Nebe, peklo, ráj

Ráno jsem se dostavila na Barrandov přesně v osm. Pan Frejka se na mě podíval a teatrálně spráskl ruce: „No, ty vypadáš. Cos prosím tě vyváděla? Ten tě ale zřídil.“ Tohle říkal pokaždé, když jsem přišla po dnech volna, i když jsem předtím nikdy nic nevyváděla a nikdo mě nezřídil. Vždycky musel takhle komentovat. Dnes měl výjimečně pravdu. Vypadala jsem.

Přidělili nás do štábu na nějakou veselohru ze současné slepičárny. Pan Frejka si mnul ruce a prorokoval:

„Budou prémie, Věruško. Jestli nám za tuhletu srágoru nedaji státní cenu, tak ať visím.“

Stála jsem u šibenice s mikrofonem za jedním kurníkem a dávala pozor, aby komici mikrofon neporazili. Dováděli zcela vesele, všude lítalo peří, měli ho tam plný pytel a pan Frejka mi řekl, že kdákání se udělá až pak na plejbek, Vůbec mě to nezajímalo. Ani mě nezajímalo, jestli dostaneme cenu a prémie, leda by mě zajímalo, jestli by se to nedalo nějak zaonačit, abychom s celým štábem jeli filmovat do Rigy. Jenomže to by strejček musel být aspoň ministr. A kdyby byl ministr, pak bych tam nemusela jet filmovat, mohla bych si tam vyrazit jen tak s kufírkem na neděli. Pak by šlo zařídit všecko na světě, i ta svatební cesta do Kapskýho Města. Teď už asi sedí ve vlaku, obličej zakrytý kabátem, a dělá, že spí. Nebo opravdu spí. Ne, myslí na mě a představuje si, jak by to bylo krásný, kdybych teď seděla vedle něj a dotýkala se ho. A on mě. Třeba jen ramenem a jedeme do Afriky a nikdo na nás nechce pas. Zítra mi možná pošle první dopis.

„Ten mikrofon je v záběru. Vejš! Kolikrát to mám říkat?“ křičel někdo ve tmě za reflektory. Došlo mi, že to platí na mě. Dala jsem ho vejš. Pak níž. Pak víc doleva. Spíš bych potřebovala zdravotní dovolenou. Bylo mi děsně.

O pauze jsem šla za strejdou.

„Díky, strejčku,“ řekla jsem. „Všecko je na chatě v pořádku, nemusíš mít starost.“

Podíval se na mne přes stoh papírů a neřekl nic. Asi věděl, tak proč by říkal.

„Jak se má teta?“

„Už je zpátky. Líbilo se jí tam, to víš.“

„Jaká byla svatba?“

Asi pěkná, to se ví. Máša tam ještě čtrnáct dní zůstane. Pojedou si prohlédnout zámky na Loiře a pak ještě zůstanou týden nebo dva v Paříži u bratrance.

„Na přednášky už nepude, co?“

Strýček vzdychl a mávl rukou.

„Se študiem je definitivní konec,“ řekl stroze. Tohle ho mrzelo asi nejvíc. Dalo jim moc práce dostat Mášu na vysokou a strýček si přál mít z ní něco pořádného.

„To nevadí, strejdo. Tak je zase vdaná a šťastná…“ snažila jsem se ho potěšit. „Hlavně že bude spokojená.“

„To je právě to,“ řekl a podíval se na mě. Oči měl za brýlemi úplně malilinké. „Mně je to všecko nějak cizí, Věruško, já nevím.“

Zato tetě nic cizí nebylo. Přišla se na nás podívat, tváře jeden plamen a předváděla fotografie. Michel, tatínek a maminka, tetičky a strejčkové, košaté příbuzenstvo v kvádrech a toaletách, dům jak Karlštejn a Máša udělaná, krásná, se strnulým tymolínem. Byla víc podobná tetě než strejčkovi. Bude pěknice ještě v sedmdesáti. Teta vyfotila svatební dort a interiéry a …