Na zájezdě

Sedím v autobuse a kodrcáme, stará škodovka nemůže jinak, ales–poň pokud se musí prát s pražským dlážděním. Venku z města to možná bude trochu lepší, asfaltka na Hradec Králové, Brno, Bratislavu, cesta dlouhá a k užívání, číst se nedá, jedině spát anebo koukat z okna a přemýšlet, vzpomínat, v duchu si říkat o životě, jaký byl, a kreslit si ho, jaký bychom chtěli, aby byl, ale nebude, je za mnou sotva z poloviny a kodrcá hůř než tahle ošuntělá škodovka. Dvanáct hodin drncání a nadhazování přede mnou, devětadvacet let klopejtání za mnou, otec už dojel, už zaparkoval ve stanici zvané věčnost, odkud nikdy nic nejede zpátečním směrem. Unesla jsem ho v jedné ruce, sama, proč burcovat lidi, kterým se den pohřbu zrovna nehodí, nutit je připochodovat s pugéty a tvářemi naladěnými do mramorových výrazů smutku, účasti, ze sedmdesáti let života, práce a myšlenek hrnec popela, který člověk unese na malíčku jedné ruky. Kam se dějí, kam jdou ony hodnoty, jež člověk za život vyprodukuje? Do nás a do dalších pokolení? Kolik jich ale přijde nazmar. Před týdnem se smál, popíjel víno a poslouchal Pražský dechový kvintet, ‚Hergot, to je muzika, ten mladej Pejška má pozoun utkanej snad z živý tkáně, zkus to, Heleno, pojď sem, zkus to jako on‘. Vyndala jsem pozoun ještě zahřátý z odpolední zkoušky a zkusila to jako Pejška, marně, můj pozoun není z živé tkáně a já na něj hraju spíš jen proto, že musím. Aby měl radost a já příjem, pozoun je v dané době nástrojem mé obživy, mé i otcovy, na cello hraju líp a raději, ale cellistku nepotřebovali. Obstála jsem u konkursu jako pozounistka, otec byl spokojen. ‚Vidíš,‘ říkal, ,vidíš, Heleno, k čemu bylo dobrý, že jsem tě měl taky k dechům.‘ Možná ano, všechno zlé je dobré k něčemu, držel mě přísně u pozounu a trubky a lesního rohu, mám na dechy pajšl, říkal, fyzickou dispozici, již mi zdokonalil tak, že mě snad docela odženštil. Přiletoval mě k pozounu snad už navždycky. Před týdnem se ještě smál a vychutnává souzvuky vycházející z rádia, dnes shořelý na popílek, vrácen zemi, jež si nesentimentálně bere zpátky, co kdysi velkoryse propůjčila. Na věšáku v předsíni visí jeho kabát a pod ním vyčištěné boty, v kuchyni nad umývadlem stará dřevěná krabice s holením, prasklé zrcadlo, prasklé už od dob, kdy mě fascinovala namydlená tvář s čerstvou hladkou stopou po žiletce jako projetá silnice mezi zasněženými svahy, mýdlo a kus kamence ohlazeného dokulata. Na stěně v rámu diplom, poděkování za pedagogické služby prokázané hudební akademii v Praze. Propustili ho dávno předtím, než se posílají lidé do penze, alespoň mu tehdy dali diplom, aby vyhazov nevypadal jako vyhazov. Od té doby skoro nikam nechodil, ponechal si pár soukromých žáků, které učil dál, zadarmo, leckterého leccos naučil. Patřil jsem mezi ně. Mne táta učil na pozoun a krok za krokem, aniž tušil, mě odnaučoval všechno, co dělá ženskou ženskou. Však se dobře vidím. Vždycky špatně oblečený kolohnát s hrudníkem závodního plavce, ruce, nohy pouze na překážku, …