Litva
Když byly uklizeny z cesty přemnohé obtíže, vytrhl král tam na východ do vzdálených litevských zemí. Šel za přibývající zimy a cesta mu rychle ubíhala. Sotva se však přiblížili k městu, které se nazývá Toruň, změnilo se znenadání počasí. Vál vlahý vítr, cesty se zaplavily vodou, krok koní vázl v blátech, vozy zapadaly.
I bral se Přemysl vpřed s velikou tíží.
V králově vojště byl pak jakýsi Vlach, nadmíru pohotové ruky, který dovedl slovy i písmem promlouvati všem, co mu kdo přikázal. Dovedl psáti listy plné milosti i hněvu. Dokládal se při své řeči Bohem a někdy se zdálo, že je stejně hotov přidržeti se ďábla. Dobré i zlé měl v jedné brašně. Modlí se a na obrátku chňape čerta za obojek: jen když mu pomůže, jen když mu vnukne nějaké znamenité rčení. Byl na slovíčka jako kat a člověk ho neviděl, než se svitkem a brkem, jak klade písmenko k písmenku a jak přemýšlí, co by napsal. Ten Vlach nebyl žádný velmož, ale spíše kupec či zemánek, který všelijakými poklesky a lehkou myslí přišel o statek a který hledal na Přemyslově dvoře živobytí. Král jej odměňoval stříbrem a kdož ví, snad mu slíbil i něco většího. Neznal jeho duši, a pokud jde o zevnějšek, nemusil se za něho stydět, neboť Vlach se odíval tak vybraně, jako by měl dvacet truhlic a klíče k dvěma městům. Jeho způsoby byly však změkčilé. Neuvykl sedati v sedle, neuvykl spáti ve stanu. Vichřice, letící bouře, mráz, obleva a dešť působily mu veliké trampoty. Před Toruní byl Vlach všecek rozlámán. Bolel ho hřbet, měl nohy jako ze dřeva, pálila ho tvář, hučelo mu v uších a tak tak, že se držel v sedle. Cítil, že se mu dělá z těch nekonečných plání nanic a rozjímal a snil o krásných končinách tam dole v Itálii.
Když se mu právě zdálo o půvabné Veroně, zatřásl jím jakýsi vznešený jezdec a řekl:
„Pane Francesco, pane písaři! Hola, pane Rydlo z Pergamenu, král se rozpomenul, že kráčíte s jeho vojskem, a chce s vámi vyměniti několik laskavých slov. Povídám, probuďte se, příteli! Podobné štěstí člověka nepotká každý den!“
Francesco si tedy složil plášť v pěkné řasy, přehodil si střapec na prsa, utáhl řemení na krunýři a již kluše po králově boku. Přemysl s ním vlídně hovoří. Žádá, aby se dal do psaní a vyhotovil list, který by se mohl čísti mezi knížaty a po hradech, a říká oslovení i střed i závěr toho dopisu.
Francesco byl za necelé tři hodinky hotov. Umí své dílo pěkně zpaměti, odříkává je a král se diví vroucnosti jeho citu. Pochválil Francesca, dává mu odměnu a dlouho přemýšlí o jeho dovednosti.
A přihodilo se navečer, že Francesco padl do jakési chýše, kde nocoval lite…
Vladislav Vančura
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.