/ dKdyž nejsem ve své posteli, většinou se dobře nevyspím, tudíž jsem se po krátkém a nehlubokém spánku asi před hodinou probudil. Byla ještě tma, věděl jsem, že mě čeká celý den jízdy, a tak jsem se pokoušel ještě usnout. To se mi nepodařilo a nakonec jsem se rozhodl, že vstanu. Byla ještě taková tma, že jsem musel rozsvítit, abych se mohl u umyvadla v rohu oholit. Když jsem se…

Více
  • 16. 9. 2024

K poslední středověké válce v Itálii došlo v letech 1943 až 1944. Na pevnostní města na velkých ostrozích, s kterými se sváděly boje už od osmého století, se bezohledně vrhaly armády nových králů. Kolem skalnatých výchozů se věčně přenášela nosítka a byly tu zmasakrované vinice, kde jste objevili, pokud jste pod vyježděnými kolejemi od tanků kopali dost hluboko, krvavou sekeru…

Více
  • 16. 9. 2024

Rodinné sídlo Rock Hill bylo zamořené hady, zvláště kobrami. Poblíž domu nebyla zahrada tak nebezpečná, ale stačil ještě jeden krok a už jste jich několik viděli. Kuřata, která otec choval v pozdějších letech, byla ještě větším magnetem. Hadi chodili na vajíčka. Jediný odpuzující prostředek, na který otec přišel, byly ping-pongové míčky. Nechal si jich do Rock Hillu dovézt několik beden… / …

Více
  • 16. 9. 2024

Končila první zima našeho bydlení s Molem, když mě Rachel přiměla, abych s ní sešel do sklepa, a tam pod plachtou a několika krabicemi, které odtáhla stranou, byl matčin lodní kufr. Vůbec ne v Singapuru, ale tady. Vypadalo to jako kouzlo, jako kdyby se kufr vrátil do domu z cest. Nic jsem neřekl. Vyšel jsem po schodech ze sklepa. Myslím, že jsem se bál, že tam najdeme její tělo vmáčknuté…

Více
  • 16. 9. 2024

Fido a Bublina /   Ještě dva dny po zahradní party s fotbalisty se Bublina válela na trávníku a vzpamatovávala se z opice. Vzpomínala, jak to bylo prima, když jí chlapi házeli do misky spoustu uzeného masa a zalévali ho jakousi divnou vodou, která sice trochu pálila, ale lahodně chutnala po meruňkách. Pamatovala si, jak ji mohutně povzbuzovali, aby maso žrala, i na to, jak zprvu příjemné teplo v jejím bříšku…

Více
  • 16. 9. 2024

Gištiribiligi / O příštích Vánocích Dedé Veronice oznámil, že odjíždí do New Yorku. / „Myslím, že nám prospěje, když budu nějakou dobu pryč.“ / Veronice se ta neurčitost nelíbila. / „Co to znamená?“ / Dedé se zhluboka nadechl. / „Jeden můj spolužák nabírá manažery do investičního fondu. Byli jsme dobří kamarádi. Tak to zkusím.“ / Tím ale Veronice neodpověděl. / „Co to znamená pro nás?“ / „Nevím. Uvidíme?“ / Bylo…

Více
  • 16. 9. 2024

Nina a Max strávili víkend plánováním a přípravou na pondělí. Uklidili bílou dodávku, do nádrže doplnili naftu a načepovali i desetilitrový kanystr, který uložili do zadní části auta. Dvakrát vyslali Mariette do supermarketu, takže se vrátila s dostatečným množstvím konzervovaných a sušených potravin, aby zaplnily velký batoh. V neděli ráno ji Max poslal na nákup do centra Londýna a vybavil ji svazkem… / …

Více
  • 16. 9. 2024

Bylo už pozdě, ale Amanda Bakerová nemohla spát. Seděla v křesle a v ruce držela tužku a sešit formátu A4. Po návštěvě detektivů začala znovu přemýšlet o případu Jessiky Collinsové. Neměla pocit hořkého odporu, snažila se přijít na řešení. Začala tím, že napsala všechno, co si pamatovala, takže měla popsanou už polovinu sešitu. Televize v pozadí tlumeně hrála a Amanda měla…

