Nebe, peklo, ráj

Ve čtvrtek jsem už byla přesvědčený basketbalový fanda a v pátek už úplný fanatik. Riga hrála vyřazovací zápas s Čechoslováky. Měli šanci, ale taky mohli hravě prohrát, mužstvo Karlovy univerzity bylo v báječné kondici a hrálo na domácí půdě. Tak to řekl pan Frejka. Přišel se dnes podívat, už měl zase dobrou náladu a vůbec si nevšímal, že pořád někam běhám.

„To projedou,“ prohlásil na začátku. „Naši sou lepší kanóni.“ Přála jsem si, aby si všichni ti naši kanóni do jednoho polámali nohy.

Před zápasem za mnou přišel, jako by si chtěl sáhnout na talisman pro štěstí.

„Komu budeš dneska fandit?“ řekl jako by jen tak, s legrací, ale já viděla, jak je pobledlý a nervózní, a dívala jsem se za ním, jak jde chodbou zpátky do haly a má bezvadné nohy a záda. Nějaká prestiž národních barev mi mohla být ukradená. Jestli je někde nějaká spravedlnost, panebože, postaví štěstí na jejich půlku hřiště, radost z vítězství je krásná a hrdost na vítěze ušlechtilá, národní barvy posvátné, státní hymna libozvučná, ale co to je všecko proti třem dnům, třikrát dvaceti čtyřem hodinám, kdy bychom byli spolu. Co by to naše stálo, kdyby prohráli. Trochu slávy, pár potřesení pravicí s funkcionáři, naše vlajka může zavlát jindy a hymnu beztak všichni známe.

Zmizel houpacími dveřmi do haly a já letěla do kabiny. Dívala jsem se, jak nastupují, Mykolas si podal ruku s pivotmanem našeho mužstva, jak se rozestavují na místa a zapískala píšťalka. Pan Frejka si přinesl pivo, posadil se s nohama na zvukařském stole a komentoval:

„Třasořitky,“ mávl rukou a napil se. „To, že sou všichni vybraný dlouhý jak tágo, to eště neznamená, že maji techniku. Helehele,“ zvedl se a začal křičet, „Berka, jen se vodpíchni, kamaráde, helehele, ále… doprčic…“

Něco se tam dělo. Nevěděla jsem co, koukala jsem na Janise a věděla jsem, že on ví, že ví, jak se potím a zatínám si nehty do dlaní a modlím se a dávám pánubohu sliby, které nesplním.

„Hele,“ vyskočil pan Frejka znovu a popadl půllitr.

„Hele,“ a zase si sedl. „Já se na to vykašlu. Vidělas, co udělal ten tvůj, ten vyšisovanej? Vidělas, jak mu sprostě nadběh?“

Viděla jsem. Viděla jsem, jak Janis vystřelil z vyčkávací pozice, jak letí a najednou má míč a dribluje, Berka za ním, byl z toho koš a pan Frejka se napil piva.

„To eště nic neznamená. Vedou těsně, Berko, študente… ále di do háje. Vzpamatujte se, volové, dejte těm Rusákum zabrat krucinál, hošové, nandejte jim to!“

„To nejsou žádný Rusáci,“ podotkla jsem, ale pan Frejka mávl rukou.

„Estonci nebo Lotyši, všecko jedno. Naši český kluci sou stejně lepší. Přece nebudeš fandit nějakejm sověťákum.“

Janis měl míč každou chvíli, kluci mu přihrávali, podařilo se mu vsítit další koš. V polovině to bylo nerozhodně. Musela jsem na vzduch. Pan Frejka v kabině nahulil, že se mi dělalo nanic. Sešla jsem do hlediště. Mužstva stála v hloučcích kolem trenérů a ti do nich pumpovali taktiku. Panebože, dej mu sílu, tu největší, ať vyhrajou, ne pohár, na ten kašlu já i on, ale ty tři dny vo…