Honzlová

Kapitola XVII

V noci se mi udělalo zle, musela jsem vstát a jít zvracet.

„Co je ti, Jano?“ probudila se matka.

„Ale nic. Jako obvykle.“

Svalila jsem se zpátky do postele, stočila se do klubka, aby mě křeče tak nebraly. Matka vstala, uvařila mi čaj z majoránky a nahřála pokličku.

„Vem si to, Jano, po tom se ti udělá dobře.“

Strčila mi pokličku zabalenou do ručníku na břicho a přikryla mě. Vlila jsem do sebe čaj, matka zhasla a šla si lehnout.

Doprčic, taky mě mohla porodit jako kluka. Tyhle bolesti mě dovedly naštvat ze všeho nejvíc. Jako by člověku v útrobách válčila břitva s žiletkama. A k čemu. Stejně žádný děti mít nebudu. Kdo by si mě vzal. Bez peněz, bez bytu, s pošramocenou rodinnou historií. A koho bych si vzala já. Krůna jsem prošvihla, teď to mám. Náhodou, Krůna bych si vzala. Dneska. Tenkrát ne. Tenkrát jsem měla nešťastnou lásku a Krůno posloužil jako ne právě nejefektnější dráždidlo. Schválně jsem se s ním ukazovala, aby Richard viděl. Avšak jemu to bylo srdečně jedno.

„Spíš?“ zeptala se matka.

„Ne. Ale je to lepší,“ řekla jsem, i když nebylo.

„Ta marjánka je báječná, viď? Poradila mi ji pani Troníčková.“

„Je, mami. Pomáhá ohromně.“

Houby pomáhá. Mně nepomůže nic na světě. Zrovna mě rejplo v břiše, asi jedna nula pro tu břitvu.

„Až se vdáš, všecko tě přejde,“ pravila matka novinku. „Já na tohle nikdy netrpěla. Po kom to máš?“

„Asi po tatínkovi,“ vzdychla jsem.

„Ty kecko,“ usmála se matka. „Vážně, já si nedovedu představit, co to je.“

Bodeť by uměla. Ještě se ani neprobrala z dívčích snů a začla nás přivádět na tenhle uhozenej svět jednoho za druhým. Čtyři z nás jí umřeli, vlastně štěstí, tři úplná nemluvňata, jedno těsně před porodem. Prý se oběsilo na pupeční šňůře. Asi vědělo proč. Matka je strašlivě oplakala, i když to vlastně byl, jak se později ukázalo, zásah prozřetelnosti. Ale nejvíc Jeníčka. Ten umřel skoro vyrostlý z plínek, moc dobře si na něj pamatuju. Byl dost srandovní. Neměl ani jeden vlas, a když jsem k němu vyšplhala do koše, smál se a říkal nána, nána, snad chtěl říct Jana, ale spíš věděl, že ze mě bude nána pitomá, a posmíval se mi. Jeníček ale umřít nemusel. Zavinila to teta Sylva, i když měla dobrou vůli. Ona byla bardáma a vůbec nebyla naše teta, jen chtěla, abychom jí tak říkali. Vydělávala dost prachů a jeden čas nás udržovala při životě, když se táta zdejchnul jako hledat práci a nedal o sobě půl roku vědět. Vždycky říkala matce:

„Hele, vemte si to, dneska jsem vočesala tři prachouny, ani to nepoznali, jak byli sežraný.“

Matka jako dělala, že nechce, ale žádné peníze vydělané na neřesti nebyly tak špinavé, aby jí po nich nevyjela ruka, když nevěděla kudy kam. Sylva byla hříšnice smilná, jenomže na druhý straně zase úplná světice. Někdy nás hlídala, když matka šla uklízet po malířích do nějaké rodiny. Právě na to zahynul Jeníček. Sylvie nesnesla nečistotu, vykoupala ho, v listopadu, když měl zrovna zápal plic, otevřela okno, aby měl dost kyslíku, Jeníček se ho nalokal a ráno už se neprobudil.

