Honzlová

Kapitola XVI

Ráno jsem se probudila jako po flámu. Hučelo mi v makovici, v krku sucho, na svědomí pocit, že jsem něco provedla.

Jedno kotě, Hugáč mu říkal Alabastr, ačkoliv bylo černé jako moje duše, se mi zamotalo do vlasů a celou noc mi hřálo bolavou hlavu. Sotva jsem se probudila, skočilo mi na hrudník, že si budeme hrát.

„Nic, Alabastře, nemám náladu.“

Položila jsem ho k ostatním Hugovi do postele. Matka taky ještě spala, bylo záhy.

Andule už boule splaskla a ona zatím nevypadala o nic pitomější než předtím. Jenom se jí pořád motala hlava jako po alkoholu. Aspoň to měla zadarmo.

Uvařila jsem si meltu lomcováka, pocákala hříšné tělo ledovou vodou, v kuchyni potopa, matka zase náladu na celý den zkaženou. Radši jsem tou louží vytřela komplet kuchyň, abych nemusela ždímat hadr. Kočky se vykašlaly na Hugovo tělesné teplo a vloudily se do kuchyně budovat si ziskuchtivě moji přízeň. Třely se mi o nohy, málem jsem je pošlapala. Nalila jsem jim meltu, nezkušená koťata mi byla vděčná, ale Jůlinka se urazila, vrátila se k Hugovi do podpaží, držet hladovku aspoň do půl osmé.

Vypadla jsem z domova, dřív než v matce zazvonil její privátní budík.

Bylo docela chladno, ticho, jenom na Sokolovské drnčely tramvaje ověšené orangutány chtivými polidštění. Vmáčknout se v tuhle dobu mezi ně bylo totálně beznadějné. Stejně jsem nikam nespěchala, dala jsem přednost pracujícím. Třímala jsem v dlani pětadvacetník, až se málem rozžhavil, připravená darovat ho první budce, která by fungovala a nebyla současně použita jako hygienické zařízení. Automat vyhovující mé náročnosti jsem našla až na náměstí Republiky.

„Haló,“ ozval se známý hlas, neobyčejně svěží. „Krůno,“ řekla jsem zdrceně. „To jsem já, Jana.“

„Nazdar,“ pravil vesele.

„Hele, nezlobíš se na mě?“

„Ne.“

„Opravdu? Nezlob se, já jsem někdy úplně pitomá.“

Mlčel.

„Krůno?“

„Copak?“

„Opravdu se na mě nezlobíš?“

Zasmál se.

„Jsem přece křesťan, ne?“

Trochu se mě to dotklo. I kdyby nebyl křesťan, měl by ocenit mou pokoru. Ale ovládla jsem pocity.

„To je dobře.“

„Ano. To je dobře, že voláš.“

„Já nemohla spát, víš?“

„To nevadí. Dneska už budeš.“

Hernajs, ani se nezeptá, jako by všecko znal, všecko věděl.

„Krůno,“ broukla jsem, „já… já bych vážně chtěla vyzpovídat.“

„Vždyť ses mi už vyzpovídala.“

„Tak ne. Já myslím z hříchů, co mi tížej svědomí.“

„To nejde. Na to nemám právo.“

„Já vim, Krůno, ale ber mě jako toho chume… jaks to řikal?“

„Katechumena?“

„Jo. Já se připravim na křtiny sama. Jenom mě vyzkoušíš, jo?“

Musela jsem mluvit opravdu zkroušeně, protože Krůno kapituloval.

„Dobře. Tak přijď. Máš čas zítra odpoledne?“

„Ano.“

„Ve tři? Budu ve zpovědnici.“

Už se sichruje. Ale na mou duši, že bych ho víc neobtěžovala.

„Dobře,“ řekla jsem smutně. Moc nereagoval.

„Tak jo.“

„Tak nazdar.“

„Ahoj,“ řekl hlasem vyspalým úplně do lososova a zavěsil.

