Honzlová

Zdena Salivarová

69 

Elektronická kniha: Zdena Salivarová – Honzlová (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: salivarova01 Kategorie:

Popis

E-kniha Zdena Salivarová: Honzlová

Anotace

O autorovi

Zdena Salivarová

[21.10.1933] Zdena Salivarová se narodila roku 1933. Vyrostla v rodině pražského knihkupce, jenž po trpkých zkušenostech s komunistickou perzekucí nakonec emigroval. Tato životní družka spisovatele a jazzmana Josefa Škvoreckého využila hlas spontánní dívčí vypravěčky už ve svém debutu – v povídkovém triptychu Pánská jízda (1968) z uměleckého prostředí, jehož iluzorní pozlátko poznala jako studentka FAMU, zpěvačka, hudebnice či příležitostná herečka (Farářův...

Zdena Salivarová: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Honzlová“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola IX

Samozřejmě že Fantice se zfantila a důsledkem zfantění byl telegram zapíchnutý na dveřích.

„PREDEJ KLICE OKAMZITE – SOUDRUZKA FANTOVA NASIM ZAMESTNANCEM DEFINITIVNE – DOUFAM ZE SI BUDETE ROZUMET – KORAN“

Znělo to jako příkaz. Budete si rozumět, nebo basama s fousama. Nebudeme, soudruhu řediteli, a klíče ode mě nedostane, i kdybyste mi dali nasadit španělskou botu.

Trochu jsem se uklidnila.

U toho Bikavéru jsme s Krůnem probrali všecky moje trable včetně naší Anduly a jejího potenciálního těhotenství. Krůno rozhodl, že si přijde dát pohovor s naší matkou v neděli odpoledne u bábovky.

Když jsem to oznámila Hugáčovi, že Krůno k nám hodlá zavítat, vyskočil tři metry šedesát, prorazil strop a vyrušil Troníčkovy nad námi od žolíků.

„Vážně příde? Opravdu? A von je vážně kněz?“ zeptal se dvacetkrát a utíkal uklidit krámy na pavlači, aby se dalo projít. Jůlinka a koťata, samozřejmě že je nikdo nechtěl, kdoví jestli se Hugo vůbec ptal, běhaly za ním, balancovaly po zábradlí, Hugo král arény, šelmy cvičené, šelmy kočkovité, šelmy zcela speciální, éla hop, skok do výšky plavmo a v okamžiku kredenc na maděru.

Ach Hugo, kdybych nevěděla, jak tě zplodili, nabyla bych přesvědčení, že seš vymyšlená, neskutečná figura. Jenomže já vím, jak to bylo, v noci jsem se probudila v nohách manželské postele, ostatní děti naládované vedle na kanapi, Andula sólo v postýlce se síťkou a já v těch nohách, ještě úplně hloupá, jenomže poučená malým soukromým biografem ve štěničárně u Maňasů, a naši dělali totéž, bez té vany ovšem, tu jsme měli pouze sedací, alumíniovou, a spíchli tebe za mý asistence, bratře, a dali ti to pitomý jméno, došla jim inspirace. Dělala jsem, že spím, abych je neuvedla do trapasu, matka byla krásná bílá Venuše, do bytu svítil měsíc a ona se v tom světle bledě rýsovala, měla pevné, silné tělo, vůbec ne zničené tolika porody, bodeť by otec nebyl v ráji tu noc, kdy jsi vzniknul ty.

S Hugáčem jim to vyšlo dobře, ale když píchali Andulu, muselo to být horkou jehlou, asi se při tom pohádali.

Problém Andula jsem zase oddálila, složila jsem zbraně a veškerou naději do neděle, až k nám přijde Krůno a pomůže mi v tomhle marném boji.

Už bylo deset hodin. Fantice seniorka nikde, jenom ten telegram jako ultimátum. DOUFAM ZE SI BUDETE ROZUMET – KORAN.

Nějak s ní budu muset vydržet, než přijedou, ale byla jsem si jistá, že až přijedou, bude to ještě horší, zavaří mi, zavaří, až budu modrá. Jenomže já se nedám, i když jsem v menšině a neozbrojená, vytáhnu do boje za sebezáchovu jako husita a udělám si zbraň z něčeho jiného. T. j. klid, rozvahu a pěkně si to vyjasnit s těma vnitrákama. Ona je jistě lepší bojovnice, má své kopiníky, Alušku a Boříka, poseroutka Kořán srazí kufry, jen co na něj vybafne čest práci soudruhu. Ale nedám se, Jiřina mi pomůže, má taky svůj voj.

