Zborcené harfy tón

Budiž mi prominuto, že končím vypravování své právě jen tak, jak se byla příhoda udála, že nenamáhám se, abych ku pravdivému vylíčení prostých příběhů z všedního života přimyslil po příkladu obratných kolegů-novelistů tak zvané „odůvodnění“, to jest z podstaty povah a jejich skutků resultující neb alespoň efektní nějaké zakončení.

Líče po pravdě co možná nejvěrněji episody z kulturně sociálního života moderního, nepokládám se za oprávněna vyvozovati z vylíčených fakt resultátu, jenž by snad odpovídal umělé koncepci, ale nesrovnával se s pravdou životní, která tak zřídka kdy dbá aesthetických předpisů.

Život lidí toho druhu, o jakých jsem byl vypravoval, obyčejně jinak nekončívá.

Lidé, kteří byli všem možným útrapám života vítězně vzdorovali a v okamžicích nejtrpčích chytají se nejnepatrnějšího stébla naděje, lidé, kteří i v čiré beznadějnosti nezoufají, zřídka kdy hynou „oblíbeným“ nějakým způsobem románových reků.

A tak stalo se i tentokráte.

Co bylo vlastně příčinou jejich smrti, jest vzhledem k tomu, co bylo o nich vypravováno, zcela lhostejno, a já se také po tom nepídil.

Nápadnou jest toliko prostá nahodilost, že zemřeli oba takřka současně.

A z toho, co o tom vím, možno právem se domnívati, že starý harfeník, dověděv se o churavosti bělohorské harfenice, pospíšil na Bílou Horu krokem snad rychlejším, nežli bylo v pokročilém stáří jeho radno, nastudil se a akutní chorobě plicní, která jej zachvátila, pro vysílenost neodolal.

Na mne však učinilo zakončení života těchto dvou osob přes všechnu svou přirozenost dojem přímo nevyhladitelný.

Nemám proň skoro ani slov. Každý výraz, jehož bych snad mohl k označení dojmu toho užíti, zdá se mi býti mdlý a nepřípadný.

Byl jsem v pravém toho slova smyslu zdrcen.

Vše mi bylo lhostejno…

A kupodivu i bázeň před nejistou, temnou budoucností, která mne byla po dlouhý čas mučila, ustoupila do pozadí, postoupivši místa takřka úplné otupělosti.

Neméně nežli čtvrt roku jsem pouze živořil; duch byl jako v mrákotách.

Nepracoval jsem – nemohl pracovati – ba ani mi nenapadlo, že pracovati musím stůj co stůj.

Jak jsem žil, vlastně, jak jsem vůbec jen živořit! mohl, naprosto nechápu.

Kde a jakým způsobem nabyl jsem nejnevyhnutelnějších prostředků k pouhopouhé existenci, jest mi skoro hádankou.

A jedině tomu, že zdrcen děsnou katastrofou životní byl jsem proti své vůli donucen ustati v práci a po několik měsíců pouze vegetovati, děkuju snad, že poskytnuto tím přepracovaným a schváceným nervům mým nevyhnutelného času k opětnému, ovšem snad jen dočasnému zotavení.

Nyní, po roce a několika měsících, zdá se mi, jako bych byl zase týmž člověkem, jakým jsem býval druhdy; ale není pro mne nižádné pochybnosti, že hojivého léku poskytla mi mimoděk a proti mé vůli vlastně příšera nejděsnější – smrt…

Ovšem byla to smrt lidí ubohých, přeubohých, po kterých zanedlouho nezbude nejmenší památky.

Život jejich vyzněl tónem zborcené harfy…

Dutý, disharmonický tón závěrečný, chvíli trvající rozvlnění vzduchu, …