Honzlová

Kapitola XXII

Matka metodicky donutila Huga darovat alespoň jedno kotě. Ujmou se ho Troníčkovi nad námi, takže se dostane do slušné rodiny. Vybral Alabastra jakožto života nejschopnějšího, protože uměl nejlíp šplhat po klandru na pavlači. Loučili se spolu už od půl osmé ráno, jako by Hugo Alabastra už nikdy v životě neměl spatřit, ačkoliv ho nesl pouze o patro výš.

„Jen aby se mu nestejskalo. Nebo Jůlince po něm.“

„Neboj. Kočka nic nepozná, neumí počítat,“ těšila jsem ho. Jůlince to jistě bylo fuk, čtyři nebo pět, i tak s nimi měla práce dost. Učila je na pekáč dosud bez valných výsledků, samy se nedovedly ještě dobře olízat a Julča musela jejich hygienu pracně poopravovat.

Alabastra nijak nepostrádala. Ležela v Hugových peřinách se zbylými čtyřmi docela bezstarostně.

K Andulině výbavě přibyly čtyři zánovní hrnce od Feiglů a jeden úplně nový ubrus od paní Troníčkové. Jak my se jí odvděčíme. Andula dostala nápad, že si na ubrus a utěrky vyšije monogramy jako měla Máša Gellerová, seděla pod oknem a obšívala krasopisně nadepsané Pé.

„Proč Pé? Ještě snad furt seš Honzlová?“

„Přece to bude taky Jardovo, ne?“ řekla téměř uraženě, to Pé jí šlo trošičku šejdrem.

Poupata přes noc porozvila a navoněla celou kancelář. Takové hezké kytky za tak ošklivým účelem. Na hřbitově jim bude opravdu líp. Dvakrát to zkusili přísně, jednou prostředně, včera po dobrém, téměř přes city, jsem žádostivá, jakou metodu použije příště. Zatím je mi to jedno, až přitáhne zas, uvidíme. Možná že by mě zachránil před výpovědí, mohla bych jezdit do zahraničí, Aluška by ztratila argumenty, dokud bych nepřišla o hlas. Ale o ten přijde dřív ona, schůze a diskusní příspěvky jsou na hlas mor, kéž by dostala uzlíky na hlasivkách. Nedostane. Aluška vydrží, i kdyby se všichni potopili, ona se zmocní jediného břevna a bude zpívat a zpívat, nezmar, Jiřina se nemýlí, Alušky přežijou všechno, i nejposlednější potopu světa.

V poledne přišla Fantová seniorka, nepronesla ani slovo, pouze si ověřila, jestli jsem jí nehnula se zámkem na trezoru, formálně zašramotila kbelíkem v kumbálu a zase vypadla. Můj osud je zpečetěn, jistě už dostala zprávu, co by mě brala na vědomí.

Vzala jsem růže ze džbánu, pokropila kvítka čerstvou vodou a vydala se pěšky na hřbitov, do večera času dost, docela ráda se projdu přes Malou Stranu a Hradčany. Nejhezčí je Praha seshora, když se vyjde po zámeckých schodech na vyhlídku, kostely vypadají jako jeden na druhém, všechno je blízko, i Karlín dělá na tu dálku dojem nóbl čtvrti.

U Hradu stál vymydlený voják, neporušil předpis ani v nejmenším, jenom oči neměl v pozoru, díval se na mě, jak jdu kolem, usmála jsem se na něj, jelikož nehrozilo nebezpečí, že úsměvu zneužije. Na vojáky chudáky se směju ráda, ale jedině když jedou kolem a rychle zase zapadnou, takže neslyším, co pokřikují. Myslím, že tenhle se taky usmál. Aspoň mu to zkrátí hlídku, třeba bude z dlouhé chvíle myslet na to, co jsem za holku, a v duchu si řekne „Kam s tou kytkou v tom vedru, slečno,“ jistě by ve mně nehledal nepřítele lidu, jehož bezpečnost stráží.

