Školák Kája Mařík 5

4. Chystá se k maturitě

„Ještě rok,“ říkal si Kája, „ještě rok a budu abiturientem^[2].“ Jak se těšíval, když byl ještě v kvartě, to že už potom bude hnedle pánem, maturitou že přeskočí nejhlubší propast v cestě života a potom že už půjde tak lehoučko, jako když na rohačkách o Vánocích sjížděl ze Skalky k lážovskému pivovaru.

Ten poslední rok v Praze byl zkušebním kamenem Kájova vyhraňujícího se charakteru a Kája to vyhrál. Svody číhaly ze všech stran. Kamarádi vábili, ale jeho: „Co by tomu řekla naše maminka a co by tomu řekla Zdeňa?“ vždycky zvítězilo. Mohl by se podívat mamince do očí, kdyby nepřišel tak, jak odcházel? Cožpak maminka by nepoznala, že už se nemodlí, že chodí do špatné společnosti, že se potlouká po hospodách, kde jsou, jak říkají ostatní, takové krotké číšnice – brr, uši si zacpával a nechtěl poslouchat –, a přece slyšel, jak se časem ti, kteří měli před maturitou, někde napili, a co potom tropili, a že nebyli sami, že i nějaké ženské se s nimi bavily.

Kája teprve teď z řeči ostatních poznával rub velkoměsta a Praha – najednou se mu zdálo, že v každé ulici je několik hlubokých, ohavných, páchnoucích stok, které ve dne jsou úzkostlivě zakryty, ale s večerem a nocí se otvírají a všechen ten smrdutý pach, přes den uzavřený, chrlí do ulic, vináren a krčem a navždycky jím otravují mladá srdce.

Nemohl nevidět, nemohl neslyšet nalíčených ženštin, když pospíchal časem pozdě večer z koncertu. I na něj volaly, k němu některá z nich se chtěla přidat a Kája utíkal, utíkal, jako by ho fúrie honily. Kolikrát až podezření u chodců i strážníků vzbudil, kteří ho zastavili: „Proč tak běžíte?“ A Kája řekl: „Protože nějaké ženské mne obtěžují.“

Nikdo se mu nezasmál, ba často slyšel: „Tož jen běžte! Před zlem se musí utíkat!“

Kolikrát udýchaně vrazil do kuchyně u školníků: „Teta, ty mne prohnaly!“

A teta už věděla kdo a říkala: „Já být tebou, dala bych jí ránu, kdyby za mnou šla, ale pošpinil by ses. Lepší, když utečeš. A dokud budeš před nimi utíkat, dobře ti bude.“

Kája za nic nedopustil, aby mu teta vykala. Byla jeho důvěrnicí a vážila si toho nesmírně. Mamince by s takovou věcí přijíti nesměl. Ta by spráskla ruce a řekla by: „Už tě do Prahy nepustím!“ A on by se i hrozně styděl.

Když prvně přiběhl udýchaný domů a tetě povídal, cože vlastně ta jedna ženská na něm chtěla, proč ho vybízela, aby s ní šel, nastala tetě školníkovic choulostivá úloha vysvětliti mu tak, aby ho nepoplašila a život naráz se mu nezhnusil, protože už dávno poznala, jak neporušené má srdce. A teta, ke cti jí budiž řečeno, zhostila se svého úkolu delikátně.

Po jejím stručném výkladu, který více nařekl, než dopověděl, zadívaly se sice sazové oči Kájovy na ni s ohromným úžasem, ale v téže vteřině smekly se na zem a horká vlna studu zalila jeho sličný obličej. Teprve po dlouhé chvíli řekl tiše: „Kdybych to byl věděl, teta, radši bych se nebyl ptal. Kdybych nevěděl až do smrti, že jsou takovéhle ženské, bylo by to lepší. Jéje, teta, já bych, já bych…“

Ale teta jakživa se nedozvěděla, co slovy „já bych“ myslil.

