/ dKdyž nejsem ve své posteli, většinou se dobře nevyspím, tudíž jsem se po krátkém a nehlubokém spánku asi před hodinou probudil. Byla ještě tma, věděl jsem, že mě čeká celý den jízdy, a tak jsem se pokoušel ještě usnout. To se mi nepodařilo a nakonec jsem se rozhodl, že vstanu. Byla ještě taková tma, že jsem musel rozsvítit, abych se mohl u umyvadla v rohu oholit. Když jsem se…

Více
  • 16. 9. 2024

K poslední středověké válce v Itálii došlo v letech 1943 až 1944. Na pevnostní města na velkých ostrozích, s kterými se sváděly boje už od osmého století, se bezohledně vrhaly armády nových králů. Kolem skalnatých výchozů se věčně přenášela nosítka a byly tu zmasakrované vinice, kde jste objevili, pokud jste pod vyježděnými kolejemi od tanků kopali dost hluboko, krvavou sekeru…

Více
  • 16. 9. 2024

Rodinné sídlo Rock Hill bylo zamořené hady, zvláště kobrami. Poblíž domu nebyla zahrada tak nebezpečná, ale stačil ještě jeden krok a už jste jich několik viděli. Kuřata, která otec choval v pozdějších letech, byla ještě větším magnetem. Hadi chodili na vajíčka. Jediný odpuzující prostředek, na který otec přišel, byly ping-pongové míčky. Nechal si jich do Rock Hillu dovézt několik beden… / …

Více
  • 16. 9. 2024

Končila první zima našeho bydlení s Molem, když mě Rachel přiměla, abych s ní sešel do sklepa, a tam pod plachtou a několika krabicemi, které odtáhla stranou, byl matčin lodní kufr. Vůbec ne v Singapuru, ale tady. Vypadalo to jako kouzlo, jako kdyby se kufr vrátil do domu z cest. Nic jsem neřekl. Vyšel jsem po schodech ze sklepa. Myslím, že jsem se bál, že tam najdeme její tělo vmáčknuté…

Více
  • 16. 9. 2024

Fido a Bublina /   Ještě dva dny po zahradní party s fotbalisty se Bublina válela na trávníku a vzpamatovávala se z opice. Vzpomínala, jak to bylo prima, když jí chlapi házeli do misky spoustu uzeného masa a zalévali ho jakousi divnou vodou, která sice trochu pálila, ale lahodně chutnala po meruňkách. Pamatovala si, jak ji mohutně povzbuzovali, aby maso žrala, i na to, jak zprvu příjemné teplo v jejím bříšku…

Více
  • 16. 9. 2024

Gištiribiligi / O příštích Vánocích Dedé Veronice oznámil, že odjíždí do New Yorku. / „Myslím, že nám prospěje, když budu nějakou dobu pryč.“ / Veronice se ta neurčitost nelíbila. / „Co to znamená?“ / Dedé se zhluboka nadechl. / „Jeden můj spolužák nabírá manažery do investičního fondu. Byli jsme dobří kamarádi. Tak to zkusím.“ / Tím ale Veronice neodpověděl. / „Co to znamená pro nás?“ / „Nevím. Uvidíme?“ / Bylo…

Více
  • 16. 9. 2024

Nina a Max strávili víkend plánováním a přípravou na pondělí. Uklidili bílou dodávku, do nádrže doplnili naftu a načepovali i desetilitrový kanystr, který uložili do zadní části auta. Dvakrát vyslali Mariette do supermarketu, takže se vrátila s dostatečným množstvím konzervovaných a sušených potravin, aby zaplnily velký batoh. V neděli ráno ji Max poslal na nákup do centra Londýna a vybavil ji svazkem… / …

Více
  • 16. 9. 2024

Bylo už pozdě, ale Amanda Bakerová nemohla spát. Seděla v křesle a v ruce držela tužku a sešit formátu A4. Po návštěvě detektivů začala znovu přemýšlet o případu Jessiky Collinsové. Neměla pocit hořkého odporu, snažila se přijít na řešení. Začala tím, že napsala všechno, co si pamatovala, takže měla popsanou už polovinu sešitu. Televize v pozadí tlumeně hrála a Amanda měla…

