Aspoň se pousměj!

Jakub Arbes

59 Kč

Elektronická kniha: Jakub Arbes – Aspoň se pousměj! (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: arbes07 Kategorie:

Popis

E-kniha Jakub Arbes: Aspoň se pousměj!

Anotace

O autorovi

Jakub Arbes

[12.6.1840-8.4.1914] Jakub Arbes se narodil roku 1840 v rodině obuvníka na Smíchově, pražském předměstí s dýmajícími komíny a špinavou dělnickou kolonií. Jako osmiletý napjatě naslouchal hovorům o barikádách a bojích revolučního roku 1848. Ve škole byl jeho spolužákem Julius Zeyer, učil jej J.Neruda. Již od klukovských let si Arbes všímal dění ve společnosti a pochopil, že Češi usilují o samostatnost....

Jakub Arbes: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Aspoň se pousměj!“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Rodinné katastrofy podobného druhu, jak jsme byli právě zběžně a ledabylými rysy nastínili, nejsou v nynější době v Čechách žádnou vzácností.

Každé město, ba skoro každá vesnička má nějakou svoji padlou hvězdu finanční, nějakou problematickou existenci, která pojavši život jako pouhou kalkulaci, dopracovala se na základě falešných premis zdánlivě příznivého výsledku, ale při první revizi svých kalkulací objevila se ve své nahotě, bídnější nejubožejšího žebráka.

Milosrdenství lidské vzývající ubožák jest u srovnání s tímto druhem lidí přece ještě člověk, jak běžná moderní fráze dí – nepoměrně lépe situovaný.

Pozitivního jmění sice nemá a žije jen z odpadků, ale on také nemá jmění negativního – onoho ryze moderního jmění, na které nemá ten neb onen nejmenšího práva, ale s kterýmž přece nakládá, jako by bylo jeho vlastnictvím.

Vydlužený groš rodí fingovaný zlatý, domnělý zlatý rodí domnělé stovky a hromadí kolem sebe spoustu zdánlivě cenných, ale při nejmenší finanční bouři buď z části, neb úplně bezcenných papírů – ejhle, toť moderní spekulace! – ona hrozná mravní rakovina, která rozežírá i jinak nehrubě utěšené společenské poměry české s houževnatostí přímo zákeřnickou.

Ký div, že od nikoho neodvrací se mravní cit poctivců s takovým odporem jako právě od těchto a podobných kreatur – ký div, že i kruhy, které majíce útrpnost s bídou nezaviněnou, aspoň občas se snaží v tomto směru odpomáhati, odvracejí se ne toliko od padlých hvězd korupce, nýbrž i od trabantů, které byly tyto hvězdy na bludné jejich pouti provázely – od jich společníků, příbuzenstva i přátel.

Podobně stalo se též po pádě starého Moravce a Řehořovského.

Kdyby býval Emerich Moravec některému z nich podoben, není nižádné pochybnosti, že by byl vkročil v jejich šlépěje a že by se byl v tísni své obrátil k lidem jejich rázu. Ale on neměl o „řemesle“ svého otce a tchána ani ponětí.

Byl sice zpanštělý a nyní již skoro také vyžilý hejsek příjemného zevnějšku a uhlazených mravů, ale byl poctivec – a proto vzpamatovav se poněkud po první osudné ráně, doufal, že upřímnou a poctivou snahou „udrží se aspoň nad vodou“ a získá si přízně, po případě pomoci poctivců.

Na návrat k vojsku nebylo lze ani pomysliti. Prudký výstup s plukovníkem, jenž byl příčinou, že Emerich kvitoval, pokládán za porušení supernace a skutek nekavalírský – nezbývaly mu tudíž nežli kruhy občanské.

Ale kdež medle a jak se zachytiti?

Nedostatečné vzdělání odborné – pouhá politura, z které se rodí vzdělaný proletariát všech možných odstínů, bylo vše, čím se mohl muž ten vykázati.

V nižádném oboru lidského vědění a snažení, v nižádném druhu práce nebyl sdostatek obeznámen. Jisto, že by se byl v ten neb onen druh zaměstnání vbrzku vpravil a stal se časem svým silou potřebnou – ale kdož přijímá rád učeníky-muže, byť i byli sebeučenlivější, neřkuli muže takové minulosti, jakou měl Emerich Moravec?

V takových případech pomáhá jen přímluva, protekce, ale právě té se Moravcovi nedostávalo!

A tak mu nezbylo nežl…