Nebe, peklo, ráj

Maminka seděla v tramvaji zamyšleně, šátek se jí svezl z hlavy, v tašce na klíně mi vezla dvoje šaty po Máše a boty vyšlé z formy i z módy.

„Máše to děsně seklo,“ řekla jsem. „Ty náušnice jí šly moc dobře k těm šatům.“

„Prosím tě. Na to je ještě moc mladá. Mně se zdála dost vyzývavá. Děvče ve vašem věku, Věrko, má bejt střídmý a jednoduchý. Nějaký šperky a výstřihy, na to máš dost času.“

„Ale stejně jí to slušelo. Kluci se o ni mohli přerazit.“

„Snad ti to není líto? Jen nespěchej. Seš mladá, eště se dočkáš, že se poměry změněj.“

„Já vím, ale to už budu stará.“

Matka si utáhla šátek.

„Společensky jsme níž,“ řekla, jako by věděla, na co myslím. „Ale morálně, Věruško, morálně nad nima čníme, i když je to můj vlastní bratr.“ Mluvila jako babička. Asi taky dost často přemýšlela, co z těch zásad dneska máme a jestli je neměli tenkrát všechny pustit k vodě. Možná že ne. Jenom jí asi bylo líto; že mi nemůže dopřát to, co teta Máše.

„Tak mě napadá,“ rozjasnila se, „v tý krabici pod postelí je kus látky od tetinýho kostýmu. Ušiju ti šaty podle tý Elle.“

Po svátcích mě uvítal pan Frejka přesně, jak se dalo očekávat.

„Tak co, jak ti dupou králíci? Hele, víš, v kolik má bejt slušná holka v posteli?“

„Ale, pane Frejka.“

„Tak víš, nebo ne?“

„To zas bude něco sprostýho.“

„No dovol, copak já bych slušnýmu děvčeti řikal něco sprostýho? Tak v kolik, no?“

„Tak v devět,“ řekla jsem, abych měla pokoj.

„Kdepak. V sedum, víš, aby v devět mohla bejt doma.“ Hahaha. No jo. Celý pan Frejka.

„Seš ňáká přepadlá. Cos vyváděla?“

„Ale nic.“

Náhodou jsem vůbec nebyla přepadlá. Vánoce jsme měli docela hezké. Taky jsme měli medvědí tlapičky a banány a babička mi nadělila kroniku Sociálně demokratické strany Košíře.

„Jednou to bude mít velkou hodnotu.“

Naše babička se pořád nemohla s tou porážkou smířit. Půjde to s ní až do hrobu.

O něco později mi pan Frejka řekl:

„Hele, příští tejden je nějaký mistrovství v basketbalu. Zpravodajskej nás požádal o výpomoc. Budou lehy na tejden. Za přesčasy dostaneš náhradní volno. Bereš to? Jestli ne, tak si tam vemu Frantu.“

Místo náhradního volna bych radši extra příplatek, ale vzala jsem to. Aspoň nebudu muset tahat furt ty špinavý kabely. Na Barrandově mě to vůbec nebavilo. I když jsem mohla vidět Antonii Hegerlíkovou zblízka a slavné herce.

Maminka seděla u stroje a všívala rukáv do nějakých šatů. V plotně hořelo jak za dušičky. Babička prohrábla popel.

„Dojdi pro uhlí, Věro, nebo nám vyhasne.“

„A převleč se,“ dodala matka.

Ach jo. Ze všeho nejvíc jsem nenáviděla chodit pro uhlí do sklepa. Otálela jsem.

„Co to šiješ, mami?“

„Ale teta potřebuje předělat rukávy v ramenou.“

„Pořád všecko jen pro tetu a pro Mášu a mně nic.“

„Musíme se jim nějak revanšovat.“

„Za co?“ zahučela babička. „Že ti dá pár vobnošenejch hadrů?“

„To neni pravda, každou chvíli něco přinese.“

„To tedy ano. Hlavně vždycky přinese, co jí doma překáží. A ty místo aby sis v neděli oddychla, šiješ pro ně jako votrok.“

Babička měla pravdu…