Více
  • 16. 9. 2024

   Pondělí 11. července / V pondělí v šest hodin ráno zavolala Susanne Linderová z Milton Security na Mikaelův modrý Ericsson T10. / „Copak vy nikdy nespíte?“ zeptal se rozespale Mikael. / Zároveň pohlédl na Monicu Figuerolovou, která již byla na nohou a převlékla se do šortek na běhání, nestačila si však ještě natáhnout tričko. / „Jo. Ale vzbudili mě na noční službu. Ve tři ráno se ozval ten…

Více
  • 16. 9. 2024

Jednoho dne se na rakouském konzulátu v Moskvě objevil cizinec v černé kožené bundě, v roztrhaných botách, se strništěm v brunátném a tvrdě vykrojeném obličeji, ve staré kožešinové čepici, která vypadala ještě starší, než byla, protože venku svítilo první teplé březnové slunce. Padala dvěma širokými okny na hnědou dřevěnou zábranu, za níž seděl úředník a ozařoval barevné prospekty salcburských a…

Více
  • 16. 9. 2024

Část třetí / Londýn, 12. dubna 1937 /   /   / Když se včera Jennifer se slečnou Givensovou vrátily z nákupů, u mě v pracovně už bylo téměř šero. Náš vysoký a úzký dům, jejž jsem po tetině smrti koupil za zděděné peníze, stojí na náměstí, které, ač poměrně známé, není tak slunečné jako jiná v jeho sousedství. Pozoroval jsem Jennifer z okna pracovny, jak dole na náměstí pendluje mezi domem a taxíkem a…

Více
  • 16. 9. 2024

Třikrát čtyřikrát týdně ještě večer sejdu cestičkou k řece a k dřevěné lávce, známé dosud těm, kdo tu žili před válkou, jako Most váhání. Říkali jsme jí tak, protože ještě před nedávnem byste po ní přešli do zábavní čtvrti. Prý tu bylo možno vídat muže pronásledované výčitkami svědomí, jak se těžce rozhodují mezi noční zábavou a návratem k manželce. Ale pokud mě zahlédnou postávat na tom mostě a zamyšleně se opírat o zábradlí, není to proto, že bych váhal. Prostě odtud rád při západu slunce obhlížím okolí a pozoruji změny kolem sebe. / Na úpatí kopce, odkud jsem právě sešel, vyrostly skupinky nových vilek. A dál podél břehu řeky, kde se před rokem rozkládala bažinatá louka, …

Více
  • 16. 9. 2024

Část První /   / Jmenuju se Kathy H. Je mi třicet jedna let a už jedenáct roků dělám opatrovnici. Vím, zdá se to být dost dlouho, ale oni dokonce chtějí, abych v tom pokračovala ještě osm měsíců, do konce letošního roku. Pak to bude skoro dvanáct let. Dneska už vím, že moje dlouhé působení ve funkci opatrovnice nemusí nutně znamenat, že by si mysleli, že jsem v tom bůhvíjak dobrá. Několika opravdu dobrým…

Více
  • 16. 9. 2024

Tak už mě sakra polib! pokouším se mu vsugerovat, sama neschopná pohybu. Jsem paralyzovaná nějakou zvláštní neznámou potřebou, naprosto uvězněná v jeho moci. Fascinovaně zírám na jeho ústa a on na mě upírá zastřený tmavnoucí pohled. Jeho dech hrubne, já přestávám dýchat úplně. Přece mě svíráš v náručí. Tak mě polib. Prosím.  Zavírá oči a s hlubokým nádechem lehce potřese hlavou, jako by tím…

Více
  • 16. 9. 2024

„No tak,“ konejší mě Christian, když si mě přitahuje do náruče, „prosím, nebreč, Ano, prosím,“ přesvědčuje mě. On klečí na koupelnové podlaze a já mu sedím na klíně. Ovíjím mu paže kolem krku a dál mu vzlykám na rameni. Něžně mě hladí po zádech a po hlavě a jemně mi brouká do vlasů. / „Je mi to líto, bejby,“ šeptá. A to mě přinutí rozbrečet se ještě víc a obejmout ho pevněji. / A tak oba…

Více
  • 16. 9. 2024