Kája si to řekl tichounce, když uléhal: „Já bych je nejraději bacil po hlavě kamenem jako zmije v našich lesích.“ Usmál se tomu výrazu „bacil“, když i vzpomněl, jak se mu teď v rozčilení na jazyk připletl, ale hned byl vzpomínkami v brdských lesích, jak přinesl tenkrát panu inspektorovi tu zmiji, co ji bacil kamenem po hlavě, a že se mu zdálo, že se pan inspektor tenkrát i té zabité bál.

Vzpomínka na lesy u hajnovny přivábila mu z dálky snad i vůni čerstvých modřínů. Ale nebylo to z dálky, upamatoval se v polosnu – to na stole ve váze měl celou hrst těch světloučkozelených pozdravů brdských lesů, jak mu je tatínek dovezl, když před týdnem tu byl. Přijel s takovou těžko utajovanou úzkostí ve starostlivých očích, že maminka za jinou nedala, jen aby se za ním rozjel, protože má pořád takové těžké sny o něm, jako by snad stonal a snad aby se taky přeptal, jak ve škole to dopadá.

Kája chytl tatínka v mámivé radosti kolem krku, zatočil se s ním po kuchyni a tatínek řekl: „Propánakrále, Kájo, ty už jsi hnedle větší než já! A což, půjdu se přeptat, ne? Ať má maminka pokoj!“

Přeptal se všude zdvořile: „Ráčejí prominout, jdu se přeptat na toho našeho chlapce. Maminka má strach, těžké sny ji trápí, smejšlíme, jestli udělá tu maturitu,“ přepadl prvního profesora – třídního Kájova.

Tím byl teď pan Macner, tuze veselý pán, který rád ztropil si žert, aniž někdy pomyslil na důsledky.

„Na kterého studenta se ptáte?“ řekl vlídně.

„Na Maříka, Káju Maříka, prosím,“ ulpěl hajný ulekanýma očima na profesorovi.

„Hm,“ listoval v zápisníku, mezitím co mu veselé oči šelmovstvím hrály, a myslil si: Potřebuje se některý z profesorů dívat do zápisníku, jak se řekne ‚Kája‘. Kája je od primy premiantem a ozdobou reálky, a já sám mu říkám: ‚To je naše reálková hvězda.‘“

Hajný se mu líbil, ale jeho vždycky k žertu zladěnou náladou proběhl nápad: „Mařík, hm, učíval se, učíval, ale polevuje. Nevím, nevím, jak to bude s maturitou!“ Myslil skutečně, že hajný vypozoruje opak v jeho slovech, ale to neznal venkovských lidí. V téže chvíli přiběhl student: „Račte, prosím, hned do ředitelny, pane profesore!“

Hajný osaměl. Nohy se mu roztřásly a po zádech běžel mu mráz. „Vida, vida,“ div se mu slzy do očí nehrnuly, „takhle to je! Ne nadarmo byly maminčiny těžké sny. Zmýlil se i pan farář Hloušek, když řekl: ‚Za Káju ručím, třeba ho dlouho neznám.‘ Ale když už tu je, půjde přímo k panu řediteli, ať ví všecko.“

Zeptal se prvního studenta, kterého potkal, kde je ředitelna. Zaklepal a vešel. Jak se ptal po Kájovi Maříkovi, usmál se pan ředitel. „Vy jste otec našeho Káji? To vám gratuluji. Takového studenta jsme tu ještě neměli a míti nebudeme. Věčná škoda, že už nám odejde. Udělá-li maturitu? Pantatínku,“ poklepal hajnému na rameno, „jestli ji neudělá ten, pak už ji po druhé neudělá ani pan profesor Macner.“

Hajný trnul: „Ale prosím, právě pan třídní profesor Kájův řekl, že neví.“

„Á,“ zasmál se pan ředitel. „To on pan kolega zaže…