Etiopská lilie

Tak rozzuřil se dne 30. srpna boj.

Vojsko spojenců dobylo útokem vršin, jež bylo levé křídlo Francouzů obsadilo; nicméně tito, ačkoli bez posily, necouvali a bili se jako lvi, až když o jedenácté hodině místo francouzských posil objevil se u Nollendorfu pruský sbor pod Kleistem a vpadl jim do zad.

Tak byli Francouzi ze všech stran obklíčeni a Vandammovi nezbylo nežli se prosekati.

Dal tomu přiměřený rozkaz; ale, jak známo, podařilo se to jen menší části jeho vojska; Vandamme s třemi generály a zbytkem vojska svého byl zajat.

Tak aspoň možno boj ten v největší stručnosti v nejhlavnějších rysech charakterizovati.

Vynecháte-li však jména armád, generálů a míst, kde bojováno, objeví se vám boj ten v celé své šablonovité metodě beze vší barvitosti a rázovitosti, a člověku skoro se zdá, že by průběh jeho mohl vyznačiti přímkami, křivkami a body zcela aritmeticky.

A přece – jak úžasná rozmanitost v podrobnostech!

Každá vesnička, každá vršina, každý dům, každý strom a keř, slovem, každé místo, o které nebo na jehož blízku bojováno, mělo tehdá svou vlastní fyziognomii; každá armáda, každý sbor, každý pluk, každé jednotlivé oddělení, ba každý muž, jenž se byl boje zúčastnil, vyniká z ohromné té spousty lidstva, koní a zbraní, z děsného toho chaosu hluku, kouře, krve a úpění zcela samostatně…

A přece jen zřídkakdo čítává pozorně podrobné popisy těchto krvavých dramat!

Zda ponoří se tisící člověk v duchu v děsný ten kaleidoskop lidské surovosti? Zda tanou tisícímu z nás jen mlhavé obrysy kterékoli epizody na mysli s onou barvitostí a plastičností, jak se byly udály?

Obyčejně přelétneme těch několik stránek popisu s větší nebo menší dychtivostí: někdy průběh bitvy, někdy ta neb ona epizoda, někdy i jména vůdců nebo i některých jednotlivců, kteří byli tím neb oním způsobem v bitevní vřavě pozornost svých představených nebo soudruhů na sebe obrátili – toť obyčejně vše, co nám na nějaký čas utkví v paměti, by zanedlouho vždy více mizelo, až nezbude než obraz mlhavý nebo zcela již temný a neurčitý, takže se ničím neliší od tisícerých obrazů podobného druhu.

Individuum ztrácí se nám v té spoustě lidských těl jako pouhý atom, a vše, co by nás bylo druhdy na každém individuu v nemalé míře zajímalo, zdá se býti všem společným a pozbývá interesu.

A přece tvoří každé to individuum svět pro sebe; každé myslí a cítí svým způsobem, každé má své zkušenosti, své vzpomínky a své naděje; každé pohlíží jinak na svět a do budoucnosti, každé jinak soudí o životě i o smrti, která na ně zeje z tisícerých stran v tisícerých podobách…“

Stařec opět náhle umlkl, jako by si byl připomenul své zabřídání do všeobecnosti.

Ale dříve, nežli jsem něco připomenul, dodal:

„Promiňte! Jsem vskutku již skoro jako malé dítě. Vímť, že naivně subjektivní reflexe tohoto druhu nemohou nikoho zajímati, a přece…“

„Naopak, pane učiteli,“ vpadl jsem rychle, jsa povděčen, že stařec sám odbočil od trudné a bolestné přítomnosti a zapřádal se zdánlivě v myšlenky všeobecné.

Stařec setr…