Kdybys nepravosti vážil, Hospodine…

Zdena Salivarová

46 

Elektronická kniha: Zdena Salivarová – Kdybys nepravosti vážil, Hospodine… (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: salivarova06 Kategorie:

Popis

Zdena Salivarová: Kdybys nepravosti vážil, Hospodine…

Anotace

Zdena Salivarová – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kdybys nepravosti vážil, Hospodine…“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

„Honzo, vstávat!“

Hlas, unavený spíš nešetrným zacházením než ranní indispozicí, prolomil můj ranní polosen. Zavrtěl jsem se na znamení, že nejsem hluchý, a pod zavřenýma očima jsem si ujasňoval skutečnost. Pokaždé, když se přiblíží ten děsivý okamžik vylézt z postele, nedokážu si rychle uvědomit realitu, mám jenom pocit reality, že odhazuji peřinu, naskakuje mi husí kůže, lezu do pantoflí, protahuji se, jdu se opláchnout a už sedím v tramvaji a jedu. Jenomže většinou nejedu, to je to.

Dneska, díky strašlivému hlasu a ještě strašlivější intonaci, s jakou mi přikazoval vstát, se moje myšlení vytříbilo poměrně rychle.

„Tak co jsem ti říkala? Koukej vylézt z pelechu, za chvíli se začnou sjíždět!“

Vlastin hlas se mi zasekával do mozku jako širočina a nedopřál mi, abych počítal do tří jako obvykle. Ráz, dva, tři a sklopka a hup. Povede se mi to většinou až po šesté nebo i později. Tentokrát se mi to podařilo bez počítání. Bylo lepší sebrat síly a vstát než jí dávat další příležitost k uplatňování práva staršího.

Vlasta je moje o deset let starší, vdaná, nejchytřejší, nejroztomilejší a nejpůvabnější sestra. Kdybych měl tu moc, jmenoval bych ji vrchním velitelem čs. ozbrojených sil nebo ředitelkou kostomlatské polepšovny. A být její dítě, požádám o rozluku od mateřského lůna hned v počátečním stadiu embryonálního vývoje. Radši bych dorostl v erárním živném roztoku.

„Dělej,“ strhla ze mě peřinu, „pudeš nakoupit!“

Zvedl jsem se a teprve pak jsem otevřel oči. Stála u postele, celá černá jako vrána – obočí, vlasy, oči, nohy – všechno kromě do běla zpudrované pleti. Byla totiž přesvědčená, že ji bůh přímo stvořil pro černou barvu, takže pro uplatnění jejích půvabů byla nejlepší příležitost pohřeb, což je právě dnes v jedenáct nula nula na kopečku Mračnici, sídle obecního hřbitova. Přijede komplet rodina, protože dnes budeme pochovávat našeho dědečka.

Vystřelil jsem do kuchyně. Jako bych skočil do teplé lázně, našampónované vanilkou a citrónovou kůrou. Připomnělo mi to Vánoce. Jenomže nebyly Vánoce, nýbrž na Hromnice o dvě více a dědeček měl pohřeb. Na Ježíška ještě obdaroval Vlastu meltonkami po babičce a přidal k nim tlusté vlněné punčochy dvě hladce dvě obrace s podotknutím, že ženská má mít nohy v teple, aby nenastydla na frndu. Dědečkův veteránský humor naši manekýnu soustavně urážel. Taky mu to neodpustila do jeho nejkratší smrti.

Za sklem kredence se černo-bělalo smuteční oznámení se čtyřmi hustými sloupky jmen pozůstalých. Byli jsme veliká rodina. Z deseti úřady schválených mustrů na parte vybrala maminka ten s citátem z Wolkera o těžkém umírání, protože dědeček měl těžké umírání na rakovinu plic. Do poslední chvíle se vyhýbal lapiduchům, takže si připravil umírání vpravdě nejtěžší.

Matka krájela vánočku a po zapoceném okně tekly slzy. Přečetl jsem si citát za sklem a v hlavě se mi roztočil výbor z Wolkera. Smrt není zlá – poštovní schránka na rohu ulice je modrá – dneska máme oranžový – rozřízl jsem tě milá má – nenarodí s…