Vymírající hřbitov

Od té doby, co mi byly tyto příhody vypravovány, minulo skoro osm roků, prodlením kterýchž nezměnilo se ve vlastním životě mém podstatně takměř pranic – leda že přiblížil jsem se v dobu tu k osudné metě poslední…

Před nedávnem navštívil jsem, a to opět jen náhodou, „vymírající“ hřbitov svého rodiště poznovu – a ani zde nepostřehl jsem žádných nápadných změn, leda že tu a tam ubylo rovů a v květné záhony se měnící místa namnoze se jen porozšířila a protáhla.

Hřbitov „vymírá“ tudíž rovněž tak znenáhla a nepozorovaně jako vymírají v nás starších a nejstarších všeliké ty naděje, kterýmiž jsme se v mládí a namnoze i v bujném věku mužnosti tak často konejšívali.

Nechť bráníme se tomu jakkoli, životní obzor náš znenáhla a nepozorovaně přece se vždy více zamžívá, kdežto perspektiva v labyrint světa v témže způsobu se povyjasňuje.

Myslím, že neodchýlím se příliš od pravdy, dím-li, že nám starším a nejstarším, kterýmž již častěji napadlo, že blíží se doba k vyrovnání účtů s životem – obzvláště pak oněm, kteří se vůbec někdy, a to třeba sebepovrchněji nebo sebeopravdověji, zabývali také reformními nějakými plány – bývá někdy v osamělých chvílích podobně, jako bylo asi císaři Josefu II., když za zběsilé bouře stál v obrazárně mikulovského zámku před mystickým obrazem.

Jako se ztroskotaly skoro všechny opravné plány císaře Josefa II. o skály tradicionelního názoru v svět a o vzdor individuelní pravomoci, podobně ztroskotávají se i nepoměrně skromnější plány nás všech, kteří jsme u přirovnání s mocí panovníka t…