Honzlová

Kapitola II

Druhý den jsem si ještě pro jistotu přečetla všechno o lidech, kteří mě zajímali. Kdo jenom trochu za něco stál, měl v materiálech taky pár anonymních líbesbrýfů. Zato Šmejkalka, světověj šampión v kradení, byla až na malé, zanedbatelné nedostatky vylíčena komplet do růžova. Mladá, nadějná, politicky spolehlivá. Stačilo zahlédnout ji zdálky, a už si každý dělal inventuru v prkenici. Pochopitelně že jela zas. Charakteroví invalidi to budou mít vždycky pěkně nažehlený. Všude. Možná i u posledního soudu.

Nebo jsem nějak vadná já. Asi budu vadná. Asi mám nějakou zvláštní odrůdu Meniéra, že nejsem schopná rozeznat správnou rovnováhu věcí. Správné věci vidím naprosto šišatě. Všecko je patrně jinak, ale totálně jinak, než to spatřuju já.

Z filozofických úvah mě vyrušila paní Pelikánová.

„Co tu děláte?“ řekla jsem jí. „Vždyť jste včera prohlašovala, že se na to vykašlete.“

„To víš, že jo. Jenom trochu přetřu vokna. Sou zasraný jako prase.“

Postavila se s kbelíkem na trezor a cídila jak stachanovec. Po ránu měla páry za tři dýzláky. Vypínala se v okně jako artista. Dostala jsem strach, aby nepřistála dole na chodníku. To by mě mrzelo. Beztoho bych ji radši viděla někde jinde. Přetrhla mi pátrání přinejmenším na celé dopoledne. Zpívala si k dílu docela čistě a stylově, jako by byla vyškolená někde v terénu.

„Vy byste se klidně mohla přihlásit ke konkursu do sboru,“ řekla jsem, když na chvíli přestala. Nezpívala o nic hůř než Fantice. A že Fantová Aluška měla hlas jako slavík. Jako takový ten slavík, co si ho děti dávají do pusy, když chtějí ničit nervy okolí.

„Nedělej si srandu, nebo tě majznu.“ Rozmáchla se hadrem a jako obvykle dělala, že to myslí vážně. Jak se ohnula, bylo jí vidět bleděmodré bombarďáky až po kolena. Punčochy měla zarolované na gumičku.

„Já si vážně nedělám psinu. Víte, že bych byla ráda, kdybyste jezdila s náma? Aspoň bych si měla s kým povídat o životě.“

„Co by sis povídala se starou bábou?“

„Náhodou, jestli chcete něco vědět, pani Pelikánová, vy jste mentálně úplně mladej člověk. Protože máte smysl pro legraci. Proti vám ty naše dvacetiletý sůvy jsou stařeny. Určitě bysme si spolu na zájezdech užily větší psinu.“

„Hovno bysme si užily,“ pravila. „Mě by z těch optimistů co nevidět klepla mrtvice. Já sem rači, když sou někde v prčicích, a nemusim na ně koukat.“

„V Helsinkách bysme na ně moc koukat nemusely. Tam jsou jistě hezčí věci k vidění,“ řekla jsem. „Stejně mě to štve. Kdybych aspoň věděla, proč mě nepustili.“

„Já vim, holka, že je tě to líto, ale rači po ničem nepátrej, to tě radim. Drž zobák, nebo se dozvíš věcí, že tě to bude mrzet. Hergot, todle nejde, ani když na to dejchám,“ přešla na téma práce a pulírovala mastné šmouhy. Pak spustila znovu. „Spádl lístek z jávorá…, spádl ná nás ná vobá…“

Ťukala jsem na stroji metodou kdo hledá najde odmítnutí kandidátům na místa lidových zpěváků. Jak to sakra ty sekretářky dělaj, že dokážou psát, jako když střílí z kulometu. Odmítnutí bylo pěkně nastylizované. „Vzhledem k tomu, že jste při konkursu plně nevyhověl(a) požadavkům a potřebám našeho souboru, oznamujeme vám, že jste nevyhověl(a) požadavkům a potřebám našeho souboru. Se soudružským pozdravem…“ Za soudružský pozdrav jsem ještě z vlastní iniciativy přilípla Ať žije socialismus, aby to těm kandidátům nepřišlo tak líto.

