Pole orná a válečná

DOSLOV

Číst Vladislava Vančuru znamená pronikat skrze jeho je­dinečný, obrazný a vznešený jazyk až k samotné duši náro­da. Vančurovo dílo patří k tomu nejhodnotnějšímu, co bylo v české řeči napsáno. Čtenář, který se setká s jeho romány poprvé, se však nesmí nechat odradit úskalími náročného poetického stylu a musí přistoupit k jeho dílu s otevřeným srdcem a plným soustředěním. Až se začte, až překoná počáteční obtíže, propadne kouzlu velkého vypravěče, který čerpá z nejčistších zdrojů mateřštiny, jíž zobrazil pestrost života, lidské vášně a charaktery a celý lidský úděl v takové kontrastnosti a básnické svrchovanosti jako velcí tvůrci světové literatury.

Vančurův neopakovatelný styl působí drsně i svátečně jako prastarý mýtus. Ne náhodou autor napsal: „Literatura a každá kniha chce ve čtenáři vyvolati určitý dojem a určitý stav. Literatura chce věc, o které vypravuje, vytrhnout z všedních souvislostí, chce ji ozvláštniti, chce ji učiniti naléhavou, krátce literatura touží po tom, aby byl čtenář četbou strhován a aby se s ní sžil.“ Výrazné stylové pro­středky upoutávaly na sebe pozornost hned od počátků jeho tvorby. Vančurovo tvárné úsilí však nebylo vedeno snahou po odlišnosti a výlučnosti, neznamenalo, že mu jde více o to, jak sděluje, než co sděluje. Ve skutečnosti Vanču­ra v celém díle usiluje o to, aby sdělil nově a neotřele — a proto působivě — nový obsah, neboť on dobře věděl, že „život je východiskem a cílem umění“. Nikdy mu nešlo pouze o řád nové tvorby, o nové umění, ale jeho prostřed­nictvím o revoluční změnu, o nový, spravedlivější spole­čenský řád. Chtěl vytvořit a také vytvořil moderní českou prózu, která byla na výši doby, a která aniž skutečnost kopírovala, zůstala přece pevně zakotvena v životě.

Vančurovo dílo v sobě nese napětí vyrůstající z kon­trastnosti, protikladnosti a zároveň monumentální jednoty a celistvosti, vytvářené vnitřní jednotou a silou jeho umě­lecké osobnosti. Tyto protiklady někdy překvapily i kritiky a dodnes udivují mnohé čtenáře. Nápadně na příklad kontrastují moderní vidění a pokrokový světový názor s archaizujícím slovníkem a košatou větnou stavbou. Revo­luční tendencí své tvorby se obrací Vančura i v těchto dvou románech k širokým vrstvám, jimž je však těžko přístupný jejich složitý tvar. Velký patetický styl zachycuje prostotu a všednost obyčejného života. Tragické obrazy dřiny, bídy, zmaru a smrti se střídají s radostným, až lehkomyslným pojetím světa; úsměvný humor stojí vedle groteskní satiry.

Protikladnosti stále hledající Vančurovy tvorby odpoví­dá i rozmanitost jejího ohlasu. Vedle nadšeného přijetí významnými kritiky a spisovateli setkala se mnohdy i s ne­pochopením a odmítáním. Literární historie přijímá Vanču­ru přes jisté peripetie s uznáním, jeho dílo nesporně ovliv­nilo a ovlivňuje dodnes řadu prozaiků a zájem čtenářů, dlouho nevelký, jistě i díky popularitě filmových přepisů pomalu roste. Zahraniční ohlas je však dodnes menší, než odpovídá významu Vančurovy prózy v evropském liter…