Newtonův mozek

Byl stále ještě bez sebe; ležel s očima zamhouřenýma, a toliko namáhavé dýchání bylo ještě známkou života.

„Již tomu třetí den,“ zašeptal ke mně pan farář, „co byl dopraven sem, a lékaři vzdávají se naděje úplně. Doporučují led na hlavu a k užívání chinin, jinak jen klid...“

Chtěl jsem přítele osloviti; ale pozoruje těžký jeho zápas, obrátil jsem se k odchodu.

Vyšli jsme ze salonu.

Poděkovav na chodbě panu faráři za jeho laskavost, chtěl jsem odejíti; ale pan farář přívětivě mne vyzval, bych zůstal aspoň až do rána jeho hostem. Jsa k smrti zemdlen, přijal jsem pozvání to s radostí a vešel pak s hostitelem svým do přízemí.

„Neráčíte vědět, velebný pane, o přítelově poranění nic bližšího?“ otázal jsem se, když jsme byli v prostranném pokoji zasedli za velký stůl.

„V strašném zmatku, jenž zde od několika dní panuje,“ počal pan farář, „nebylo možno dovědět se takměř pranic podstatného. Nevímeť posud o strašné bitvě dne 3. července ničeho více, než některé podrobnosti z úst několika lehce raněných.

Pluk vašeho přítele zúčastnil se bitvy u Jičína, kde však byl rozražen. Jedno oddělení dalo se na zpátečním pochodu směrem k Smiřicům, druhé silnější oddělení směrem jižním, a bylo pak přiděleno k prvnímu armádnímu sboru. Dne 3. července bylo oddělení to mezi zálohami prvního armádního sboru, a zdá se, že odpoledne asi ku čtvrté hodině vysláno bylo ku podpoře bojujících v okolí Probluze.

A v tomto boji byl přítel váš raněn. Pokud možno z poranění samého souditi, byl raněn palašem právě v okamžiku, když se byl po něčem k zemi shýbnul; neboť hoření část lebky jest skoro úplně odštípnuta. Poraněni jeho jest smrtelné, a všickni lékaři, kteří byli ránu ohledali, nemálo se diví, že přítel váš posud jest na živu.„

Sotvaže byl pan farář domluvil, otevřely se dvéře. Vstoupil jeden z mužů, kteří raněné obsluhovali, a pošeptal něco panu faráři.

Smutný pohled duchovního vnukl mi mimovolnou otázku: „Snad mrtev?“

„Mrtev,“ opakoval pan farář temně.

Vyšli jsme ještě jednou nahoru do salonu. Přítel ležel bez přikryvky natažen na loži. Druhdy sličná, mladistvá tvář jeho měla výraz nevýslovně bolestný.

„Pohřben musí býti ještě dnes ráno,“ podotknul pan farář.

Přistoupil jsem těsně k loži a dotkl se přítelovy ruky. Byla již studená jako led...

Oči se mi zalily slzami... Odvrátil jsem se, a nemoha promluviti, sešel jsem s panem farářem zase dolů... Okny vnikal již první zásvit ranní. Pan farář, zůstaviv mne v prvním pokoji, odebral se do své ložnice... Ulehl jsem oblečen na pohovku; ale na usnutí nebylo možno ani pomysliti...

Asi za dvě hodiny nastal na dvoře čilý ruch. Vstal jsem, a přecházeje po pokoji, čekal jsem takměř v horečném rozčilení...

Dočkal jsem se.

Po deváté hodině konán společný pohřeb všech vojínů, kteří byli právě minulé noci svým ranám podlehli. Doprovodil jsem přítele na poslední cestě; viděl jsem, jak byl spuštěn do hrobu... a se srdcem zdrceným vrátil jsem se bez odkladu nazpět do Prahy.

Nyní po letech, když už jsem byl tak častokráte svědkem, jak krutě, neúprosně řádívá smrt v řadách žijících, jak náhle a bezohledně schvacuje ledový její dech mnohdy i bytosti životní silou překypující - nyní bych zajisté i smrt přítelovu snáze pojal po jeho přání a přesvědčení jako vítanou osvoboditelku z útrap a bolestí, jakýmiž byla tak zvaná prozřetelnost smrt…