Paní Pelikánová vydržela zpívat, dokud neumyla všechna okna. Já za tu dobu napsala tři odmítnutí. Na každé umyté okno jeden exemplář. Pelikánka byla o něco produktivnější. Musela jsem ale pořád myslet na ty KM a co a jak by se dalo udělat. Prohlížela jsem se zevnitř, jestli jsem ve Francii přece jenom něco neprovedla, a probírala jsem ten zájezd den po dni, město od města, hotel od hotelu. Došla jsem k závěru, že kvůli Francii to polepený mít nemůžu. Za to, co jsem tam udělala, bych spíš měla dostat řád za ochranu republiky před mezinárodní ostudou. Tentokrát mi to musel polepit někdo úplně zatemněnej nebo došlo k omylu. A omyl se musí vysvětlit, aby se pak se mnou netáhl nadosmrti. Mohla bych zajít za soudruhem náměstkem Ješátkem. Tenkrát při pochvale na MK mi drtil pravici, že mi promáčkl prstýnek do krve. Vydržela jsem to. Vypadal docela sympaticky. Já tam za ním zaskočím. To bude nejlepší.

Paní Pelikánová mi k přemýšlení dělala zvukovou kulisu. Tahle písnička je tak vlezlá. Přidala jsem se k ní, znělo nám to pěkně v dvojhlasu.

Když domyla okna ve zpěvárně, přišla za mnou a v tašce jí cinkaly klíče o kastrůlek.

„Tak já du,“ řekla. „Poslyš, Janičko, nechceš přijít v neděli ke mně na skopovou? S bramborovým knedlíkem? Uděláme si dejchánek. To bude lepší než ňáký posraný Helsinky s práporama, ne?“

Zlatá. Dělá, že nic, ale chce mě potěšit. Domluvily jsme se na neděli v poledne a paní Pelikánová se s funěním odkolíbala.

Když za ní zapadly dveře, zamkla jsem a ve světle nablýskaných oken jsem pokračovala v té svatokrádežné četbě. Všecko je jinak, a jestli někdo tvrdí, že ne, tak je vedle.

Tak. Šmejkalová Eva na příklad.

Otec ředitel n. p. Kovona, matka vedoucí osobního oddělení tamtéž. Oba členové strany od roku 1949. Talentovaná, milá, v kolektivu oblíbená pro svou družnou a nezištnou povahu. Drobné nedostatky nutno přehlédnout vzhledem k mladistvému věku. Je jí teprve dvacet pět. Já padnu. Zlodějství klasifikováno jako drobný nedostatek mladistvé soudružky. A vůbec. Nikdy s ní nikdo nechtěl bydlet, ani Fantová, každý věděl, že mu do rána vyšacuje kapsy i kufry do ztracena. Přistihnout ji se báli. Měla strejčky a tetičky všude.

Nebo Fantová Alena.

Pochází z rodiny drobného řemeslníka, tatínek měl jenom malou dílničku a v ní tři sta zaměstnanců. Členkou strany je od roku 1948, otec, matka a babička rovněž. Tatínek předal dílničku ochotně ke znárodnění a zapojil se jako dílovedoucí tamtéž. Okna do dvora zdobí a průvodů se vždy zúčastňují.

Nebo Fajrajzl Bořivoj.

Vyučený hodinářem u firmy Zlato-Stříbro-Hodiny, Fajrajzl Antonín & bří, člen strany od roku 1954, avšak u ČSM od založení. Otec nebyl žádný kapitalista, pouz…