Šla jsem pěšky po nábřeží až na Klárov. Připadala jsem si jako ve snu mezi těmi lidmi dohánějícími minuty na píchačkách. U mateřské školky na Františku řvaly nemluvňata, matky je nadhazovaly v kočárech jako zboží, které je nutné fofrem vylifrovat a prchnout do práce. Litovala jsem je, ty zárodky budoucnosti. Já tak nenáviděla školku, v životě bych tam nechtěla zpátky. Sestry mě taky nenáviděly, říkaly mi Uřvaná, já ale musela řvát, nemohla jsem si pomoct. Děti si jinak ulevit nemohou, neznají ještě sprostá slova. Jedno mrně kopalo nohama a ječelo, neci, neci, matka ho majzla, že se mu hlavička otočila třikrát kolem. Správně. Takhle se rodí filozofové. Žádné mazlení. Ať pozná, co je život, hned zkraje. Jenomže tohle mrně bylo tak umlácené, že z něj vybušili i prvopočáteční zárodky inteligence. Takovéhle facky dostávalo patrně každé ráno od chvíle, kdy začalo projevovat individualitu. Taky se zatvářilo naprosto apaticky a najednou bylo tvárné. Všichni jsme tvární, jinak to nejde. Jenom občas se někde oběsí pětiletý chlapeček. Většinou chceme žít. To je jedno jak.

Na každém kroku ranní Prahou jsem si uvědomovala, že si mám nejmíň co stěžovat. Kdybych byla chytrá, dotáhla bych to daleko. Ach, kdybych byla chytrá. Mohla bych třeba i studovat. Udělat si rychlokvašený titul, kdybych byla chytrá. Ani bych nemusela být pilná nebo nadaná. Hlavně umět se podepsat. Na to správné místo. Na ten správný papír.

Avšak já vůbec nejsem ani trošku chytrá. Všichni jeli do Helsinek, i Šmejkalka, jenom já tu sedím a ničím si poslední zbytek naděje hádkami s Fanticí a odmítáním pomoci, kterou mi chce prodat soudruh Sedláček za jediný mizerný podpis.

Ačkoliv bylo ještě brzy, slunce začínalo pražit, to se zas přes neděli utopí lidí, pražilo, jako by se naše polokoule expres stěhovala k rovníku, stojatý vzduch, v parku na Klárově půda rozpukaná, z růží zůstaly jen oschlé, pichlavé keře.

Kdybych měla stovku a dovolenou, sbalila bych ranec, kecky a ešus a vydala bych se s Hugáčem někam na vandr, nejspíš na Slovensko, Horehroní, tam to znám, byly jsme tam předloni s Helgou, podívat se na živý folklór. Většinou nás nechávali vyspat na seně za slušné pozdravení, leckde nám dali mlíko a brambory. To by se Hugovi líbilo, vandrovat po Tatrách, ale stopovat auta by musel on, já se žinýruju. S Helgou jsme se vždycky hádaly, kdo zamává. Taky nám cesta ze Slovenska do Prahy trvala deset dní. Nocovaly jsme na nádražích, jedna vždycky dvě hodiny držela hlídku, jestli nejde esenbák, jelikož na nádražích se spát nesmí. Helga byla dobrá. Pozvala mě na ten vandr a vůbec jí nevadilo, že nejsem kádr, i když ona byla. Ta mi asi bude povídat věcí, až přijedou. Šimáně určitě zase táhne se Šmejkalkou, táhl to s ní celou Francii, tvrdil, že ona nekrade, stejně mu ji odvezli do Paříže, takže Šimáně byl situací nucen zůstat do konce zájezdu věrný manželce a čtyřem vzrostlým synům. Žádná holka by s ním nešla ani na sodovku, leda za zvláštní příplatek, aby vydržela útrpné pohledy lidí nad tak vetchým tatíkem. Ale po návratu do Prahy šup za Evinkou, obhájil ji proti křivému nařčení a doložil lékařským potvrzením, jež obstaral J…