Tenkrát jsem myslela, že se matka pomátla na rozumu, nosila ho po kuchyni a vyla. Sylvie jí ještě nějaký čas posílala peníze poštou, sama se přijít neodvážila, určitě ji to žralo, a pak zmizela, zrovna když šli první židi do plynu. Co asi ještě viděla a zažila. Moje bolení je proti tomu štípnutí blešky. Hernajs. Zase mě tak dloublo, že jsem zafuněla.

„Copak?“ ozvala se matka. „Já ti uvařim ještě marjánku, ne?“

„Ale ne, mami, spi.“

Stejně vstala a šla mi přihřát pokličku.

„Ráno zůstaň ležet a nikam nechoď,“ řekla. „Stejně tam jen sedíš jako vozdoba.“

To je fakt. Proč bych jednou nemohla být nemocná.

Andula už ležet nemusela. Monokl pod okem jí vybledl do bledězelena, strup na čele ale měla jako palačinku. Přinesla mi snídani do postele, pomohla matce vytahovat prádlo na žehlení, vyčistila kočkám pekáč, hrála si s Hugem na pavlači, nebyla k poznání. Snad se jí nárazem do kandelábru rozbřesklo v myslivně. Když si pak sedla s knížkou Srdce, myslela jsem, že mám halucinaci. Tekly jí slzy, neviděla neslyšela, četla jako zakletá, dokud nedočetla. Dlouho seděla nad poslední stránkou s očima do neurčita, pak sklapla knihu a vzdychla:

„To bylo krásný, Jano.“

„Já vím, taky jsem si nad tím ubrečela svoje.“

Žiletky s břitvou mi v břiše uzavřely příměří na délku jednoho měsíce, s chutí jsem si vynahradila znehodnocenou večeři.

Andula polykala bramborové placky jako náměsíčník, ležela jí v hlavě ta knížka. To já znám, člověku je líto, že skončila, jako když mu někdo odejde a on ví, že se už nevrátí, protože když knížku čte podruhé, už ji tak silně neprožívá, jenom je to pěkné vzpomínání. Jako já když myslím na paní Pelikánovou. Úplně jasně ji vidím, slyším její hlas, tu intonaci z Kobylis, vidím ďubky na tvářích jako pomerančová kůra, modré kalhoty a punčochy na gumičku, jak se ohýbá ke kbelíku, ale ať kouzlím jak chci, živou si ji už nikdy nevykouzlím.

Pročetla jsem Katechismus pro školní mládež, zrevidovala si hříchy a rozjela se k Markétě. Hugo chtěl jet se mnou, naštěstí měl rozpracovanou další železnou nestvůru, takže dal přednost tvoření.

„Ty se můžeš vyzpovídat jindy,“ řekla jsem mu pro útěchu. „Nemáš ještě tolik hříchů, jelikož jsi teprve na prahu života, takže zatím máš na hlavě snad pouze ten dědičnej a z toho se nestřílí, jelikož stejně…“

„Já bych beztak nevěděl, jak se to dělá, aspoň mi dáš návod.“

Sakra, taky mohl onemocnět farář u Cyrila a Metoděje, měla bych to blíž a pěšky. Ještě mi nebylo docela dobře, vedro dodávalo své, rozbolela mě hlava a zvedal se mi žaludek. Jsem srab. Kdybych byla v koncentráku, nikdo by se mě na nic neptal. Nebudu na to myslet, jako by mi nic nebylo. Hlavně aby se mi nespustila krev z nosu. To já mám skoro vždycky, že se mi pustí krev z nosu a teče jak Niagárský vodopády. Musím se držet vůlí.

Abych podpořila vůli, opakovala jsem si v duchu desatero přikázání a sedmero hlavních hříchů a pět církevních přikázání, herdek, to je věcí nazpaměť, ale něco na tom je, i kdyby Bůh neexistoval.

Třeba hned. …