Rodina Horvatova

XII.

Před odjezdem vyhledal Felix Borzobohatý Horvata a řekl mu, že požádá svého otce a svou matku o dovolení, aby se mohl oženit. Vojtěch ho vyslechl se sklopenou hlavou.

„Slova, slova, slova, Hamlete!“ myslil si poznovu podrážděn.

Toužil zasaditi mu ránu do tváře, ale jakási bezradnost a tupé zněžnění zbavovalo jej i této útěchy.

Zatím paní Horvatová stkala uprostřed kuchyně a služky a pacholci ze stájí a baby (mizery licoměrné), všichni věděli, proč pláče. Cítila nesmírnou hanbu a nesmírný žal.

Jedna z nádob, které stály na plotně, chystala se překypěti, její poklice se zachvívala, nadzvedala se a proužek zpěněné tekutiny stékal na rozžhavený plát. Anežka odtáhla hrnec, upevnila si obratnou rukou zástěru a rozhlédla se po kuchyni.

Stará, věrná hospodyně loupe brambory a utírá si co chvíli nos rukávem.

Martina něco krájí. Má šátek stažený až na oči a v zátylí zpod zdviženého cípku jí padá bujný cop. Výsměšná, hloupá zdoba mladosti.

Paní se obrátila k oknu. Před vnějším schodištěm stál kočár se zdviženou střechou. Koně hrabali sníh. Vozka si natahoval rukavice a držel otěž v zubech.

Bylo osm hodin.

„Jestli mají stihnout rychlík, nejvyšší čas!“

Konečně zaslechla kroky. Hlučné, drzé, sprosté. Vrhla se k oknu a srdce se jí vzdulo bázní.

Hospodář s Edvardem šli zvolna ke kočáru. Vyprovázeli Borzobohatého. Bez hádky, bez spílání. Paní Anežka cítila jakousi bláhovou úlevu, jakýsi dotyk míru.

„Co říká? Jak se rozloučí?“ myslila si a plna naděje a plna obdivu ke svému muži viděla, že se lehce uklání a že se pokouší o úsměv. Potom zatajujíc dech vzhlédla k Borzobohatému.

„Ne, takhle nevypadá poběhlík!“

Paní Anežka hledala svědkyni těch šťastných záblesků a ohlédla se po Martině. Kde je? Támhle v koutečku. Její záda se otřásala pláčem a její cop zmizel. Byl svinut v uzel a devět vlásniček přibližujících se k sobě nožičkami jej poutalo pod šátek.

„Martino,“ pravila paní a služka odpověděla prudkým zaštkáním právě ve chvíli, kdy se dal vůz do s pohybu.

Na druhý den si všiml Martiny Edvard.

„Kde je tvůj cop?“

„V pekle!“ odpověděla. „Jsem trochu stará na copánek.“

Po Třech králích odjela Lucie s Holkovými syny a s Janem. Obě nevěsty zůstaly však v Jankově. Byly mlčenlivé a ztichlý, prázdný dům zněl jen ozvěnou Edvardových kroků.

Ten starý blázen si vedl, jako by se nic nestalo, a paní Anežka jej proto nenáviděla.

Čas stál podoben vodě v bartinských rybnících a zima se protahovala. Udeřil mráz, dny se vlekly a život scípal. Jankovský hospodář oblékal opět rozdrbané šaty a Robina nevycházela. Sedala s knihou v ruce, psala dopisy, vyhýbala se pohledům a sotva odpovídala na otázky. Někdy se ozval z pokoje s filodendrony Alžbětin šicí stroj, někdy přijel Křišta, ale byl upjatý a zdálo se, že si není jist svou volbou. Líbal Alžbětě ruku, obracel se zhusta k Edvardovi a neptal se po Robině. Za tohoto mlčení paní Anežka Horvatová uhadovala, že Bartinka a Prácheň přemílá Robinin příběh. Viděla odlesk tohoto vypravování na podnikatelově tv…