Tři řeky

Kapitola první

Nastává den zasvěcený památce svaté Kateřiny a píše se rok 1889. Jsme ve východních Čechách v městě Skaličce. Pahorkatinu pokrývá sníh, je mráz, je strašný mráz. Řemeslníci vězí v kanafasu, baby podřimují a svítí svým jediným okem, výměnkáři tlukou špačky, děti s rukou na bříšku a s pootevřenými ústy se prohánějí ve snách se štěňátky a ponocný troubí prvou hodinu s půlnoci. Město je prázdné. Město je prázdné, ale Štěpán Černohus, jeden z prokletých čertů, kterým nevoní práce, jde skaličskými parkány. Je mu hanebná zima. Vleče za sebou výrostka a kleje do vousů.

Aby to kat spral! Celý den nezavadil o krajíc! A sklenice kořalky? Darmo mluvit!

Na konci města se zvedá silnice k samotě zvané Doubrava. Černohus se obrátil v tu stranu a již je na nároží; odtud mu zbývá kousek cesty podle masných krámů, které voní lojem a uzeným.

Lůj a uzené! Ta vůně praštila Černohusa přes nos, pronikla mu k mozku a ohlušila ho, jako pach zvěřiny ohlušuje ohaře.

Přidržme se toho příměru a sledujme jej:

Jak by si počínal křepelák narazivší na křepelky? Stál by se zdviženým běhákem a s prutem jako ze železa, nebo by vyrazil vpřed a chňapl po kořisti?

Podle toho, jak je nasycen, a podle toho, kde je myslivec s důtkami.

Zcela správně, ale protože ohaři a tuláci nebývají břichatí a protože mají věčně hlad, vrhne se prvý na koroptví hnízdo a druhý se nerozmýšlí před masným sklípkem. — Bič není třeba bráti v úvahu, neboť, jak bylo řečeno, vzduch je čistý a hlídač právě vytrubuje na náměstí.

Doubrava, o níž byla zmínka, leží asi hodinu cesty od města Skaličky. Je to dvůr s roztrhanou střechou a zdmi na spadnutí. V tom hnízdě hospodaří sedlák jménem Kostka.

Jeho křestní jméno je Emanuel.

Před šesti lety pojal za manželku Antonii, dceru Václava Filipa, který padl u Hradce Králové. Zahynul od střelné rány. Když se to událo, bylo Antonii pět let a její starší sestře Barboře bylo deset let. Antonie se stala husopaskou. Potom prošla třemi třídami vesnické školy a naučila se krásně zpívat. Při službách božích odpovídala knězi tak líbezným hlasem, že se před chrámem zastavovali lidé a tázali se: Kdo to zpívá? Antonie Filipová, to drobné děvčátko?

V sedmnácti letech se Antonie provdala za řečeného sedláka Kostku a porodila mu syna Václava, který byl pokřtěn na památku děda z matčiny strany. Po Václavovi se narodil Josef. Když se po třetí naplnil čas, aby slehla, a když zachvátily Antonii bolesti, ulehla na lože a řekla, aby muž zavolal ženské příbuzné.

„Teď,“ pravila, „přichází období, kdy nebudu k ničemu. Krávy nemají píce, všude je veliký nepořádek a nedostalo se mi času, abych poklidila světnici.“

Sedlák neodpověděl, ale vyšed, vzbudil pacholka a přikázal mu, aby učinil podle vůle rodičky a pospíchal k ženským příbuzným a zavolal babu, která pomáhá paním při porodech.

Za chvilku chvátal již pacholek ke Skaličce a bylo dobře slyšeti, jak si cestou prozpěvuje písničku. Klátil přitom rukama a jeho dřeváky zůstavovaly ve sněhu dlouhé stopy.

Na polov…