La strada

Jeli jsme asi tak čtyřicítkou po benešovské silnici a vedli jsme všelijaké duchaplné řeči a bylo nám k smíchu skoro všecko, protože bylo prima jarní počasí a před námi volný den a vyžehlená asfaltka jako do nekonečna rozkutálený běhoun.

Otevřenými okénky profukoval vítr, nadouval mi sukni, vyhazoval mi na ni smetí z popelníku a ničil mi pracný účes. To mi dost vadilo, že mě průvan cuchá, protože moje vlasy, to není jen tak hrábnout hřebenem. Vzala jsem si dneska prvně letní šaty s výstřihem a litovala jsem, že nejsem opálená. Všechny moje známé už měly svůj každojarní nahnědlý základ, který si pěstovaly a zdokonalovaly úmorným ležením na slunci. Mně se jedině stačily vylíhnout pihy. Snažila jsem se je zamalovat mejkapem, ale bylo to, myslím, houby platné. Já mám totiž takovou kůži, co vůbec nikdy nebude hnědá, ani kdybych se odstěhovala na rovník. Při nejlepším zarudne do tmavočervena, taktní lidi tomu říkají bronz, a ten sražený pigment pak skoro zčerná. Kdybych byla celá taková jako jedna piha na mém těle, byla bych vlastně černoška s blond vlasama. Někdy si představuju, že v Africe třeba pobíhá černoška s blond pihama a říká si to, co já, jenomže naopak. Že by byla běloška, kdyby byla celá jako ty pihy. To by mohl být docela zajímavý úkaz.

Ale to jsou takové dětské úvahy, které člověka napadají obzvláště zjara, když mu záleží na tom, aby dobře vyhlížel, protože momentálně sedí vedle někoho, komu se chce převelice líbit. Takovéhle a podobné nápady má každá holka, aspoň ty moje známé přijdou každou chvíli s něčím takovým. Některá chce mít menší nos nebo laní obočí a jiné by stačilo mít rovné nohy nebo smyslné rty. Já si vždycky představuju, jak bysme asi vypadaly, kdyby se nám ta přání splnila. Určitě by z toho vznikla nějaká nová duševní choroba a po světě by běhalo nespočetné množství Bardotek, takže by to bylo spíš neštěstí. Nakonec si vždycky řeknu – je to beztak to jediné, co si může v takové situaci člověk říct – řeknu si, že je to vlastně jedno, jak vypadám, hlavně že nekulhám nebo něco horšího.

Tak jsme jeli a já mezi řečí myslela na ty svoje pihy a pořád jsem si uhlazovala vlasy, jak mi lítaly každý jinam v tom vichru, až mě bolela ruka, a na nás ubohé ženy, že nikdy nevypadáme zrovna tak, jak bychom si to představovaly.

Řekla jsem mezi řečí, poněvadž jsme si povídali tak trochu heslovitě a museli jsme křičet a opakovat slova dvakrát nebo třikrát, protože motor hekal, vrzal a rachotil a házelo to s námi sem a tam, až jsme do sebe vráželi.

Zapomněla jsem poznamenat, že to auto vlastně ani není auto, nýbrž parodie na auto. Karel ho koupil děsně lacino v Mototechně a je na něj tak domýšlivý a háklivý, že to je až neuvěřitelné. Ve skutečnosti to je vysloužilá chudinka z dob, kdy naše babička byla teprve miminko. Od toho dne, co tenhle auťák Karel vlastní, tráví svůj život tím, že pod ním leží. Pak taky trochu jezdí a někdy mě bere s sebou. Dneska to byla asi tak druhá nebo třetí naše vyjížďka na delší vzdálenost. Ta poslední do…