Více
  • 16. 9. 2024

   Pondělí 11. července / V pondělí v šest hodin ráno zavolala Susanne Linderová z Milton Security na Mikaelův modrý Ericsson T10. / „Copak vy nikdy nespíte?“ zeptal se rozespale Mikael. / Zároveň pohlédl na Monicu Figuerolovou, která již byla na nohou a převlékla se do šortek na běhání, nestačila si však ještě natáhnout tričko. / „Jo. Ale vzbudili mě na noční službu. Ve tři ráno se ozval ten…

Více
  • 16. 9. 2024

Tak už mě sakra polib! pokouším se mu vsugerovat, sama neschopná pohybu. Jsem paralyzovaná nějakou zvláštní neznámou potřebou, naprosto uvězněná v jeho moci. Fascinovaně zírám na jeho ústa a on na mě upírá zastřený tmavnoucí pohled. Jeho dech hrubne, já přestávám dýchat úplně. Přece mě svíráš v náručí. Tak mě polib. Prosím.  Zavírá oči a s hlubokým nádechem lehce potřese hlavou, jako by tím…

Více
  • 16. 9. 2024

„No tak,“ konejší mě Christian, když si mě přitahuje do náruče, „prosím, nebreč, Ano, prosím,“ přesvědčuje mě. On klečí na koupelnové podlaze a já mu sedím na klíně. Ovíjím mu paže kolem krku a dál mu vzlykám na rameni. Něžně mě hladí po zádech a po hlavě a jemně mi brouká do vlasů. / „Je mi to líto, bejby,“ šeptá. A to mě přinutí rozbrečet se ještě víc a obejmout ho pevněji. / A tak oba…

Více
  • 16. 9. 2024

Do Dubna se jezdí Sameškinovým povozem, do Moskvy železnicí a do Ameriky nejenže se jezdí lodí, ale také s dokumenty. Aby je člověk dostal, musí do Dubna. / A tak se Debora vypraví k Sameškinovi. Sameškin však nesedí na lavici u kamen, vůbec není doma, poněvadž je čtvrtek a koná se dobytčí trh; Sameškin se vrátí asi za hodinu. / Debora přechází sem a tam před Sameškinovou chalupou a přemýšlí jen o Americe. / Dolar je…

Více
  • 16. 9. 2024

Jednoho dne se Tunda rozhodl, že důstojného prezidenta požádá o pomoc. Několik týdnů otálel. Nevěděl, zda je lepší mu napsat obsažný, i když stručný, účinný a zdvořilý dopis, anebo ho navštívit. Domníval se totiž, že starý pán pravděpodobně velice pečlivě váží své vlastní kroky a sám sobě by zřejmě nikdy neodpustil ani sebemenší chybičku. / Tunda pochopil, že veškeré jeho zážitky nestačí na to,…

Více
  • 16. 9. 2024

Fatální záležitost poručíka Trotty s pečlivou nenápadností sprovodili ze světa. Major Zoglauer řekl jen: „Vaše aféra byla urovnána z nejvyšších míst. Váš pan otec poslal peníze. Dál o tom nemusíme mluvit.“ Potom Trotta napsal otci. Psal, že nebezpečí, které hrozilo jeho cti, bylo zažehnáno z nejvyšších míst. Prosil za odpuštění, že tak hříšně dlouhý čas mlčel a neodpovídal okresnímu hejtmanovi na…

Více
  • 16. 9. 2024

V dubnu příštího roku se Alžbětě narodilo dítě. Nepřivedla je na svět na klinice. Matka chtěla, vyžadovala, nařídila, aby porodila doma. / Já to dítě zplodil, chtěl, vyžadoval, nařídil. Alžběta si je přála. Tenkrát jsem Alžbětu miloval, a proto jsem byl žárlivý. Nemohl jsem – namlouval jsem si tehdy – paní profesorku Jolantu Szatmaryovou zapudit a vyhladit z Alžbětiných vzpomínek jinak než tím, že jsem…

Více
  • 16. 9. 2024