Honzlová

Kapitola XIX

„Tak,“ řekla ráno matka, vstala plná sokolské činorodosti, připadala mi najednou, jako bývala dřív. „Ty krámy z pavlače museji zmizet. Nasadíme tam kytky. Něco popínavýho, aby nebylo vidět ten rezavej klandr. Teď k nám budou chodit lidi, musíme pozvat jeho rodiče. Jano, nemohli by ti dát v účtárně foršus?“

„Těžko, nikdo tam neni. Všichni se jeli družit, i účetní.“

„Sakramente,“ zamyslela se. „Troníčkový už nemůžeme… víš co?“

„Nevim.“

„Zajedeš za Jarmilou, ať nám pučí tři stovky. Řekni jí, že prvního je má zpátky.“

„Za Jarmilou?“ podivila jsem se.

„Proč ne? Anča je snad její sestra.“

„Podle zákona možná,“ řekla jsem, „avšak ráda uhlídám, jak nám z titulu příbuzenského poměru půjčí tři kila, zazobaná.“

Matka se zamračila, abych nepomlouvala. Je zazobaná: Má na knížce nejmíň tisícovku, šetří si na kožich dovnitř, už vidím, jak se na nás hezky z vejšky.

„Náhodou, Jarča vždycky, když příde, něco přinese,“ hájila ji matka.

„Ano,“ pravila jsem já, „jednou za uherskej rok a přinese ti bombarďáky z Kotců.“

„To neni pravda, posledně přinesla kafe.“

„Si přinesla. Zbytek vzala zpátky.“

„Nebuď malicherná, Jano, co ona z těch osmi stovek může dělat za zázraky.“

„Rozhodně víc než my čtyři z dvanácti,“ řekla jsem otráveně.

Takhle to končí pokaždé. Matka ví moc dobře, že Jarmila je káča lakomá egoistická. Jenom pořád dělá, že je to normální. Vlastně je to normální. V normálních rodinách. Já mám právo žít pro sebe, řekla mi jednou, nebudu přece do smrti vydržovat sourozence. Do smrti ne, Jarčo, jenom než se vrátí Ivoš a Pavel, řekla jsem jí, než Hugáč vyroste. Deset let je dlouhá doba, pravila a já jsem sklapla. Bodeť by ne, za deset let může našetřit na dvě lednice a čtyři kožichy dovnitř i navrch, krkna jedna krkounská. Ale co. Půjdu za ní, třeba se ustrne, udělám na ni tklivý pohled, když se neustrne, půjdu od ní, jako by se stalo, má úcta. Až se Andula vdá, koupíme si s Hugáčem kolo a rozšoupnem se, na hlavu vyjde o stovku víc. Na nějaký šnuptychle pro Nánu do výbavy taky zbyde. Mámě koupíme nový hubertus, z toho starého nám za chvíli vypadne, a rádio. Bezpodmínečně potřebujeme rádio, kvůli politické informovanosti a taky bych se mohla učit nějakou řeč. Prý zavedou kursy angličtiny rozhlasem. Na vánoce bysme si mohli pouštět koledy. Já mám hrozně ráda koledy, když je zpívá dětský sbor. Na Boží hod chodím k Troníčkovům, připomíná mi to, jak jsem zpívala u těch zpěváčků, ještě umím od některých třetí hlas. Paní Troníčková mi k těm koledám vždycky uvaří čaj s rumem a mísu vanilkových rohlíčků, co nesním, dá mi s sebou pro děti, čímž má na mysli Hugáče, Andulu a matku, jelikož já jsem živitel. Vždycky si s ní zahraju kanastu, je pověrčivá, věří, že když vyhraje, dožije se ve zdraví dalších vánoc, takže pokaždé prohraju já, a ona mi pak těch rohlíčků naloží ještě ze škatule na skříni. Pan Troníček kanastu nehraje, radši chodí na mariáš do Besedy, prosedí tam vždycky celé svátky a debatuje o situaci, navrhuje zrušení trestu smrti i pro sexuální maniaky, protože prý zdaleka nejsou tak velcí zločinci jako někteří, co si chodí po svobodě.