Jak jsem tak přemýšlela, úplně mě to rozkurážilo, rychle jsem zamkla kancelář, Fantici jsem připíchla na dveře vzkaz, který jí možná vyrazí dech, a začne se ke mně chovat uctivěji, ŠLA JSEM NA VNITRO, a šla jsem na vnitro.

Rovnou cestou bez oklik, přímo na pláň, do kachlíkárny.

V kachlíkárně vrátnice, ve vrátnici soudruh. Měl kolťák, fakticky měl kolťák v pouzdře na zadnici, ne jako ten padavka na kultuře prázdný kožený toulec.

Cestou jsem si dala dohromady proslov k tomu soudruhovi, co mě přijme. Uposlechla jsem otcovské rady soudruha Ješátka a řekla jsem soudruhovi s kolťákem:

„Chci mluvit s tím soudruhem, co má na starosti Sedmikrásu.“

„Vobčanku,“ řekl. „Tady si sedněte!“

Dřepla jsem si na lavici a už jsem nemukla.

„Lojzo,“ zavolal na jiného soudruha s kolťákem, co střežil druhou půlku vchodu, „vohlídej tady tu…“ a zmizel.

Ten druhý musel teď rozdělit pozornost mezi mě a tu půlku dveří, dostal práci za dva a dost ho to vyčerpávalo.

Sáhla jsem si do kabelky pro kapesník, on si v mžiku sáhl po koltu, napětí z něho spadlo, až když jsem se vysmrkala a složila ruce pěkně rovně do klína. Ale stejně mě pořád držel v záběru.

Najednou přede mnou stál muž jako skála, v hnědém kovrkotu, tvrdou, ostře tesanou bradu zarostlou černými vousy, které nejdou vyholit, typ Modrovous.

„Pojďte se mnou,“ pravil.

Sahala jsem mu asi do pasu, přestože jsem měla podpatky. Soudruhovi, co mě hlídal, se zjevně ulevilo, zahlédla jsem ještě, jak si z toho nerváku zapaluje cigaretu.

Vedl mě dlouhou chodbou samé dveře, musela jsem popoběhnout, abych mu stačila, otevřel jedny dveře na konci, zrovna jsem ho doběhla asi třemi poskoky a nahlídla jsem do místnosti zároveň s ním.

Au!

Hlavička jak vypáraná vlna, ofina jak stánek na okurky, blond, vyšisovaná, peroxidová. Neviděla mě, seděla zády ke dveřím, před ní papíry, zrovna obracela list.

„Promiň, já nevěděl, že seš tady,“ řekl kolegovi uvnitř, „to nic, půjdu vedle.“ Rychle zavřel a vedl mě dál.

Prázdná místnost, prázdný stůl, dvě židle, na stole telefon, na holé stěně portrét prezidenta. Hnala jsem se na tu židli zády k oknu, nerada se dívám na někoho proti světlu, vždycky mě rozbolí oči a musím slzet, i když nechci.

„Sem ne, támhle, jo?“

Obešla jsem stůl a dřepla jsem si čelem k oknu.

Bylo jím vidět nebe a kus pláně Sparta – Slávie, tam jsme se s Ivošem nalítali s drakama, když byl ještě malý a bezúhonný. Vyrobil mi draka z modrého papíru na balení sešitů, drak byl tak obrovský, že jsme se s ním nevešli do tramvaje. Táhli jsme ho z Holešovic pěšky až sem, Ivoš se třás, aby ho už viděl plout po obloze, nejvýš ze všech, až kam stačí provázek. Skoro utíkal, v jedné ruce draka, druhou vlekl mě, padaly mi dřeváky, u nosu mu vlála nudle, neměl čas se vysmrkat. Jako beran prorážel hlavou podzimní vítr, který cloumal drakem a nás málem rozškubal i s ním. Přirozeně že se nevznesl ani metr. Roztrhal se při prvním rozběhu. Ivoš s ním utíkal, já stála a odmotávala šňůru z obrovitého klubka navazovaných provázků, šňůr na prádlo, kalounů a pentliček samý uzel. Sotva Ivoš draka pustil, drak sletěl, špejličky se polámaly, konec. Vzalo mě to za srdce, rozeřvala jsem se, jak mi bylo líto Ivoše…