Nakonec mě spánek pohltil, bolestivý a prokládaný upíjením z bezčasého calvadosu z centra Leclerc v Coutances. Nepředcházel tomu žádný sen, ale uprostřed noci mě náhle probudil pocit dotyku nebo pohlazení na rameni. Vztyčil jsem se, začal jsem procházet po místnosti sem a tam, abych se uklidnil, šel jsem k oknu: tma byla naprostá, nejspíš jsme procházeli fází, kdy měsíc zůstává zcela skrytý, nebyla vidět…

Více
  • 14. 9. 2024

Pátek, 17. října / Toho rána se na edoském hradě Misamoto, rybář, falešný samuraj a Jošiho vyzvědač, třásl na kolenou před konsternovanou radou starších a v rukou svíral anglickou verzi odpovědi sira Williama. Vedle něho se krčil úředník bakufu. / “Mluv nahlas, rybáři,” opakoval Andžó, hlava rady. V přijímací místnosti vládlo napjaté ticho a strach. “Nevadí, že nerozumíš každému anglickému slovu. Chceme…

Více
  • 14. 9. 2024

A doma jsem to později všechno pochopil. Po určité době, kdy jsem o tom znovu důkladně přemítal, mi to konečně došlo. Proč vůbec měla paní Fordová Adrianův deník. Proč napsala: „P. S. Možná to bude znít divně, ale myslím si, že během posledních měsíců svého života byl skutečně šťastný.“ Co měla ta černošská pečovatelka na mysli, když dodala „Zvlášť teď“. A dokonce i to,…

Více
  • 14. 9. 2024

Nejstarší vzpomínku má Bruno na dobu, kdy mu byly čtyři roky; je to vzpomínka na ponížení. Chodil tehdy do školky v Laperlierově parku v Alžíru. Jednou na podzim odpoledne ukazovala učitelka chlapcům, jak vyrábět náhrdelníky z listů. Holčičky seděly opodál vpůli svahu, čekaly a projevovaly už známky stupidní ženské odevzdanosti; většina měla bílé šaty. Zemi pokrývaly zlatavé listy; rostly tam hlavně…

Více
  • 14. 9. 2024

Vzbudil se naráz uprostřed noci, když na budíku stálo 4.43. V místnosti bylo horko, téměř k zalknutí. Vzbudil ho hluk bojleru, ne však obvyklý škytot, nýbrž táhlé, hluboké, takřka infrazvukové vrcení. Prudce otevřel okno v kuchyni, jehož tabulky pokryla jinovatka. Do místnosti vtrhnul ledový vzduch. O šest pater níže proniklo nocí zvířecí zachrochtání. Rychle zavřel. Na dvůr se… / Jed…

Více
  • 14. 9. 2024

  / Noc poté, co jsem poprvé navázal kontakt s Marií 23, jsem měl zvláštní sen. Byl jsem kdesi v horách, v průzračném vzduchu se dal rozeznat každý detail skal i ledových krystalů, viděl jsem do daleka, za mraky a lesy se rýsoval obrys strmých vrcholků a třpytil věčný sníh. Pár metrů pod sebou jsem spatřil staříka malé postavy, oblečeného v kožešinách a s tváří zbrázděnou vráskami jako kalmycký…

Více
  • 14. 9. 2024

A teď jsem tam stál, sám jako blbec, pár metrů od přepážky Nových obzorů. Bylo to v sobotu ráno o svátcích, Roissy bylo jako obvykle nacpané k prasknutí. Jakmile mají obyvatelé západní Evropy pár dní volna, vrhají se na druhý konec světa, létají přes půl zeměkoule, chovají se doslova jako uprchlíci z vězení. Nevyčítám jim to; chystám se jednat stejně. / Moje sny jsou průměrné. Stejně jako všichni…

Více
  • 14. 9. 2024

Informace se skutečně provalila, a to chvíli po čtrnácté hodině: UMP, UDI a Socialistická strana uzavřely dohodu o vládnutí, o „širší republikánské frontě“, a přidaly se na stranu kandidáta Muslimské jednoty. Zpravodajci si s očima navrch hlavy celé odpoledne předávali slovo a snažili se zjistit něco víc o podmínkách dohody a rozdělení ministerstev, přičemž se…

