Honzlová

Kapitola VI

Zdržela jsem se na patologii předáváním šatů pro zesnulou Angeliku Pelikánovou, čekáním, podepisováním, okouněním na jiné pozůstalé, sklíčené, s očima vyplakanýma do zánětu spojivek, lhostejné, i na ty v dobré náladě. Hned za lítacími dveřmi čekárny leželi vedle sebe ti, tamti, nazí, jak je pánbůh stvořil a zase znetvořil, zahlédla jsem profialovělou ruku zahnutou v lokti a vztyčenou proti stropu jako k obraně.

„To, co měla na sobě, chcete zpátky? Nechcete, dobrá. Jedny šaty dámské černé, s bílým límečkem, cena káčées sedmdesát, tady mi to laskavě podepište, děkuji, na shledanou.“

Na shledanou, proč ne, samozřejmě že na shledanou, kde jinde na shledanou než tady. Ale až někdy. Později. Ještě jsem mladá na mrtvici.

Na dveřích kanceláře byl připíchnutý telegram nikoli soustrastný, S UKLIDEM ZARIDIME POTREBNE, paní Pelikánová nestála za slovo navíc, třeba litujeme, škoda jí, sorry, tak to má, chudák, za sebou…

Jistě, musíme šetřit, telegram se platí ve valutě.

Jaképak vlastně líto nebo škoda, Fantici udělalo srdce kroksunkrok výskok, už zpracovává říďu a vejbory, její teta nebo maminka nebo švagrová, nejlepší, nejspolehlivější, nejschopnější, drží pro ni to místo pod palcem už od poslední kritiky práce soudružky Pelikánový.

Zase jedna pozice bezpečně obsazená bezpečným člověkem. Uklízečky mají také hlasovací právo na schůzích a leccos při uklízení zaslechnou, když chtějí. Fantice potřebovala posilu jako sůl, brzy bude výroční schůze a volby do výboru, šance pro Fajrajzla na předsedu, nejbližšího spolupracovníka uměleckého vedení, spolurozhodovatele, později rozhodovatele ve věcech personálně kádrových. Šance pro Fantici držet už konečně podnik v hrsti, přetvořit ho od základu podle obrazu svého, přesvědčit prostřednictvím Fajrajzla ostatní odpovědné o zbytečné přítomnosti především Vochlové, idealistické převychovatelky nepřevychovatelných, konečně se jí zbavíme, vyřídíme si s ní ten starý vroubek – navrhla kdysi v rámci omlazování sboru přeřadit Fantovou z pěveckého sboru do administrativy z důvodů stáří, vypadavosti a hlasu, Aluška si poležela v nervovém sanatoriu a vrátila se daná dohromady i fyzicky, o deset kilo těžší – a pak se pustíme do pročištění kádrů dole, musíme se zbavit těch Honzlových, Hanákových, Chramostů a všeho póvlu, co nám jenom přidělává práci.

Půjde na to dobře, Fantice, ne jako Jiřina Hanáková, ta v pletichaření úplná amatérka, jakkoliv to byla vychcaná Moravanka.

„Měla by ses ucházet o členství ve straně,“ řekla mi, když jsem se vrátila z úspěšného turné po Francii, a myslela to smrtelně vážně. „Teď by tě vzali, když ses tak osvědčila.“

„To je ono, Jiřino, já vlastně netoužím po ničem víc, než aby mě Fajrajzl pasoval na kandidáta, na to se úplně tetelim.“

„Nežvaň blbě a mysli,“ ťukla se do čela. „Když budou ve straně dobrý lidi, tak i strana bude dobrá. Teď se bude přijímat, nesmíme čekat, koho si přivlíkne Fantice. Tyhle už se konečně museji dostat do menšiny, chápeš?“

„Chápu, Jiřino, ale nezlob se, já nechci. Tobě se nemusím vymlouvat, že se ještě necítím politicky dost vyspělá, ty mi rozumíš.“

„Proč nechceš? Víš, jak by ti to osobně pomohlo? Já tě nechápu. Už by si na tebe nemohli dupat jako dřív. Seš pitomá nebo co?“

Opravdu jí to nešlo na její utilitární selský rozum.

„Dyť ty seš větší proletář než oni všichni dohromady.“

„Právě proto, Jiřino,“ řekla jsem. „Nehodím se mezi ně.“

Takže jsem nikam nevstoupila. Nakonec Jiřina uznala, že by se možná dneska zachovala jako já, nebýt toho, že jí tatínek přichystal to překvapení k plnoletosti. Tatínek byl starý zemědělský dělník, nikdy v životě nevlastnil ani centimetr půdy kromě té, co měli doma ve Střelicích za okny v kořenáči. Měl hezkou dceru a chtěl jí zajistit budoucnost. A dcera byla do světa. Už ve třinácti měla ty své nádherné třiapůlky a hlas jako tur. Než se zkultivovala v Sedmikráse, vyřvávala s kytarou trampské dojáky u táboráků a mylně se domnívala, že je to jazz. Odtud tedy to vrtění už jenom při slově modravé dálky, neřkuli Havaj nebo Argentina. Sexbomba. Malá, pěkná, střelická sexbomba. Do Prahy, vytoužené metropole vesnických děvčat, co jsou do světa, si přinesla i střelické rozměry. V pražských se cítila stejně veliká a významná jako ve střelických. Toho se nikdy nezbavila, ať dělala cokoliv. A dělala mnoho. Když například slovo intelektuál ztratilo příchuť nadávky a dostávalo zvolna tu jinou, dráždivou, Jiřina se rozhodla, že z ní bude intelektuálka. A to hned. Začala brát Literárky, četla a četla, celý boží týden, písmenko po písmenku, od úvodníku po inzeráty a programy pražských i oblastních divadel až k tiráži s adresou redakce a jménem šéfredaktora. Jenomže všecko hned zase zapomněla. Ale byla kamarád. A táhla se mnou partu v dobrém i zlém.

Někdo zaklepal, a ještě než jsem stačila stáhnout nohy ze stolu, rozletěly se dveře, málem vylítly z pantů, ve dveřích naducaná blondýnka s ondulací jako vypáraná vlna. Myslela jsem, že mám vlčí mlhu, podívala jsem se znovu, pořádně, ještě líp, ne, ano, je to tak. Fantice seniorka.

„Čest práci soudružko,“ zamávala telegramem, který dostala maximálně před hodinou, přistoupila ke mně, podala mi ho, ruce v bok, ve tváři úsměv pokořitele. Telegram na čtyři řádky, co slovo, to perla, to jedna finská valuta.

„VAZENA SOUDRUZKO – UJMETE SE LASKAVE UKLIDU – PELIKANOVA ZEMRELA – HONZLOVA VAM PREDA NACINI A KLICE – FESTIVAL KRASNY – ALENKA SRDECNE POZDRAVUJE – BORIVOJ ROVNEZ – MIRU ZDAR – KORAN“

Takže se jí to povedlo. A jakým fofrem.

Na slovo soustrasti nezbylo. …