Šílený Job

Na jednotvárně šedavé obloze visí jak obrovský žhavý rubín polední slunce srpnové zdánlivě nepohnutě.

Takměř po celý měsíc nebyl se na obloze ani nejnepatrnější mráček objevil.

Bůže větrů mírného zeměpásu hovělo si po zvyku svých rovníkových bratří již po několik týdnů v sladkém far niente, takže královna slunečního systému našeho mohla po dlouhém čase zase jednou zcela volně osvědčiti svou suverénní moc nade vším, co úpí a raduje se pod plamenným žezlem jejím.

Možná, že slavila právě svou stříbrnou, zlatou nebo diamantovou svatbu nebo jiný nějaký řídký svátek rodinný.

Nevýslovné štěstí a blaho zářilo jí z jasné tváře.

Žhavé rty její usmívaly se i na vzdálenou naši zeměkouli tak blahosklonně, že vše, co nebylo tak řídké laskavosti vladařské uvyklé, u vědomí své poddanské nicoty sklánělo své šíje a kořilo se usmívající se, ale přece jen královsky necitelné panovnici nebes.

Všechen odboj destruktivních živlů byl na čas odročen, ba i živlové nejrevolučnější byli všeobecným pokořením se plamennému žezlu jaksi zmalomyslněli a ve svých podkopnických snahách zřejmě ochabli.

Praha a okolí její zdály se býti posunuty o deset nebo více stupňů severní šířky k rovníku.

Kde utkvěl úsměv královny nebes, všady jevily se toho zřejmé stopy: země byla vyprahlá, pole i lučiny sežehlé, zahrady zádumčivě pusté, ba i pod nejkošatějšími stromy, jichž pouvadlé listoví bylo žárem slunce různě stočeno, býval podobně příjemný „chládek“ jako v arabské poušti pod osamělou jednoroční palmičkou.

Kdo právě nemusil, nešel z domu; silnice i cesty a stezičky po okolí pražském byly pustější nežli za nejsmutnějších dnů zimních – a všady, obzvláště na silnicích jen štěrkovaných, leželo skoro na půl pídě prachu.

Bylo to buď před rokem, nebo po roce 1848.

V Praze byli právě odzvonili poledne.

Jenom na věži chrámu u Panny Marie Vítězné na Malé Straně potrhávala ještě zemdlená ruka zvoníkova menším zvonem, jehož monotónní zvuk jedině rušil polední ticho, jež se bylo na Oujezdě rozhostilo.

Sotva dozněl poslední zvuk zvonu, vyrazili ze vrat Rohanského paláce dva běhouni, a octnuvše se vprostřed ulice, zabočili směrem k Oujezdské bráně.

Asi v půl minutě zazněl z průjezdu paláce temný rachot; hned nato vyjel dvěma spřeženími tažený lehký kočár panský na ulici a zabočil za běhouny.

Bujné mladé spřežení čtyř vraníků se stejnými bílými lysinami na čelech uhánělo po dláždění s onou elegantní lehkostí, s jakou jezdívají po městech jen spřežení výborně drezírovaná.

Řídila je ruka obratná. Na kozlíku seděl totiž s opratí v levici a s dlouhým elegantním bičíkem v pravici mladý, štíhlý, skoro vychrtlý elegán.

Vzadu za vozem na širokém stupínku, jaké bývaly v tu dobu u panských i jiných kočárů v módě, stáli dva lokajové.

Elegán na kozlíku, patrně nějaký šlechtic, byl muž asi pětadvacetiletý.

Bezvousá tvář pouvadlé pleti byla poněkud odporná; jevilať se v nehrubě sličných, spíše drsných než stereotypně aristokratickými nazývaných tazích apatická pohrdavost, ba jakási bezcitná…