Více
  • 14. 9. 2024

Venuše a Mars /   / Po této noci jsem považoval za vhodné znovu zvážit návrh doktora Népota, týkající se pobytu v zotavovně. Vřele mé rozhodnutí schválil. Podle něho jsem tak nastoupil cestu k úplnému uzdravení. To, že iniciativa vychází z mé strany, je velmi příznivé; sám jsem tak vzal proces své léčby do vlastních rukou. To je dobře; dokonce velmi dobře. / Ohlásil jsem se tedy v Rueil-Malmaison, vybaven jeho…

Více
  • 14. 9. 2024

Po obědě jsem se rozhodl, že se vrátím do kanceláře. Otevřel jsem dveře a za mým stolem seděl nějaký chlápek. Nebyl to McKelvey. Neznal jsem ho. Lidé rádi sedávali za mým stolem. A vedle toho sedícího chlápka stál ještě jeden chlápek. Vypadali nebezpečně; byli klidní, ale nebezpeční. / „Jmenuju se Dante,“ řekl ten za stolem. / „A já se jmenuju Fante,“ řekl ten druhý. / „Já jsem neříkal nic. Snažil jsem se…

Více
  • 4. 9. 2024

Jsem pod stolem. To je to první, na co si vzpomínám. Byl to stůl viděl jsem nohy od stolu a kus ubrusu visícího dolů. Pod stolem byla tma, líbilo se mi tam. Určitě to bylo v Německu. Muselo mi být něco mezi jedním a druhým rokem. Psal se rok 1922. Cítil jsem se pod stolem dobře. Zdálo se, že nikdo neví, že tam jsem. Na koberec a nohy lidí dopadaly sluneční paprsky. Sluneční paprsky se mi líbily. Nohy lidí nebyly…

Více
  • 4. 9. 2024

Zazvonil telefon. Byl to ten spisovatel, Paul. Paul měl depresi. Byl v Northridge. / „Harry?“ / „No?“ / „Nancy a já jsme se rozešli.“ / „Jo?“ / „Poslechni, chci se k ní vrátit. Pomůžeš mi? Teda pokud se k ní nechceš vrátit ty…“ / Harry se zasmál do telefonu. „Nechci se k ní vrátit, Paule.“ / „Nevím, čím to je. Začala u peněz. Začala o nich mlít. Mávala mi účtama za telefon před ksichtem. Víš, prodávám se. Mám…

Více
  • 4. 9. 2024

Přelétávali jsme nízko nad Kansas City, pilot oznámil, že je minus pět stupňů a já měl na sobě tenké kalifornské sportovní sako a košili, lehké kalhoty, letní ponožky a díry v botech. Když jsme přistáli a rolovali k rampě, každý se sháněl po svrchnících, rukavicích, kloboucích, šálách. Nechal jsem je všechny vystoupit, poté sjel po pojízdném schodišti. Frenchy se opíral o budovu a čekal. Frenchy učil…

Více
  • 4. 9. 2024

Ranní rychlík spokojeně vytloukal nápravami uspávající rytmus, prodíral se chvostem dýmu kopčitou krajinou, vzdouvající se za okny vlnkami listnatých chlumů; prosmýkl se borovým hájem, zaklepal kovově na výhybkách před nádražím. / Krajina se vracela mírná, spanilá květnovým sluncem – a potom bukový les, řeka, bílá silnice; kyprá ornice pohýčkává paprsky slunce v milostné náruči. / Je hnědá, zelená, zlatá. / …

Více
  • 4. 9. 2024

XI / PROSLOV O LIDSKÉM NOSE / Slečna Hicksová počkala, až si Helena sedla, a pak přehlédla tváře svých žáků. „Nuže,“ řekla, „co jsme se dověděli?” / „Že lidé na celém světě mají nosy,“ řekl Homér. / Slečnu Hicksovou nevyvedla jeho odpověď z míry. Přijala ji úměrně její ceně. „Co ještě?“ řekla. / „Že nosy,“ řekl Homér, „nejsou jenom ke smrkání nebo aby v nich byla rýma, ale taky k zachování…

Více
  • 4. 9. 2024