Školák Kája Mařík 5

3. V Lážově bude studentská akademie

Kája pochopil hned, že Zdeňa se hněvá. Ale jak jí mohl dát ten papírek? Aby se mu vysmála? To by přece jen moc bolelo. Snad i ona už ví, že jí strýček z Vídně ženicha přiveze. Jemu by se jen vysmála, ale ať těch ženichů přivezou Zdeně třeba pět, ani jeden z nich nebude ji mít tak rád jako on, Kája! Vždycky! I když bude už třeba ve Vídni, pořád ji bude mít rád. Jen když ona nebude o tom vědět, aby se mu nevysmála!

Lesní pěšinou blížil se hlouček hochů a děvčat. Volali: „Kájo, kde jsi? Hledáme tě! Hledáme vás!“

Ukázal se jim na cestě s úsměvem ve tváři: „Pěkně vítám! Mne hledáte? Vida, spolužáci, spolužačky, co byste rádi? To jste hodní, že jste přišli!“

Děvčátka, skoro slečinky, se před ním natřásaly, pohazovaly ostříhanými hlavičkami, jedna přes druhou se vyptávaly, umí-li tančit „moderní“, zvláště charleston, a hrozně se divily, když řekl, že ne. Hned se mu nabízely, že ho všemu naučí, jen aby přišel do Lážova, že je tam zrovna kurs moderních tanců, že je to velká legrace a že ho jdou zvát, aby s nimi chodil na výlety, to že je také velká legrace. Několik párů dívčích nohou v punčoškách pleťové barvy, v sukničkách sotva ke kolenům, ustavičně zastavovalo a zase přebíhalo lesní cestu a barvené rty líbezně se usmívaly. I taková nepříjemná vůně od nich šla, zrovna jako od slečny Loly. Kája honem rozemnul v prstech větvičku jalovce a dýchal její vůni. Hned si vzpomněl, jaké že to Zdeňa měla dnes hezoučké černé střevíčky i černé punčošky, když se kolem něho mihla, jak jí bílé šatečky do půl punčošek sahaly a jak se jí ty plavé copy v slunci zaleskly.

„Jdeme tě vlastně prosit, Kájo,“ řekl mladý Vojíř, „abys zahrál něco o naší studentské akademii, kterou pořádáme za čtrnáct dní. Slyšeli jsme, že hezky hraješ, třebas něco moderního, něco z těch sešitů ,Radio‘. Já bych třeba při tom klepal dřívky, to je moc hezké. Ostatně náš pan farář řekne prý ti také. On také hraje na piano, ale nic moderního. Hezký je jako obrázek, ale nic veselý. Přijde mezi nás, když ho pozveme, zahraje, ale nic to není, nic od podlahy to nejde. Tož, Kájo, nešli jsme marně?“

Kájovi v té chvíli ukázal se v myšlenkách hudební salon u Pospíšilů. Otevřené piano a na něm sešity moderních tanců. Když slečinka Lola začala je hrát, utíkal po schodech, div domovnici neporazil. Kréta a Květa tloukly při tom měchačkami do tempa. Usmál se maličko:

„Ty moderní, Jíro, ty nehraju.“

„Tak to je ještě neumíš?“ protáhl se obličej Vojířův.

„Asi ne, Jíro!“

„A to je škoda!“ repetila všechna dívčí ústa. „No, to je jedno, bude hrát Francina. Vy neznáte Francina? Pana stavitele Proška syn, zubař, panečku, ten zná do piana uhodit. Ale jen přijďte!“

Káju už trochu z těch řečí a smíchu hlava pobolívala. Raf, který ho neopouštěl ani na krok, jak by pořád měl chuť zakousnout se do některého toho sytě růžového lýtka či vlastně punčošky. Kája ho musil pevně držet. Trvalo ještě hezkou chvíli, než je vyprovodil cestou zpět a řekl jim, když mu bude trochu možno, že přijde, ale sám hned věděl, že mu to možno nebude. Co by tam dělal? Zdeňa tam nebude, a i kdyby – a Kája skoro beznadějně mávl rukou a zašel s Rafem hlouběji do lesa.

