Tma

Zdena Salivarová

52 

Elektronická kniha: Zdena Salivarová – Tma (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: salivarova09 Kategorie:

Popis

Zdena Salivarová: Tma

Anotace

Zdena Salivarová – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Tma“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Here comes a pair of very strange beasts,
which in all tongues are call’d fools
.
— W. SHAKESPEARE
(As You Like it V.4)

 

 

V pokoji cinkal telefon. Rychle za sebou, dotěrně a neodbytně. Probrala jsem se z mrákot a rozhrnula jsem plyšovou oponu u výklenku s postelí.

„Co je?“ zachraptěla jsem.

„Skoro poledne… pojedeš?“

Nemohla jsem se orientovat. Po ránu jsem měla vždycky pocit, že mi mozek padá na oči. Jako překynuté těsto.

V pokoji bylo tma a zima, jedna z nejhorších kombinací, a snad i špatný vzduch. Ledový závan se mi vedral pod pyžamo. Rozsvítila jsem lampičku. Desetiwattová žárovka proměnila tmu v šero. Naklonila jsem se k zrcadlu. Za uchem mi rovně odstávaly vlasy a na tváři jsem měla vzoreček od polštáře. Cítila jsem únavu jako po rvačce.

„Tak co je? Pojedeš?“

Odkašlala jsem si.

„Mně je nějak divně.“

„To tě přejde, pojeď…“

„Kdybys viděla, jak vypadám.“

„To nevadí, já ti půjčím mejkap, pojeď, Věruš,“ škemrala.

Bylo jasné, že mě uškemrá, protože mě uškemrá každý, kdo má trochu trpělivosti. A to Kristýna věděla. Znala mě přesně. Tu moji lenost někomu dlouho odporovat. Vždycky se nakonec dám ukecat, abych měla pokoj. A tady jsem línější než kde jinde. Jenomže kde mám brát energii, když je tu tma ve dne v noci. Nejsem kočka. V jednom kuse tady mrholí a v hotelu se topí spíš symbolicky. Ze všeho nejlepší je spát.

„Tak pojedeš, viď?“

„Je tam zima.“

„Neboj se, v autě ti zima nebude. A tam mají krb.“

„Krb?“

„No, říkali to.“

„Na dřevo? Nekašírovanej?“

„Prej jo.“

Krb, teplo, idyla. To mě zviklalo.

„Tak se pro mě stav.“

„Ty jsi bezva, Věro. Já věděla, že mně nezkazíš radost.“

Nezkazím, to je jasný. Já prostě nikomu, kdo moc žebrá, radost nemůžu zkazit. Položila jsem telefon a opatrně jsem rozhrnula plyšové záclony na okně. Plyše se štítím. Už jen při pohledu na něj je mi hůř, než když někdo skřípe vidličkou po talíři. A tady je z plyše všechno. Z červeného, jako uschlá krev. Záclony, nebesa nad postelí, kanape, ubrus. A v tom plno prachu. Třeba tam ve skutečnosti žádný prach není, jenomže já mám pocit, že ho tam jsou mraky. Nad kanapem taky plyš, ale namalovaný na obraze, a v něm se válí strakatý buldok s namíchnutým obličejem. Rozsvítila jsem ještě lampu v rohu pokoje. Byla to bronzová socha horníka s kahanem na vysokém secesním podstavci a v tom kahanu žárovka asi tak do baterky. Podívala jsem se oknem. Venku blikaly pouliční lucerny, padal mokrý sníh. Po náměstí jezdil zametací stroj a sbíral do bachratého břicha bláto, které se udělalo, zatímco byl na druhé straně. Jezdil pořád kolem dokola a v jednom kuse měl co požírat. Na hodinách u pomníku nějakého bojovníka na koni bylo půl dvanácté. Kdybych nevěděla, že je poledne, mohla bych si klidně myslet, že je půlnoc. Těžko se to dalo odlišit. Člověk si musel pamatovat, kdy je den a kdy noc. Lidé v galoších, kteří pelášili po ulici, mohli jít na ranní nebo na flám, kdyby se tu dalo jít na flám. Ale jim to patrně nepřijde a klidně vstanou třeba na Nový rok, venku …