Můj přítel – vrah

Po celou cestu tanul mi na mysli přítelův osud; po celou cestu přemítal jsem jednak o původně záhadném a nyní zase vcelku tak jasném sběhu okolností, kterými byl osud Rypotův podmíněn, jednak pak o prostředcích, kterýmiž by bylo možno osud ten aspoň zmírniti.

Avšak všechno mé úsilí bylo marné.

Ze všech fakt, jež mi byl přítel o poslední rozmluvě uvedl, vysvítalo nad vši pochybnost, že osoby, které byly o jeho osudu rozhodly, nebyly mu nenakloněny, naopak že ze všech stran činěny všechny možné pokusy, by byl zjednán ryzí pravdě průchod.

Co byly platny všechny pravděpodobné domněnky, všechny kombinace a třeba i přesvědčení toho neb onoho jednotlivce, když nebylo možno provésti přesného důkazu, jak ho vyžaduje a vyžadovati musí zákon?

A tu jsem se v meditacích svých octnul v labyrintu, z něhož, jak se mi zdá, nelze prozatím vyváznouti.

Moderní duch byl sice u porovnání s duchem antickým a středověkým pro ryzí lidskost mnoho učinil; ale vzhledem k požadavkům nepředpojatého citu a rozumu přece jen teprve první nesmělé, skoro neuvědomělé, a proto nejisté kroky.

Zdědivše po minulých stoletích různé tradice o rozlišování člověka ve dvě heterogenní části: v duši a tělo, řídíme se při zkoumání lidských skutků doposud ještě skoro výhradně maximy spekulativní psychologie, která činí hmotu, tudíž tělo lidské závislým na duchu, a málo kdo z nás toho dbá, že novější a nejnovější vymoženosti věd, zejména fyziologie, podávají četné, nezvratné důkazy o opaku, o závislosti ducha lidského na hmotě, a tudíž i na různých okolnostech.

A tu mi napadlo, jak lehkomyslně i my novelisté často si počínáme, když zavíráme oči před jasným paprskem vědy, jenž nám usnadňuje aspoň nahlédnouti v divuplnou dílnu lidské duše, a snažíme se všechny tyto a podobné záhady nebo po případu i prosté události rozřešiti výhradně pomocí fantazie.

Rozřešení tohoto druhu asi jest nepoměrně snazší; jen poněkud živá obraznost dovede z nouze vypomoci i v případech nejchoulostivějších – upoutáme pozornost, pobavíme a uspokojíme čtenáře; ale zdali jsme tím záhadu vpravdě rozřešili, zda jsme tím přispěli jen pouhým zrnečkem k rozvoji kulturnímu, jest ovšem jiná otázka, na kterou netřeba teprve odpovídati.

Octnuvše se jednou před problémem nějakým, bojíme se zůstaviti jej nerozřešeným i tenkráte, když se byly o rozřešení marně pokoušely i hlavy nejdůmyslnější, a chtějíce jej stůj co stůj rozřešiti, nastupujeme obyčejné místo svízelné cesty poctivého zkoumání pohodlnou, vyšlapanou dráhu tradicionelní, na které nás ohnivá fantazie bleskorychle přenese přes všechny překážky a postaví u cíle – obyčejně jen domněle pravého.

Tyto a podobné myšlenky vířily mou hlavou, když jsem přemítal o osudu přítelově.

Nevýslovný smutek zmocnil se mé duše, a není tudíž divu, že přibyv pozdě večer do Prahy byl jsem rovněž tak unaven jako rozčilen.

Na bezodkladné vykonání slibu mého nebylo lze ani pomysliti.

Rozhodl jsem se, že navštívím Evičku a její matku druhého dne časně zrána.

Avšak rozčilení mé po…