tak kruté mrazy, že ani nebylo možno venku pobýt. Kája sedával u okna a psal drobné noty na papír, to, jak teskné melodie ho napadly, když vzpomínal svého dětství se Zdeňou prožitého. Však už i tiskem vyšly některé z jeho drobných skladeb.

Maminka se radovala, když Kája doma seděl. O Zdeně ani nemukala a ráda poslouchala, když Kája vypravoval o životě v Praze i v cizině. Ano, Kájovi pořád byla maminka tak dokonalou, milou maminkou, pořád mu i na dálku byla andělem strážným, ale jeho srdce stonalo a maminka nesměla o tom vědět. První tajemství před ní měl.

Říkal někdy tatínek: „Maminko, nezdá se ti Kája příliš vážným?“

A maminka odpovídala: „Kdepak! To je zrovna dobře, že zvážněl. Není už malý chlapec, starostí a učení má také dost. Věř mi, tatínku, to mi padá kámen ze srdce, když vidím, že ten hoch nenadbíhá Zdeničce a že se netrápí.“

Když přišla návštěvou teta pekařka a v řeči prohodila: „Tak co, Kájo, to se na tebe slečinky usmívají, jaký jsi fešák, ne? A máš-li pak už některou rád?“ Maminka hajná se neusmála, ale řekla důrazně: „A co by vás, teta, napadlo! Nejdřív musí mít odbytou vojnu, pak mít svoje jisté živobytí a potom se teprve hodně přičiňovat, aby něco našetřil, a pak za pár let teprve se ohlížet po nevěstě.“

Kája seděl toho večera dlouho u okna svého pokojíku. Opakoval si maminčina slova: „Vojna, jisté postavení, hodně se přičiňovat, aby se našetřilo, a za pár let potom…“ Kája se smál trochu trpce: Potom, potom! To by bylo tak asi za deset let podle maminky a potom už Zdeňa dávno bude vdána a on jí nikdy nebude moci říci, jak ji má rád. Ví, tuší, že nikdy vzácná paní nedovolí, ale aspoň kdyby Zdeně mohl to jednou říci!

Dva dny před odjezdem do Prahy řekl hajný: „Zítra bys, Kájo, mohl dojít do Lážova. Máme pro tebe několik posílek: na poštu, do lékárny, k Štulcovům. Vzácný pán pořád ještě vstát nemůže, horečka ho týrá, napsal mi toho tuhle celou řadu,“ vytahoval papírek z kapsy.

„Rád dojdu, tatínku, beztoho jsem tam nebyl už jak dlouho.“

Šel k desáté hodině. Cesta vyšlapaná k Lážovu třpytila se jako poházená slídou, sluníčko zeširoka se rozesmálo, ale nehřálo. Kája si vzpomínal, jak Zdeně povídal o sluníčku, že ono v zimě nosí teplou kožišinku králičími kůžičkami podšitou, a proto nemůže hřát. Vyšel za průseky. Před ním ležela bílá pláň, až oči zabolely nad tou bělostí. „A zrovna tak běloučká je moje láska k Zdeničce,“ říkal si v duchu.

Ta, na kterou myslil ve všech svých volných chvílích, ta, která tisíckrát vyhoupla se před jeho očima jako víla z pohádky i ve chvílích intenzivního studia, ta téže chvíle vyšla pospíchavými kroky z úvozu proti němu. Viděli se, až když stáli proti sobě. Zdeňa měla hnědý kožíšek a bílou čapku. Té chvíle zahořely jí oči teplou září a tvářičky zrůžověly ještě víc překvapením než prve mrazem. Kájův klobouk smýkl se jeho rukou až ke kolenu, a Zdeňa v první chvíli viděla jen jeho zcela černé vlasy na shýbnuté hlavě. Teprve když na jeho pozdrav tiše odpověděla, střetly se jejich oči v pohledu, jeho sazové a její temně modré. Byla to její ruka, která se mu zdvihla vstříc, protože on by se nebyl odvážil.

„Jdeš do Lážova, Kájo?“ zachvěly se její drobné rtíky.

„Jdu, Zdeničko!“ řekl tiše.

Nabyla odvahy: „Tož já se s tebou vrátím, chceš?“

Raf vyskakoval z jednoho na druhého. Sluníčko mu dobře rozumělo, co povídá radostným štěkotem…