Newtonův mozek

Všechny tyto obrazy v pravém slova smyslu před mým zrakem letěly - sotvaže jsem je mohl postihnouti, sotvaže jsem mohl vyslechnouti poučné poznámky přítelovy.

Krev počínala mi stoupati ku hlavě; cítil jsem, že zmocňuje se mne nevolnost.

„Jak daleko jsme nyní?“ optal jsem se.

„Asi 598 bilionů mil,“ odvětil klidně přítel. „Prolétli jsme dobu pouze asi 451 roků; zbývá nám tudíž cesta skoro desetkrát tak dlouhá, než dorazíme na místo, odkud možno pozorovati výjevy z dob prvních lidí... Musíme proletět ještě nepatrnost - asi šesti tisíc bilionů mil, t. j. doletět až v sféry hvězd dvanácté jasnosti, jejichž světlo potřebuje více než 4000 let, než doletí k zeměkouli naší... Hleď! Jak prostičce se to vysloví! A přece v každé vteřině urazíme více než 42 tisíc mil, i když světlo nepředstihujeme...“

„A možno urazit cestu tu v libovolně krátkém čase?“ optal jsem se, aniž mi napadlo, že ohromnou vzdálenost tu nemohu si ani představiti.

„Ovšemže,“ odvětil přítel.

„Ale rci přec, jaký to vlastně podivuhodný motor, jenž žene přístroj náš s tak úžasnou rychlosti všehomírem?“ „Později - později!“ zní odpověď. „Musím říditi přístroj... Při jediném nedopatření pozbyli bychom rovnováhy a sletěli...“

„Kam?“ tážu se.

„Což já vím?“ odpovídá přítel. „Dále tedy! Ale rychle!“ vyzývám.

„Chceme-li exkursi odbýti v hodině, musíme se nyní obmezit již jen na některé nejdůležitější výjevy.“ „Jen rychle, rychle!“ naléhám.

A po chvíli vidím poznovu divuplné, děsné panorama bojů...

Obrazy střídají se s úžasnou rychlostí; každý však možno rozeznat zcela zřetelně.

A podivno!

Tentokráte jsou obrazy bitev a šrůtek promíchány také výjevy jiného druhu; ale ve všech jeví se boj...

Takto přelétlo před mým zrakem ještě asi sto obrazů bojů a různých výjevů, v nichž zvířeckost povahy lidské slavila triumfy, v nichž hrubá síla nebo lest a úskok vítězily nad přirozenou slabostí nebo bezelstností...

Znenadání pozoruju, že při jedné proměně obrazů vidím před sebou temno příliš dlouho.

„Co to?“ tážu se netrpělivě.

„Řídím přistroj, abys mohl shlédnouti výjev poslední... Nalezáme se daleko výše hvězd dvanácté jasnosti; octliť jsme se v sférách, z nichž zalétá světlo k naší zeměkouli v době asi šesti tisíc let...

Tentokráte však změníme poněkud způsob dívání se. Až dospějeme k bodu, s něhož možno výjev pozorovati, zastavím přístroj a ponechám mu pouze přiměřenou rotaci, odpovídající rotaci zeměkoule kolem osy a zároveň též kolem slunce, takže před zrakem tvým rozvine se obraz v chronologickém postupu přirozeném a nikoli jako až posud …