Ďábel na skřipci

Uplynulo půl roku.

V duševním životě spisovatelově nastanou mnohdy doby, kdy ve­škerá činnost mozku obmezí se na pouhé projekty.

V hlavě křižujou se ti myšlenky jako zběsilí démonové, a přece při nejlepší vůli nejsi s to napsati jediné věty, která, jasně a přesně myšlenku vyjadřujíc, úplně by tě uspokojila.

Nic neunavuje ducha více než podobná neproduktivní, na větším díle analyzující a takřka vulkanická činnost mozku.

Mimovolně vžírá se ti v duši pochybnost o pokroku lidstva; naskytujou se ti nejčernější myšlenky o beznadějném boji ducha proti temnotě, o nicotě a marnosti tvých snah, o nedostatečnosti tvých sil, a duše tvá se chvěje v horečném nepokoji nikdy netušenou bázní…

Podobně krušná duševní stagnace nastala i mně.

Za jiných okolností byl bych ji snad přestál s obyčejnou rezignací slabocha; avšak bledolící nouze, nazírajíc čas po čase do mé tiché podkrovní komůrky, počínala na moji rodinu ceniti své zoubky již tak důvěrně, že mi bývalo z přátelského jejího úsměvu až úzko.

A povlovně, jako se vkrádá zármutek v nepřipravené lidské srdce, vkrádala se zádumčivost v duši mou.

Zahloubával jsem se v mlhavé obrazy temné budoucnosti, žil jsem děsivým snům a fantastickým příšerným výtvorům samotářstvím chorobně předrážděné obraznosti.

Jen časem zakmitla tou duševní nocí jasná myšlenka jako blesk a osvítila bezednou propast, do níž se duše má již již řítila.

Odhodlaně hleděl jsem se vzpřímit, mocí a pevnou vůlí chtěl jsem se vybaviti z duševní letargie, chtěl jsem pracovati – avšak neustálým přemítáním napja…