„Maminko,“ vcházel pan lesní Rédl do myslivny, „tos měla vidět! Lážovská omladina šla dnes vyjednávat s Kájou o něčem. Co měli, nevím, byl jsem daleko, ale viděl jsem. Ty holky jako vosy kolem Káji, Zdeňo!“

„Tak vidíte, tatínku, to vykřiknete a já jsem si ustrouhla kousek prstu,“ zajíkala se Zdeňa, držíc krvácející prstík ve vodě.

„Co vykřiknu? Povídám jako jindy. Ale měla jsi je vidět! Vojířova Fanka div před ním baletit nezačala,“ zašel pan lesní do jídelny a Zdeňa div neplakala.

„Vida, Fanka! A to tam jistě taky byla Fína a Terka, Sláva a ostatní, a ona aby tuhle dělala strouhanku. Může na ně Kája psát básničky jako ráno. To se ví, že to byly verše. Co má koupit v Lážově, to by si nepsal na papírek.“

Kája chodil za tatínka vydávat dříví do paseky a do lesovny vešel zřídka kdy. Pan lesní s Maříkem měli plnou hlavu pytláků a paní lesní spřádala sny o blahobytném životě Zdenině vedle výborně situovaného pana Merfaita. Tak se jmenoval ten, kterého vídeňský strýček pro ni vybral. Připletl se jí často do rozpočtu miloučký obličej Kájův se sazovýma očima a zuby nad sníh bělejšími. A v takových chvílích potřásala hlavou: „Co je to všechno platno, vzorný chlapec to je, ale mladý. Kdepak by Zdeňa mohla na něj čekat!“

A Zdeňa? Lesních Týna (u nich navždy říkalo se každé služce Týna) jen ruce spínala: „Zdenička bývalo děvče tak veselé a povídavé, ale teď kalého slova nepromluví. Jen kabouní, hubuje, mračí se.“

Týden před akademií vracel se Kája z paseky a mířil k lesovně. Má něco hlásit vzácnému pánu, ale pod tím vzkazem, který mohl tatínek vyřídit až zítra, chví se neujasněná touha vidět zas jednou Zdeňu. Kdyby doma nebyla, zahrál by si. Tolik se mu po pianu stýská, má duši plnou toho, co by vložit chtěl v bílé klávesy.

Jde, zastavuje se. Z otevřených oken slyší Zdenin hlas. Což o to! Zdeňa měla líbezný, příjemný hlásek, ale jak jen se to doprovází? Pořád vedle hraje. Zdeňa zpívá:

„Letí kůň jak vlaštovička, kéž mu spadla podkovička!“

Kája otvírá tiše dveře, ale průvan hne bílými záclonami a Zdeňa přestává zpívat.

„Já bych, Zdeničko, ti k zpěvu zahrál. Dovolíš?“

Zdeňa v rozpacích vstává od piana. „No, však beztoho ten doprovod neumím.“

Kája hned chytne akord a Zdeňa pokračuje:

„Letí kolem v jednom honě,
[: kéž jsi, hochu, spadl s koně!:]
Chytla — jak mi srdce tluče —
chytla bych tě do náruče, hlavičku ti vyhojila,
[: svoje srdce uzdravila.“:]

„Prosím tě, Kájo, ještě jednou celou!“

„Jede, jede koník vraný,
na něm hoch jak malovaný,
podkovy mu zvoní ruče,
[: jak to moje srdce tluče!“:]

Dozpívala Zdeňa poslední:

… svoje srdce uzdravila.“

Kája hledá její oči: „Hezká píseň, Zdeničko, viď? A proč ji cvičíš?“

Zdeňa stála u okna a myslila si: „Kdyby mne Kája doprovázel!“ Dívajíc se oknem na růžové květy maminčina sadu, odpovídala: „No, přece na akademii!“

Bílé štíhlé …