Z Pohořelce k Markétě to jde nejpomaleji, půlhodina trvá věčnost, není se moc na co koukat. Až nám spadne barák, možná že nás přestěhují sem, do novostaveb s koupelnama. Ani by to nemuselo být v novostavbě, hlavně koupelna, třeba kotel a bez kachlíků, aby se v ní člověk mohl zavřít a cáchat bez obav, že na něj někdo vrazí z pavlače, zrovna když sedí v lavóru. A splachovací záchod jen pro naši rodinu. Nikdo by se nehádal, kdo zas nechal svítit světlo, kdo tam sedí dýl a kdo bude umývat. V neděli sedí u nás na záchodě nejdýl pan Holubec, bere si s sebou křížovky a cigarety, aby měl klid. Hugo vždycky pobíhá kolem, dává nohy křížem, ale pan Holubec nevyleze, dokud nemá tajenku.

Když jsem dorazila na hřbitov, bolely mě nohy a byla jsem mokrá potem jako hastrman. S chutí jsem ponořila ruce do kádě s vodou na zalévání. Hrobník stříkal cestičku zrovna u paní Pelikánové.

„Dobrý den,“ řekla jsem. „To je fajn, že mi natočíte vodu tady do tý láhve?“

Vyndala jsem zvadlé lilie, co tu byly ještě od minule. Hrobník mi vzal láhev a pečlivě ji vymýval.

„To víte, že jo, slečno. Ale má ta vaše maminka hezkej hrobeček, že jo?“

„Pokud je hrob něco hezkýho…“

„Už jí tu roste pěkná travička.“ Naplnil láhev vodou a postavil ji doprostřed. „Děte kousek dál, trošku to tu mamince přikropim, abyste nemusela s konví.“

Zavlažil trávu na hrobě a proudem vody omyl náhrobní kámen. Umělý mramor ztmavl a zaleskl se na slunci jako deska od piána.

„Děkuju, pane hrobník, ale to neni moje maminka,“ řekla jsem a zadívala jsem se na osvěženou trávu. „Byla to jedna moc hodná pani a nikoho neměla.“

„Ne? Má aspoň vás,“ usmál se. Vypadal mladě a vesele, spíš jako pěstitel orchidejí než hrobař. „A tu starou pani, co sem chodí a toho fešáka. Vidíte, aspoň tři lidi na ni vzpomínaj. Já tady mám hroby, který kdybych občas nevyplel, zarostou mechem. Máte lidi, který při pohřbu málem padnou žalostí do jámy za nebožtíčkem, ale víckrát se tu neukážou. Někdy ani nepředplatěj hrob.“

„Tenhle hrob je předplacenej?“ zeptala jsem se s obavou.

„Na deset let, myslim.“

„Kdo ho předplatil?“

„Mám to v kanceláři, musel bych se podívat. To víte, já si všecky nepamatuju. Mám tady těch nebožtíčků na vosum set.“

Spustil vodu, odtáhl hadici a zmizel ve vedlejší uličce. To je divné. Že by paní Pelikánová přece jenom někoho měla? Kdo by z vlastní kapsy platil na deset let dopředu ženské, se kterou se ani nestýkal? Nějaký synovec? Nebo marnotratný syn? Fantazíruju. Asi se o to postaral nějaký pojišťovák, ona si přece platila pohřebné a všecky náležitosti.

Posadila jsem Modrovousovy růže do láhve od zavařeniny, vázu by beztak někdo ukrad, i na hřbitově se krade, všichni nebožtíčkové mají kytky v láhvích od okurek. Uschlé lilie jsem šla vyhodit do koše na konci cesty. Puchýř na patě se mi zase rozedřel, chvíli si tady pak sednu na lavičku u hrobu těch dříve bohatých sousedů paní Pelikánové.

Než jsem se vrátila, zasedla ji babička jak vl…