Zaplať pánbůh, že nás vystěhovali aspoň mezi slušné lidi, když už nás vrazili do baráku, co je sto let určený ke zbourání. Připadám si tu jako ve srubu, všecko je podepřeno výdřevou, nebo spíš jako v dolech. Ale až ta výdřeva rupne. To bude zával. Havíři v Porubě, plačící vdovy a siroty úplné divertimento proti tomu, co se odehraje tady. V podstatě si přeju, aby ten barák sletěl. Ale když nejsou lidi doma. Leda Bomzákovic. Na ty by to mohlo sletět komplet, žádná škoda, jedině to jejich batole by mohlo zrovna bejt s babičkou na písku. Ještě by se dalo vycepovat, aby z něj nevyrostla další Aluš Fantová. Museli by nám přidělit nové byty, i kdyby nebyly v novostavbě, horší se v Praze nenajdou. Stěhovali bychom se do lepšího, možná s koupelnou, Jarmila by se s námi hned začla kamarádit. Možná že by se k nám i vrátila, dali by nám tím pádem větší byt a matka by nás zase měla pod křídlama aspoň tři, pokud se Anča vyvdá. Musíme pro ni s Hugem vymyslet nějaký svatební dar, třeba by se jim hodila ta pávice do zahrady, jestli místo zahrady nebude stát ta cimra. Pazourek Jarda ovšem nevypadá, že by měl smysl pro abstrakce. Kolik může mít měsíčně? Aspoň osmnáct stovek. Herdek. Ale já jí to přeju, jen aby ji nemlátil. Aspoň ne do hlavy. Ale to se ukáže, až ho uvidíme odfáčovanýho.

Tramvaj jela jak v soutěži o nejpomalejší dopravní prostředek, průvodčí otrávená, řidič naštvaný, asi se neměli rádi, v každé zatáčce vypadla kladka, hádali se, kdo ji má nasadit, funkce se ujal dobrovolník v. v. z řad pasažérů.

Na Klárov jsme dokodrcali v půl desáté, průvodčí odmítla otevřít mi dveře, poslala mě předem, že špatně fungujou, pročež dá výpověď od podniků, jen co bude konečná.

Fantici to jelo bez defektu v obojím smyslu, podupávala za dveřmi, jako když ji zebou nohy, posykávala, pomlaskávala, takhle nějak zřejmě znázorňovaly nervozitu ochotnice v Kořánově ochotnickém divadle.

„Vy si sem chodíte jak do holubníku soudružko na vás neni spolehnutí ani v docházce soudruh řiditel ale je o tom informovanej jen si nemyslete že vám to tentokrát projde máte mi odevzdat klíč od trezóru důvěřovali vám příliš…“

Nejdřív mě napadlo, že jí předložím jednu omluvu ze svého sortimentu, jak třeba nám spadla pavlač a urazila domovníkovi všecky čtyři končetiny, ale pro Fantici je takový nápad škoda, stejně by jí to bylo fuk, i kdyby to byla pravda.

„Já žádnej klíč od trezoru nemám,“ řekla jsem. Jinak jsem byla rozhodnutá přehlížet ji jak zalesněnej exteriér, jako by nebyla ani vzduch, jako bacil viditelný pouze okem mikroskopu.

„Jak to že né soudruh řiditel řek že mi ho máte odevzdat,“ vyrvala mi klíče z ruky a hnala se k trezoru pod okno.

„Žádnej tu néni kam ste ten klíč dala soudružko co je todle,“ podívala se na štítek s heslem a okamžitě mlela dál, „kdoví jestli ste ten klíč nezpronevěřila na to sou zákony ale já sem se pojistila.“

Vytáhla z kabelky visací zámek jako ke …